Vznik židovského národa

Dějiny židovského národa začínají již ve druhém tisíciletí před Kristem a jsou tak jedním z národů s nejdelší kontinuální historií. Jedním z důvodů, proč je tato historie tak zajímavá je, že je neodmyslitelně spjata s dějinami nejstaršího monoteistického náboženství – judaismu (židovské víry). Při popisu její historie se můžeme pokusit najít některé charakteristiky, které umožnily přetrvat tomuto národu a jeho víře i přes nesmírné překážky, které jim dějiny kladly do cesty.

První Izraelité

Vznik židovského národa se odvozuje od tří praotců, kteří si jako první zvolili jediného Boha – Abraháma, Izáka a Jákoba. Úplně původním územím, ze kterého praotci přišli byla oblast kolem Uru v Mezopotámii. Abrahám dostal příkaz od Boha vyjít z Uru do země, kterou mu Bůh ukáže. Tato země je Bohem zaslíbená židům za jejich víru v jediného Boha a za to,  že budou plnit jeho příkazy (Elser a kol., 1990). První zmínka v knize Genesis o tom, že se Židé stali vlastníky půdy, je z území kolem Hebronu, kde se Abraham rozhodl koupit jeskyni jako pohřebiště pro zesnulou ženu Sáru. Časově lze tyto události zařadit mezi 2100 – 1550 př. N. l. (Johnson, 95).

O tom, zda je biblické vyprávění skutečným odrazem historických událostí, jsou vedeny neustávající spory. Předmětem mého zájmu je zejména vývoj mentality židovského národa. Pokud tedy bezmezně věřili tomu, co je v bibli psáno (nebo dříve, co se ústně tradovalo), mělo to vliv na jejich jednání. Proto budu vycházet z biblického líčení také, i když pro něj nemusí být jiné faktické podklady.

Exodus

Hladomor vyhnal národ do Egypta. Kolem roku 1280 př. Kr. vyvedl Mojžíš zpět do zaslíbené země. Johnson (1995) označuje dvě příčiny Exodu. Počet Hebrejců v Egyptě velmi vzrůstal. Egyptští vládci se obávali pokusů o osamostatnění a snaha o omezení počtu Hebrejců se podobala nacistickým praktikám nucených prací a dokonce vyvražďování. Hebrejci byli hojně používání jako otrocká síla při stavbách monumentálních chrámů. Již tady můžeme hledat první projevy antisemitismu. První příčinou Exodu byl tedy odpor a pokus o politické osamostatnění. Druhá příčina byla náboženská. Izraelité a jejich víra byla odlišná a Egypťané je za odlišné považovali. Podobně jako při odchodu z Uru mohl být příčinou rozchod s tamní vírou v nekonečné množství Bohů a sepjetí s přírodou, i tady se egyptský panteon bohů a praktiky stali duchovním vězením.

Na hoře Sinaj Mojžíš od Boha přijal desky se zákony. Jako Tóra je označováno pět Mojžíšových knih se zákony, nebo šířeji jejich rozvinutí v ústní tradici za měnících se historických podmínek. Tento moment je považován za samotný „vznik“ židovského náboženství.

Království

Izraelské kmeny se postupně sjednocovaly, což vedlo k potřebě nastolení jednoho krále. Prvním králem byl zvolen Saul. Organizovaný stát s hlavním městem Jeruzalémem vytvořil až jeho nástupce David a rozvíjel Davidův syn Šalomoun. Kvůli sociálním a náboženským rozporům se zřejmě původně dvanáct kmenů Izraele rozdělilo a vytvořili jižní Judské království a na severu izraelské království. Izraelské království bylo po dlouhých sporech se sousedy dobyto definitivně Asýrií v roce 722 př. Kr. Uprchlíci z padlého Izraelského království paradoxně posílili rozvoj zaostalejšího Judska. Postupně ale nabýval moci Egypt. V roce 586 př. Kr. nabyla moci silnější Babylonie, která Judsko včetně Jeruzaléma vyplenila a část obyvatelstva odvlekla do zajetí.V následujících  stoletích se na území Izraele střídala postupně babylonská, perská, helénistická a římská nadvláda.  Svou centrální svatyni s konečnou platností ztratili Izraelci v roce 70, kdy Titus zničil Jeruzalém.  Z různých náboženských skupin zůstali jen Farizeové, jejichž rabíni byli nositeli židovské tradice a základem jejího dalšího vývoje.

Některé charakteristiky židovské víry a národa

Židovská víra se vytvářela v reakci (nebo opozici) k mezopotamským náboženstvím. „Abraham cítil, že náboženství v Uru se dostalo do slepé uličky“ (Johnson, 1995). Mezopotámští  přírodní bohové činili lidské bytosti nesmrtelnými, když to uznali za vhodné. Nebesa byla tedy v neklidném stavu jako lidská společnost. Světový názor byl tedy dynamičtější, ale také zmatenější. Dynamika se projevovala v tom, že si byli tamější lidé více vědomí lineárního běhu dějin, vývoje (oproti Egypťanům, kteří vnímali spíše cyklus přírodních změn než dějinný charakter).  Chápání pojmu dějin je velmi důležitou věcí i u židovské víry. Monoteistická víra Abrahamova se vymezila spíše vůči zmatku a vázanosti na přírodu. Kladla důraz na tradici a svrchovanost jediného Boha.

Dalším důležitým pojmem je pojem vyvoleného národa. „Abraham a jeho potomci byli vyvoleni pro zvláštní roli v Boží prozřetelnosti a v jeho potomstvu dojdou požehnány všechny pronárody země“ (Johnson, 1995). Poté co Izraelity Bůh pomohl vyvést z Egypta, na oplátku jim zjevil spoustu náročných požadavků (mojžíšský zákoník), které musí splnit. To dohromady utváří vědomí národa, který v rámci zaslíbení velikosti ví, co chce, má program a poselství světu.

Velmi důležitou charakteristikou, která se objevuje nově, je koncepce morálního světa. Bůh jasně definuje morálku v podobě absolutních morálních kategorií. Dokonce i ve svých nejprimitivnějších předcích jsou Židé zachyceni jako stvoření schopná vnímat absolutní rozdíly mezi dobrem a zlem (Johnson, 1995).

Chabirské kmeny v počátcích přicházeli do území, která již byla osídlena jinými kmeny a kde byly přírodní podmínky velmi nepříznivé. Pokud chabirská skupina po usazení vzkvétala, zdrojem konfliktu se stalo právě její bohatství – což je náznak pozdějších židovských problémů ve světě (Johnson, 1995).

Izraelité směřovali k významnému odlišení a v určitých rozhodujících aspektech duchovně přerostli svou dobu (Johnson, 1995). Přes určitý formalismus a lpění na starých pověrách byli prvním národem, který systematicky přistupoval k náboženským otázkám rozumově.

Výše uvedené charakteristiky mi pomáhají porozumět tomu, proč židovský národ vystupuje v dějinách jako nejhouževnatější národ.

Autorem tohoto textu je Mgr. Markéta Bosáková, studentka letního semestru kurzu e-semestr dějepis.com v roce 2010. Zveřejněno se svolením autora.

Použitá literatura

Johnson, P.: Dějiny židovského národa. Praha: Rozmluvy, 1995.

Elser, M.: Encyklopedie náboženství. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1990.

heslo Judaismus – Wikipedie, 12. 3. 2010

© 1997 - 2019, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht