Úvod do starověku

Starověk je po pravěku druhou etapou v dějinách lidstva. Za jeho počátek se považuje rozpad prvotně pospolné společnosti a nástup prvních státních útvarů (ca 4. – 1. tisíciletí před Kristem); za jeho konec pak zánik říše západořímské (476 po Kristu). Poté následuje období tzv. „temného“ středověku.

Na konci 4. tisíciletí před Kristem vyvrcholil vývoj neolitických a chalkolitických kultur vznikem dvou nejstarších civilizačních center, a to Mezopotámie (oblast mezi řekami Eufrat a Tigris) a Egypta (v údolí Nilu). V této době začala vznikat i města.

Společenství bylo rozvrstveno na zemědělce, řemeslníky, obchodníky a úředníky. Společně se vznikem státu vznikly řídicí, donucovací a kontrolní instituce a úřednický aparát. Stát organizoval vše, co souviselo s odvodňováním a zavodňováním, měl funkci politickou, vojenskou, hospodářsko-organizační i kulturní. V čele státu stál panovník, který určoval práva a povinnosti příslušníků jednotlivých sociálních vrstev. Určoval též hospodářská a právní pravidla a sestavoval zákoníky, které zakotvovaly sociální a majetkovou nerovnost. S hospodářskou činností souvisí i vznik písma a vznik měst. Novou úlohu dostalo náboženství, docházelo k rozvoji kultury (náboženské glorifikace panovníka, monumentální stavby paláců, pyramid; vznik literatury, umění a vědy).

Zemědělská a městská civilizace se dostává z těchto oblastí i do oblastí předního východu, s čímž souvisí i rozvoj zemědělství (střední Sýrie, oblasti při Středozemním moři). Lidé žijící při pobřeží se živili hlavně rybolovem a námořní dopravou. Společně s rozvojem námořní dopravy vznikají také přístavy, a to i na syropalestinském pobřeží (hlavně pro styk s Malou Asií, Řeckem a ostrovy v Egejském moři a s Egyptem). Přístavy na pobřeží Perského zálivu spojovaly Mezopotámii s indickým subkontinentem. Civilizační centra se postupně dostávala i na náhorní roviny Malé Asie (metalurgická centra), severní Mezopotámie a Persie. V severní Mezopotámii se začalo rozvíjet pastevectví a obchod (hlavně díky zdrojům kamene a dřeva).

Na přelomu třetího a druhého tisíciletí před Kristem na území Předního východu a v Egejské oblasti vznikla řada menších i větších státních útvarů, ve třetím tisíciletí před Kristem se stal z Egypta centralizovaný stát, zatímco Mezopotámie zůstala rozdrobena. Ve druhém tisíciletí před Kristem na území Mezopotámie vznikly dva státy – na jihu vznikla Babylonie, na severu Asýrie. V Malé Asii vznikl stát Chetitů, Egejská oblast zůstávala rozdrobena.

Obyvatelstvo předního východu a Egejské oblasti dělíme do dvou jazykových skupin:

  1. semito-hamitskou jazykovou skupinu dělíme dále na východní větev (akkadština, babylónština, asyrština), západní větev (jazyky na Arabském poloostrově a v syropalestinské oblasti – arabština, hebrejština, aramejština, féničtina, aj.) a hamitskou větev, do které náleží egyptština.
  2. indoevropská skupina jazyků se dělí na chetitskou větev (chetitštinu rozluštil prof. UK Bedřich Hrozný), slovanskou, germánskou, řeckou, indicko-íránskou, italickou (latina) a keltskou větev. Další, osamocené jazyky, jako je například sumerština nebo jazyk minojských Kréťanů nelze přiřadit k žádné jazykové skupině, protože doposud nebyly rozluštěny.

Zemědělství

První zemědělci byli tam, kde byla úrodná půda a dostatečné vodní srážky (v tzv. úrodném půlměsíci – dnes Írán, Irák, východní Turecko, Sýrie, Palestina, Jordánsko). Zde získali zkušenosti, poté odešli do povodí velkých řek (Nil, Eufrat, Tigris, Jang – c- ťiang, Chuang – Che, aj.) Zde se nejprve učili odvodňovat bažiny, močály, poté budovat zavlažovací zařízení – hráze, kanály, nádrže, zdymadla pro přečerpávání vody – a tím zajistit závlahu i době sucha. V Egyptě byly záplavy dvakrát do roka (v červnu a v říjnu), po nich se selo a sklidit se muselo do začátku další záplavy. Z tohoto důvodu se říkalo, že Egypt je darem Nilu (záplavy poskytovaly úrodné bahno pro zemědělství). Egypťané pěstovali nejvíce ječmen, pšenici, proso, čočku; také ovoce a zeleninu, nejčastěji zelí, cibuli a česnek. Vzhledem k počtu úrod do roka (dvě až tři) se Egyptu říkalo také „obilnice starověku“. Z ovoce se pěstovaly meruňky, citróny, ořechy a fíky. Univerzálně použitelným stromem byl fíkovník, protože poskytoval nápoj, med, pecky (nabobtnalé jako potrava pro zvířata) a stín pro ochlazení od neustálého slunečního žáru. Starověcí zemědělci chovali domestikované kozy, ovce, vepře, osly, koně a drůbež. V Mezopotámii chovali navíc včely, v Číně pak bource morušového (na hedvábí), v Egyptě krajty (proti hlodavcům) a mangusty (proti hadům).

Řemesla

Většinu řemesel ve starověku vykonávali muži. Ženy byly tkadleny, přadleny nebo kovotepkyně, zatímco muži zastávali všechna ostatní v tehdejší době existující řemesla jako mlynář, pekař, řezník, sádek, kovář, truhlář, hrnčíř (hrnčířský kruh vynalezen ve 3. tisíciletí před Kristem) a cihlář.

Doprava

Kolo s loukotěmi se používalo až později

Kolo s loukotěmi se používalo až později

Doprava se značně urychlila vynálezem kola (V Mezopotámii se vozy s koly objevují poprvé ve 4. tisíciletí před Kristem). Kolo se nejprve používalo plné dřevěné, později až kolo s loukotěmi. Vozy byly taženy dobytkem (voli, osli), jízda za pomocí koňů (jen jízda – nebyl ještě vynalezen chomout) nebo velbloudů. Dalším způsobem dopravy byla mořeplavba. Mořeplavci byli hlavně Féničané, kteří obepluli Afriku ve službách Necha II. již v 7. století před Kristem. Znali již čluny, veslice i plachetnice.

Stavitelství

Nejběžnějším materiálem ke stavbě byla hlína (na slunci vypálená cihla). Stavělo se též z kamene a ze dřeva, zřídka z malty nebo asfaltu. Stavěla se hlavně obydlí, chýše, nebo pro panovníky a vysoce postavené pány chrámy a paláce; města se opevňovala hradbami, stavěly se též silnice. V Egyptě se stavěly pyramidy (2700 – 2200 (1700) před Kristem), v Mezopotámii pak zikkuraty („schodové chrámy“).

Duchovní kultura

Písmo

Písmem se zaznamenávaly nejprve hospodářsko-správní údaje, později všechno možné. Na přelomu 4. a 3. tisíciletí před Kristem Sumerové sestavili piktografické písmo, které se rozdělilo na klínopis (Mezopotámie) a hieroglyfy (Egypt). Klínopisný systém písma používal symboly = logogramy a slabiky = fonogramy. (tzn. hvězda označovala jako logogram Boha, jako fonogram znamenala slabiku an – dávala se před jména všech Bohů).

Převodní tabulka hláskových významů hieroglyfického písma

Převodní tabulka hláskových významů hieroglyfického písma

Piktografické písmo bylo velmi komplikované a pro nás těžko čitelné. Akkadové, Babylóňané a Asyřané měli cvičené písaře, kteří se zasvěcovali celý život. Texty se ryly do hliněných tabulek pomocí rydla a rákosu. Tímto získaly podobu klínů (odtud klínové písmo). Hieroglyfický systém písma, používaný v Egyptě, používal obrázky jako celá jednotlivá slova. Hieroglyfy se ryly buď do kamene nebo do dřeva. Vynález papyru písařům značně ulehčil práci, od té doby se psalo štětečky. Zjednodušeným hieroglyfům se říkalo hieratické (posvátné) písmo, dalším zjednodušením se dostáváme k písmu démotickému (lidovému).

Ve 3. a 2. tisíciletí před Kristem vzniklo písmo protoindické a čínské. Ve druhém tisíciletí před Kristem se v Syropalestinské oblasti začaly vytvářet systémy fonetického (hláskového) písma (navazuje se na Egyptské systémy). Zmizením rozdílů mezi logogramy a fonogramy se v 1. tis. před Kristem vyvinula fénická abeceda, které měla 22 znaků. Ta byla převzata Řeky a stal se zní tak základ moderních evropských abeced. Z fénické abecedy se vyvinulo rovněž aramejské písmo (22 znaků), které bylo základem písma arabského. Z něj se vyvinulo písmo Hebrejců (Židů).

Matematika

Vznik a vývoj matematiky ovlivnily praktické potřeby (hlavně správa, hospodářství, daně, obchod a stavitelství). V Egyptě se používala desítková soustava; v Mezopotámii šedesátková soustava (jako dnes u hodin). Starověcí matematici uměli již odmocňovat, umocňovat na druhou i na třetí, znali základní geometrické tvary (čtverec, trojúhelník, kruh, hranol, jehlan aj.) – matematické poučky a pojmy jako například Pythagorova věta, Euklidovy věty či Thaletova kružnice pocházejí právě z tohoto období.

Astronomie

Na základě pozorování „pohybu“ Slunce a Měsíce starověcí astronomové sestavili kalendář zemědělských prací a podle toho také určovali doby záplav apod. Například objeví-li se v Egyptě nad obzorem Sýrius, nastanou záplavy.

Náboženství

Koncil bohů (obraz od Rafaela Santiho, 1518-1519) - klasická ukázka polyteistického náboženství

Koncil bohů (obraz od Rafaela Santiho, 1518-1519) – klasická ukázka polyteistického náboženství

Majoritní podíl v nejrůznějších starověkých náboženstvích měla náboženství polyteisitcká (uctívající vícero bohů). Klasickým příkladem je Řecko (hlavní bůh Zeus, manželka Héra, další rozsáhlé božstvo s většími či menšími pravomocemi) či Řím (velmi podobní bohové jako v Řecku, měli jen odlišná jména – hlavní bůh Jupiter, bůh války Mars, apod.). Podobný systém náboženství můžeme pozorovat též v Egyptě (Re, Sutech, Thovt, Atum, Usir, apod.) či v Indii. Výjimku tvořilo krátké období v egyptských dějinách, kdy faraon Amenhotep IV. (Achnaton) provedl radikální náboženskou reformu zaměřenou na monoteistický kult slunečního boha Atona.

Výjimku mezi těmito náboženskými systémy tvořili Židé (a později křesťané) uctívající pouze jediného Boha (monoteistické náboženství). Rozdíl byl také v chápání Boha či bohů – zatímco Židé (a později křesťané) vidí Boha jako dokonalého Pána a Stvořitele symbolizujícího dobro, spravedlnost, lásku a naději, ostatní národy si bohy více personifikují (přisuzují jim některé lidské vlastnosti).

Více o jednotlivých náboženstvích se dočtete v jednotlivých kapitolách zabývajících se historií starověkých národů.

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht