Slované

V 5. – 6. století přišli Slované do jižní a střední Evropy. Tento přesun byl součástí procesu stěhování národů. Pravlastí Slovanů byla oblast mezi Vislou a Dněprem. Slované se živili hlavně zemědělstvím, chovali dobytek, jejich způsobem obživy byl i lov a rybolov. Přesto ale často vytvářeli tlak i na Byzanc, na jejíž území pořádali loupeživé nájezdy. Slabost říše rázně odpovědět na tyto útoky způsobila masivnější expanzi Slovanů do oblasti Balkánu a především jejich usazování v těchto končinách. Na přelomu 6. a 7. století zabrali oblasti Slovinska, Dalmácie a Chorvatska. Do Malé Asie se slovanské kmeny dostaly jako obrana Byzance proti Arabům – role Slovanů v Byzancké říši byla závislá na podmínkách – často byli spojenci i nepřátelé.

Slovanská božstva:

  • hlavní bůh Svarog, stvořitel světa, otec bohů, prvotní dárce světla a ohně
  • bůh Slunce, tepla, ohně a úrody Dažbog, nástupce Svarogův (jeho syn), bývá ztotožňován se Svarožicem (jedno ze Svarožicových jmen je i Radegast)
  • bůh hromu a války Perun
  • bůh stád i hospodářství Veles
  • bůh noci a Měsíce Chors
  • bohyně plodnosti Mokoš

Sámova říše

Sámova říše vznikla v souvislosti s útoky Avarů (turko-tatarské kmeny). Avarové v 6. století pronikli do Uherské nížiny (Panónie), kde vytvořili centrum své moci a ovládali velké území od Donu ke středními Labi. V 7. století byli Avaři poraženi při obléhání Cařihradu; tohoto oslabení využili Slované žijící zhruba na území dnešních republik České a Slovenské, v Panónii a v Alpských zemích, a vzbouřili se proti jejich nadvládě.

Vývoj Sámovy říše (pokud se dá mluvit o říši) není úplně jednoduchý. Zřejmě šlo o pouhý kmenový svaz sepjatý proti rozpínavosti Avarskému kaganátu. Ten využíval Slovany kromě objektu k drancování i jako levné vojsko, podle Fredegaroviy kroniky (jedinného písemného pramene pro Sámův kmenový svaz) si Avaři brali slovanské ženy do postelí a krutě s nimi zacházeli. Náhle se v prameni (k roku 623/624) objevuje kupec Sámo, Frank z kraje Senonského, který zřejmě díky svému zboží – zřejmě byl obchodník se zbraněmi – stal vůdcem svazu. Roku 631 byla na území jeho svazu údajně přepadena karavana franských kupců. Franský král Dagobert I. vyslal posla, který ale nebyl zcela úspěšný – spíše Sáma urážel. Dagobert nakonec vytáhl proti Sámovi se třemi vojsky – Alamanským, Langobardským a Franským (Austrasijským, viz Franská říše). Roku 632 se odehrála bitva u Wogastisburgu. Není zcela jisté, kde toto opevněné místo stálo, v úvahu přichází některá z hraničních pevností, nejčastěji je označován vrh Rubín u Podbořan (okres Louny), na mapě jako č.5. O Sámovi se dozvídáme už jen, že měl 12 manželek, 22 synů a 15 dcer a vládl někdy do 60. let 7. století. Po jeho smrti se svaz rozpadl. Na centra tohoto útvaru později navázala Velká Morava (např. Valy u Mikulčic). Většina údajů o Sámově „říši“ je značně nejistá, pravdivost Fredegárovy kroniky se v současné době zpochybňuje.

Mapa Sámovy říše s vyznačením směrů útoků krále Dagoberta I.

Jižní Slované

Slované pronikali na Balkán již od 6. století. Byzanc tomu nedokázala zabránit. V druhé polovině 7. století sem pronikly kmeny Bulharů (asijští kočovníci turkotatarského původu; vedl je chán Asparuch). Sedm slovanských kmenů se Asparuchovi poddalo na společnou obranu proti Byzanci.

Bulhaři byli méně početní, a tudíž splynuli (asilimovali), přijali slovanský jazyk, zůstalo jim jen jméno. V letech 681-1018 trvala tzv. první Bulharská říše. V utváření státu hrálo důležitou roli křesťanství, které přijali i Bulhaři počínaje panovníkem Borisem I. Michalem v polovině 9. století (864 nebo 865).

Na počátku 10. století sem přišli žáci Cyrila a Metoděje, kněží z Velké Moravy, vytvářejí zde bulharské písemnictví a vytvářejí zde též cyrilici. Jejím základem byla řecká abeceda, vyvinula se z ní azbuka.

V 10. století zažívá Bulharsko svůj rozmach (vláda Simeona I.), hlavním sídlem bylo město Pliska. 969 se říše rozpadla na dvě části. V roce 1018 se Bulharsko dostalo pod vliv Byzance, kde setrvalo až do roku 1185, kdy Petr Teodor využil byzantského oslabení a vedl vzpouru proti byzantské nadvládě. Petr Teodor se prohlásil Petrem II. – carem Bulharů, Řeků a Vlachů. Druhá Bulharská říše trvala v letech 1185-1396, byla zničena Osmany a stala se součástí jejich říše.

Druhý stát jižních Slovanů vytvořili po roce 850 Chorvaté. Ti se museli bránit Východofranské říši, v polovině 9.století hledali oporu u Byzance. Kníže Tomislav, vnuk Svatoplukův (jde o pověst, podle které mohl být Tomislav synem velkomoravského knížete Svatopluka II., a tím pádem vnukem Svatopluka I.), utvořil z Chorvatska království (925), jehož součástí byla i bohatá Dalmácie. Chorvatská města bohatla obchodem (s Itálií, Byzancí). Největším městem byl Dubrovník (od 14. století samostatný městský stát – Respublica Ragusina, též Republika Dubrovník).

Roku 1089 vymřela domácí chorvatská dynastie a trůn byl nabídnut Ladislavu I., uherskému králi. Jeho nástupce, Koloman I., pak na konci 11. století připojil Chorvatsko k uherskému státu. Chorvaté si však zachovali svůj jazyk (podobný srbštině, užívali ale i latinku), zákony i vlastní šlechtu.

Koncem 9. století došlo k vytvoření dvou hlavních center budoucího srbského státu v Zetě a Rašce a Srbové v této době rovněž přijali pravoslavné (východní) křesťanství a s ním i slovanský bohoslužebný jazyk a písemnictví. Od 11. století lze mluvit o srbském království (dominance Zety), ve 12. století ovládla Raška celé království a její dynastie Nemanjićů se stala sjednotitelem Srbska. 1217 bylo oficiálně vyhlášeno sjednocené království.

Východní Slované

Rurik (též Rjurik), legendární zakladatel nejstarší ruské panovnické dynastie Rurikovců

Rurik (též Rjurik), legendární zakladatel nejstarší ruské panovnické dynastie Rurikovců

V devátém století po Kristu osídlily roviny mezi Vislou a Dněprem kmeny Krivičů, Uličů, Drevljanů aj. Rusové měli svou zemi mezi Kyjevem a Tjasmenem. Ve stejné době však do severní Evropy pronikaly útočné skandinávské (švédské) kmeny Varjagů, kteří používali obchodní cestu ze své země k Černému moři (do Byzance), na níž ležela opevněná hradiště Kyjev (na jihu) a Novgorod (na severu). Obě města byla postupem času ovládnuta Varjagy – dle pověsti Rurik ovládl Novgorod a Oleg porazil Askolda a Dira, kteří ovládli Kyjev (Oleg je měl porazit až po Rurikově smrti). Oleg podřídil Kyjevu také okolní kmeny, čímž dal vzniknout Kyjevské Rusi. Asi Rurikův syn Igor (tzv. Rurikovská dynastie) uzavřel s Byzancí po několika taženích za výhodných podmínek mír. Jeho centralizační snahy se však nelíbily Drevljanům, kteří jej roku 945 zabili. Po něm vládla jeho manželka Olga, která se Drevljanům krutě pomstila a sjednotila mnohé okolní ruské kmeny s centrem v Kyjevě. Varjagové, kteří sem pronikli, se postupem času poslovanštili, zůstalo jim jen jméno Rusové (normanské jméno). Východní Slované se sami nazývali Anlové.

Roku 988 kníže Vladimír přijal pravoslavné křesťanství (z Byzance; ve staroslověnštině) – odtud sem přišla i cyrilice. Byzanc měla na východní Slovany kromě náboženského i kulturní vliv (v architektuře se používaly věže cibulovitého tvaru, mozaiky, ikony). Křesťanství přijala již Olga, Vladimírova babička, ovšem nebyla jej schopná učinit „státním náboženstvím“.

Kyjevská Rus dosáhla svého vrcholu za vlády Jaroslava Moudrého († 1054) v jedenáctém století. Ten pozvedl Kyjev, dal vystavět také řadu velkolepých staveb jako je například katedrála sv. Sofie (kyjevská verze chrámu Hagia Sophia). Jaroslavův zákoník Pravda Yaroslava (Jaroslavova pravda) posloužil jako jeden ze základních stavebních kamenů velkého souboru zákonů ze 13. století, který se nazývá Ruskaja Pravda. V době jeho vlády již Kyjevská Rus měla pod kontrolou prakticky všechny východní Slovany. Jaroslav se dokázal vypořádat s kočovnými Pečeněhy, teří dlouho území jeho státu ohrožovali. Po Jaroslavově smrti došlo k úpadku Kyjevské Rusi, který byl způsoben bratrovražedným bojem kandidátů na trůn, a také Turky, kteří od 11. století ohrožovali obchodní cesty vedoucí přes Kyjevskou Rus (cesty mezi severní Evropou, Byzancí a středním východem).

Ve 12. století se na Rusi vytvořily tři skupiny východních Slovanů – Velkorusové (v centru kolem Moskvy), Malorusové (v jižních oblastech) a Bělorusové (v západních oblastech).

Z dob útoků asijských kmenů na Kyjevskou Rus pocházejí literární památky zvané Byliny (to, co bylo). Na počátku 11. století byl sepsán Nestorův letopis (Pověst dávných let) = nejstarší kronika Rusů; Slovo o pluku Igorově; v polovině 11. století, jak již bylo zmíněno, byl sestaven zákoník „Ruská pravda“.

Na počátku 13. století došlo definitivně k rozpadu Kyjevské Rusi vpádem Tatarů (Čingischán). Samostatnost si udržel pouze Novgorod na severu Ruska, a to především díky nepropustnosti tamního lesnatého a bažinatého terénu. Tataři založili na dobytém území svůj stát, který nazývali „Zlatá horda“ (Kipčak) a začali podnikat nájezdy i do dalších území na západ (v roce 1241 ohrožovali i naše země).

Rusko se dostalo pod tatarskou nadvládu, muselo odvádět daně, Tataři jej izolovali od Evropy, což způsobilo ruskou zaostalost. Novgorod se musel bránit také útokům Švédů a řádu Německých rytířů. V roce 1240 porazil Alexandr Něvský Švédy na řece Něvě, v roce 1242 porazil německé rytíře na Čudském jezeře. Novgorod se tedy stal svobodným střediskem, které bylo využíváno západními státy převážně pro obchod s ruským zbožím.

Západní Slované

Všeobecně se dá konstatovat o západních Slovanech (Pomořanských, Polabských, Polsku, Česku), že se politicky a kulturně začínají rozvíjet až na přelomu 9. a 10. století. Rozmach především souvisí s křesťanskou expanzí. Nelze ale říct, že by byly tyto státy rozvinutější, než ty východní nebo jižní.

Polabští Slované

Narozdíl od Čechů nebo Poláků byli polabští Slované roztříštěni do několika samostatných kmenů, které se dělí do dvou hlavních větví – Luticů (Velétů) a Obodritů. Veléti a Obodrité byli připojeni k říši až roku 929 králem Jindřichem I. Ptáčníkem, a roku 989 se v Magdeburgu vytváří arcibiskupství, které tyto oblasti má christianizovat. Koncem 10. století vznikají různé vzpoury slovanského obyvatelstva, nejdelší vydrží 200 let. V roce byla 1147 proti tomuto novému svazu slovanských kmenů s centrem v Pomořanech vyhlášena křížová výprava, která skončila alespoň částečným připojením těchto kmenů k říši. Pomořany ale samotné ve 12. století padly do rukou polského krále Boleslava Křivoústého.

Polský stát

Měšek I. (935? – 25. května 992), nejstarší historicky doložený polský kníže z rodu Piastovců

Měšek I. (935? – 25. května 992), nejstarší historicky doložený polský kníže z rodu Piastovců

První psané informace o polském státu nám udává tzv. Geograf bavorský (pol. 9. stol.), který uvádí několik kmenů – např. Ďadošané, Slezané, Velunzané (Woliňané) a Polané (Geograf bavorský je jméno pro anonymního autora dokumentů, které prokazatelně stvořilo více lidí, a jejich datace je pochybná). Z druhé poloviny 10. století (kronika Widukinda) známe prvního zcela historického knížete – Měška I. z rodu Piastovců (podle bájného zakladatele knížete Piasta – paralela k Přemyslu Oráčovi). Mimo jiné bojoval proti sSlovanům – Veletům. Polský stát zaujímal území mezi Odrou a Mazovskem s centrem v Hnězdně a Poznani. Měšek se oženil s dcerou českého knížete Boleslava – s Doubravou, která dle tradice přinesla do Polska křesťanství a přes kterou měl nyní polský kníže nárok i na český stát. Toho na čas využil Měškův syn Boleslav, řečený Chrabrý, při krizi českých knížat na přelomu 10. a 11. století. Mimo to připojil k Polsku území Malopolska a Krakova. Využil kontaktů s Otonským královstvím a nechal roku 1000 založit v Hnězdně arcibiskupství s odkazem na mučednickou smrt sv. Vojtěcha. Nechal se také korunovat králem, pro své potomky ale titul neudržel. Za svůj život vedl velké množství válek všemi směry, především boje s Římskou říší na západě byly dlouhodobé (hlavně po smrti Oty III.).

Po Boleslavu Chrabrém dlouho nepřišel významný panovník a části Polska připadaly jak českému knížeti Oldřichovi, tak kyjevský kníže Jaroslav Moudrý získal zpět Červeňské hrady a německý císař získal Lužici. Polsko se v této době rozpadlo na několik menších dílů, které sjednotil až Kazimír I. Obnovitel (zemřel 1058). Posledním velkým panovníkem Polska se stal syn také silného knížete Kazimíra, kterého dosadil na trůn císař Jindřich III. Kníže Boleslav II. získal především z bojů o investituru, kdy stál na straně papeže Řehoře VII. Založil řadu kostelů a klášterů, v Krakově a Vratislavi založil královské mincovny. Dokonce se roku 1076 nechal korunovat králem. Boleslav podle jedné verze legendy údajně vlastnoručně zabil v Krakově biskupa Stanislava. Byl vyhnán ze země povstáním. To už ale vzrůstala moc polské šlechty, která se postupně osamostatňovala a zakládalia rodové dynastie. To mělo za následek naprostý úpadek moci polského krále, který už na přelomu 12. a 13. století neměl nad státem významnější moc. Ten se rozdělil na několik částí – Velkopolsko, Malopolsko, Vratislavsko, Slezsko. Některé části zabral Řád německých rytířů (především dnešní Prusko a Mazovsko), některé části (Opolsko, Velkopolsko) zničili Tataři (Mongolové) při vpádu roku 1241, před slavnou bitvou u Lehnice. Slezsko bylo až do války o Rakouské dědictví v polovině 18. století součástí Koruny české. Český král Václav II. získal polskou korunu a připojil k českému státu i část rozdrobených knížectví.

Doporučená literatura

  • Beranová, M.: Slované. 2. vydání. Libri, Praha 2000. (psáno archeoložkou)
  • Honzák, F. – Pečeňka, M. – Stellner, F. – Vlčková, J.: Evropa v proměnách staletí. Nakladatelství Libri, Praha 1997. (stručná hesla o jednotlivých vznikajících státech, pro detailní dějiny doporučuji vyhledat přímo knihu o dějinách konkrétní země, např. Ruska, balkánských zemí atd.)
  • Hrabová, L.: Stopy zapomenutého lidu. Veduta, České Budějovice 2006. (o Polabských Slovanech)
  • Měřínský, Z.: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. a II. Libri, Praha 2009 (2. vydání I. dílu), 2006 (1. vydání II. dílu)
  • Profant, M. – Profantová, N.: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. 2. vydání. Libri, Praha 2007.
© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht