Vývoj států v západní a jižní Evropě

Francie

Králové Francie – Kapetovci
Ludvík VII. (1137–1180)
Filip II. Sličný (1180–1223)
Ludvík VIII. (1223–1226)
Ludvík IX. Svatý (1226–1270)
Filip III. Smělý (1270–1285)
Filip IV. (1285–1314)
  • překonávání roztříštěnosti raného středověku
  • souvisí s rozšiřováním rodového majetku krále a se změnami ve správě státu (budování úřednictva, armády, jednotných zákonů, apod.)

Na přelomu 12. a 13. století ve Francii vládl Filip II. August. Tento první mocný Kapetovec se snažil zvětšit rodový majetek a rozšířit území, a proto neobnovoval léno (při vymření rodu připojil půdu ke královskému majetku). Na konci 12. století se také snažil získat území patřící Anglii. V bitvě u Bouvines v roce 1214 porazil krále Jana Bezzemka a jeho spojence německého císaře Otu IV. Brunšvického a dobyl větší část anlického území ve Francii. Francie se tak stala nejvlivnějším činitelem v evropské politice.

Počátkem 13. století je zaváděna inkvizice (vyhledávání a věznění kacířů, následovné zabavení jejich majetku a po jednostranném soudu výkon uděleného trestu). S inkvizicí souvisí mj. tažení proti Albigenským (odnož katarů, nevěřili v odpuštění hříchů, snažili se žít „čistý“ život – byli prohlášeni za kacíře a byla proti nim vedena křížová výprava 1209 – 1229). Inkvizice také podnikala tažení proti židům (kvůli lichvářství). Byli vypovězeni státní bankéři (tím zrušeny dluhy), zavedeny nové daně (zdaněny obchody).

Filip IV. Sličný (1268 - 1314) donutil papeže k přesídlení do Avignonu

Filip IV. Sličný (1268 – 1314) donutil papeže k přesídlení do Avignonu

Filip IV. Sličný byl panovník rázný a bezohledný. Rozšířil moc koruny a chtěl si dokonce podřídit i duchovenstvo, proto se dostal do sporu s papežem Bonifácem VIII., který byl v roce 1303 nedaleko Říma přepaden a zajat. K prosazení své politiky svolal král poprvé generální stavy (shromáždění šlechty, měst, francouzského duchovenstva), které byly oporou panovníka (proti papeži). Roku 1309 Filip Sličný přinutil nového papeže Francouze Klimenta V., aby přesídlil do Avignonu.  Tomuto období se říká avignonské zajetí papeže, které trvalo až do roku 1378.

Za vlády Filipa IV. vrcholí ve Francii centralizační moc, která se opírá o šlechtu obsazovanou do královských (dvorských) úřadů. Za to mu byla dvorská šlechta  loajální. Silná pozice Francie na počátku 14. století však byla jen dočasná a byla značně oslabena stoletou válkou.

Anglie

Králové Anglie
Štěpán (III.) z Blois (1135–1154)
Jindřich II. Plantagenet (1154–1189)
Richard I. Lví srdce (1189–1199)
Jan Bezzemek (1199–1216)
Jindřich III. Plantagenet (1216– 1272)

V polovině 12. století dosedl na anglický trůn Jindřich II. Plantagenet [čti plantaženet], který po svém otci, francouzském vévodovi z Anjou, získal vedle Normandie, Bretoňska, Touraine, Anjou a Maine. Díky sňatku připojil ještě Akvitánii a stal se tak ve Francii vlastníkem většího území, než měl samotný francouzský král Ludvík VII. Za jeho vlády byly provedeny v Anglii důležité reformy. Zdokonalil správu země – zavedl kontroly tzv. šerify – královskými úředníky (tzv. putujícími soudci) majícími na starost administrativu, daně a soudní záležitosti. Kvůli boji s francouzským králem o další území zavedl také námezdní vojsko, které financoval ze zdaněných příjmů duchovenstva. Proti tomu se opřel canterburský arcibiskup Tomáš Becket, který byl na příkaz krále v chrámu zavražděn.

Po Jindřichovi nastupuje na trůn jeho syn, Richard Lví Srdce (1189–1199). Ten byl však dlouhou dobu mimo Anglii (účastnil se třetí křížové výpravy). Toho chtěl využít jeho bratr Jan Bezzemek, který se chtěl zmocnit koruny. Ke smíru došlo až po návratu Richarda z cest. Po jeho smrti se znova ujímá vlády Jan. V této době dochází k oslabení panovnické moci a v důsledku tohoto také k částečné ztrátě území ve Francii (proto přízvisko Bezzemek). V domácí politice se to oslabení pananovníkovy vlády projevilo posílením moci šlechty a vydáním Magna charta libertatum (Velké listiny svobod) roku 1215, která však platila jen pro šlechtu a měšťanstvo. V ní bylo ustanoveno, že nikdo nebude bez řádného soudního vyšetřování uvězněn, a proti nezákonnému uvěznění měli královi poddaní právo se odvolat; král mohl vybírat nové daně pouze se svolením Velké rady  (zástupci šlechty a měšťanstva). Tato rada sice neomezovala přímo královskou vládu, ale měla právo její kontroly. Parlament se od poloviny 13. století skládal ze dvou komor: sněmovny lordů (horní) a obecné komory, v níž měla zastoupení nižší šlechta – tím byly položeny základy Dolní sněmovny. Jejím založením byly poženy základy anglického parlamentarismu. Magna charta ovlivnila vývoj zvykového práva a dalších ústavních dokumentů. Zajímavé je, že v poupravené podobě platí dodnes.

Svatá říše římská

Panovníci Svaté říše římské
dynastie štaufská
Konrád III. (1138–1152)
Fridrich I. Barbarossa (1152–1190)
Jindřich VI. (1190–1197)
Filip II. Švábský (1198–1208)
dynastie welfská
protikrál Ota IV. Brunšvický (1198–1214)
dynastie štaufská
Fridrich II. (1212–1250)

Římští králové (i římští císařové) si činili nárok na země německé a na Itálii, zejména severní a jižní, protože ve střední části vládl papež. K říši bylo volným svazkem připojeno též české království. Po německé dynastii saské stála ve 12. a 13. století v popředí evropské politiky dynastie štaufská.

Říše však nebyla jednotným státem. Během 13. století zahrnovala na 200 světských a duchovních panství, vévodství, knížectví, arcibiskupství, markrabství a říšských samostatných měst s panovníky, kteří se stávali nezávislými. Římský král byl volen početným sborem těchto knížat, od poloviny 13. století se pak právo volby soustředilo v rukou pouze sedmi volitelů, pro něž vzniklo označení kurfiřti. Tři místa ve sboru připadly nejvlivnějším představitelům německého duchovenstva. Byli to arcibiskupové – kolínský, mohučský a trevírský. Čtyři světští kurfiřti byli v prvé řadě český král, dále falckrabě rýnský, vévoda saský a markrabě braniborský.

Obrázek Fridricha Barbarossy z manuskriptu z roku 1188

Obrázek Fridricha Barbarossy z manuskriptu z roku 1188

Od 12. do druhé poloviny 13. století byla říše zmítána vnitřními spory, což však oslabovalo její postavení. Boj o císařskou korunu mezi dvěma konkurentními rody – Štaufy (byli hraběcím rodem ve Švábsku) a Welfy (v 11. století obdrželi Bavorsko, ve 12. Sasko) – se rozpoutal již za vlády Konráda III. Ačkoli se o smír pokusil jeho nástupce Fridrich I. Barbarossa, příměří mezi znesvářenými rody netrvalo dlouho. Poté, co byl spor obnoven, vládli v říši dva králové – Filip Švábský a Ota Brunšvický z rodu Weflů. V roce 1208 byl Filip zavražděn a Ota byl korunován na císaře. Brzy si však znepřátelil svého podporovatele (papeže) a byl dán do klatby. V roce 1212 byl zvolen za krále syna Jindřicha VI. Fridricha II. Štaufského. Ani ten se však nevyhnul sporům s papežem. Po jeho smrti (1250) upadla Svatá říše římská do dlouhého interregna, během kterého se vystřídalo na trůně několik králů již volených kurfiřty.

Welfové dále vládli ve svých vévodstvích. Byli to právě oni, kteří tvrdě kolonizovali a poněmčovali oblasti osídlené Polabskými a Pobaltskými Slovany.

V tom nejvíce vynikl markrabě Albrecht, zv. Medvěd, zakladatel braniborské marky. Velfové horlivě zakládali nová kvetoucí města v Sasku a Bavorsku, například Lübeck, Braunschweig na severu a Mnichov na jihu země. Během boje císaře Fridricha I. Barbarossy s Velfy bylo příměří, při němž došlo především ke vzniku samostatného vévodství rakouského (1156), které se oddělilo od Bavorska. Braniborsko i Rakousko měly v budoucí historii Evropy sehrát významnou roli.

Itálie

Štaufové se snažili povznést důstojnost císařství a prosadit pevnější vládu v Itálii. Tam se však (zejména v severní Itálii) vyvinula bohatá města ve skutečné republikánské státečky, které moc císařskou uznávaly pouze podle jména. Císař usiloval o to, aby se mohl na jejich rostoucím bohatstvím podílet rozličnými dávkami, kterými tato města zatěžoval. Jeho určitá naděje na úspěch spočívala v tom, že města byla nesvorná, a zvláště mocný Milán tehdy i násilím ničil své sousedy. Mezi městy proto vznikla strana císařská, tzv. ghibelini, a proticísařská, kterou vedl papež, tzv. guelfové. Lombardská města ve spojení s papežem (Lombardská liga) porazila císaře Fridricha I. Barbarossu v bitvě u Legnana v roce 1176. Poprvé zde zvítězila italská pěchota v otevřeném boji se středověkým rytířstvem na straně císaře. Města si zachovala svou samostatnost a císařova moc nad Lombardií byla zlomena. Tím ovšem boje neskončily. Císařové v nich v následujícíh desetiletích ztratili i jižní Itálii, Sicílii a Neapolsko, které připadly francouzské resp. aragonské vládnoucí rodině.

Kromě papežského státu a sicilského království se začaly italské městské republiky vyvíjet mimo tyto středověké spory a ukazovaly na budoucí spory mezi bohatým patriciátem, podnikateli a lidem. Tak například v roce 1347 byla v Římě dokonce vyhlášena republika v čele s lidovým tribunem Cola di Rienzi. Ten vyzýval, dosud však marně, města ke sjednocení proti šlechtě. V roce 1378 došlo ve Florencii k povstání dělníků, česačů vlny – tzv. Ciompi proti zaměstnavatelům. Ti vzali na čas vládu ve městě do svých rukou. Často se k moci pomocí lidového hnutí dostal ctižádostivý politik (pán = signore) a vznikla rodově dědičná republika, tzv. signorie. (rod Este ve Ferraře, rod Visconti v Miláně, rod Medici ve Florencii).

Od 15. století vznikají na území Itálie první obchodní domy (banky), které postupně disponovaly velkými kapitály a půjčovaly peníze kurii i panovníkům v Evropě. Itálie měla až do konce 15. století (objevení Ameriky) velký obchodní význam (procházely tudy cesty ze severu na jih) – Benátky, Janov (obchod se zbožím arabských karavan z Indie, Indonésie, Číny) – obchod s drahými látkami, hedvábím, koberci, kořením (zvláště pepřem), léčivy, barvivy, kadidly, voňavkami, šperky, levným černomořským obilím, otroky, aj. Do ostatní Evropy odtud plynulo také italské zboží (janovské hedvábí, zlaté nitě do brokátů, benátské sklo, ozdoby z kovu, dřevo, mýdlo, apod.).

Ve druhé polovině 13. století vznikla v Itálii díky specifickým ekonomickým, politickým a kulturním podmínkám renesance (znovuzrození antiky), ve století 14. pak humanismus.

Koncem 13. století podnikl Benátčan Marco Polo cestu z Azova přes Střední Asii a Mongolsko do Číny, kde pobyl 30 let. Zpět se plavil kolem Indočíny do Malajsie, Indickým oceánem, do Íránu, pak přes Kavkaz a Černé moře a z Cařihradu do Benátek. Celou tuto cestu popisuje ve svém dobrodružném vyprávění o dalekých zemích, v knize Milion.

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht