Věda v raném novověku

Dva tisíce let platilo aristotelovské pojetí vědy, ze kterého vycházeli křesťanští a islámští teologové a učenci.  Mnoho Aristotelových spisů se ztratilo, ty dochované objevili řecky mluvící křesťané na území dnešního Libanonu a Sýrie. Přeložili je do arabštiny a arabští islámští vzdělanci je předali  středověké západní kultuře. Aristotelovská logika vychází z principu  indukce (úsudek směřující od jednotlivého k obecnému) a dedukce (typ úsudku, kdy se z přijatých výroků dochází k novému tvrzení, postupuje se od obecného k jednotlivému).  Aristoteles je zakladatelem filozofie jako snahy poznat a pochopit svět, „porozumět tomu, co jest“. Úkolem filozofa je podle jeho mínění přesně zachytit myšlenky a zkušenosti, dobře je uspořádat, správně promyslet a obhájit získané poznatky.  Aristoteles  je považován za zakladatele mnoha vědních oborů, dodnes jsou uznávány jeho způsoby zkoumání, třídění a argumentace.

Novověká filozofie a věda se od středověké liší svým pojetím předmětu zkoumání – bytí,  jsoucna. Pro Aristotela a středověké myslitele je jsoucno živé, může se měnit a pohybovat podle své přirozenosti, z nějaké příčiny. Prvotní příčinou, prvotním „nehybným“  hybatelem je v křesťanské teologii Bůh. Novověk přestává zkoumat svět v celku, učenci vnímají jsoucno jako rozlehlý stroj (Descartes) nebo hmotný objekt.

Na začátku vědecké revoluce se tak rodí moderní věda. Svět, který  je představován jako stroj, je možné ovládnout. A právě věda měla ukázat člověku cesty k ovládnutí přírody.

V Anglii byla v roce 1660 založena Královská společnost pro podporu věd (Royal Society for the Improvement of Natural Knowledge), která existuje dodnes.  V roce 1662 získala podporu krále Karla II., její patronkou je i současná britská královna. (Od roku 1965 byl členem společnosti  Jaroslav Heyrovský.) Společnost měla za cíl podporovat „fyzikálně – matematické experimentální učení“. Poznatky členů jsou od roku 1665 zveřejňovány v časopise Philosophical Transactions, což je nejstarší nepřetržitě vydávaný vědecký časopis na světě. Heslem společnosti jsou slova latinského básníka Horatia „Na ničí slova nebudu přísahat“, členové  si píší za jméno zkratku FRS.

Ve Francii založil roku 1530 František II. Královskou kolej, neboli  také „Kolej tří jazyků“, neboť se zde zpočátku vyučovala řečtina, hebrejština, latina. Později přibylo také právo, matematika a medicína. V revolučním roce 1789 byla škola přejmenována na Národní kolej, v roce 1870 dostala název Collège de France (Francouzská kolej). Je to nejprestižnější francouzská vědecká instituce;  jejím posláním je „učit vědění, které právě vzniká“, tedy spojovat bádání a výuku. Jejím heslem je  „Docet omina“ (Učí všemu).  Collège de France pořádá pravidelné přednášky přístupné veřejnosti, nemá však žádné zapsané studenty, žádné studijní obory a neuděluje žádné tituly. Většina profesorů jsou Francouzi, dvě místa se obsazují hostujícími profesory. Když se nějaké místo uvolní, rozhodují profesoři o tom, kdo na ně má být povolán. Profesura na Collège de France je ve Francii vrcholem vědecké kariéry.

Novověk přinesl čtyři významné změny ve vědeckém poznání – vznikla mechanická a chemická filozofie, uplatňoval se empirismus ve vědeckém bádání a došlo k matematizaci vědeckého myšlení. Mechanická filozofie vychází z nového pohledu na přírodu a roli člověka v ní, svět je brán více materialisticky a mechanicky, jako stroj, který je možno poznat a ovládat. Chemická filozofie znamenala zvýšený zájem o chemickou analýzu v rámci vědeckého zkoumání. Empirismus přinesl myšlenku ověřitelného vědeckého experimentu, poprvé přišel s touto myšlenkou Francis Bacon a následně ji rozpracoval René Descartes ve své knize Rozprava o metodě. Vliv matematiky se projevil tím, že vzrostl význam kvantitativních  měření a matematických metod pro účely vědeckého zkoumání.

Mikuláš Koperník (1473 – 1543), polský učenec. V roce 1543 vyšlo jeho dílo Šest knih o obězích sfér nebeských, ve kterém tvrdí, že středem Vesmíru je Slunce a kolem něho se otáčejí ostatní planety,  mezi nimi i Země. Jeho názory inspirovaly řadu dalších astronomů. Pozorování nebeských těles bylo snazší díky dalekohledům, které se vyráběly zejména v Nizozemí.

Dánský šlechtic Tycho Brahe (1546 – 1601) se zabýval astronomií, strologií a alchymií. Je považován za jednoho z nejlepších pozorovatelů hvězné oblohy. Podle jeho teorie je Země středem Vesmíru, kolem ní obíhá Slunce a Měsíc, všechny ostattní planety obíhají kolem Slunce. V roce 1572 objevil supernovu, její zrod popsal ve spisku „O nové hvězdě„. Dánský král pro něho vybudoval laboratoř a observatoř na ostrově Hven, kde Brahe dvacet let pracoval. V roce 1599 byl pozván do Prahy, stal se císařským astrologem. Nechal postavit observatoř v Benátkách nad Jizerou. Je pochován v Praze; pověsti o tom, že byl otráven, vyvrátili vědci v roce 2010 na základě průzkumu jeho pozůstatků.

Johannes Kepler (1571 – 1630), německý matematik, astrolog a astronom, v letech 1600-1612 žil na dvoře Rudolfa II. v Praze. Byl asistentem Tychona Brahe, po jeho smrti se stal císařovým dvorním matematikem a astrologem. Kepler, pocházející z chudé rodiny, byl prvním protestantským vědcem. Zjistil, že oběžné dráhy nevytváří kruhy, ale elipsy. V roce 1609 vychází jeho kniha Nová astronomie, ve které definuje první ze tří zákonů o oběhu planet.

Giordano Bruno (1548 – 1600) byl italský dominikán, filozof, spisovatel a astronom. Tvrdil, že Slunce není středem vesmíru, ale pouze jednou z mnoha hvězd; vesmír je nekonečný, existuje nekonečně mnoho sluncí s planetami, které mohou být i obydlené. Pro své názory byl vyhnán z Neapole, žil pak v mnoha městech, např. v Ženevě, v Paříži, v Londýně (zde sepsal v roce 1584 svoji stěžejní práci O nekonečnu, vesmíru a světech), v roce 1588 pobýval půl roku v Praze. Nakonec byl vyzván k návratu do Itálie, do Benátek(1591), ale rok po návratu ho jeden z jeho žáků udal. Byl zajat, vydán inkvizici a souzen v Římě; odmítl odvolat své názory, 17.2.1600 byl upálen.

Galileo Galilei (1564 – 1643), profesor fyziky v Padově, byl rovněž obviněn z kacířství. Unikl však trestu upálení, protože před soudem své názory odvolal; ve skutečnosti se jich však nevzdal. (Po skončení soudu údajně zvolal „A přece se točí!“) Jeho dílo podpořilo rozvoj experimentální fyziky a matematiky a položilo  základy  zákonů o pohybu. Do středu pozornosti se dostala otázka, zda vlastností hmoty je klid nebo pohyb.

William Gilbert (1540 – 1603), lékař královny Alžběty, studoval magnetismus v lékařství, námořnictví a při výrobě kompasů. Zkoumal magnetickou přitažlivost a vysvětloval dráhy planet. V roce 1600 vydal knihu O magnetu.

Rostoucí zájem společnosti o měchy, čerpadla a ventily podněcoval experimentální studium fyziologie lidského těla, kterým se zabýval mj. také William Harvey (1578 – 1657). Ten objevil princip  krevního oběhu a vyřkl názor, že srdce vévodí tělu člověka .

Pozorování oblohy usnadňoval dalekohled, pozorovat svět nepatrných věcí zase umožňoval mikroskop. Stará statická představa světa se hroutila a do podvědomí lidstva vcházela nová, moderní představa světa. Mezi významné zakladatele nového myšlenkového směru  patří zakladatel empirismu a experimentální metody,  anglický filozof Francis Bacon (1561 – 1626). Vystudoval práva, zastával funkci lorda kancléře, byl nesmírně ctižádostivý a pracovitý. Poté, co byl za braní úplatků zproštěn funkce, věnoval se pouze vědě. Podstata vědecké práce podle něho spočívala v pozorování a  vědecky ověřitelném experimentu. Provedl základní rozdělení věd,  uvědomoval si potřebu správné metody při stanovení cíle vědeckého bádání.  V roce 1597 pronesl známou větu „Scientia potestas est,“ tj. „Vědění je moc“. Upřednostňoval indukční metodu poznávání. Ve svém díle Novum Organum (Nové organon) napsal, že všechny znalosti k nám přicházejí prostřednictvím přírodních objektů, my máme schopnosti je interpretovat. V pravdivém a úplném poznání nám však brání tzv. idoly, což jsou  omyly naší mysli, falešné představy, které se nás snaží zmást;  rozdělil je na idoly rodu (jinak cítí a vidí muži, jinak ženy), na idoly jeskyně (vliv výchovy na poznání), idoly trhu (vliv okolí, matou nás názory druhých), idoly divadla (tj. rozdíly generační). V knize Nová Atlantis (1620) popisuje ideální společnost, ve které má rozhodující slovo věda a vládnoucí skupinou jsou vědci.

René Descartes (31. 3. 1596 – 11. 2. 1650)

René Descartes (31. 3. 1596 – 11. 2. 1650)

Mezi nejvýznamnější francouzské filozofy patřil René Descartes (1596 – 1650). Zatímco Bacon zdůrazňoval zkušenost (empirii) a pokus (experiment), Descartes zdůrazňoval rozumové (racionální) poznání. René Descartes studoval v Paříži matematiku a filozofii, účastnil se bojů během třicetileté války, poté se usadil v Holandsku, konec života však strávil ve Švédsku, kde také zemřel. Dosavadní filozofii podrobil kritice, byl stoupencem dualismu – podle jeho učení existuje hmotná substance(tělo) a duchovní substance(vědomí), podstatou filozofie je uvědomit si vlastní existenci. Je autorem výroku „Cogito, ergo sum (Myslím, tedy jsem)“. Zatímco člověka vnímá dualisticky, zvířata ne, považuje je za živé stroje. Příroda je pak považována za složitý mechnismus. Descartes z deduktivní metody, experimenty nepovažoval za nutné. Kritériem pravdivosti pak pro něho byla intuice, vlastní přesvědčení vědce, že má pravdu. Jeho základním díle je Rozprava o metodě (1637).

Descartova filozofie byla více duchovní,  avšak namířená proti zastaralým metodám myšlení;  Baconova filozofie je spojena s hospodářskými potřebami doby. Věda byla tudíž nejen záležitostí učenců, ale i podnikavých lidí, obchodníků, mořeplavců, majitelů manufaktur a státníků. Období od poloviny 17. století do poloviny 18. století se nazývá velké století vědy.

Thomas Hobbes (1588 – 1679) je autorem díla Leviathan (o státu), kde popisuje přirozený stav lidstva jako válku všech proti všem (jeden druhému nepřítelem). Dostává se do rozporu s pocitem sebezáchovy, s potřebou jistoty. Snaží se překonat pocit strachu (člověk se vědomě vzdá svých práv ve prospěch vládce, který mu něco dovolí a nějaká práva mu vrátí). Stát podle Hobbese vzniká jako tzv. společenská smlouva, jako dohoda mezi lidmi. Ovládaní nemohou svůj souhlas odvolat (absolutismus). Tato smlouva váže jak vládce, tak ovládaného.

Nejvýznamnější osobností novověké vědy je sir  Isaac Newton (1643 -1727), anglický fyzik, matematik, astronom, filozof, alchymista a teolog . Ve své knize Philosophiæ Naturalis Principia Mathematica (1687) položil základy klasické mechaniky, popisuje v ní gravitační zákon a tři zákony pohybu, které se staly po tři staletí východiskem vědeckého pohledu na vesmír. Newton spojil Keplerovy zákony o pohybu planet s vlastní teorií gravitace a dokázal, že se pohyb předmětů na Zemi řídí stejnými pravidly jako pohyb vesmírných těles. Zformuloval teorii o šíření světla, teorii o zachování hybnosti a momentu hybnosti. Sestavil zrcadlový dalekohled, rozvinul teorii barev.  Rovněž zkoumal rychlost zvuku. V matematice zobecnil binomickou větu, vymyslel metodu řešení soustav  nelineárních rovnic a přispěl k významu mocninných řad. Newton byl křesťan, a přestože je dnes známo hlavně jeho vědecké dílo, většina jeho textů je věnována výkladům Bible.

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht