Bitva u Kresčaku – triumf lučištníků

„Pamatuji si ten den, jako by to bylo včera. Horký srpnový den, slunce pálilo a my, angličtí lučištníci, jsme stáli na svahu u Kresčaku a čekali. Čekali na Francouze, na jejich rytíře v lesklých zbrojích, na jejich hrdost a pýchu. Byli jich mraky, zdálo se, že je jich nekonečně mnoho. My, obyčejní pěšáci s luky, jsme proti nim vypadali jako hejno vrabců proti dravcům. Ale my jsme měli své luky, ty dlouhé anglické luky, které dokázaly poslat šíp na vzdálenost, o které se francouzským kuším ani nezdálo. A my jsme věděli, co máme dělat. Čekat na rozkaz, natáhnout tětivu, zamířit a vypustit. A pak znovu a znovu. Ten hluk, ten křik, řinčení zbraní a bolestné sténání… to mi bude znít v uších do konce života.“ (hypotetická vzpomínka bezejmenného anglického lučištníka)

V této eseji si budeme povídat o bitvě u Kresčaku (francouzsky Crécy), která proběhla v devátém roce Stoleté války probíhající mezi Anglií a Francií.

Bitva u Kresčaku, jak ji znázornil Jean Froissart (1337–1410)

Bitva u Kresčaku, svedená 26. srpna 1346, se stala jedním z klíčových střetnutí Stoleté války (1337-1453), dlouhotrvajícího konfliktu mezi Anglickým a Francouzským královstvím o nadvládu nad francouzským trůnem. Anglický král Eduard III. uplatňoval nárok na francouzský trůn skrze svou matku Isabelu, dceru francouzského krále Filipa IV. Sličného. V roce 1346 se Eduard III. vylodil se svou armádou v Normandii a postupoval hluboko do francouzského území, plenil a dobýval města. Francouzský král Filip VI. se mu s početnou armádou vydal vstříc. Obě vojska se nakonec střetla u vesnice Kresčak (Crécy-en-Ponthieu) v severní Francii.

Protivníci a jejich zbraně

Na jedné straně stála anglická armáda, která se skládala převážně z pěších lučištníků vyzbrojených proslulými dlouhými luky (longbow). Tyto luky, vyrobené z tisového dřeva, měly obrovský dostřel a dokázaly prorazit i tehdejší plátové zbroje na kratší vzdálenost. Lučištníci tvořili jádro anglické armády a byli vycvičeni k rychlé a přesné střelbě. Doplňovaly je menší oddíly těžké jízdy a pěchoty.

Proti nim stála početnější francouzská armáda, jejíž hlavní silou byla těžká rytířská jízda. Francouzští rytíři byli oděni do drahých plátových zbrojí a vyzbrojeni meči, kopími a válečnými kladivy. Byli považováni za elitu tehdejšího vojenství. Francouzskou armádu doplňovaly oddíly pěchoty a janovských kušíníků, jejichž zbraně však měly menší dostřel a kadenci než anglické luky.

Průběh bitvy a triumf lučištníků

Angličané zaujali obranné postavení na mírném svahu, kde se jejich lučištníci ukryli za zátarasy a vykopané jámy. Francouzi, kteří dorazili na bojiště unavení po dlouhém pochodu, se vrhli do útoku bez řádné koordinace. Janovští kušíníci, kteří měli útok zahájit, byli zmoženi a jejich tětivy navlhlé po dešti, který před bitvou padl. Angličtí lučištníci zahájili palbu a zasypali francouzské řady sprškou šípů.

Francouzská jízda, která se snažila prorazit anglické linie, narazila na palbu šípů a na zátarasy. Koně se plašili a rytíři padali k zemi. Následoval chaos a zmatek. Angličtí lučištníci neustále pálili a francouzské ztráty narůstaly. V závěru bitvy se do boje zapojila i anglická pěchota a dokonala zkázu francouzské armády.

„Tu velitelé sudličníků, kušečníků a Janovanů veleli svým lidem postoupiti před šiky urozeného panstva, aby zahájili střelbu na Angličany, a přiblížili se vskutku tak blízko, že mohli dostřelit; brzy však byli sudličníci a Janované rozbiti anglickými lukostřelci, a byli by stačili rozprchnout, čety urozeného panstva byly však žárlivé jedny na druhé, že jedny druhých nevyčkaly a v nepořádku a promíšeny, bez jakékoliv sestavy, hnaly se vpřed, takže nakonec uzavřely sudličníky i Janovany mezi sebe a Angličany: pěšáci nevěděli kudy kam. Nejslabší koně o ně padali, ostatní je poráželi, i klesali jeden na druhého na hromady jako vepři. A z druhé strany stříleli na rytíře angličtí lučištníci tak přesně, že se koně, cítíce ty ozubené šípy, jež dělaly divy, zpěčovali pokračovat v útoku, jiní se vrhali zpět jako zachváceni vzteklinou, ten se strašně vzpínal, ten se zase přes odpor svého pána obracel k nepřátelům zadkem, aby se vyhnul šípům, jimiž byl zasahován. A jiní zase si lehali, neboť nebylo jiné záchrany, a angličtí rytíři, kteří opustili sedla, přistupovali a bili do té změti lidí, kteří si nemohli poradit ani se sebou sami, ani se svými koňmi.“ (Jean Le Bel)

Bitvy u Kresčaku se zúčastnil i český král Jan Lucemburský, který stál po boku francouzského krále Filipa VI. Jan Lucemburský byl v té době již slepý, ale i přesto se nechtěl bitvy vzdát. Nechal se dovést do bitevní vřavy a statečně bojoval až do své smrti. Jeho statečnost a oddanost spojenci se staly legendou. Po boku Jana Lucemburského bojoval i jeho syn Karel, pozdější císař Karel IV., který z bitvy vyvázl živý. Smrt Jana Lucemburského u Kresčaku znamenala konec jedné éry a otevřela cestu k moci jeho synovi, jednomu z nejvýznamnějších panovníků českých dějin.

Závěr

Bitva u Kresčaku se stala symbolem triumfu pěchoty nad těžkou jízdou a ukázala sílu anglických lučištníků. Taktika použití dlouhých luků a obranné postavení se ukázaly jako klíčové pro anglické vítězství. Bitva měla dalekosáhlé důsledky pro průběh Stoleté války a ovlivnila vývoj vojenství v následujících staletích.

Osobně si myslím, že bitva u Kresčaku je fascinujícím příkladem toho, jak může inovativní taktika a využití nových zbraní změnit průběh dějin. Ukazuje také, že i zdánlivě slabší protivník může zvítězit nad silnějším, pokud využije svých předností. Smrt Jana Lucemburského pak dodává bitvě tragický rozměr a připomíná nám, že i statečnost a oddanost mohou mít v bitvě svou cenu.