Stoletá válka (1337 – 1453)
Obsah kapitoly
Důvody
1) Francie usilovala o definitivní sjednocení země (snaha získat i zbývající anglická území)
2) spor o Flandry
Flandry – léno francouzského krále – byly bohatou, ekonomicky vyspělou oblastí, byla zde soustředěna výroba vlny dovážené z Anglie.
Obchod s vlnou neměli v rukou řemeslníci zpracovávající vlnu, ale kupecká gilda, což způsobovalo sociální napětí. Obě strany byly podporovány z nejvyšších míst – gilda měla podporu francouzského krále, řemeslníci anglického krále (proto chtěli být pod anglickou nadvládou).
Záminka
Záminkou k válce byl spor o nárok na francouzský trůn po vymření rodu Kapetovců (1328 zemřel Karel IV. Krásný bez mužských potomků). Anglický král Eduard III. byl však příbuzný rodu Kapetovců po přeslici. Proto si činil nárok na francouzský trůn, čemuž však bránila volba Filipa VI. z vedlejší větve Kapetovců (Valois).
Průběh
1. etapa (1337 – 1360)
V první etapě měla zřetelnou převahu Anglie.
Bitva u Kresčaku (1346) podle kroniky Jeana Froissarda
V prvních letech války plenila anglická vojska vedená svým králem řadu severofrancouzských měst (Caen, Calais ad.). Roku 1337 byly potopeny francouzské lodě u Flanderského pobřeží. Odplatou měla být bitva u Kresčaku (1346), kde měli Francouzi početní převahu. Z důvodu špatně organizace rytířské jízdy (každý rytíř raději bojoval sám za sebe) nedovedli Francouzi čelit útoku anglické armády, zvláště pěchoty (tu tvořili lučištníci, žoldnéři – šlechtici, svobodní sedláci aj.), a proto tuto bitvu Angličané vyhráli. V bitvě u Kresčaku padl i český král Jan Lucemburský (bojoval za Francii). Francouzský král nebyl zajat ani usmrcen, protože uprchl (zemřel zde jen jeho kůň).
Roku 1347 Anglie získala přístav Calais, vojensky i obchodně významný přístav (Anglii patřil až do poloviny 16. století), zde začínala nejkratší cesta do Anglie (Calais – Dover). Ve Francii nastala špatná situace zhoršená „černou smrtí“ (morem). Následovaly francouzské porážky, v nichž byl zajat francouzský král Jan II. Dobrý. Anglie za něj požaduje obrovské výkupné, a to 3 000 000 zlatých, což Francie nemůže zaplatit.
V roce 1358 vypuklo ve Francii povstání měšťanstva, které chce mít podíl na moci. Vedl jej kupec Etienne Marcel, který se zmocnil vlády v Paříži a nechal povraždit královské úředníky. Symbolem povstání byly červenomodré čepice. Ve stejném roce vypuklo též povstání na venkově, posměšně nazývané „jacquerie“ (od slova znamenajícího venkovský kuba; venkovští kubové = hlupáci). Poddaní zde vystupují proti šlechtě, odmítají platit výkupné za svoji vrchnost a odmítají platit daně. Pořádají útoky proti šlechtě. Do toho všeho zde ještě řádí tlupy žoldnéřů (anglických i francouzských). Obě povstání byla potlačena a Etienne Marcel zavražděn.
Roku 1360 byla uzavřena mírová smlouva v Brétigny, kterou skončila první etapa stoleté války. Anglii zůstalo město Calais, Gaskoňsko, Anglie získala Akvitánii. Anglický král se však musel zříci nároku na francouzskou korunu. Francii připadly Flandry a měla Anglii splácet výkupné za krále. To však placeno nebylo, což způsobilo obnovení války.
II. etapa (1360 – 1415)
Ve druhé etapě měla převahu Francie. V prvních letech této fáze války reorganizoval nový král Karel V. armádu podle anglického vzoru (lučištníci, pěchota; kázeň, pravidelné placení žoldu; děla při obléhání hradů a měst, proti ležení protivníka). Po zavedení reforem obnovila na konci 60. let 14. století válečné operace. Francouzi se však vyhýbali rozhodující bitvě, vedli drobnou válku. Roku 1372 bylo poraženo anglické loďstvo u přístavu La Rochelle (bez loďstva Anglie nemohla úspěšně vést válku (zásobování)). Francouzi během několika let postupně získali zpět ztracená území, Anglii zůstal pouze úzký pás země u lamanšského pobřezí s několika přístav (dočasné příměří bylo uzavřeno v roce 1374).
Obě země obrátily na několik desítek let pozornost k vlastní neuspokojivé vnitřní situaci. I v Anglii proběhlo během tohoto období povstání sedláků (v letech 1380 – 1381). Důvodem bylo znevolňování, zvyšování daní a zavedení nových daní (daň z hlavy). Povstání bylo ovlivněno myšlenkami Johna Wycliffa (Jana Viklefa). Vůdcem byl John Ballo (kazatel) a W. Tyler (šlechtic). Zpočátku bylo úspěšné, sedlákům byly vydány listiny svobod, poté (když důvěřivě odešli z Londýna) byl Tyler popraven a povstání potlačeno.
Také ve Francii vypuklo po smrti krále Karla V. několik povstání (v Paříži, ve Flandrech aj.), která byla r. 1384 potlačena. Nový král Karel VI. však nebyl příliš silným panovníkem. Brzy se u něj začala objevovat duševní choroba, a proto se vlády chopili jeho strýcové. To se projevilo v četných nepokojích, které vyvrcholily po roce 1407 občanskou válkou.
III. etapa (1415 – 1453)
Johanka z Arku v brnění jedoucí na koni (ilustrace z manuskriptu roku 1505)
Po čtyřiceti letech byly v roce 1415 opět obnoveny boje. Anglický král Jindřich V. využil dlouhotrvajících vnitřních nepokojů a celkového oslabení Francie. Angličané se vylodili ve Francii a roku 1415 vyhráli za pomocí Burgunďanů bitvu u Azincourtu. Postupně ovládli celý sever Francie., na krátko dobyli i Paříž a anglický král se jmenoval regentem. Po jeho nenadálé smrti v roce 1422 dosedl na francouzský trůn Jindřich VI., nárok na trůn měl však také syn Karla VI., Francie tak měla dva krále. Situace pro Francii se zdála být velmi špatná, ale vtom se objevila Jeanne d’ Arc (Johanka z Arku), sedlácká dívka, která říkala, že je bohem vyvolená vyhnat Angličany. Přesvědčila krále, aby jí svěřil vedení vojska, podnítila ve vojácích vlastenectví a Angličany porazila roku 1429 u Orleánsu (proto byla přezdívaná Panna Orleánská).
Roku 1430 obsadila Remeš (místo korunovace francouzských králů) a přivedla Karla VII. ke korunovaci. Stejného roku však padla do zajetí Burgunďanů (ti byli proti Paříži), kteří ji vydali Angličanům. Jeanne d´Arc byla odsouzena za kacířství a na náměstí v Rouenu upálena (1431). Její popel byl vhozen do Seiny.
Roku 1435 se Burgundsko přidalo na stranu francouzského krále, čímž způsobilo Anglii další potíže. V následujících bitvách Francouzi vítězili. K definitivní porážce Angličanů došlo v roce 1453 u Castillonu, čímž stoletá válka skončila. Anglii zůstalo na francouzském území jen město Calais a ztratila tak vliv na vývoj Francie.
Situace po stoleté válce
Francie
Ve Francii bylo dokončeno sjednocení, vznikla centralizovaná monarchie. Král vládl za pomoci rady a úřednictva, omezen byl však vliv stavů, které byly protiváhou královské moci. Oporou panovníka byla též města a armáda.
Dochází k rozvoji hospodářství (zavedena daň z hlavy, rozvoj textilní výroby, rozvoj obchodu).
Anglie
Znaky rodů války růží
(bílá = Yorkové, červená = Lancasteři)
V důsledku porážky ve stoleté válce probíhaly v Anglii v letech 1455 – 1485 boje o trůn. Jednalo se o spor dvou táborů šlechticů, šlechtici v jižní Anglii podporovali Yorky a šlechtici na severu země zase Lancastery. Této válce se říkalo také válka růží – Yorkové měli v rodovém znaku bílou růži, Lancasteři červenou. Proti lancasterskému králi Jindřichovi VI. se postavil Eduard, vévoda z Yorku, jakožto přímější dědic Eduarda III. Jak kolem Yorků, tak kolem Lancasterů, se seskupili bojovní šlechticové prahnoucí po bohatství. Jakkoliv by se mohla zdát válka jako boj všech tamních obyvatel, bylo tomu zcela jinak. Bojovalo pouze několik desítek šlechticů, jejich přátel a žoldnéřů zvyklých na boj z francouzských tažení. Ostatní obyvatelstvo žilo normálním životem. Zpočátku měli převahu Lancasteři, v pozdějších letech války (1461 – 1483) pak Yorkové (Eduard IV.). Válka však skončila faktickým vyvražděním obou rodů (hlavně díky popravování zajatců). Po smrti Eduarda IV. zbyli z rodu Lancasterů jen dva nezletilí synové, které zavraždil jejich strýc Richard. Ten poté nastoupil na trůn jako Richard III. Byl však v roce 1485 poražen JindřichemTudorem u Bosworthu a ujal se vlády jako Jindřich VII. Nový král pocházel z rodu Lancasterů (Wales). Na anglický trůn se dostala nová dynastie Tudorovců, za jejíž vlády došlo ke stabilizaci společnosti po dlouholetých válkách a mocenskému vzestupu Anglie. Z Anglie se stal centralizovaný stát.
