Vývoj lidské řeči

Pokud se zabýváme historií, jsme odkázáni na vyhledávání historických pramenů, zejména literárních. Od dob, kdy se lidé naučili zaznamenávat své zkušenosti a myšlenky s dostatečnou přesností, aby mohly být předávány dalším generacím, máme  o dějinách člověka relativně dobré informace. Jaký byl  život člověka před vynálezem písma můžeme spolu s poznatky archeologie a jiných přírodních vět pouze spekulovat.  S vědomím toho, že nic nelze s naprostou přesností doložit se můžeme pokusit najít několik základních fakt, které provázely vývoj řeči.

Řeč,  jako schopnost vyjádřit členěnými zvuky obsah vědomí (Hartl, 2000), je jedna z důležitých schopností, která nás činí lidskými. Je nástrojem pro používání jazykasystému vyjadřovacích prostředků (Hartl, 2000) – který lidem umožnil sdílením zkušeností nesmírně urychlit vývoj lidského myšlení a zacházení se světem.

Kde se vzala řeč?

Existuje  několik nezbytných podmínek, které se musely v určitou dobu spojit, aby  daly vzniknout této specificky lidské schopnosti. Přibližně před dvěma miliony let se člověk vzpřímil, což způsobilo potřebné změny v proporcích těla – pro schopnost řeči je důležitá změna postavení a funkce artikulačního ústrojí. Protože řeč je úzce provázána se schopností myšlení, důležitým důsledkem vzpřímení člověka je také zvětšení kapacity mozku na současnou míru.  Nezbytnou podmínkou řeči jsou dostatečně funkční hlasové i sluchové orgány. U člověka došlo přibližně před 600 lety (Havel, 2002) k zvětšení vnímavosti pro změny tónů (frekvence) při  menším rozsahu (Jechort, 2001). A v neposlední řadě musely být dostatečně vyvinuté důležité partie mozku pro artikulaci řeči (Brocovo centrum) a  potřebné kognitivní schopnosti – jako symbolické myšlení, pojmová paměť, intencionalita apod. K tomu došlo přibližně před 100 – 150 tisíci lety (Havel, 2002). Můžeme tedy předpokládat, že někdy v té době začal člověk používat řeč ke komunikaci s druhými lidmi.

Všechny tyto změny jsou součástí procesu hominizace (polidštění), které vedly ke vzniku současného člověka (homo sapiens sapiens – cca před 40 tisíci lety).  Biolog Lewin je toho názoru, že vznik této schopnosti nás odsuzuje k závislosti na kultuře (Lewin, 1978). Schopnost řeči je základem sociálního charakteru lidského života.

Vývoj mluvené řeči

Řečí  můžeme nazvat již posunky, neartikulované zvuky nebo symboly (úprava zevnějšku, vlastnictví zbraní, zářezy a značky na předmětech apod.), které lidé používali k zjednodušení  a strukturování každodenních činností a vztahů. Komunikace vázaná na specifický objekt ale nebyla příliš praktická. Zvuky používané pro určité lidi, předměty či zvířata začaly usnadňovat lov a přežití.

Pravá příčina toho, že se všechny podmínky nutné pro vznik řeči setkaly a lidé začali používat artikulované specializované zvuky, je zřejmě kulturní povahy. Různé teorie míní, že primárním popudem byly například: potřeba instrukce při výrobě nástrojů, sdílení emocí, organizovaný lov, potřeba kmenové sounáležitosti nebo organizace dětských her. Je také možné, že vývoj řeči byl potřebný jako předpoklad složitějšího uvažování o světě. S rozrůstající se skupinou lidí byla potřeba vytvořit a sdělovat složitější pravidla. Tím se dostávám k zajímavé a složité souvislosti řeči a myšlení.

Myšlení a řeč

Teorie uvažují v tomto smyslu tři možné způsoby vztahu myšlení a řeči. První teorie říká, že myšlenka je totéž co slovo. Myšlenka je pouze řeč bez zvuku. Druhá teorie říká, že myšlení a řeč se rozvíjejí naprosto odděleně. Myšlenka a slovo jsou dvě naprosto oddělené věci a výsledky odlišných procesů a schopností. Spojující a převratnou teorií je názor Vygotského (1934). Ten tvrdí, že přibližně do druhého roku věku člověka se vyvíjí myšlení a řeč odděleně. Řeč jako vývoj anatomicko-neurologických podmínek k jejich funkci při řeči. Myšlení jako zpracování zkušeností se světem. Pak se tyto dvě funkce propojují a ve vzájemném propojení urychlují svůj vývoj (řeč se intelektualizuje – stává se výstižnější –  a myšlení verbalizuje – vnitřní řeč usnadňuje přemýšlení).  To vysvětluje, proč si tak těžko představíme řeč bez myšlení a myšlení bez řeči.

Podobně jako se řeč vyvíjí u dítěte, mohla se řeč vyvíjet u lidského rodu obecně. Od konkrétního označení přítomných objektů, přes pojmy, díky kterým si sdělujeme i aktuálně nepřítomné, až k abstraktním vyjádření složitých myšlenek, které je druhý schopen naprosto přesně pochopit.    Prvotní potřebou byl přenos významu. Vvýznam = myšlení + řeč + zobecnění + sdělování (Vygotskij, 1934).

Vývoj psané řeči

Podobný princip vývoje – od konkrétního, fyzicky blízkého, k abstraktnímu a zároveň jednoznačně srozumitelnému sdělení – můžeme nakonec sledovat i u vývoje řeči psané (viz stručně tabulku).

Je nesporné, že jakékoliv zacházení s řečí významně usnadňuje a urychluje naše myšlení (a v podstatě i naopak).  Za vývoj kvality lidského života tak vděčíme geniální součinnosti řeči a myšlení. S vynálezem knihtisku a nakonec  dnes i s rozvojem internetu a jiných médií se stává sdílení a vzájemné obohacování zkušeností a myšlenek. Napadá mne ale také otázka, zda množství sdílené řeči vede vždy k zpřesnění a obohacení. Co se týče tohoto tématu, je tady historie pro mne poučením a varováním, že řeč musí být vždy v součinnosti s myšlením, aby vývoj urychlovala a nejen komplikovala.

Autorem tohoto textu je Mgr. Markéta Bosáková, studentka letního semestru kurzu e-semestr dějepis.com v roce 2010. Zveřejněno se svolením autora.

Použité zdroje:

© 1997 - 2019, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht