Divoké odsuny Němců

Odsun Němců, často a ne neo­práv­něně nazý­ván i jako vyhnání, je a ještě dlouho bude poměrně kon­tro­verz­ním a bolest­ným téma­tem v čes­kých ději­nách a ještě více v česko-němec­kých vzta­zích. Jeho následky v prv­ních pová­leč­ných letech byly velmi citel­ným zása­hem do života mnoha lidí i obcí jako tako­vých. Zále­želo samo­zřejmě na podílu německé popu­lace v jed­not­li­vých měs­tech a dal­ších síd­lech – pokud obec byla z větší části nebo i výhradně německá, jed­nalo se o sku­tečný šok; s odcho­dem téměř 100 % původní popu­lace včetně sta­rou­sed­líků došlo k citel­nému poško­zení míst­ního hos­po­dář­ství, kul­tury a zaži­tých tra­dic – urči­tých míst­ních zvyků, nářečí, názvosloví loka­lit, legend atd. Cel­kový obraz této smutné udá­losti se samo­zřejmě v české i německé lite­ra­tuře svým podá­ním odlišuje.

Odsunuté německé obyvatelstvo (foto: Sudetendeutsche Stiftung)

Odsu­nuté německé oby­va­tel­stvo (foto: Sude­ten­de­ut­sche Stiftung)

Hlavní sna­hou ve vztahu k němec­kým oby­va­te­lům Čes­ko­slo­ven­ska po skon­čení války byla jejich kon­t­rola a urych­lené vysíd­lení. Nemá pří­liš velký smysl zabý­vat se ofi­ci­ál­ním vlád­ním pro­gra­mem a pří­kazy v tomto směru, jeli­kož i na této úrovni pano­val zma­tek. O to horší situ­ace však byla níže. Odsun němec­kých oby­va­tel pro­bí­hal po růz­nou dobu v závis­losti na jejich množ­ství v daných loka­li­tách, nej­větší kon­cen­t­race Němců byla samo­zřejmě v oblasti pohra­ničí, tzv. Sudet, i zde se však lišila místo od místa. V totál­ním cha­osu této doby plné emocí chy­běla zpo­čátku cen­t­rální auto­rita, která by silou vymohla dodr­žo­vání závaz­ných pra­vi­del (ta ale chy­běla!), a tudíž vznikl pro­stor pro lokální ini­ci­a­tivu, která byla však mnohdy hodně slabě řečeno nedo­myš­lená, často hnaná čis­tou nená­vistí, ale i cham­ti­vostí. Tím mám na mysli pře­de­vším postup a orga­ni­zaci (pokud se to tak dá nazvat) prv­ních, tzv. „divo­kých“ odsunů. Jak něco tako­vého vůbec vypa­dalo? Nej­lepší bude uká­zat si to na kon­krét­ním pří­kladu. Podí­vejme se na divoký odsun v okresu Lito­myšl, který je skvě­lým (ale ne jedi­ným) pří­kla­dem toho, jak vypa­dalo vypo­řá­dání se s Němci, pra­me­nící právě z místní iniciativy.

Prv­ním kro­kem bylo zajis­tit, aby z ves­nice Němci nemohli utéct, tudíž byla obklí­čena za účasti (Rudé) armády, SNB, par­ty­zánů, nebo i dob­ro­vol­níků (např. dob­ro­volní hasiči). Akce byla při­pra­vo­vána potají v užším kruhu lidí v rámci Okres­ního národ­ního výboru v Lito­myšli, a to včetně seznamu těch, kteří byli určeni k odsunu. Lidé dostali maxi­málně dvě hodiny (podle tvr­zení ofi­ci­ál­ních čes­kých pra­menů) pře­dem upo­zor­nění, aby si při­pra­vili malá zava­za­dla s tro­chou jídla a vody. Byli vyhá­něni z domů bez ohledu na věk, pohlaví a fyzic­kou kon­dici. V okrese Lito­myšl byla určena cel­kem tři místa sou­stře­dění, kam byly proudy Němců smě­řo­vány, z nich pak odjíž­děly trans­porty (Opa­tov, Květná, Lito­myšl). Oby­va­telé z dal­ších ves­nic sem byli nahá­něni často i pěšky, a to včetně žen a malých dětí. Pobí­zení hrubými slovy nebo paž­bami pušek pat­řilo podle svědků ke stan­dard­nímu postupu. Až na místě se pak podle seznamu roz­ho­do­valo, kdo bude odsu­nut a kdo ne, čekání na toto roz­hod­nutí však trvalo i více než den (bez orga­ni­zo­va­ného pří­sunu potra­vin a pití!) v závis­losti na době, kdy lidé do stře­diska dora­zili. Po roz­tří­dění na dvě sku­piny – tu odsu­no­va­nou a tu, která může zatím zůstat, byli ti „šťast­nější“ ode­sláni zpátky domů, zby­tek byla nalo­žen do dobytčích vagonů, které pomohla zajis­tit armáda, v tomto pří­padě vojen­ské veli­tel­ství ve Vyso­kém Mýtě. Bez orga­ni­zač­ního zajiš­tění, tzn. pří­sunu vody, potra­vin a dal­ších potřeb a za otřes­ných hygi­e­nic­kých pod­mí­nek (kom­pletně chy­běly záchody) pak smě­řo­valy vla­kové soupravy přes Prahu a Ústí nad Labem na hra­nice. Ces­tou byly něko­li­krát vykra­deny. Tady ale utr­pení ces­tu­jí­cích nekon­čilo. Pře­chod hra­nic a při­jetí na druhé straně bohu­žel nebylo nijak s oku­pač­ními úřady dohod­nuto. Podle dostup­ných infor­mací pak napří­klad vla­ková souprava z cen­tra v Opa­tově blou­dila po Sověty obsa­ze­ném Sasku něko­lik dní, než se jí poda­řilo svůj smutný náklad slo­žit. Ces­tu­jící pře­ží­vali tuto dobu pře­de­vším díky soli­da­ritě míst­ních lidí.

Čte­náře by mohla napad­nout otázka, jak se vlastně vybí­rali lidé pro tento odsun? Podle jakého klíče se volilo, kdo zůstane a kdo musí ode­jít? Na to bohu­žel nelze jasně odpo­vě­dět, ani lito­myšl­ský seznam jasný klíč nemá. Trans­port mohl být tres­tem pro známé sym­pa­ti­zanty nacismu stejně jako pro anti­fa­šisty nebo maji­tele lukra­tiv­ních statků (bytů ve městě atd.), jejichž pro­vi­ně­ním byl pouze maje­tek, po kte­rém tou­žil někdo další. Hlav­ním hna­cím moto­rem udá­lostí nebyla touha po spra­ve­dl­nosti, ale snaha co nej­rych­leji dostat pryč z repub­liky co nej­více němec­kých rodin, výjim­kou nebylo vyhnání němec­kých mužů spolu s jejich čes­kými manželkami.

Rychlé a neplá­no­vané vylid­nění mělo důsledky i pro místní eko­no­miku. Jejich míra zále­žela na cel­ko­vém podílu německé popu­lace v kon­krét­ním místě. Netr­pělo jen země­děl­ství, posti­žené odli­vem pra­cov­ních sil, jeli­kož v rámci divo­kého vyhá­nění byli často bez roz­dílu do trans­portu zařa­zo­váni i prů­mys­loví odbor­níci (např. spe­ci­a­li­zo­vaní tex­tilní děl­níci, na což si hojně stě­žo­vali čle­nové ONV v sou­sed­ním okresu Svi­tavy, závis­lém na tex­til­ním prů­myslu). V pří­padě země­děl­ských obcí s vyso­kým podí­lem německé popu­lace byla situ­ace kri­tická, jeli­kož noví (čeští) osíd­lenci při­chá­zeli do pohra­ničí teprve postupně. V červnu, kdy odsun pro­běhl v okresu Lito­myšl, se podle pamět­níků v odsu­no­vém cen­tru a jedné z nej­vět­ších obcí okresu (před vál­kou téměř 2000 oby­va­tel), v Opa­tově, nachá­zela jen hrstka Čechů, která byla nucena sta­rat se o opuš­těné (často vyra­bo­vané) statky a used­losti a sna­žit se zame­zit úhynu vyhla­do­vě­lého hos­po­dář­ského zví­řec­tva a tím ještě větší katastrofě.

Po této impul­zivní první fázi násle­do­valo rela­tivní uklid­nění a konečně již určitá míra orga­ni­zace při dal­ších odsu­nech. Ty byly vypra­vo­vány ze sběr­ných stře­di­sek, zří­ze­ných v někdy zcela nově posta­ve­ných budo­vách, jinde např. v opuš­tě­ných továr­ních halách. V těchto tábo­rech býval ale­spoň před odsuny pří­to­men lékař, exis­to­valo zde záso­bo­vání (v mezích pová­leč­ných poměrů) a ani hygi­ena nebyla již zda­leka tak tragická.

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht