Bastila dobyta – symbolický začátek Velké francouzské revoluce

Bas­tila, pev­nost slou­žící jako vězení dobytá 14. čer­vence 1789

Paříž, 14. čer­vence 1789. Vzduch je pro­sy­cen napě­tím. Ulice pul­zují rozhně­va­nými davy, které hle­dají zbraně a volají po spra­ve­dl­nosti. Hos­po­dář­ská krize, soci­ální nerov­nost a neschop­nost monar­chie řešit hlu­boké pro­blémy země posta­vily oby­čejné Paří­žany proti zkost­na­tě­lému Ancien Régime. Na východ­ním okraji města se tyčí Bas­tila – kdysi majestátní pev­nost, nyní ponurý sym­bol krá­lov­ské zvůle a útlaku. Právě ona se stává ohnis­kem hněvu a nadějí na změnu.

Dobytí Bas­tily se nestalo pou­hou epi­zo­dou nepo­kojů, ale klí­čo­vou udá­lostí, která sym­bo­licky odstar­to­vala Vel­kou fran­couz­skou revo­luci. Přes­tože pev­nost v té době již neměla zásadní vojen­ský význam, její sym­bo­lická hod­nota jako ztě­les­nění abso­lu­tis­tické moci a nespra­ve­dl­nosti byla obrov­ská. Tato esej se zaměří na ana­lýzu, proč se právě dobytí Bas­tily stalo tak sil­ným sym­bo­lem revo­luce, a pro­zkoumá jeho bez­pro­střední i dale­ko­sáhlé důsledky.

I. Francie před revolucí – kontext událostí

Spo­le­čen­ská situace

Fran­couz­ská spo­leč­nost konce 18. sto­letí byla rigidně roz­dě­lena do tří stavů. První stav (ducho­ven­stvo) a druhý stav (šlechta) tvo­řily pri­vi­le­go­va­nou men­šinu poží­va­jící roz­sáh­lých výsad, včetně osvo­bo­zení od daní. Třetí stav, zahr­nu­jící drti­vou vět­šinu oby­va­tel­stva – od boha­tých měš­ťanů po nej­chudší rol­níky – nesl veš­ke­rou tíhu daňové zátěže a byl poli­ticky mar­gi­na­li­zo­ván. Tato hlu­boká soci­ální nerov­nost a nespra­ve­dl­nost vedla k narůs­ta­jící frustraci a volání po změně, zejména mezi vzdě­la­nými vrst­vami tře­tího stavu, kteří se inspi­ro­vali myš­len­kami osvícenství.

Eko­no­mická krize

Fran­cie se před vypuk­nu­tím revo­luce nachá­zela ve stavu hlu­boké eko­no­mické krize, která byla důsled­kem dlou­ho­do­bého špat­ného hos­po­da­ření, mezi­ná­rod­ních kon­fliktů a neú­spěš­ných refo­rem. Hlavní pří­či­nou finanč­ních potíží byly nákladné války, zejména sed­mi­letá válka (1756–1763) a pod­pora ame­rické revo­luce (1775–1783). Oba kon­flikty zane­chaly fran­couz­skou státní pokladnu prázd­nou a zadlu­že­nou. Ve snaze finan­co­vat tyto výdaje musela monar­chie neu­stále zvy­šo­vat daně a půj­čo­vat si od zahra­nič­ních věři­telů, což jen dále pro­hlu­bo­valo dlu­ho­vou spirálu.

Kromě vojen­ských výdajů se situ­ace zhor­šo­vala i kvůli nepruž­nému daňo­vému sys­tému. Nej­větší daňo­vou zátěž nesli pří­sluš­níci tře­tího stavu – drobní rol­níci, měš­ťané a řeme­sl­níci. Ducho­ven­stvo a šlechta, které tvo­řily první a druhý stav, byly vět­ši­nou zda­nění osvo­bo­zeny nebo pla­tily pouze sym­bo­lické částky. Tato nespra­ve­dl­nost vyvo­lá­vala ros­toucí nespo­ko­je­nost mezi oby­va­tel­stvem, zejména v dobách eko­no­mic­kých otřesů.

Rok 1788 při­nesl další pohromu v podobě neú­rody, kte­rou způ­so­bily nepří­z­nivé kli­ma­tické pod­mínky. Špatná skli­zeň dra­ma­ticky zvý­šila ceny obilí a dal­ších základ­ních potra­vin, jako byl chléb, což vedlo k masiv­nímu růstu život­ních nákladů. Chléb, který tvo­řil základ stravy vět­šiny fran­couz­ských domác­ností, se stal pro mnohé nedo­stup­ným luxu­sem. Hlad a chu­doba se rychle šířily nejen mezi nej­chud­šími vrst­vami, ale začaly ohro­žo­vat i sta­bi­litu měst­ských řeme­sl­níků a nižší měš­ťan­ské vrstvy.

Ros­toucí ceny a nedo­sta­tek potra­vin vedly k čas­tým nepo­ko­jům a násil­ným demon­stra­cím, během nichž hla­do­vě­jící oby­va­telé napa­dali sýpky a pekárny. Tyto udá­losti pod­ko­pá­valy auto­ritu vlády a uka­zo­valy neschop­nost krá­lov­ského dvora rea­go­vat na krizi. Záro­veň vyvo­lá­valy stále větší tlak na Lud­víka XVI., aby při­jal razantní opat­ření. Pokusy o reformy, jako byla finanční opat­ření minis­tra financí Jacquese Nec­kera, však nará­žely na odpor šlechty a kon­zer­va­tiv­ních kruhů, čímž zůstá­vala situ­ace neřešená.

Eko­no­mická krize tak nebyla jen kata­ly­zá­to­rem lidové nespo­ko­je­nosti, ale také jed­ním z hlav­ních důvodů, proč začaly selhá­vat tra­diční mecha­nismy abso­lu­tis­tické moci. Hos­po­dář­ská stag­nace, soci­ální nerov­nost a poli­tická nečin­nost vytvo­řily pod­mínky, za kte­rých se nespo­ko­je­nost lidu pře­ta­vila v revo­luční zápal, jenž kul­mi­no­val v udá­los­tech roku 1789.

Poli­tická situace

Abso­lu­tis­tická monar­chie v čele s Lud­ví­kem XVI. nebyla schopna efek­tivně rea­go­vat na narůs­ta­jící pro­blémy. Krá­lova neroz­hod­nost a neo­chota k refor­mám, stejně jako vliv dvor­ských intrik, vedly k pro­hlu­bo­vání nedů­věry veřej­nosti. Svo­lání gene­rál­ních stavů v květnu 1789, po dlouhé době, bylo vní­máno jako zou­falý pokus o řešení krize, ale záro­veň se stalo kata­ly­zá­to­rem revo­luč­ních událostí.

Vliv osví­cen­ství

Myš­lenky osví­cen­ských filo­zofů, jako byli Vol­taire, Rous­seau, Mon­te­squieu a Dide­rot, zásadně ovliv­nily veřejné mínění a vytvo­řily ide­o­lo­gické základy pro revo­luci. Zdů­raz­ňo­vání při­ro­ze­ných práv, dělby moci, suve­re­nity lidu a kri­tika abso­lu­tismu a nábo­žen­ské nesná­šen­li­vosti pod­ní­tily touhu po změně a spra­ved­li­vější společnosti.

Bastila – symbol starého režimu

Pohled na Bas­tilu spo­lečně s půdo­ry­sem, kde je vidět osm věží, z nichž každá dosa­ho­vala výšky přes 24 metrů (zdroj: wikipedia)

His­to­rie Bastily

Bas­tila, ofi­ci­álně známá jako Bas­tila sva­tého Anto­nína (fra­couz­sky Bas­tille Saint-Anto­ine), byla původně vybu­do­vána ve 14. sto­letí jako sou­část opev­nění chrá­ní­cího východní brány Paříže během sto­leté války. Tato mohutná stavba s osmi věžemi, z nichž každá dosa­ho­vala výšky přes 24 metrů, obklo­pená hlu­bo­kým pří­ko­pem a sil­nými kamen­nými zdmi, půso­bila dojmem nedo­bytné pev­nosti a demon­stro­vala teh­dejší mis­trov­ství ve vojen­ském inženýrství.

Postu­pem času však Bas­tila pře­stala plnit pri­márně obran­nou funkci a od 17. sto­letí ji fran­couz­ští monar­chové začali vyu­ží­vat pře­de­vším jako státní vězení. Za jejími zdmi kon­čili nejen poli­tičtí odpůrci režimu, ale i šlech­tici, inte­lek­tu­á­lové, spi­so­va­telé a další osoby nepo­ho­dlné krá­lov­ské moci, často uvěz­něné bez řád­ného soudu na základě krá­lov­ského pří­kazu – let­tre de cachet. Právě tato praxe arbit­rár­ního zatý­kání a uvěz­ňo­vání bez spra­ved­li­vého pro­cesu uči­nila z Bas­tily sym­bol krá­lov­ské moci a nespra­ve­dl­nosti. I když na sklonku 18. sto­letí ztra­tila Bas­tila svůj původní vojen­ský význam a z hle­diska stra­te­gie byla zasta­ralá, pro oby­čejné Paří­žany zůstá­vala moc­nou a trva­lou při­po­mín­kou krá­lov­ské zvůle a despo­tismu, ztě­les­ně­ním abso­lu­tis­tické moci, která mohla uvěz­nit koho­koli bez zjev­ného důvodu.

Vní­mání Bas­tily veřejností

I když v době dobytí bylo v Bas­tile pouze sedm vězňů (čtyři padě­la­telé, dva duševně nemocní a jeden šlech­tic na žádost své rodiny), její sym­bo­lický význam dalece pře­sa­ho­val její fak­tic­kou funkci. Byla vní­mána jako ztě­les­nění despo­tismu, nespra­ve­dl­nosti a krá­lov­ské zvůle, jako místo, kde lidé mizeli bez soudu a vysvětlení.

Stav Bas­tily v době dobytí

V roce 1789 Bas­tila slou­žila spíše jako skla­diště střel­ného pra­chu a munice než jako plně funkční vězení. Její posádku tvo­řilo něko­lik desí­tek inva­lid­ních vete­ránů a švý­car­ských gar­distů. Tento fakt pod­tr­huje, že dobytí Bas­tily nebylo pri­márně vojen­ským aktem, ale demon­strací síly lidu proti sym­bolu nená­vi­dě­ného režimu.

Dobytí Bastily – průběh události (14. července 1789)

Jacques Nec­ker (1732 – 1804), ministr financí krále Lud­víka XVI., ban­kéř, spi­so­va­tel a uni­ver­zitní pedagog

Před­ve­čer událostí

Odvo­lání popu­lár­ního minis­tra financí Jacquese Nec­kera 11. čer­vence 1789, vní­ma­ného jako zastánce lidu, vyvo­lalo v Paříži vlnu nevole a stra­chu z krá­lov­ské reakce. V Palais-Royal, cen­tru veřej­ného života, řeč­níci bur­co­vali davy k odporu. Lidé se začali ozbro­jo­vat a hle­dat zbraně.

Prů­běh útoku

Ráno 14. čer­vence 1789 se před Bas­ti­lou začaly shro­maž­ďo­vat davy Paří­žanů. Napětí ve městě, vyvo­lané odvo­lá­ním minis­tra Nec­kera a oba­vami z krá­lov­ského zásahu, dosáhlo vrcholu. Lidé, mezi nimiž byli řeme­sl­níci, obchod­níci, ale i pří­sluš­níci Národní gardy, poža­do­vali vydání zbraní a pře­de­vším střel­ného pra­chu, kte­rého se v Bas­tile nachá­zely značné zásoby. Dav se domní­val, že v Bas­tile jsou usklad­něny i zbraně, které byly před­tím uko­řistěny v Invalidovně.

Před­sta­vi­telé davu se poku­sili s guver­né­rem Bas­tily, Ber­nar­dem-René Jour­da­nem de Launay, vyjed­ná­vat. Chtěli dosáh­nout dob­ro­vol­ného vydání zbraní a munice a zabrá­nit krvepro­lití. De Launay však vyjed­ná­vání pro­ta­ho­val a nehod­lal ustou­pit. Během vyjed­ná­vání se část davu dostala na první nádvoří Bas­tily. Guver­nér naří­dil střelbu, která si vyžá­dala první oběti na straně útoč­níků. Tímto aktem se vyjed­ná­vání defi­ni­tivně zhrou­tila a začaly prudké boje.

Útoč­níci, povzbu­zeni hně­vem a odhod­lá­ním, se sna­žili pro­nik­nout hlou­běji do pev­nosti. Přes­tože Bas­tila byla mohutně opev­něná, její posádka byla poměrně malá a tvo­řila ji pře­vážně inva­lidní vojáci a švý­car­ští gar­disté. K davu se při­dali i někteří dezer­téři z krá­lov­ských vojsk, kteří s sebou při­nesli i děla. Tato děla byla umís­těna proti bra­nám Bas­tily a zahá­jila palbu.

Boje trvaly něko­lik hodin a byly velmi inten­zivní. Útoč­níci čelili silné palbě z hra­deb a věží Bas­tily, ale jejich početní pře­vaha a odhod­lání postupně začaly nahlo­dá­vat obranu. Guver­nér de Launay, vidíc bez­na­děj­nou situ­aci a obá­vaje se masa­kru, nako­nec kolem páté hodiny odpo­ledne naří­dil vyvě­sit bílou vlajku a kapi­tu­lo­val.

Po kapi­tu­laci posádky pro­nikl dav do Bas­tily. Guver­nér de Launay byl zajat a ces­tou k rad­nici, kde měl být před­ve­den před soud, byl roz­váš­ně­ným davem zavraž­děn. Jeho hlava byla nabod­nuta na kůl a nesena uli­cemi Paříže jako sym­bol vítěz­ství lidu. Podobný osud potkal i něko­lik dal­ších důstoj­níků z posádky Bastily.

Význam udá­losti

Dobytí Bas­tily nemělo zásadní vojen­ský význam, ale stalo se sil­ným sym­bo­lem vítěz­ství lidu nad krá­lov­skou mocí. Zpráva o dobytí Bas­tily se rychle roz­ší­řila po Paříži i po celé Fran­cii a vyvo­lala vlnu nad­šení a revo­luč­ního entuziasmu.

Kari­ka­tura „Adieu Bas­tille“ – postava s dlou­hým nosem, v čer­ve­ném kabátě a s dudami, prav­dě­po­dobně před­sta­vuje ste­re­o­ty­pi­zo­va­ného před­sta­vi­tele starého režimu nebo aris­to­kra­cie, který „hraje“ svou píseň na roz­lou­če­nou s Bas­ti­lou. Lev, na kte­rém stojí, by mohl být sym­bo­lem monar­chie (často spo­je­ným s fran­couz­ským krá­lov­stvím), zde však zob­ra­zen jako zkro­cený nebo osla­bený. Adieu Bas­tille – 1789 – Nati­o­nal Lib­rary of France, France ‑https://www.europeana.eu/item/9200518/ark__12148_btv1b8410767x

Symbolický význam dobytí Bastily

Útok na Bas­tilu nebyl pri­márně moti­vo­ván sna­hou osvo­bo­dit vězně (kte­rých bylo mini­mum), ale zni­čit sym­bol krá­lov­ské moci a útlaku. Dobytí pev­nosti, pova­žo­vané za nedo­byt­nou, otřáslo základy Ancien Régime a uká­zalo, že i abso­lutní moc má své limity.

Dobytí Bas­tily dalo lidu pocit síly a kolek­tivní moci. Uká­zalo se, že orga­ni­zo­vaný dav může svrh­nout sym­bol nená­vi­děné moci. Tento akt posí­lil revo­luční nad­šení a dal lidem víru v mož­nost změny. „Půjde to!“ se stalo hes­lem dne, jak trefně pozna­me­nává dobová pub­li­cis­tika. Pád Bas­tily nebyl jen fyzic­kým doby­tím pev­nosti, ale pře­de­vším psy­cho­lo­gic­kým vítěz­stvím, které otřáslo auto­ri­tou krále a povzbu­dilo lid k dal­šímu odporu.

14. čer­ve­nec 1789 je prá­vem pova­žo­ván za sym­bo­lický počá­tek Velké fran­couz­ské revo­luce. Dobytí Bas­tily nebylo izo­lo­va­nou udá­lostí, ale spouš­tě­čem laviny udá­lostí, které vedly k pádu monar­chie, zru­šení feu­dál­ních pri­vi­le­gií a vyhlá­šení Dekla­race práv člo­věka a občana. Tato udá­lost se stala inspi­rací pro revo­luční hnutí po celé Evropě.

Zpráva o dobytí Bas­tily se šířila s neu­vě­ři­tel­nou rych­lostí a vyvo­lala bouř­livé reakce po celé Fran­cii i v Evropě. Zatímco revo­lu­ci­o­náři a sym­pa­ti­zanti s ide­ály osví­cen­ství osla­vo­vali vítěz­ství lidu nad tyra­nií, monar­chové a kon­zer­va­tivní kruhy s oba­vami sle­do­vali vývoj udá­lostí ve Fran­cii a hrozbu podob­ných povstání ve svých zemích. „Což­pak to není vzpoura?“ zeptal se údajně Lud­vík XVI., načež mu bylo odpo­vě­zeno: „Nikoli, Sire, to je revo­luce!“ Tento dia­log, ať už sku­tečný či legen­dární, výstižně shr­nuje význam události.

Důsledky dobytí Bastily

Dobytí Bas­tily mělo oka­mžité poli­tické a spo­le­čen­ské důsledky. V Paříži byla zří­zena Národní garda pod vede­ním mar­kýze de La Fayette, která měla za úkol udr­žo­vat pořá­dek a brá­nit revo­luční hnutí. Král byl nucen ustou­pit a uznal legi­ti­mitu Národ­ního shro­máž­dění, čímž fak­ticky při­šel o část své moci. Začalo období kon­sti­tuční monarchie.

Dobytí Bas­tily odstar­to­valo pro­ces hlu­bo­kých spo­le­čen­ských a poli­tic­kých změn, které zásadně ovliv­nily vývoj Fran­cie a Evropy. Vedlo ke zru­šení feu­da­lismu, seku­la­ri­zaci majetku církve, při­jetí Dekla­race práv člo­věka a občana a nako­nec k pádu monar­chie a vyhlá­šení repub­liky. Revo­luční myš­lenky svo­body, rov­nosti a bra­tr­ství se šířily po Evropě a inspi­ro­valy další hnutí za národní osvo­bo­zení a soci­ální spravedlnost.

Dobytí Bas­tily se stalo jed­ním ze základ­ních kamenů fran­couz­ské národní iden­tity a repub­li­kán­ských tra­dic. 14. čer­ve­nec, den dobytí Bas­tily, je od roku 1880 sla­ven jako státní svá­tek Fran­cie (Fête Nati­o­nale) a sym­bo­li­zuje vítěz­ství lidu nad tyra­nií a zro­zení moder­ního fran­couz­ského národa.

Bastila v paměti a kultuře

14. čer­ve­nec – Státní svá­tek Francie

Oslavy 14. čer­vence jsou dodnes při­po­mín­kou revo­luč­ních ide­álů a hod­not, na kte­rých je posta­vena moderní Fran­cie. Pře­hlídky, ohňostroje a lidové vese­lice sym­bo­li­zují jed­notu národa a odkaz revoluce.

Dobytí Bas­tily se stalo čas­tým moti­vem v umění a lite­ra­tuře. Obrazy, jako napří­klad ano­nymní malba „Dobytí Bas­tily“, zachy­cují dra­ma­tické scény útoku a pád pev­nosti. Lite­rární díla, jako napří­klad „Deva­de­sát tři“ od Vic­tora Huga, reflek­tují revo­luční udá­losti a jejich dopad na společnost.

Sym­bo­lika dobytí Bas­tily pře­sáhla hra­nice Fran­cie a stala se uni­ver­zál­ním sym­bo­lem boje proti útlaku a za svo­bodu. Inspi­ro­vala revo­luční hnutí a boje za nezá­vis­lost po celém světě.

Něko­lik úryvků z lite­rár­ních děl reflek­tu­jí­cích dobytí Bastily:

• 

  Jules Miche­let (1798 – 1874), fran­couz­ský historik

  Jules Miche­let – Dějiny Fran­couz­ské revo­luce (His­toire de la Révo­lu­tion fra­nçaise, 1847–1853)
  

  „Dobytí Bas­tily nebylo jen zni­če­ním pev­nosti, ale i pádem sym­bolu despo­tismu. Lid Paříže tímto činem pro­ká­zal svou odvahu a odhod­lání bojo­vat za svo­bodu. Pro Miche­leta nebyla Bas­tila pouze kamen­nou stav­bou, ale ztě­les­ně­ním Ancien Régime, starého režimu, který utla­čo­val lid. Její pád tak sym­bo­li­zo­val konec jedné éry a začá­tek nové, éry lidové suve­re­nity. Miche­let zdů­raz­ňo­val spon­tánní a lidový cha­rak­ter dobytí, v němž spat­řo­val pro­jev kolek­tivní vůle národa k osvobození.

• Tho­mas Car­lyle – The French Revo­lu­tion: A His­tory (1837)„Paří­žané, pohá­něni hla­dem a zou­fal­stvím, se shro­máž­dili před Bas­ti­lou. Po hodi­nách boje, v divo­kém víru udá­lostí, pev­nost padla; starý svět se hrou­til v ohlu­šu­jí­cím rachotu a nový, zaha­lený v pla­me­nech revo­luce, se s bolestí rodil. Car­lyle viděl v dobytí Bas­tily dra­ma­tické vyvr­cho­lení dlou­ho­do­bého pro­cesu roz­kladu starého režimu. Popi­suje ho jako apo­ka­lyp­tic­kou udá­lost, která s sebou nese zkázu starého a zro­zení nového, i když s boles­ti­vými porod­ními bolestmi.“
• 

  Alphonse Marie Louis de Prat de Lamar­tine (1790 – 1869), fran­couz­ský bás­ník, spi­so­va­tel a politik

  Alphonse de Lamar­tine – His­to­rie Giron­distů (His­toire des Giron­dins, 1847)

  „Pád Bas­tily byl sig­ná­lem pro národy, že tyra­nie není nepo­ra­zi­telná. Tento čin uká­zal, že lid má moc změ­nit svůj osud. Pro Lamar­tina nebyl pád Bas­tily jen lokální udá­lostí ve Fran­cii, ale sym­bo­lem naděje pro všechny utla­čo­vané národy. Zdů­raz­ňo­val uni­ver­zální posel­ství revo­luce o právu národů na sebe­ur­čení a svobodu.“

• Maxi­mi­lien Robe­spierre – Pro­jevy a spisy (různé texty)„14. čer­ve­nec nám při­po­míná, že svo­boda je výsled­kem odvahy a jed­noty lidu. Bas­tila padla, pro­tože národ povstal proti útlaku. Pro Robe­spierra bylo dobytí Bas­tily důka­zem, že lid má právo svrh­nout tyra­nii a nasto­lit spra­ved­livý řád. V jeho pojetí nešlo o pouhý útok na vězení, ale o akt národní spra­ve­dl­nosti a zro­zení revo­luční republiky.“

Závěr

Dobytí Bas­tily před­sta­vuje klí­čový a sym­bo­lický oka­mžik Velké fran­couz­ské revo­luce. Nebylo to jen dobytí pev­nosti, ale pře­de­vším útok na sym­bol abso­lu­tis­tické moci a vítěz­ství lidu nad tyra­nií. Tato udá­lost inspi­ro­vala hlu­boké spo­le­čen­ské a poli­tické změny nejen ve Fran­cii, ale i v celém světě. Odkaz dobytí Bas­tily žije dodnes jako při­po­mínka hod­not svo­body, rov­nosti a bra­tr­ství a jako neu­stálá výzva k obraně těchto hod­not proti jaké­koli formě útlaku. Bas­tila tak nezů­stává jen his­to­ric­kou památ­kou, ale i živým sym­bo­lem boje za spra­ved­li­vější svět.