Antické olympijské hry

Mís­tem, kde se zro­dily nej­starší spor­tovní slav­nosti, byla sta­ro­řecká Olym­pia. Tento posvátný okrsek ležící na polo­ostrově Pelo­ponés, kam pout­níci původně při­chá­zeli uctí­vat svého nej­vyš­šího boha Dia (Zeus) a jeho man­želku, krá­lovnu nebes Héru, dal jméno nej­slav­něj­ším ze vše­řec­kých her. Tyto hry vznikly jako dopl­nění k nábo­žen­ským prů­vo­dům, růz­ným umě­lec­kým výstu­pům, diva­del­ním hrám či soutěžím.

Přesný původ olym­pij­ských her je nejasný. Z arche­o­lo­gic­kých vyko­pá­vek je známo, že již ve 2. tisí­ci­letí před Kris­tem stál na půdě poz­dější Olym­pie dře­věný Héřin chrám, kde se konaly tzv héraie, panen­ské závody. Byly sou­částí obřad­ného zasvě­co­vání. Dívky-panny při nich doka­zo­valy svou těles­nou i duševní zdat­nost, že jsou zralé stát se ženami. Sku­teč­ným zárod­kem her byly však až běžecké závody, již jsou zřejmě dědic­tvím Kré­ťanů, a které Řekové posléze roz­vi­nuli a roz­ší­řili. Podle někte­rých řec­kých bájí a pověstí je ale zakla­da­te­lem her sám Zeus, podle jiných jeho syn Héra­k­lés či Diův vnuk Pelops.

Model loka­lity v Olym­piji (Brit­ské muzeum)

V okolí Diova a Héřina chrámu v Olym­pii postupně vyrostl celý kom­plex spor­tov­ních zaří­zení, k němuž pat­řila palais­tra (zápa­siště, potom hřiště), gym­nasion (cvi­čiště a tělo­cvična s hygi­e­nic­kým a kul­tur­ním zaří­ze­ním), sta­dion pro sport, hip­podrom pro koň­ské dostihy a závody voza­tajů, diva­dlo a aleje mra­mo­ro­vých a bron­zo­vých soch.

Vlastní his­to­rie olym­pij­ských her se začíná podle tra­dice 8. čer­vence roku 776 před Kris­tem. Od tohoto data se hry konaly pra­vi­delně jed­nou za čtyři roky a období od jed­něch OH ke dru­hým OH se nazý­val podle řec­kého kalen­dáře olym­pi­á­dou. Od této doby se také v Olym­pii regis­trují jme­no­vitě vítě­zové. Prv­ním vítě­zem se stal kuchař z Élidy jmé­nem Koro­i­bos. Nejdříve byly hry jed­no­denní zále­ži­tostí a sou­tě­žilo se jen v běhu. Postupně se při­dá­valy další dis­ci­plíny a pro­gram se roz­ši­řo­val na více dní až se jejich počet ustá­lil na pěti.

Běh zůstal po celou dobu his­to­rie olym­pij­ských her hlavní závo­dem, ať už jako samo­statná dis­ci­plína nebo jako část pěti­boje nebo běh ve zbroji. Velmi oblí­bené byly i další druhy závodů, napří­klad již zmí­něný pěti­boj nebo zápas. Z počátku byly hry zále­ži­tostí pouze pelo­ponéskou, kde měli pře­vahu závod­níci ze Sparty. Postupně se však roz­ší­řily a začali se zde uplat­ňo­vat běžci a zápas­níci ze všech koutů země. Nej­slav­něj­ším zápas­ní­kem sta­ro­věku se stal Milón z Kro­tónu, byl nazý­ván dru­hým Héraklem.

Pozůstatky stavby gym­nasion (tělo­cvičny) (foto: Ronny Siegel)

Nej­vět­šího roz­ma­chu dosáhly OH v 5. sto­letí před Kris­tem, kdy se do Olym­pie sjíž­děli slavné osob­nosti z celého Řecka. Olym­pie nebyla jen cen­t­rem nábo­žen­ského a spor­tov­ního ruchu, ale stala se i jed­no­tí­cím stře­dis­kem řecké poli­tické moci. V té době byl na posvát­ném území Olym­pie vyhlá­šen klid zbraní – mír eke­che­i­ría. Trval tři měsíce, jeli­kož zahr­no­val dobu sou­stře­dění k pří­pravě závod­níků před hrami, dobu her i dobu, kdy se závod­níci a dele­gace vra­celi domů. V době vrchol­ného roz­květu podá­vali olym­pi­j­ští závod­níci před výkvě­tem řecké spo­leč­nosti výkony srov­na­telné s výkony spor­tovců na moder­ních olym­pij­ských hrách.

Od 2. sto­letí před Kris­tem, ve kte­rém Řím ovládl Řecko, zapo­čal pokles v oblibě olym­pij­ských her. Poz­ději se někteří z řím­ských císařů sna­žili nahra­dit OH jinými hrami, které pořá­dali na oslavu svých váleč­ných vítěz­ství, jiní se sami her zúčast­ňo­vali a poru­šo­vali jejich odvěká pra­vi­dla, jako třeba císař Nero. K úpadku olym­pij­ských her při­spěly také nábo­žen­ské poměry. Po při­jetí křes­ťan­ství ve 4. sto­letí byly zaká­zány všechny pohan­ské slav­nosti a tento osud stihl roku 393 i olym­pij­ské hry. Za doby antické his­to­rie se jich konalo 293.