Vývoj v letech 1924 – 1929

(překonání hospodářské krize – období dočasné stabilizace)

Válka však všechny rozpory nevyřešila. Po ní se objevují nové rozpory, a to jak územní, tak otázky reparací (Německu byly stanoveny vysoké reparace – 132 miliard marek. To však Němci nechtěli a ani nemohli splácet.) Tyto problémy se řešily jednáním.

V roce 1922 proběhla konference v Janově, kde byly řešeny ekonomické problémy (reparace), bylo pozváno Rusko a Německo. Nevyřešila však to, kvůli čemu byla svolána (vinou Francie). Vedla ke sblížení Německa a Ruska, kteří zde podepsali hospodářskou smlouvu (v Rapallu). Zhoršily se však vztahy mezi Francií a Německem, které přestalo platit reparace. Roku 1923 nastala v Německu tzv. Rúrská krize, kdy Francouzské a Belgické vojsko obsadilo Porúří. Německo projevilo pasivní odpor (zastavila se veškerá výroba a těžba). Nastala obrovská inflace, která měla dopad na sociální oblast (revoluční nálady). Ještě více posílilo dělnické hnutí (silné již za Bismarcka). Byla zde také silná komunistická strana (v čele Ernst Thälmann). Británie a Spojené státy americké donutily Francii opustit Porúří a bylo rozhodnuto o dalších jednáních (otázka reparací).

V roce 1924 byl přijat Dawesův plán[1] na hospodářskou obnovu Německa. Německu byla poskytnuta finanční půjčka („dolarový déšť“) pod podmínkou, že až dojde k oživení ekonomiky, tak Německo začne opět splácet reparace. Došlo také ke snížení výše roční splátky reparací. To znamenalo počátek usmíření mezi vítězi a poraženými. Německo bylo připoutáváno k angloamerickému ekonomickému světu (spjato s hospodářským vzestupem – konjunkturou). V letech 1924 – 29 došlo ke stabilizaci kapitalismu založeného na kapitálových investicích (vývoz kapitálu z USA do Evropy; modernizace výroby – automatizace a sériová výroba).

Zlatá dvacátá léta

Zlatá dvacátá léta se vyznačovala též bezstarostným životem především mládeže

Po první světové válce a po obnově hospodářství na začátku dvacátých let nastalo převážně v druhé polovině dvacátých let tzv. období zlatých dvacátých let. Vznikly nadnárodní monopoly, zlepšila se životní úroveň a snížila se nezaměstnanost, došlo k rozvoji automobilismu (Ford) a letecké civilní dopravy. Zaváděly se ve velkém vynálezy a technologie známé již před první světovou válkou. Společně s masivním rozšířením rozvodů elektrické energie došlo k rozšiřování velkovýroby žárovek, domácích elektrospotřebičů, ale také elektromotorů.

Zvláště v USA rychle postupovalo zavádění telefonních linek. Do této doby spadá též začátek pravidelného rozhlasového vysílání. Došlo k rozvoji filmového průmyslu – natáčejí se nově zvukové a později též mluvené filmy – a oslavování amerického způsobu života.

Vývoj nevynechal ani oblast dopravy. Automobil se stal méně ojedinělým zjevem – roku 1927 Herny Ford dosáhl již 15 milionů svého slavného modelu T.  V Česku proběhla roku 1925 fúze mladoboleslavské automobilky Laurin&Klement a plzeňské firmy Škoda – tehdy se vyráběly modely L&K (Škoda) 100 a 110.

Roku 1927 Charles Lindbergh bez spolupilota poprvé přeletěl Atlantik (New York – Paříž).  Tento počin si získal obrovskou mediální pozornost, což velkou měrou přispělo k rychlému rozvoji letecké dopravy.

Ekonomická prosperita se samozřejmě odrážela také do růstu životní úrovně a spotřeby, což se promítalo do růstu průmyslu a výroby. Ta stoupla v porovnání s předválečnou výrobou průměrně o 50% (USA o 80%, Japonsko o 100%, ČSR o 40%, Francie o 20%). Růst životní úrovně s sebou přinesl touhu po bezstarostném životě – užívání si, bavení, návštěvy kin, divadel a ostatních společenských akcí. Rozvíjel se též turistický ruch.

Mezinárodní vztahy

  • pokusy o zajištění míru (počátek pacifismu)
  • roku 1924 podán návrh na vytvoření evropské kolektivní bezpečnosti (prosazovala jej Francie a ČSR)

Roku 1925 se ve švýcarském Locarnu sešli zástupci Francie, Velké Británie, Německa, Belgie, Itálie, ČSR a Polska s úkolem zaručení hranic na Rýnu. Byl přijat Rýnský garanční pakt, který zaručoval neměnnost hranic Německa s Francií a Belgií. Pro ČSR a Polsko byla Locarnská konference zklamáním, protože se nepodařilo podepsat tzv. „Východní Locarno“ (garance neměnnosti hranic Německa s ČSR a Polskem). Byly ale podepsány arbitrážní dohody mezi Polskem, Německem a ČSR (kdyby mezi nimi vznikly nějaké spory, bude je řešit arbitráž – rozhodčí –, který tyto spory posoudí). Rozhodčím sporů se měla stát Rada Společnosti národů. Arbitrážní dohody tak mohly být platné až po vstupu Německa do Společnosti národů.  Byly také podepsány garanční smlouvy Francie s ČSR a Polskem. Francie v nich garantovala vojenskou pomoc v případě nevyprovokovaného útoku Německa.

Roku 1926 bylo Německo přijato do společnosti národů (Aristide Briand a Gustav Stresemann dostali Nobelovu cenu míru – za Locarno). Roku 1928 byl uzavřen Briand – Kelloggův[2] pakt (potvrzení pacifismu), který znamenal výzvu ke zřeknutí se války, jako prostředku k řešení problémů mezi státy. Vstoupil v platnost v roce 1929. Podepsalo ho asi 60 států. Měl však malý praktický význam, protože nebyly stanoveny sankce pro případné porušení.

V Youngově[3] plánu (1929) se znovu řešila otázka reparací Německa a Rakouska. Německo se sice vzpamatovávalo z hospodářské krize a pomalu obnovovalo svoji původní pozici velké průmyslové země, avšak reparace jej stále tížily. Youngův plán znamenal zrušení dozoru nad německou ekonomikou a zmírnění ročních splátek. Byla také snížena celková výše reparací a přislíbeno vyklizení Porýní, které bylo obsazeno západními spojeneckými vojsky po skončení 1. světové války.  Německu přinesl tento plán též větší samostatnost.


[1] Charles G. Dawes (1865 – 1951) byl americký ekonom a později též viceprezident USA.

[2] Aristide Briand (1862 – 1932) byl francouzský ministr zahraničí; Frank Kellogg (1856 – 1937) byl americký státní sekretář

[3] Owen D. Young (1874 – 1962) byl americký průmyslník, ekonom a právník. V roce 1932 kandidoval na prezidenta USA (byl však poražen Franklinem D. Rooseveltem).

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht