Vikingové

Vikingská loď (Karolina Kristensson / Sjöhistoriska museet)

Vikingská loď (Karolina Kristensson / Sjöhistoriska museet)

Slovo vikingové pochází od slova vik (záliv). Vikingové byli původně piráti (podnikali loupežné výpravy). Na západě byli označováni jako Normané (= lidé ze severu), na dnešním německém území jako Ascomani (= jasanoví muži – od materiálu, z něhož byly stavěny vikingské lodě), na východě Varjagové (označení Varjag náleží obyvatelům dnešního Švédska). Oni sami se nazývali právě Vikingové. Byli to odvážní mořeplavci, k plavbě používali otevřené lodi bez palub, na které se plavilo až sto bojovníků. Na přídi lodi byla vyřezána dračí hlava (drakar). Uměli se plavit i proti proudu. Své tábory budovali u ústí velkých řek.

Od osmého století probíhala expanze a ohrožování evropských států. Ta směřovala do třech oblastí:

  1. do Anglie, Skotska, Irska, na pobřeží průlivu La Manche (kmeny dánské)
    Roku 793 přepadli klášter v Lindisfarne; pořádali nájezdy také na Franskou říši (roku 845 dobyli i Paříž). V roce 842 vypálili Londýn a v 60. letech 9. století ovládli celou Anglii, až roku 878 byli Normané poraženi u Edingtonu germánskými kmeny Anglů a Sasů pod vládou Alfréda Velikého (871 – 900). Roku 911 ve Francii vznikla Normandie (jako léno).
  2. na východ od Ruska (švédské kmeny)
    – přes Baltské moře Finským zálivem a Ladožským jezerem k Dněpru a Volze (od severu na jih do Černého moře a Byzance) = „cesta iz Varjag v Greki“. Měli podíl na dálkovém obchodu; ovládli Novgorod a Kyjev, kde vznikla dynastie Rurikovců.
  3. na západ na západoatlantská souostroví (norské kmeny)
    Osidlovali pusté ostrovy, ostrovy v severním Skotsku, ostrov Man, roku 870 se usadili na Islandu, v 10. století pronikli do Grónska (Erik Rudý), a v roce 1000 dosáhli břehů Severní Ameriky (Leif Eriksson). Zde bojovali proti místním domorodým indiánům. Vikingské osídlení tu ale poměrně rychle zaniklo.

05_vikingove_mapa

Jak vypadal život Vikingů

Vikingský dům (rekonstrukce v dánském Fyrkatu)

Vikingský dům (rekonstrukce v dánském Fyrkatu)

Jak už bylo uvedeno v předchozím textu, Vikingové byli především velmi dobří válečníci na moři a na řekách. Jako takoví zakládali své osady právě na takových místech, aby jejich součástí mohl být i přístav. Zpočátku žili v malých osadách, postupem času stavěli také města, která se stala obchodními centry se zbožím z celé Evropy i Orientu.

Vikingský jídelníček se skládal jak ze živočišné (chovali skot, prasata, ovce, lovili zvěř, ryby, tuleně), tak z rostlinné stravy (pěstovali oves, ječmen, pšenici i žito. Sbírali též volně rostoucí plodiny).

Na tehdejší dobu neobvyklé postavení ve společnosti měly ženy. Bylo v mnohém podobné dnešní době – ženy se účastnili všech slavností, obřadů, byly plnoprávnými členy společnosti. Žena se směla volně pohybovat, často vedla celé hospodářství (v době, kdy muži odešli za obchodem nebo do boje), směla sama přijímat mužské návštěvy, sama rozhodovala o svých citech.

Vikingská společnost se dělila na tři stavy – nesvobodné otroky, svobodné rolníky, řemeslníky a válečníky a nejvýše postavení jarlové (šlechta). Nade všemi stál král, který byl volen šlechtou. Byl omezen pouze mocí thingu (shromáždění svobodných mužů). Thing dohlížel na zachovávání práva, vynášel rozsudky a projednával věci týkající se zájmů celku. Zákony byly předávány ústně, starší členové jej vyučovali mladší. O postavení žen ve společnosti vypovídá i fakt, že pokud někdo políbil ženu proti její vůli, byl vykázán ze země. Pokud se tak však stalo s jejím souhlasem, nestalo se nic (pouze v případě, urazilo-li to její rodiče, musel zaplatit pokutu).

Jak vypadali Vikingové

Thorovo kladivo

Vikingové byli na tehdejší dobu vysocí (průměrně 170 cm), světlé pleti, plavé nebo rusé vlasy a vousy, nejčastější barvou očí byla modrá. Muži se odívali většinou do delšího silného vlněného kabátce, přiléhavých kožených nebo podkasaných širokých kalhot (podle zámožnosti) a dlouhého čtvercového pláště. Na nohách nosili kožené boty. Ženy nosily jemnou košili, přes kterou nosily svrchní šat. Ten byl dlouhý, bez rukávů a skládal se ze dvou částí upevněných pomocí poutek na dvou oválných bronzových sponách na prsou. Z ozdob muži nosili hedvábnou čelenku či zlatý nebo stříbrný náramek, ženy pak perlové, zlaté či stříbrné náhrdelníky, náramky, spony na prsou či řetězy s amuletem v podobě Thorova kladiva (viz obrázek). Stále je poměrně zažitý mýtus o tom, že Vikingové nosili helmy s rohy jako součást zbroje, to ovšem vůbec není pravda. Takovéto přilby se u Vikingů nevyskytovaly.

Nordická mytologie ve zkratce

Bohové se dělily na 2 velké skupiny – bojovné Ásy a Vany, mírumilovné, zaměřené spíše na prosperitu a plodnost. Mezi oběma skupinami došlo k válce, po které se sjednotily. Dle severské mytologie byl sídlem bohů Asgard, který lze přirovnat k řeckému Olympu. Bohům vládl Odin (syn ledového obra Ymira), který byl zároveň vládcem celého vesmíru. Daroval také lidem písmo. Jednou z podob jeho jména je i Wotan (nebo Woden). Všech 9 světů obklopovalo strom Yggdrasil, který představoval centrum kosmu.

Zřejmě nejznámějším dalším bohem je Thor, Odinův syn (jeho matkou byla Jarð, jiným jménem i Fjörgyn), hromovládce. Thor byl díky svému neustálému válčení zároveň bohem síly. Jeho zbraní bylo kladivo Mjölnir. Jeho manželkou byla zlatovlasá bohyně úrody Sif. Dalšími významnými bohy byl Frey a Freya. Freya byla bohyně lásky a plodnosti, ale zároveň i smrti. Polovina padlých v bitvách připadla jí, druhá Odinovi, který duše zemřelých přivítal ve Valhalle, kde s nimi seděl při hostinách (bojovníci se tu cvičili na poslední bitvu, Ragnarök). Freyin bratr Frey je rovněž bohem plodnosti, ale i bohatství, je spojen i s počasím.

Dalším důležitým bohem je Týr, jehož původ je ovšem nejasný. Podle některých pramenů se zdá, že právě on mohl být původně považován za vládce bohů místo Odina, podle jiných je Odinovým synem. Je to bůh války (sdílí roli s Odinem a Thorem), ale zároveň i soudce. Nabízí se paralela na řecké bohy – Áres, zběsilý válečník x Athéna, rovněž bohyně války, ale také rozumu.

Bůh Heimdall, popisován jako nejbělostnější z bohů, zlatozubý syn devíti matek, stráží most do Asgardu Bisfröst (byl to most mezi Asgardem a Midgardem, naším světem). Dle pověsti je otcem severské populace a zároveň autorem jejího rozdělení do tříd (otrok, sedlák, jarl). Začátek Ragnaröku, poslední osudové bitvy bohů s titány a dalšími bytostmi, měl oznámit právě Heimdall zadutím na svůj roh. On sám byl poslední, který v bitvě padl (zabili se s Lokim navzájem).

Loki bývá označován jako bůh, polobůh, nebo přímo jeden z obrů. Jeho role v mytologii je spletitá, někdy byl pro bohy nepřítelem, někdy jim naopak pomáhal. Obecně je možné jej označit za boha klamu (byl schopen měnit podobu), bývá často považován za negativní postavu severského pantheonu. O jeho roli se ale velmi dlouho vedou ve vědeckým kruzích rozporuplné debaty. Dle legendy je otcem bohyně Hel, která vládne podsvětí; vlka Fenrira, který zabije Odina při Ragnaröku (jeho pak zabije Vídar, Odinův syn); hada Jörmungandra, který zabije Thora a sám při tom zemře; jeho syny měli být asi také Narfi a Nari. Loki je uváděn i jako matka Odinova osminohého koně, Sleipnira (Loki chtěl odlákat Svadilfariho, hřebce, který patřil staviteli hradeb kolem Asgardu, proto se proměnil na klisnu).

Kromě výše zmíněných existuje ještě řada dalších bohů a jiných mytologických postav s velmi složitou sítí vzájemných vztahů. Mytologie germánských kmenů se odvozuje právě z této a „vikingští“ bohové v ní existují pod různými jmény.

Další čtení k mytologii naleznete například zde:

http://tkmyth.sweb.cz/texty/bukolin.htm

http://www.missgien.net/vikings/myth.html

http://cs.wikipedia.org/wiki/Seversk%C3%A1_mytologie (anglická verze je podstatně obsáhlejší)

Doporučená literatura

  • Bakke, E. – Hroch, M. – Kadečková, H.: Dějiny Norska. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005.
  • Featherstone, D.: Válečníci a války ve starověku a středověku. BETA Dobrovský, Praha 2001.
  • Gonzales, E.: Vikingské legendy a příběhy. Portál, Praha 2002. (severský folklor, pověsti)
  • Haskins, Ch. H.: Normané v evropských dějinách. H & H, Jinočany 2008.
  • Jutikkala, E. – Pirinen, K.: Dějiny Finska. 2. vydání. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2006.
  • Konstam, A.: Pirátství. Úplné dějiny. Mladá fronta, Praha 2011.
  • Štěpán, J.: Švédsko. Libri, Praha 2010.
© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht