Válka a její hospodářské dopady z pohledu USA

První světová válka vypukla pro mnoho lidí poněkud nečekaně. Když srbští nacionalisté 28. června 1914 zavraždili v Sarajevu korunního prince a následníka habsburského trůnu Františka Ferdinanda a jeho manželku, považovali mnozí tento atentát jen za další tragickou událost v dlouhodobém konfliktu a zanedlouho se tisk opět čile věnoval jiným tématům. Až v druhé polovině července se začaly objevovat známky možného válečného konfliktu. Spojené státy byly na počátku války v nelehké situaci. Na jedné straně žilo mezi 95 milióny Američanů velké množství emigrantů z různých evropských zemí (z toho aspoň 8 miliónů bylo německého původu), na straně druhé hovořila kulturní a historická příbuznost s Velkou Británií pro válečný zásah proti Německu. Ve snaze nevyostřovat dále situaci, vyzýval prezident Thomas Woodrow Wilson svůj lid, aby zachovával „neutralitu v myšlenkách i v činech„. V průběhu válečného konfliktu však byly stále více slyšet hlasy, požadující vstup do války na straně Dohody. Tyto hlasy zesílily zejména poté, když německá ponorka potopila 7. května 1915 britský luxusní parník Lusitanii, na jehož palubě zahynulo 128 Američanů. 31. ledna 1917 prohlásilo Německo, že veškerá plavidla ve válečné zóně bez varování potopí. Když pak v březnu skutečně potopily německé ponorky pět amerických obchodních lodí, rozhodl se vládní kabinet vstoupit do války. Wilson poté svolal Kongres, který 4. dubna schválil „Usnesení o válečném stavu“ a 6. dubna 1917 prezident toto vyhlášení války Německu podepsal. Zpočátku se předpokládala spíše symbolická vojenská akce, nakonec však během války vyslaly Spojené státy na evropská bojiště na 2 milióny vojáků a významnou měrou tak přispěly k vítězství Dohody.

Vojenská angažovanost měla velký vliv na hospodářství země a z dlouhodobého hlediska byla pro USA jednoznačně výhodná. Když se v Evropě rozhořel válečný požár, sklouzlo zprvu americké hospodářství do krátké deprese. Kurzy na Wall Street se koncem června 1914 začaly rychle hroutit. Dne 31. června se rozhodlo vedení newyorkské burzy pozastavit obchodování, dokud se situace nezklidní. Z plánovaného několikadenního přerušení se však postupně staly týdny a měsíce. Nakonec se newyorská burza vrátila k normálnímu obchodování až 15. prosince 1914. Evropské burzy zůstaly ovšem uzavřeny i nadále.

Válka však přesto přinesla mnoha americkým investorům velké zisky. Obrovská poptávka válčících států po amerických zbraních vyvolala zakrátko v USA nový hospodářský boom. Nebylo pochyb, že se Amerika díky mohutným nákupům spojenců stane nejbohatší zemí světa.

Již od roku 1916 se začali vyskytovat podle návrhu poselství prezidenta Wilsona první zvěsti o míru. Investoři se však obávali, že americký válečný boom bude tímto mírovým návrhem ohrožen. Většinou Evropanů toužebně očekávaný mír se tak měl stát koncem amerického vzestupu! Následovalo mnoho protichůdných zpráv, které se postaraly o řadu prudkých akciových turbulencí. Například přišel razantní propad trhu, když německá admiralita vyhlásila totální ponorkovou válku. Německé ponorky křižovaly tehdy ve všech mořích. Bylo jich bezpočtu a torpédovaly prakticky všechna nepřátelská i neutrální plavidla, která se jim připletla do cesty. Jen v dubnu 1917 způsobila německá ponorková flotila obchodnímu loďstvu spojenců zničující škody ve výši téměř 680 000 tun.

Čtrnáct bodů prezidenta Wilsona

  1. Odstranění kabinetní diplomacie.
  2. Svobodná mořeplavba.
  3. Odstranění překážek mezinárodního obchodu.
  4. Omezení zbrojení.
  5. Vyřešení koloniální otázky.
  6. Evakuace cizích vojsk z ruského území.
  7. Obnova suverenity Belgie.
  8. Navrácení Alsaska-Lotrinska Francii.
  9. Italské hranice podle národnostního principu.
  10. Vytvoření předpokladů pro autonomní vývoj národů Rakousko-Uherska.
  11. Ukončení okupace Rumunska, Srbska a Černé Hory a zajištění přístupu Srbska k moři.
  12. Nezávislost Turecka, autonomie pro neturecké národnosti Osmanské říše.
  13. Zřízení nezávislého Polska s přístupem k moři.
  14. Založení Společnosti národů.

V té době bojovaly Spojené státy sice již na straně Dohody, přesto však pracoval mírotvůrce Woodrow Wilson vytrvale na svém mírovém plánu. V lednu 1918 předložil prezident svůj čtrnáctibodový mírový program a vizi o novém poválečném uspořádání Evropy. Tento plán rovněž počítal s právem na sebeurčení všech národů a se zřízením společenství, které by zaručilo nezávislost a územní celistvost všech zemí a sporné záležitosti by řešilo výhradně mírovou cestou. Na základě těchto Čtrnácti bodů požádalo Německo nakonec v říjnu 1918 o příměří. Na příměří pak navazovala zdlouhavá mírová jednání v Paříži, která posléze vyústila ve Versailleskou smlouvu. Zatímco tedy hrály Spojené státy důležitou roli v zahraniční politice, doma se zdvihal odpor proti Statutu Společnosti národů, který byl součástí Versailleské smlouvy. Část politické scény se totiž obávala, že přistoupení ke společenství bude znamenat pro USA nepříjemný politický závazek, přinášející do budoucna také jisté omezení suverenity a ztrátu vojenské nezávislosti. Tak došlo k tomu, že Senát nakonec mírovou smlouvu neschválil a Spojené státy se pod svým novým prezidentem Warrenem G. Hardingem vrátily opět ke své neutralitě a politickému izolacionismu.

Po hospodářské stránce se Spojené státy vyšvihly do světové elity. Válka se postarala o to, že se z velkého dlužníka staly velkým věřitelem a New York se stal vedle Londýna největším světovým obchodním centrem.

Avšak hospodářský rozkvět netrval dlouho. Poptávka brzy ochabla a následoval razantní cenový propad. Recese trvala od dubna 1920 až do června 1921. V plné míře se projevovaly její průvodní znaky – masové propouštění a krachy slabších společností, které podlehly v neúprosné cenové válce. Typickým příkladem tvrdé konkurence byl americký automobilový trh. Zde probíhal souboj o jedničku na trhu mezi společností General Motors (GM) a Fordem. Ford reagoval během roku 1920 na recesi snižováním cen automobilů, zatímco GM se zlevňováním svých vozů stále váhal. Ford přitom profitoval z pásové výroby svého populárního modelu T („tin Lizzie“ – plechová Lízinka), kterou zavedl již v roce 1913. Tento malý a spolehlivý automobil stál v roce 1909 ještě 850 dolarů, ale pásová výroba umožnila snížit v roce 1916 jeho cenu na 350 dolarů a v roce 1924 na pouhých 290 dolarů. Tak přečkal Ford poválečnou krizi podstatně úspěšněji než General Motors a v roce 1921 s přehledem obsadil vedoucí pozici na americkém automobilovém trhu.

Recese měla však také svůj pozitivní efekt, protože vedla k nové rovnováze postižených ekonomik a jejich trhů; průmysl se opět postavil na nohy. Podniky, kterým se podařilo zefektivnit a zracionalizovat svou výrobu (jako např. zmíněný Ford), vyšly z krize jako noví vítězové. V roce 1922 začal opět razantní ekonomický rozmach, který v mnoha zemích vydržel až do roku 1929. Pouze poražené země z první světové války (mj. Německo a Rakousko) měly zcela jiné problémy a na boomu „zlatých“ dvacátých let neprofitovaly (viz dále).

Když se světové hospodářství zotavilo z následků první světové války, otevřela se cesta pro „zlatá dvacátá léta“, jak bylo toto období všeobecného rozmachu vzletně označováno. Zatímco v Německu (v menší míře také v Rakousku, Maďarsku, Rusku a Polsku) zuřila dosud nevídaná hyperinflace, která stála tamější hospodářství poslední zbytky sil, na USA a celou Evropu velká katastrofa teprve čekala. Burzovním krachem z října 1929 na Wall Street skončila éra zlatých dvacátých let. Prozatím však převládalo mínění, že jde jen o krátkodobý propad trvalého růstu. Teprve na přelomu let 1930/1931 se prosadil názor, který připouštěl, že se svět propadá do jedné z dosud nejvážnějších hospodářských krizí. Silný pokles cen přivedlo zemědělství, které bylo předtím na vzestupu, do kritické situace. V polovině roku se zhoršily další hospodářské ukazatele. Nastal pokles výroby a zaměstnanosti. Do konce roku 1929 si ovšem ještě nikdo nechtěl připustit, že se blíží recese nebo snad dokonce hluboká deprese. Tehdejší americký prezident Herbert Hoover 1. května 1930 rovněž prohlásil: „Já jsem přesvědčen, že jsme již to nejhorší přestáli a hospodářství se naším společným úsilím brzy zotaví.“ To nejhorší však stálo teprve přede dveřmi. Z USA se krize šířila, právě tak jako předtím hospodářský rozmach, po celém světě.

Na základě tzv. Dawesova plánu poskytovaly Spojené státy od roku 1924 významné půjčky Německu na obnovu tamního hospodářství a infrastruktury. Rozsáhlý import kapitálu z USA umožnil Německu konečně splácet válečné reparace. Dohodové státy přesunuli obdržené peníze z Německa zpět do zámoří, aby splatili své válečné dluhy vůči USA. Najednou byl všude nedostatek peněz a americké banky požadovaly velkou část poskytnutých úvěrů zpět. Mezi velkými i malými investory propukla panika a každý se rychle snažil vybrat z bank hotové peníze. Zhroucení mezinárodního obchodního a úvěrového systému, sociální a politické napětí v Německu, to vše vedlo k dalšímu propadu hospodářství. V USA měl tuto dlouhodobou krizi vyřešit soubor hospodářských opatření obsažených v „Novém údělu“ New Deal, reformním programu nového amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta. Program obsahoval především opatření, která měla stabilizovat bankovní systém, obnovit finanční toky a přinášela řešení otázky nezaměstnanosti pomocí velkých investičních projektů. Dá se říci, že tento plán uspěl.

Když v roce 1938 světová hospodářská krize odezněla, poklesl výrazně ve většině zemí reálný HDP na jednoho obyvatele. Avšak nejzhoubnější následky „velké deprese“ byly v mezinárodní politice. Nové extremistické politické směry získaly mezi nespokojenou veřejností výrazné zisky a volaly po dalších válečných dobrodružstvích…

Tento článek vzniknul v rámci zimního semestru 2005-2006 e-learningového kurzu e-semestr dějepis.com a jeho autorem je Viktor Fajta.

 

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht