Čtyři artikuly pražské

Všem vuo­bec a kaž­dému křes­ťanu zvláště buď to svě­domo i ozná­meno, že obec Česká a v naději Boží věrní křes­ťané sto­jie a s Boží pomocí státi mie­nie vším svým stat­kem i živo­tem i smrtí, jakož nejdéle budú moci, proti kaž­dému živému jim v tom odpor­nému, nic o jiné se nepo­sa­zu­jíc a vydá­va­jíc, než o ty kusy čtyři křes­ťan­ské a v Novém Zákoně při­ká­zané od Pána Jezu Krista:

Naj­prvé: aby slovo Božie po krá­lov­ství Čes­kém svo­bodně a bez pře­kážky od křes­ťan­ských kněží bylo zvěs­to­váno a kázáno, jakož Spa­si­tel náš při­ka­zuje (Mat. 28,19 a Marci 16,15): Jdúc po všem světě, kažte Čte­nie všemu stvo­ření člo­věc­kému: nebo podlé sva­tého Pavla (2. Timo­thei 2,9) slovo Božie nenie zavá­záno, ale die (2. Thess. 3,1): Modlte se, aby slovo Boží běžalo a osvě­co­valo se. Také die (1. Cor. 14,18.39): Děkuji Bohu mému, že všech vás jazy­kem mlu­vím, a vy jazyky mlu­viti neroďte zapo­vie­dati, neb die Chris­tus: Což vám pra­vím ve tmě, pravte na světle, a co v ucho sly­šíte, pravte neb kažte nad stře­chami (Mat. 19,27).

Druhé: aby velebná svá­tost těla a krve Božie pod oběma zpó­so­bama chleba a vína všem věr­ným křes­ťa­nuom, jimž hři­ech smr­te­dlný nepře­ká­žie, svo­bodně byla dávána, podlé usta­ve­nie a při­ká­za­nie Spa­si­tele (Math. 26,26–28; Marci 14,22–24; Lucae 22,17–20), jenž die: Vez­měte a jezte, toť jest tělo mé, a Píte z toho všichni, toť jest krev má nového poru­čen­st­vie, jenž za mnohé vylita bude; a tu při­ka­zuje apoš­to­lóm řka: To čiňte; a Výklad (Glossa inter­li­nea­ris) die: „To jest, vez­měte a jiným dávejte na mé zpo­mí­na­nie“; a Joan­nis 6,53–56 Spa­si­tel všecky křes­ťany zava­zuje ku při­jí­mání této svá­tosti pod smrtí duše, jenž jest hři­ech smr­te­dlný, takto řka: Amen, amen pra­vím vám, nebu­dete-li jiesti těla Syna člo­věka a píti jeho krve, nebu­dete mieti života v sobě; kdo jie mé tělo a pije mú krev, má život věčný… nebo tělo mé jest jistě pokrm a krev má jest jistě nápoj; kdož tehda jie tělo mé a pije mú krev, ve mně pře­bývá a já v něm. Též S. Pavel die (1. Cor. 11,28): Ale zkus sám sebe člo­věk, a tak z chleba toho jez a z kali­cha pij. A žeť miení o posvát­ném a ust­ném jedení a pití, i die potom (v. 29): Nebo kdož jie a pije nedó­stojně, súd sobě jie a pije. Ej v tom že die „nedó­stojně“, miení o posvát­ném jedení a pití; nebo nižádný nemuož nedó­stojně jiesti a píti, kdož toliko duší a nepo­svátně jie a pije. A k témuž jsú práva a řeholy cierkve svaté (de con­secr. dis­tincti­one II: Com­pre­i­mus) a kanon sboru Kartha­gi­nen­ského (XXVI, qua­est. 6 Is qui), a sv. Řehoř v kázání veli­ko­noč­ním (de con­secr. dis­tincti­one II, Quid sit), a sv. Augustin (eadem dis­tincti­one, Dum fran­gi­tur, et capi­tulo eiusdem: Quia pas­sus); a sv. Jero­nym mluvě na Sofo­ni­áše pro­roka (I. quast. 1: Sacer­do­tes); a sv. Dio­ny­sius (libro de eccle­si­astica hie­rar­chia, cap. de Euka­ris­tia); a sv. Cyprian muče­dl­ník (epis­tola XXXVII de lap­sis); a sv. Ambrož (de cons. dis­tinct. II, Hujus sacra­menti); a Ori­ge­nes (XVI ome­lia super Numeri); a sv. Augustin (libro primo de sym­bolo, et in ser­mone qua­d­ragesi­mali, qui incri­pit: Pra­e­di­ca­tu­rus vobis, jenž tu dává potom znáti Mani­chejské kacieře, kte­říž pra­vie, že jedúc pod spó­sobú chlebnú i nech­tie krve Božie z kali­cha píti); a Ful­gen­tius (libro de divi­nis offi­ciis); a Remi­gius (super I. Cor. 10); a sv. Tomáš z Aqui­nie (super IV sen­ten­ti­a­rum qua­est. XLVIII, et parte III, qua­est. LXXVII, et qua­est. LXXIII articulo II, et qua­est. LXXXII articulo III); a Inno­cen­tius papež (libro de sacra­men­tis, et in summa sua cap. XXXIX); a Paschasius (libro de sacra­men­tis cap. X et XVI et XX) a Lyra (super illo Pro­verb. 9,5: Venite, come­dite panem meum), et super I. Cor. 11,28; a Gwilhelm de monte Lau­duno (in suo sacra­men­tali); a Albert Veliký, Řezen­ský bis­kup (in tractatu de offi­cio missae) a mnoho jiných sva­tých a dok­to­ruov jest na tento kus svěd­kuov, jichž písmo jest tuto opuš­těno pro krát­kost. A kdož nevěří, ten je přečti.

Třetí, že mnozí kně­žie a mni­šie svět­ským prá­vem panují nad veli­kým zbo­žím těles­ným, proti při­ká­zání Kris­tovu a na při­e­kazu svému úřadu kněž­skému a k veliké škodě pánóm stavu svět­ského: aby tako­vým kně­žím to neřádné pano­vá­nie odjato a sta­veno bylo, a aby podlé Čte­nie nám pří­kladně živi byli a nave­deni k stavu Kris­tovu a apoš­tolskému. Nebo psáno jest ve Čtení (Mat. 10,9): A zavo­lav Kris­tus dva­náct učed­ní­kuov svých… poslal je, při­ka­zuje jim a řka: Neroďte vlád­n­úti stři­e­brem, ani zla­tem, ani penězmi v měš­cích vašich; a (Mat. 20,25–27) die: Knie­žata pohan­ská panují jiným, a kdož moc mají nad jinými, jich slovú dob­ro­dějci: ale vy ne tak, ale kdož jest z vás větší, buď jako najmenší, a kdož jest vuodcí, buď jako slúha; a to též die jinde (Marci 10,42–44). K témuž die sv. Petr (I. Petri kap. 5,3): Nepa­nu­jíc v žákov­stvu, ale z úmysla jsúc pří­klad stádu; též sv. Pavel Timo­te­ovi bis­kupu (I. Tim. kap. 6,8) die: Majíc pokrm a to, jímž bychom se odieli, jmějmež na tom dosti; a I. Corinth. 4,16 a 11,1 die: Násle­dov­níci moji buďte, brat­řie, jako já Kris­tuov; a (Fili­pen. 3,17): Násle­dov­níci moji buďte a pozo­rujte těch, kte­říž tak cho­die, jakož máte zpó­sob náš. Ale zpó­sob apoš­tolský tento bieše, jenž die sv. Petr (Acto­rum 3,6): Zlato a stři­e­bro nepří­slu­šie ke mně. K témuž jest Písmo (Numeri 18,20): Řekl jest Pán k Aro­novi: V zemi jejich ničímž nebu­dete vlád­n­úti, ani budete mieti dielu mezi nimi, já diel tvój a dědic­t­vie tvé pro­střed synuov Isra­hel­ských. Totéž psáno jest v Levi­tici 25,33; Numeri 26,62; Deu­te­ron. 10,9 et 12,12 et 14,27.29 et 18,1; Josuae 13,14; Para­li­po­me­non 6, et Josuae 14,3 et 18,7 et 21; a Ezechie­lis 44,28 die Pán Buoh: Nebude kně­žím dědic­t­vie, já jsem jejich dědic­t­vie, a vla­dař­st­vie nedajte jim v Isra­heli, nebo já jsem jich vla­dař­st­vie; a sv. Pavel die (prima Timo­thei ultimo 6,11): Ale ty, člo­věče Boží, těchto věcí utie­kaj, totiž boha­tým býti a požitky časné vybie­rati; nebo tu die Výklad obecný: „Nic nenie tak ostré ani tak škod­livé, jakožto muž duchovní, a ten naj­viece, jenž vysoké miesto drží, když jest pilen zbo­žie tohoto světa, nebo neto­liko sám sobě, ale všem jiným škodí“, jimž odporný zpó­sob dává sv. Pavel, řka: toho utie­kaj; a k témuž jest sv. Jero­nym, Ambrož, Augustin, (jakož jest psáno in canon. XII qua­est. I, cap. Cle­ricus, et capi­tu­lis sequen­ti­bus; et extra libro III, in titulo de vita et hone­state cle­ri­co­rum, cap. Fra­ter­ni­ta­tem); a též die S. Ber­nhard ku papeži Euge­ni­ovi, a mnoho jiného jest k témuž svě­dec­t­vie z Písma svatého.

Čtvrté, aby všichni hři­e­chové smr­te­dlní a zvláště zjevní a jiní neřá­dové zákonu Boži­emu odporní řádem a rozumně od těch, jenž úřad k tomu mají, v kaž­dém stavu byli sta­vo­váni a kaženi, a zlá a křivá pověst o tejto zemi aby vyčiš­těna byla, a tak aby se obecné dobré dálo krá­lov­ství a jazyku Čes­kému. Nebo kdož ty hři­e­chy činie, jakož die sv. Pavel (Rom. 1,32), hodni jsú smrti, neto­liko jenž je činie, ale i ti, jenž jim k tomu svo­lují. Jakožto v obec­ném lidu jsú smil­stva, obžer­stva, zlo­děj­st­vie, vraždy, lži, lsti, křivé pří­sahy, čáry, řemesla a obcho­dové lstiví a škod­liví, lakomí požit­kové, lichvy a jiné zlé jim podobné; ale v žákov­stvu, jakož jsú kacieř­stva sva­to­ku­pecká a vymo­že­nie peněz ode křtu, od biř­mo­va­nie, od zpo­vědi, od svá­tosti těla Božieho a sva­tého oleje, od oddá­va­nie, a ceny za třid­ceti mší a jiné mše záduš­nie, vigi­lie, neb jiné mod­litby úroč­nie a zak­úpené neb zaká­zané, za pohřeb, za zpie­vá­nie kos­tel­nie, neb zvo­ně­nie, od svě­ce­nie kněží, kos­te­luov, kapel, oltá­řuov, hřbi­to­vóv, za odpustky, za bis­kupst­vie, ari­při­š­st­vie, pro­boš­st­vie, děkan­st­vie, farář­st­vie, a za každé oltář­st­vie, za směny, za bully a jiné také listy, a za vše­liké obroky a duosto­jen­st­vie, a za každé ceny za jiné duchov­nie věci a jiné bez­čí­slné zlosti a kacieř­stva, jenž z těchto vychá­zejí a poškvr­ňují svatú cier­kev; tak­též i jiné nepra­vosti a hři­e­chové, jakož sú pýcha, lakom­st­vie, cizo­lož­st­vie, kubě­nář­st­vie a jiné nečis­toty, hně­vové, závisti, svá­rové a zlostní póho­nové a súdové, pla­tuov, ofěr, peněz a jiných stat­kuov na kos­tely a sta­veni pokryté žeb­rá­nie a falšnými sliby obe­šlú řečí na lidech sprost­ných vymo­že­nie a okla­má­nie; a všecky takové jiné zlosti a hři­e­chy, kte­réžto každý věrný křes­ťan povi­nen jest jako ďábla otce jejich nená­vi­děti a jim se pro­ti­viti a je tupiti a kaziti, každý podlé povo­la­nie svého.

Pakli by kdo co zlého, blud­ného, haneb­ného aneb nečis­tého o nás psal, nebo pra­vil a na nás cpal, žádáme a pro­síme, aby takému nebylo věřeno, jakožto tomu, jenž z nepři­ezni a nelásky křivdu mluví, a jako kři­vému a faleš­nému svědku. Nebo to před Pánem Bohem i přede vším svě­tem směle vyzná­váme: že dáli­buoh v srdci našem jiného úmysla nenie, než vší naší mocí, silú i stat­kem jest slúžiti a slí­biti se Panu Jezu Kristu, a jeho zákon a při­ká­za­nie vésti a plniti, jakož na kaž­dého dob­rého křes­ťana slu­šie, a o tyto čtyři kusy, jenž zále­žie pod při­ká­zá­ním Božím, pilně státi, a všemu zlému, pro­tiv­nému i kaž­dému, kdož by nás od toho dob­rého nutil a pudil, musíme podlé zákona Božieho a pravdy jeho odporni býti, a podlé našeho povo­lá­nie proti takému násilí musíme pravdy i sebe brá­niti rukú svět­skú. A jestliže by kakým výtrž­kem někoho z našeho množ­st­vie co se zlého stalo, vyzná­váme, že to nenine naše vuole, nebo dáli­buoh sto­jíme proti kaž­dému smr­te­dl­nému hři­e­chu; a zdáli se, že by komu od nás stala se která škoda, to se stane neb pro pře­ve­likú núzi, neb jakožto Boži­emu a našemu nepři­e­teli, kdyžto zákona Božieho a sebe hájiti musíme jeho násilí a ukru­ten­ství. A nade všeckno vyzná­váme, že zdáli se komu od nás co zlého, hotovi jsme polep­šiti a ve všem zprávu a nau­če­nie z Písma sva­tého srdečně přijeti.

© 1997 - 2024, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht