Kosmova Kronika česká

POČÍNÁ SE ÚVOD K PROBOŠTU ŠEBÍŘOVI

Panu Šebí­řovi, pro­boštu kos­tela měl­nic­kého, nada­nému jak vědec­kým vzdě­lá­ním, tak i duševní schop­ností, Kosmas, kos­tela praž­ského jenom podle jména děkan, po běhu tohoto života přeje odměny v krá­lov­ství nebes­kém. S jakou odda­ností své mysli a lás­kou se kořím Vašemu Otcov­ství, ani nedo­vedu – Bůh mi svěd­kem – vyslo­viti; vždyť veliká láska není ta, kte­rou pochopí lid­ský rozum. Pravá láska totiž nemůže míti nic zvlášt­ního, nic taj­ného nebo skry­tého, čeho by nezje­vila tomu, koho upřím­ným citem miluje. Kdyby té lásky u mne nebylo, nijak bych se neo­smě­lil muži tak váže­nému věno­vati tyto své sta­řecké blá­ho­vosti. Hle­daje totiž hle­dal jsem, co bych Vám věno­val pří­jem­ného, co zábav­ného, ale nena­lezl jsem nic, co by bylo tak směšné jako mé dílko. S chutí-li se zasmě­jeme, když uzříme, že si někdo urazí o kámen nohu svou, kolik uzříte v tomto díle mých úrazů, kolik kazů proti slo­ves­nému umění! Chcete-li se zasmáti nad kaž­dým z nich, můžete až přes míru užíti této člo­věku vro­zené vlast­nosti. Buďte zdráv! Ale ať se Vám samot­nému tyto sta­řecké hříčky líbí či nelíbí, pro­sím, aby je třetí oko nespatřilo.

DRUHÁ PŘEDMLUVA K NÁSLEDUJÍCÍMU DÍLU, PSANÁ MISTRU GERVASIOVI

Ger­vasi­ovi arcik­nězi, napo­je­nému plně vše­li­kým vzdě­lá­ním v svo­bod­ných umě­ních a poma­za­nému moud­rostí vše­stran­ného vidění, Kosmas, nehodný slouti tak, jak slove, sluha slou­ží­cích Bohu a sva­tému Vác­lavu, a darem povinné mod­litby a se zna­me­ním vzá­jemné lásky. Až dosta­neš tento lís­tek, věz, že jsem Ti poslal čes­kou kro­niku. Ač není žád­ným půva­bem slo­ves­ného umění uhla­zena, nýbrž prostě s jakous takous lati­nou sepsána, roz­hodl jsem se dáti ji pře­zkou­šeti Tvé obzvláštní rozum­nosti, aby byla podle Tvého důvtip­ného soudu buď vůbec zavr­žena, že by ji nikdo nečetl, buď, uznáš-li ji za vhod­nou ke čtení, aby byla bru­sem Tvého zkou­šení dříve bez­vadně vybrou­šena, anebo spíše, oč ještě více pro­sím, znova od Tebe lepší lati­nou vypra­co­vána. Neboť o této své práci uzná­vám, že stojí jenom za to, aby sis ji buď Ty, jemuž Bůh udě­lil moud­rost, anebo jiní doved­nější – jako by to uči­nil Ver­gi­lius s vyvrá­ce­ním Troje a Sta­tius s pří­běhy Aia­kovce – podobně vzali za látku, na níž by též uká­zali potom­kům své umění i zve­le­bili památku svého jména na věky.

A tak jsem počal své vypra­vo­vání od prv­ních oby­va­telů země české a jen něco málo, co jsem poznal z báječ­ného podání starců, vyklá­dám, ne z touhy po lid­ské chvále, nýbrž aby pověsti neu­padly vůbec v zapo­me­nutí, podle toho, jak umím a vím, lásce všech dob­rých lidí. Neboť dob­rým a zku­še­ným vždy se tou­žím líbiti, ale lidem nevě­do­mým a mrzu­tým nebo­jím se nelí­biti. Vímť, že se vyskytne něko­lik žár­livců a že se zalk­nou poškleb­ným smí­chem, až uvidí slo­žení této práce; takoví lidé umějí toliko jiným ubí­rati, ale sami ze sebe nic dob­rého neu­mějí p ř i d a t i . O tako­vých praví pro­rok: „Moudří jsou, aby činili zlé, ale dobře činiti neu­mějí“. Ti totiž jen na to rysíma očima hledí a do svého srdce jako do dia­mantu pro paměť vštípí to, co bylo řečeno nevhodně, nebo kde má mysl pod­ři­mu­jíc pochybila.
Jaký div?

Mne asi jejich závis­tivé utr­hač­ství neděsí, ani iro­nické jejich pochle­bo­vání mně nela­hodí; kdož chtí, ať čtou, a kdo nechtí, ať to odhodí. Ty však, drahý bratře, milu­ješ-li mě jako svého pří­tele a pohne-li Tebou má prosba, opá­sej bedra své mysli a vezmi do ruky škra­bátko, křídu a pero, abys to, čeho je pří­liš mnoho, vyškra­bal, a co schází, při­dal; co je nevhodně pově­děno, změň ve vhodné, aby tak mou neu­mě­lost zmír­nila Tvá vtip­nost. Neboť se neostý­chám toho, aby mě opra­vo­val pří­tel, ba velmi tou­žebně si přeji, aby mě zdo­ko­na­lo­vali také nepřátelé.

Tato první kniha obsa­huje děje české, pokud jsem se mohl o nich dově­děti pořa­dem až do času Bře­ti­slava I., syna kní­žete Oldři­cha. Léta od naro­zení Páně jsem počal počí­tati až od časů Boři­voje, prv­ního kní­žete křes­ťan­ského, proto, že na počátku této knihy ani jsem si nechtěl něco vymýš­leti, ani jsem nemohl najíti kro­niku, z které bych se mohl dově­děti, kdy nebo za kte­rých časů se stalo, co nyní budeš čísti v násle­du­jí­cích kapi­to­lách. Buď zdráv a podle Tvého pokynu buď se při­chys­tám psáti osta­tek, nebo se zde zasta­vím a mez vytknu svému pod­niku nejapnému.
Živ buď a zdráv, mým přá­ním se nevzpí­rej, nýbrž je vyplň.

A byla tato kro­nika sepsána, když pano­val Jin­dřich IV., císař řím­ský, sva­tou cír­kev Boží řídil papež Kali­x­tus, za časů kní­žete čes­kého Vla­di­slava a za bis­kupa praž­ského Heř­mana, jak se podává z toho, co násle­duje, všem, kdož chtí to věděti, kte­rého roku se co stalo nebo za kte­rých indikcí.

O ZMATENÍ JAZYKŮ A OSÍDLENÍ GERMANIE

Po vylití potopy a po změ­tení lidí, kteří se zlým úmys­lem sta­věli věž, poko­lení lid­ské, sklá­da­jící se teh­dáž asi z dva­a­se­dm­de­sáti mužů, bylo za tako­vou nedo­vo­le­nou a neroz­váž­nou opo­váž­li­vost roz­ptý­leno bož­skou mstou v tolik růz­ných jazy­ko­vých rodů, kolik bylo hlav muž­ských. A jak víme z děje­pis­ného podání, každý z nich se tou­lal a prchal, a jsouce daleko široko roz­ptý­leni, blou­dili po roz­lič­ných kra­ji­nách světa, a ač jich den ode dne ubý­valo na těle, při­bý­valo jich mno­ho­ná­sobně z poko­lení do poko­lení. A tak se lid­stvo na Boží, vše řídící pokyn roz­ší­řilo po okrsku zem­ském tolik, že po mnoha sto­le­tích konečně při­šlo i do těchto kon­čin Ger­ma­nie. Celá totiž ona země, ležící pod severní toč­nou až k řece Tanais a na západ, ač se v ní jed­not­livé kra­jiny nazý­vají vlast­ními jmény, přece úhrn­ným názvem sluje Ger­ma­nie. O tom jsme se zmí­nili proto, abychom lépe mohli pro­vést úkol, jejž jsme si vytkli. Zatím však, než při­jdeme k počátku vypra­vo­vání dějin, poku­síme se stručně vylí­čiti polohu naší země české a odkud dostala jméno.

POVĚST O PRAOTCI ČECHOVI

Podle učení geo­me­trů se dělí povrch zem­ský na dvě polo­vice, z nichž jednu zau­jímá pod svým jmé­nem Asie, dru­hou Evropa s Afri­kou. V Evropě leží Ger­ma­nie a v jejích kon­či­nách smě­rem k severní straně daleko široko se roz­kládá kraj, kolem dokola obklí­čený horami, jež se podi­vu­hod­ným způ­so­bem táh­nou po obvodu celé země, že se na pohled zdá, jako by jedno sou­vislé pohoří celou tu zemi obklo­po­valo a chrá­nilo. Povrch této země ten­krát zau­jí­maly širé lesní pus­tiny bez lid­ského oby­va­tele, zněly však hlasně bzu­ko­tem rojů včel a zpě­vem roz­lič­ného ptac­tva. Zvěře bylo ve hvozdech bez počtu jako písku v moři nebo jako hvězd na nebi a nikým nepla­šena těkala ces­tou neces­tou; hou­fům dobytka sotva sta­čila země. Se stády sou­marů sotva se mohlo měřiti i množ­ství koby­lek, co jich v létě po polích skáče. Vody tam byly čis­ťounké a k lid­skému uží­vání zdravé, rov­něž i ryby chutné a výživné. Je to divná věc a lze z ní uvá­žiti, jak vysoko se vypíná tato země: nevtéká do ní žádná cizí řeka, nýbrž všechny toky malé i velké, pojaty arci do větší řeky, jež slove Labe, tekou až do Sever­ního moře. A poně­vadž tato země za těch časů ležela nedo­tčena rádlem a do té doby ještě do ní nevešel člo­věk, který by se jí byl dotekl, uzná­vám za vhod­nější o její úrod­nosti či neú­rod­nosti poml­četi než říci něco neza­ru­če­ného. Když do těchto pus­tin vstou­pil člo­věk, ať to byl kdo­koli – neznámo s kolika lidmi – hle­daje pří­hod­ných míst k lid­ským pří­byt­kům, pře­hlédl bys­trým zra­kem hory a doly, pláně a stráně, a t u š í m kolem hory Řípu mezi dvěma řekami, Ohří a Vlta­vou, p r v n í zaří­dil sídla, p r v á zalo­žil obydlí a radostně na zemi posta­vil bůžky, jež s sebou na rameni při­nesl. Tehdy sta­rosta, jehož ostatní jako pána pro­vá­zeli, mezi jiným takto pro­mlu­vil k své dru­žině: „Přá­telé, kteří jste nejed­nou sná­šeli se mnou těžké trudy cesty po neschůd­ných lesích, zastavte se a obě­tujte oběť pří­jem­nou svým bůž­kům, jejichž zázrač­nou pomocí jste konečně při­šli do této vlasti, kdysi osu­dem vám před­ur­čené. To jest ona, to jest ona země, kte­rou jsem vám – jak se pama­tuji – čas­to­krát sli­bo­val, země nikomu nepod­daná, zvěře a ptac­tva plná, slad­kým medem a mlé­kem vlhnoucí, a jak sami pozo­ru­jete, pod­ne­bím k obý­vání pří­jemná. Vody jsou všude hojné a nad oby­čej ryb­naté. Zde se vám nebude ničeho nedo­stá­vati, pro­tože nikdo vám nebude ško­diti. Ale když takový, tak krásný a tak veliký kraj jest ve vašich rukou, roz­važte, jaké by bylo vhodné jméno pro tu zemi.“ Ti ihned, jako z bož­ského vnuk­nutí, zvo­lali: „Poně­vadž ty, otče, slo­veš Čech, kde najdeme lepší nebo vhod­nější jméno, než aby i země slula Čechy?“

Tehdy sta­rosta, jsa dojat touto před­po­vědí svých druhů, jal se z radosti líbat zemi, maje radost, že se má nazý­vati jeho jmé­nem, pak vstal a obojí dlaň zdví­haje k nebeským hvězdám, takto počal mlu­viti: „Vítej mi, země zaslí­bená, tisí­ce­rými tuž­bami od nás vyhle­dá­vaná, kdysi v čas potopy lidu zba­vená, nyní jako na památku lid­stva nás zacho­vej bez pohromy a roz­mno­žuj naše potom­stvo od poko­lení do pokolení.

POVĚST O SOUDCI KROKOVI

Upadl by však v hru­bou neli­bost, kdo by se poku­sil našim nyněj­ším lidem, libu­jí­cím si v pra­vém opaku, podrobně líčiti, jakých byli mravů, jak pocti­vých, jak byli prostí a ku podivu ušlech­tilí teh­dejší lidé, jak byli mezi sebou věrni a jeden k dru­hému milo­srdný, jak byli též mírní, střídmí a zdr­žen­liví. Proto se o tom nezmi­ňu­jeme a chceme jen něco málo, ale p r a v d i v é h o pově­děti o tom, jaký byl onen první věk. Byl přešťastný, spo­ko­jený se skrom­nými výdaji a nena­dý­ma­jící se hrdou pýchou. Darů Cere­ři­ných a Bak­cho­vých neznali, pro­tože jich ani nebylo. K veče­řím poží­vali žaludů nebo zvě­řiny. Nezka­lené pra­meny posky­to­valy zdra­vého nápoje. Jako slu­neční záře nebo voda, tak i luhy a háje, ano i man­žel­ství jim byla obecná. Neboť po způ­sobu dobytka kaž­dou noc vyhle­dá­vali nové styky a s výcho­dem jitřenky pře­tr­há­vali sva­zek tří Gra­cií a železná pouta lásky. Kde koho zastihla noc, tam si lehl do trávy a v stínu koša­tého stromu spal slad­kým spán­kem. Neznali užitku vlny nebo lnu ani oděvu, v zimě uží­vali za šat koží z divoké zvěře nebo ovčích. Také nikdo neznal slovo ‚mé‘, nýbrž po mniš­ském způ­sobu, vše co měli za ‚naše‘ ústy, srd­cem i skut­kem pro­hla­šo­vali. U chlévů nebylo závor ani neza­ví­rali dveře před nuz­ným chod­cem, poně­vadž nebylo ani zlo­dějů ani lou­pež­níků ani nuz­ných. Žádný zlo­čin nebyl u nich těžší než krá­dež a lou­pež. Žád­ných zbraní neznali, měli toliko šípy, a ty jen na stří­lení zvěře.

Nač o tom více? Ach žel! Pro­spěšné se obrá­tilo v opak, obecné se změ­nilo ve vlastní; bez­pečné chu­době, kdysi pří­jemné, vyhý­bali se jako zablá­ce­nému kolu a prchali před ní, poně­vadž ve všech plála touha po jmění, prudší než ohně v Etně. Když tyto a jim podobné neřesti bujely den ode dne hůř a hůře, křivdu, kte­rou dříve nikdo páchati neu­měl, jeden od dru­hého trpě­livě zakou­šel a neměl ani soudce ani kní­žete, kte­rému by si poža­lo­val. Potom, kdo byl uzná­ván v svém kmeni nebo poko­lení za osobu pro své mravy vzác­nější nebo pro své bohat­ství za váže­nější, k tomu se schá­zeli z dobré vůle, bez biřice, bez pečeti, a roko­vali o svých roze­přích a křiv­dách, které kdo utr­pěl, bez újmy svobody.

Mezi nimi povstal jeden muž, jmé­nem Krok; podle jeho jména je znám hrad, již stro­mo­vím zarostlý, v lese u vsi Zbečna. Byl to muž za svého věku naprosto doko­nalý, bohatý statky pozem­skými a v svých úsud­cích roz­vážný a důmy­slný. K němu se sbí­hali, jako včely k úlům, lidé nejen z vlast­ního jeho rodu, nýbrž i z celé země všichni, aby je roz­su­zo­val. Tento zna­me­nitý muž neměl muž­ské potomky, zplo­dil však tři dcery, jimž pří­roda udě­lila nemenší poklady moud­rosti, nežli jaké dává mužům.

POVĚST O TŘECH DCERÁCH KROKOVÝCH

Z nich nej­starší se jme­no­vala Kazi, jež Medeji z Kol­chidy nic neza­dala v zna­losti bylin a věš­teb ani Askle­pi­ovi v lékař­ském umění, poně­vadž často způ­so­bila, že se Sudičky vzdaly své práce, konce nema­jící, a při­měla kouz­lem i osud, by její vůlí se řídil. Proto i oby­va­telé naší země, když se něco ztratí a vzdá­vají se naděje, že by to mohli zase dostati, mají o ní poře­ka­dlo: „To nedo­vede ani Kazi navrátiti“.

Když byla k vlád­kyni vzata, jež z Cerery zro­zena byla, oby­va­telé země na památku své paní velmi vysoko vzty­čili mohylu, kte­rou jest až po dnes viděti, nad bře­hem řeky Mže při cestě, kudy se chodí do kon­čin kraje bechyň­ského přes horu, jež slove Oseka. Cti hodná byla i Tetka, co do věku byla však druhá, žena to jem­ného citu, a bez muže svo­bodně žila.

Ta vysta­věla a svým jmé­nem nazvala hrad Tetín, polo­hou velmi pevný, na vrcholu strmé skály u řeky Mže. A navedla hloupý a nero­zumný lid, aby se kla­něl vílám, jež vlád­nou horami, lesy a stromy, a ctil je; zavedla též celou pově­reč­nou nauku a učila mod­lo­slu­žeb­ným řádům; a tak dosud mnozí ves­ni­čané jsou jako pohané: jeden ctí pra­meny aneb ohně, jiný se klaní hájům, stro­mům nebo kame­nům, jiný oběti vzdává vrchům nebo pahor­kům, jiný se modlí k hlu­chým a němým bůž­kům, jež si sám udě­lal, a prosí je, aby ochra­ňo­vali jeho dům i jeho samého.

Třetí, věkem nejmladší, ale moud­rostí nej­starší, nazý­vala se Libuše; ta vysta­věla též hrad tehdy nej­moc­nější u lesa, jenž se táhne ke vsi Zbečnu, a podle svého jména jej nazvala Libu­šín. Byla mezi ženami přímo jedi­neč­nou ženou, v úvaze pro­zře­telná, v řeči rázná, tělem cudná, v mra­vech ušlech­tilá, nikomu neza­dala v roz­ho­do­vání pří lidu, ke kaž­dému byla vlídná, ba spíše líbezná, žen­ského pohlaví ozdoba a sláva, dáva­jíc roz­kazy pro­zře­telné, jako by byla mužem. Ale poně­vadž nikdo není úplně bla­žen, žena tak zna­me­nitá i chvály hodná – ach, nešťast­ného osudu lid­ského! – byla pro­ro­kyně. A poně­vadž lidu prav­divě před­po­ví­dala mnoho budou­cích věcí, celý ten kmen sešel se po smrti jejího otce k obecné radě a usta­no­vil ji sobě za soudce.

POVĚST O LIBUŠINĚ SOUDU

Toho času vznikl mezi dvěma oby­va­teli, kteří vyni­kali bohat­stvím i rodem a byli jaksi správci nad lidem, nemalý spor o mez sou­sed­ních polí. I pus­tili se do takové hádky mezi sebou, že jeden dru­hému vjel nehty do hustých vousů, a tupíce se hanebně nevy­bí­ra­vými nadáv­kami a lus­ká­ním pod nosem, hřmotně vejdou do dvora, s veli­kým hlu­kem před­stoupí před svou paní a snažně žádají, aby spor­nou věc mezi nimi roz­hodla po právu a spra­ve­dl­nosti. Ta si zatím hověla, jak si roz­pus­tile vedou roz­ma­řilé ženy, když nemají muže, kte­rého by se bály, měkce ležíc na vysoko nastla­ných vyší­va­ných poduš­kách a o loket se opí­ra­jíc jako při porodu. Když pak, jdouc ces­tou spra­ve­dl­nosti a na osobu lidí nehle­díc, celou při mezi nimi vzniklou roz­sou­dila po právu, tu ten, který spor na soudě nevy­hrál, přes míru se rozhně­vav, potřásl dva­krát či tři­krát hla­vou, a podle svého zvyku tři­krát holí o zemi ude­řiv a bradu sli­nou z plných úst poprs­kav, zvolá: „Toť křivda mužům nesne­si­telná! Žena děravá se obírá muž­skými soudy v lstivé mysli! Víme zajisté, že žena, ať stojí či na stolci sedí, málo má rozumu; oč ho má ještě méně, když na poduš­kách leží? Tehdy opravdu se hodí spíše k tomu, aby se poznala s mužem, nežli aby bojov­ní­kům vyná­šela nálezy. Vždyť je věc jistá, že všechny ženy mají dlouhé vlasy, ale krátký rozum. Lépe by bylo mužům umříti než to trpěti. Nás jediné opus­tila pří­roda k hanbě všem náro­dům a kme­nům, že nemáme správce ani muž­skou vládu a že na nás dolé­hají žen­ská práva“.

Na to paní, svou pohanu tajíc a bolest v srdci žen­ským stu­dem zastí­ra­jíc, usmála se a pra­vila: „Tak jest, jak díš; žena jsem, jako žena žiji; ale snad proto si mys­líte, že málo mám rozumu, že vás nesou­dím metlou želez­nou, a poně­vadž žijete bez bázně, prá­vem mne nedbáte. Neboť kde je bázeň, tam je i kázeň. A nyní je velmi zapo­třebí, abyste měli správce ukrut­něj­šího než je žena. Tak také holubi pohr­dli kdysi běla­vým luňá­kem, jehož si zvo­lili za krále, jako vy mnou pohr­dáte, a kní­že­tem sobě uči­nili jes­třába, mno­hem ukrut­něj­šího, jenž vymýš­leje si viny, jal se zabí­jeti vinné i nevinné; a od té doby až podnes požírá holuby jes­třáb. Jděte nyní domů, a koho vy si zítra vyvo­líte za pána, toho si já vezmu za manžela.

Mezi tím povo­lala své sestry, jimiž zmí­taly podobné vášně; jejich čaro­děj­nic­kým umě­ním rov­něž jako svým vlast­ním šálila lid ve všem; bylať Libuše sama, jak jsme se výše zmí­nili, pro­ro­kyní jako Cum­ská Sibylla, druhá sestra byla kou­zel­nicí, jako Medeia z Kol­chidy a třetí čaro­děj­kou jako Kirke Aiaiská. O čem se té noci ura­dily ony tři hadačky anebo co taj­ného ujed­naly, nebylo sice známo, avšak ráno se všem zje­vilo nad slunce jas­něji, když jejich sestra Libuše ozna­čila místo, kde se tajil jejich budoucí kníže, i jeho jméno. Neb kdo by si pomys­lil, že si kní­žete povo­lají od pluhu? Nebo kdo mohl věděti, kde oře muž, který se měl státi správ­cem lidu? O čem by však nevě­dělo věš­tecké nad­šení? Aneb čeho by nedo­ká­zalo čaro­dějné umění? Sibylla dovedla před­po­vě­děti národu řím­skému pořad osudu skoro až do soud­ného dne, ba – lze-li tomu věřiti – věš­tila též o Kristu, neboť kte­rýsi uči­tel cír­kevní v jed­nom svém kázání uvádí verše Ver­gi­li­ovy, o pří­chodu Páně podle věštby Sibyl­liny slo­žené. Medeia dovedla byli­nami a čáry často s nebeské báně svésti Hyperi­ona a Berecyn­thii, dovedla deště, blesky a hromy vylá­kati z oblaků, dovedla starce krále Ejaka omla­diti. Čáry Kir­či­nými byli pro­mě­něni dru­hové Uli­xovi v roz­ma­nitá zví­řata a král Pictus v datla; ten se podnes jeho jmé­nem po latin­sku nazývá. Jaký div? Jak zna­me­nité věci pro­vedli v Egyptě svým umě­ním čaro­děj­níci! Ti svými kouzly uči­nili tolik divů, kolik prý jich z moci Boží způ­so­bil slu­žeb­ník Boží Moj­žíš. O tom však dosti.

POVĚST O PŘEMYSLOVI

VOLBA KNÍŽETE

Dru­hého dne, jak bylo naří­zeno, bez pro­dlení svo­lají sněm a shro­máždí lid, sejdou se všichni dohro­mady a žena sedíc na vyso­kém stolci mluví k hrubým mužům: „Jak jsi poli­to­vání nad­míru hoden, ó lide, jenž neu­míš svo­bodně žíti, svo­bodu, kte­rou žádný dobrý muž neztrácí leda s živo­tem, tou vy ne bezděky zhr­dáte a nezvyklé porobě dob­ro­volně pod­dá­váte své šíje. Běda, pozdě budete toho marně lito­vati, jako lito­valy žáby, když vodní had, jejž si uči­nily krá­lem, počal je usmr­co­vati. Nebo nevíte-li, jaká jsou kní­žecí práva, zku­sím jen něko­lik slov vám pově­dět o této věci.

Předně snadno je kní­žete dosa­diti, ale nesnadno dosa­ze­ného sesa­diti. Neboť v této chvíli jest ten muž pod vaší mocí, ať ho pový­šíte za kní­žete čili nic; jakmile však bude pový­šen, vy a vše, co mu dáte, bude v jeho moci. Před jeho tváří se budou třásti jak v zim­nici vaše kolena a oněmělý jazyk při­lne k suchému patru. K jeho hlasu jen tak že budete z veli­kého stra­chu odpo­ví­dati: ‚Ano, pane; ano, pane,‘ až on pou­hým poky­nem svým bez vašeho mínění toho odsoudí, onoho dá zabíti, jed­noho roz­káže vsa­diti do vězení, jiného obě­sit na šibe­nici. Vás samé a z vás, kte­rých se mu zachce, jedny učiní sluhy, jiné sed­láky, jiné poplat­níky, jiné výběr­čími, jiné katy, jiné biřici, jiné kuchaři, pekaři nebo mleči. Usta­noví sobě i plu­kov­níky, set­níky, šafáře, vzdě­la­va­tele vinic a polí, též žence, kováře zbraní, kožiš­níky a ševce. Vaše syny i dcery postaví do svých slu­žeb, také z vašeho skotu, z koní a kli­sen neb z dobytka právě nej­lepší si vezme podle své libosti. Všechno, co máte lep­šího ve vsích, na polích, rolích, lukách a vini­cích, pobere a obrátí v svůj pro­spěch. Ale proč vás dlouho zdr­žuji? Nebo nač to mlu­vím, jako bych vás chtěla stra­šiti? Trváte-li na svém před­se­vzetí a nemý­líte-li se v svém přání, ozná­mím vám jméno kní­žete i místo, kde jest“.

K tomu sprostý lid zajásá zma­te­ným kři­kem; všichni jed­němi ústy žádají, aby jim byl dán kníže. K nim ona: „Hleďte“, dí, „hle, za oněmi horami“ – a uká­zala prs­tem na hory – „je neve­liká řeka Bie­lina a na jejím břehu je viděti ves­nici, jež slove Sta­dice. V jejím obvodu jest úhor, zdéli i zšíři dva­nácti kro­čejů, jenž ku podivu, ač leží mezi tolika poli, přece nená­leží žád­nému poli. Tam váš kníže oře s dvěma stra­ka­tými voly; jeden vůl má vpředu dokola bílý pás a bílou hlavu, druhý jest od čela po zádech bílý a zadní nohy má bílé. Nyní, je-li vám libo, vez­měte mou řízu, plášť a pře­hozy, jaká slu­šejí kní­žeti, jeďte vyří­dit tomu muži vzkaz ode mne i od lidu a při­veďte sobě kní­žete a mně man­žela. Muž má jméno Pře­mysl, ten na vaše hrdla a hlavy při­myslí mnohá práva, neboť to jméno latin­sky zní prae­me­di­tans [roz­mýš­le­jící] nebo super­ex­co­gi­tans [pře­mýš­le­jící]. Jeho potom­stvo bude v celé této zemi pano­vati na věky věkův“.

VYSLÁNÍ POSELSTVA A NALEZENÍ KNÍŽETE, POHOŠTĚNÍ POSLŮ A PŘEMYSLŮV ZÁZRAK S OTKOU

Zatím byli určeni poslové, aby tomu muži před­nesli vzkaz své paní i lidu. Když paní viděla, že jaksi, nezna­jíce cestu, váhají, pra­vila: „Co váháte? Jděte bez sta­rostí, sle­dujte mého koně, on vás povede pra­vou ces­tou a dovede zase zpět, neboť tu cestu nejed­nou šlapal“.

Lichá šíří se pověst a záro­veň mínění křivé, že paní sama vždy za noč­ního ticha tu báj­nou cestu na koni tam koná­vala a před kuro­pě­ním se vra­cí­vala; tomu „ať Žid Apella věří“.
Co dále? Krá­čejí poslové moudře neu­čení, putují vědomě nevě­domi, držíce se stop koně. Již pře­šli přes hory, již již se blí­žili ke vsi, kam měli dojíti. Tu jim při­běhl jakýs chla­pec vstříc i tázali se ho řkouc: „Slyš, dobrý chlapče, jme­nuje se tato ves Sta­dice? A jestliže ano, je v ní muž jmé­nem Pře­mysl?“ – „Ano“, odpo­vě­děl, „je to ves, kte­rou hle­dáte, a hle, muž Pře­mysl neda­leko na poli popo­hání voly, aby dílo, jež koná, hodně brzy doko­nal“. Poslové při­stou­pi­vše k němu pravili:
„Bla­žený muži a kníže, jenž od bohů nám jsi byl zrozen“.
A jako mají sed­láci ve zvyku, že jim nestačí jed­nou to říci, plnou hubou opakují:
„Zdráv buď, kníže, buď zdráv, tys oslavy nad jiné hoden,
vypřáhni od pluhu voly, změň rou­cho a na koně vsedni!“
Při­tom mu ukáží rou­cho i na hřebce, který vtom zaržál.

„Paní naše Libuše i vše­chen lid vzka­zuje, abys brzy při­šel a při­jal pan­ství, jež je tobě i tvým potom­kům sou­zeno. Vše, co máme, i my sami jsme v tvých rukou; tebe za kní­žete, tebe za soudce, tebe za správce, tebe za obránce, tebe jedi­ného sobě volíme za pána“. Při té řeči se ten muž moudrý, jakoby před­ví­dal budouc­nost, zasta­vil, otku, kte­rou držel v ruce, vetkl do země a pus­tiv voly zvo­lal: „Jděte tam, odkud jste při­šli!“ Ti, ještě než to dořekl, s očí zmi­zeli a nikdy více se neob­je­vili. Ale líska, kte­rou do země vetkl, vyra­zila tři vysoké rato­lesti, a to, což jest ještě podiv­nější, i s lis­tím a oře­chy. A muži vidouce, co se tu děje, stáli zara­ženi. On je vlídně jako hos­ti­tel pozval k sní­dani, vyňal z lýkové mošny ples­nivý chléb a kus sýra, mošnu polo­žil na tráv­ník místo stolu, na to režný ubrus a tak dále. Zatím co sva­čili a vodu ze džbánu pili, dvě rato­lesti neb odnože uschly a opadly, ale třetí velmi rostla do výše i šíře. To napl­nilo hosty ještě vět­ším podi­vem a bázní. A on dí: „Co se divíte? Vězte, že se z našeho rodu mnoho pánů zrodí, ale jeden po každé bude pano­vati. Ale kdyby vaše paní nebyla s tou věcí tak spě­chala, nýbrž na krátký čas byla vyčká­vala běhu osudů, že by nebyla pro mne tak brzy poslala, měla by vaše země tolik pánů, kolik by pří­roda vydala kní­že­cích synů“.

LÝČENÉ STŘEVÍCE

Potom, oděn v kní­žecí rou­cho a obut v krá­lov­skou obuv, vsedne oráč na buj­ného oře, avšak neza­po­mí­naje na svůj stav, vezme s sebou své stře­více, zcela z lýčí ušité, aby je dal scho­vati pro budouc­nost; a cho­vají se na Vyše­hradě v kní­žecí komoře až podnes a na věčné časy. Ubí­rali se nad­cház­kami a poslové ještě si netrou­fali s novým pánem důvěr­něji mlu­vit, ale jako holubi, když k nim někdy nějaký cizí při­letí, z počátku se ho bojí, brzy však při letu samém mu při­vyk­nou a jako za svého jej mají a milují, tak oni při jízdě hovo­řili a poví­dá­ním si cestu krá­tili, a při­tom vtip­ku­jíce a žer­tu­jíce, na únavu zapomínali.

Tu se stalo, že se jeden, zvláště smělý a od řeči, zeptal: „Pane, pověz nám, proč sis u nás dal scho­vat tyto lýkové stře­více, jež nejsou k ničemu, než aby je člo­věk zaho­dil; nemů­žeme se tomu dost vynadiviti“.

On jim odpo­vě­děl: „Na to jsem je dal a dám scho­vati na věky, aby naši potomci věděli, odkud vze­šli, a aby byli vždy živi v bázni a nejis­totě a aby lidí sobě od Boha svě­ře­ných nespra­ved­livě neu­tis­ko­vali z pýchy, poně­vadž všichni jsme si od pří­rody rovni. Nyní však ať se smím zase i já vás zeptati, zda je chva­li­teb­nější z chu­doby se povznésti k hod­nosti či z hod­nosti upad­nouti v chu­dobu? Odpo­víte mi ovšem, že je lépe povznésti se k slávě než upad­nouti v nouzi. Ale jsou mnozí ze vzne­še­ného rodu vze­šlí, potom však v potup­nou nouzi a v neštěstí upadlí, kteří hlá­sa­jíce jiným, jak jejich před­kové byli slavní a mocní, nevědí, že tím sami sebe ještě více tupí a hanobí, poně­vadž sami pozbyli svou nedba­lostí toho, čeho oni nabyli svou při­čin­li­vostí. Neboť Štěs­těna stále jako v kostky hraje svým kolem tak, že brzy ty povznese na vrchol, brzy ony uvrhne do pro­pasti. Tím se stává, že se svět­ská hod­nost, jež bývá někdy k slávě, ztratí k hanbě. Ale chu­doba, pře­ko­naná ctností, neskrývá se pod vlčí koží, nýbrž svého vítěze, jejž zprvu s sebou strhla do hlu­bin, povznáší k hvězdám“.

SVATBA S LIBUŠÍ, VYDÁNÍ ZÁKONŮ A PRÁV

A když cestu doko­nali a již již se blí­žili k hradu, pospí­šila jim vstříc paní, obklo­pená svými dvo­řany; poda­vše si ruce, vešli s veli­kou radostí do pří­bytku, posa­dili se na pohov­kách, občer­st­vili se darem Cere­ři­ným a Bak­cho­vým a osta­tek noci věno­vali Venuši a Hymenaeovi.

Tento muž, jenž vpravdě pro svou muž­nost zaslu­huje slouti mužem, upou­tal zákony náš bez­uzdný kmen, nezkro­cený lid mocí zkro­til a uvedl v pod­dan­ství, jež jej i dnes tíží, též vydal všechna práva, jimiž se naše země řídí a spra­vuje, sám s Libuší samou.

O ZALOŽENÍ HRADU JMÉNEM PRAHA

V době těchto prv­ních počátků práv jed­noho dne řečená paní, jsouc věšt­ným duchem nad­šena, před svým mužem Pře­mys­lem a v pří­tom­nosti star­ších lidu takto věš­tila: „Vidím veliký hrad, jenž slá­vou nebes se dotkne, ve hvozdě leží místo – je vzdá­leno ode vsi této na tři­cet honů a mez mu určují vltav­ské vlny.“

Toto místo na severní straně pevně chrání hlu­bo­kým údo­lím potok Brus­nice, na již­ním však boku široká hora velmi skal­natá, jež slove Pet­řín, pře­vy­šuje okolí. Hora toho místa se zkru­cuje na způ­sob del­fína, moř­ského vepře, smě­rem až k řečené řece. Až tam při­jdete, nalez­nete člo­věka, an upro­střed lesa teše práh domu. A pro­tože se u níz­kého prahu i velcí pánové sklá­nějí, podle této pří­hody hrad, jejž vysta­víte, nazvete Pra­hou. V tomto hradě někdy v budouc­nosti vzejdou dvě zlaté olivy, jež svými vrcholy pro­nik­nou až do sed­mého nebe a po všem světě budou zářiti svými divy a zázraky. Budou je obětmi a dary ctíti a jim se kla­něti všechna poko­lení země české a ostatní náro­dové. Jedna z nich bude slouti Více sláv (Maior Glo­ria), druhá Voje útě­cha (Exer­ci­tus Consolatio)“.

Byla by více mlu­vila, kdyby nebyl pekelný věš­tecký duch prchl z božího tvora. Ihned krá­čejí v sta­letý hvozd, a nalezše dané zna­mení, vysta­vějí na řeče­ném místě hrad Prahu, vévo­dící celým Čechám.

A poně­vadž toho času dívky naší země, dospí­va­jíce beze jha, usi­lu­jíce jako Ama­zonky o vojen­ské zbraně a vůd­kyně si volíce, vojen­sky slou­žily stej­ným způ­so­bem jako mladí mužové a po muž­sku si hle­děly lovu v lesích, nebraly si muži jich, nýbrž ony samy si braly muže, které a kdy chtěly, a jako sky­thský kmen kmen Plavci neb Peče­ně­gové, v oděvu se nijak, muž a žena, nelišili.

DÍVČÍ VÁLKA

Z toho při­bylo ženám tolik smě­losti, že si vysta­věly na jedné skále, neda­leko od hradu dříve řeče­ného, polo­hou pevný hrad, jemuž od jména „děvy“ bylo dáno jméno Děvín. Když to viděli jino­chové, veli­kou žár­li­vostí na ně se roz­hor­li­vše, mno­hem čet­něji se shro­máž­dili a o nic dále než na doslech pol­nice vysta­věli na druhé skále mezi chras­tím hrad, jejž nynější lidé nazý­vají Vyše­hrad, tehdy však od chrastí dostal jméno Chvras­ten. A poně­vadž často dívky uměly chytřeji obelstíti jino­chy, často zase jinoši bývali sta­teč­nější než dívky, brzo trvala válka mezi nimi, brzo mír. A když nastalo pří­měří, dohodly se obě strany, že se k spo­leč­nému jídlu a pití sejdou a že po tři dni budou konati slavné hry mezi sebou na usta­no­ve­ném místě. Co dále? Jinoši dají se do hodo­vání s dív­kami neji­nak než jako draví vlci, hle­da­jící žrádla, aby vpadli do ovčína. První den strá­vili vesele při hos­tině a hoj­ném pití.

Nová vyrostla žízeň, když žízeň hasiti chtěli,
jinoši se svou tou­hou jen stěží se do hodin noč­ních zdrží.
Noc byla, zářil měsíc a jasný byl nebeský blankyt.
Vtom z nich zatrou­bil jeden a tím zna­mení dával, řka:
„Již jste si pohráli dost, již dosti jste jedli a pili
vzhůru již, Venuše zlatá vás zvuč­nou pol­nicí budí“.
A ihned unesl každý jednu dívku. A když nastalo ráno a mír byl uza­vřen, odne­sše pokrmy i nápoje z jejich hradu, prázdné zdi dali na pospas Lemňanu Vul­ca­novi. A od té doby po smrti kněžny Libuše jsou naše ženy pod mocí mužů.

PŘEMYSLOVA SMRT A JEHO NÁSLEDNÍCI

Ale pro­tože arci všem nezbývá nežli jít tam, kam ode­šli Ancus i Numa, Pře­mysl napl­niv už dny, když usta­no­vil práva a zákony, byl vzat k zeti Cere­řinu, jejž za živa ctil jako boha. Po něm Neza­mysl nastou­pil vládu. Když toho smrt uchvá­tila, Mnata dostal odznaky kní­žecí. Když sešel z tohoto světa, Vojen se ujal kor­mi­dla vlády. Po jeho dožití Vni­slav řídil kní­žec­tví. Když jeho život pře­trhly Sudičky, Kře­so­mysl byl posa­zen na výsost trůnu. Když byl vyrván světu, Neklan se zmoc­nil kní­že­cího křesla. Když od něho život odstou­pil, Hos­ti­vít na trůn nastou­pil. O životě a stejně i o smrti těchto kní­žat se mlčí, jed­nak že jsouce oddáni bři­chu a spaní, nevzdě­laní a neu­čení, podo­bali se dobytku, takže zajisté proti pří­rodě tělo bylo jim k rozkoši, duše na obtíž; jed­nak i proto, že nebylo toho času, kdo by perem zacho­val paměti jejich skutky. Ale pomlčme o těch, o nichž se mlčí, a vraťme se tam, odkud jsme se tro­chu uchýlili.

POVĚST O BOŘIVOJOVĚ MORAVSKÉM KŘTU A PŘÍBĚH O LUCKÉ VÁLCE

Hos­ti­vít zplo­dil Boři­voje, jenž první z kní­žat byl pokřtěn od cti­hod­ného Meto­děje, bis­kupa morav­ského, za časů císaře Arnulfa a krále morav­ského Svatopluka.

Nepo­klá­dali jsme však za zby­tečné do našeho díla na tomto místě vlo­žiti stručné vylí­čení toho, čeho jsme se z pověsti doslechli o bitvě, sve­dené dávno před­tím za času kní­žete Neklana na poli zva­ném Tur­sko mezi Čechy a Lučany, jimž v dnešní době podle hradu Žatec říkáme Žatčané. Od čeho však je ten lid nazý­ván od sta­ro­dávna Lučané, nechceme pomi­nouti mlče­ním. Ono území totiž se dělí na pět kra­jin podle jejich polohy. První kra­jina leží při potoce řeče­ném Hutná, druhá na obou stra­nách řeky Uzky, třetí se roz­kládá v obvodu bys­třiny Břez­nice, čtvrtá, jež slove i Lesní, leží v pod­krají řeky Mže a pátá, upro­střed, slove Lúka, pře­krásná na pohled a bohatá výno­sem, velmi úrodná na osení a oplý­va­jící lukami, odkudž nabyla i svého jména. A poně­vadž byla tato kra­jina nejdříve, dávno ještě před zalo­že­ním hradu Žatce, obyd­lena lidmi, prá­vem se její oby­va­telé nazý­vali po své kra­jině Lučané.

Nad nimi vládl kníže Vlas­ti­slav, muž bojovný, v boji sta­tečný a v svých zámě­rech nad­míru lstivý; a mohl dobře slouti v bitvách šťast­ným, kdyby nebyl ho poslední osud zkru­šil nešťast­ným kon­cem. Neb již dříve vedl často proti Čechům boje, a maje v nich štěstí i pří­zeň bohů, vždy nabyl vrchu; vtrh­nuv do jejich země, čas­to­krát ji krutě pople­nil vraž­dě­ním, pále­ním a lou­pe­ním a zten­čil dokonce počet náčel­níků lidu svými posád­kami do té míry, že jsouce zavřeni v malém hrádku, jenž slove Levý Hra­dec, báli se hrozně, aby tam nepřá­telé nepři­šli ‚na hrátky‘. Kníže vysta­věl hrad, jejž podle svého jména nazval Vlas­ti­slav, mezi dvěma vrchy, Med­vězí a Při­p­kem, na pomezí dvou krajů, bílin­ského a lito­mě­řic­kého, a vsa­dil do něho zlé lidi, aby činili úklady lidu obou těchto krajů proto, že stáli na straně Čechů. A jako při každé pro­měně zdar povznáší a nezdar poni­žuje lid­ská srdce, z veli­kého zdaru, jehož vždy v bojích dosa­ho­val, pový­šilo se a povzneslo srdce kní­žete, že v hrdé mysli vzpla­nul tou­hou nabýti celých Čech. Ach, mysl lid­ská, neznalá budouc­nosti, jak se často oklame svým doha­dem! Často se stává, že před pádem bývá pozdvi­žení srdce, jako před radostí často jeho ponížení.

Ihned se nadme domýš­li­vou pýchou a chtě zvě­děti, jakou vládne mocí, dá nositi meč po všech kra­jích celé své země a ozná­miti kní­žecí roz­kaz, že každý, kdo výš­kou těla pře­sa­huje míru meče, nepů­jde-li na vojnu tak rychle, jak bylo roz­ká­záno, má býti bez milosti mečem poku­to­ván. Seznav, že se nad vyřčené slovo rych­leji shro­máž­dili na usta­no­ve­ném místě, posta­vil se upro­střed náspu, a obklo­pen jsa dokola lidem, opřen o štít a mávaje v ruce mečem, jal se mlu­viti: „Bojov­níci, ve vašich rukou jest již poslední vítěz­ství, jindy jste nejed­nou zví­tě­zili, nyní k hotové věci se hoto­víte. K čemu vám třeba brnění? Brnění hleďte nositi jako znak vojen­ství. Spíše však vez­měte s sebou sokoly, kra­hujce, volavky a všechno podobné ptactvo, které se hodí lépe pro zábavu a hru, abychom jim maso nepřá­tel – ač-li ovšem stačí – dali k nažrání. Bera za svědka boha Marta a svou vlád­kyni Bellonu, jež mi pro­ká­zala vše­liká dob­ro­diní, pří­sa­hám na jilec svého meče, jejž v ruce držím, že dám štěňata matkám místo jejich nemluvňat při­klá­dati k prsům. Zdvih­něte pra­porce, nechte pro­dlé­vání; těm, kdož hotovi jsou, vždy uško­dil odklad.

Jděte již rychle a vítěz­ství dobuďte šťastně!“ Zní ryk až k nebe­sům: muž schopný, udatný i chabý, statný i nestatný hlučí: „Do zbraně, do zbraně!“; pra­šivá kobyla poska­kuje jako bujný hře­bec v bitvě

LUCKÁ VÁLKA – RADY HADAČEK

Zatím jakás žena, jedna z počtu hada­ček, zavo­lavši k sobě pas­torka, jenž měl již táh­nout do boje, pra­vila mu: „Ač není v povaze macech, aby dobře činily svým pas­tor­kům, přece, jsouc pamět­liva svazku s tvým otcem, výstrahu, chceš-li, ti dám, jak mohl bys na živu zůstat.

Věz, že čaro­děj­nice neb pří­šery Čechů svými kouzly nabyly pře­vahy nad našimi hadač­kami, takže naši zhy­nou všichni do jed­noho a vítěz­ství se dostane Čechům.

Abys ty záhubě té však nako­nec ujíti mohl, uřež pro­tiv­níku, kte­rého při prv­ním utkání zabi­ješ, obě uši a scho­vej je do své tobolky; pak mezi nohama koně udě­lej vyta­se­ným mečem čáru na zemi na způ­sob kříže. Neboť tím uvol­níš ta nevi­di­telná pouta, jimiž hněv bohů sváže vaše koně, takže budou ocha­bo­vati a padati, jako by byli dlou­hou ces­tou una­veni. A hned, vsedna na koně, dej se na útěk, a i když se za tebou ozve silný hřmot, nikdy se neo­hlí­žej zpět, nýbrž pospěš si ještě více; a tak ty jediný stěží unik­neš. Neboť bohové, kteří nás pro­vá­zí­vali do boje, obrá­tili se na pomoc vašim nepřátelům“.

Naproti tomu Čechové neměli dost síly k odporu, když nepřá­telé již toli­krát nad nimi sla­vili vítěz­ství, a tak bylo jedi­nou pod­leh­lých spá­sou již v žád­nou nedou­fat spásu.

A jako vždy lidé nevě­řící a tedy k zlému náchyl­nější, když je opouš­tějí síly a dobré vlast­nosti, obra­cejí se hned k hor­ším strán­kám a k nepra­vosti, neji­nak i ten lid, oddaný liché mod­lo­službě a více věřící lžím, zou­fal již nad svými silami a vojen­skou zbraní; i obrá­tili se o radu k jedné babě věšt­kyni s nalé­ha­vou prosbou, aby jim pově­děla, co třeba činiti v tako­vém nebez­pe­čen­ství nebo jaký výsle­dek bude míti příští bitva. Ona, jsouc plna věštího ducha, nezdr­žo­vala je dlouho záhad­nými hádan­kami. „Chcete-li“, dí, „dosíci slávy vítěz­ství, musíte napřed vypl­niti roz­kazy bohů. Obě­tujte tedy svým bohům osla, aby se jejich ochrana u vás octla. Tuto oběť káže uči­niti nej­vyšší bůh Jupi­ter i Mars sám a jeho sestra Bellona, též Cere­řin zeť“.

I byl zatím vyhle­dán ubohý oslí­ček, zabit, a jak byl roz­kaz, roz­se­kán na sto­ti­síc kousků a od veš­ke­rého voj­ska za oka­mžik sně­den. Když se takto posí­lili oslím masem – věc zázraku podobná –, mohl člo­věk spat­řit šiky veselé a muže, kteří byli hotovi k smrti jako lesní vepři; a jako po deš­ťo­vém mraku bývá slunce jas­nější a oku pří­jem­nější, tak po veliké skles­losti bylo ono voj­sko čilejší a k boji odvážnější.

LUCKÁ VÁLKA – O TYROVĚ SMRTI

Zatím se jejich kníže Neklan, báz­li­vější než zajíc a na útěku rych­lejší než Parth, stra­cho­val nastá­va­jící bitvy, a dělaje se nemoc­ným, ukryl se na řeče­ném hradě. Co měly činiti údy bez hlavy nebo váleč­níci v boji bez vůdce? Žil toho času jeden muž, vyni­ka­jící slič­ným tělem, podle věku i jména Tyr. Byl po kní­žeti druhý mocí, a když i tisíc nepřá­tel naň dotí­ralo v boji, nikoho se nebál, před nikým neu­stu­po­val. Toho povo­lal kníže tajně k sobě a naří­dil mu, aby oblékl jeho zbroj, a roz­ká­zal mu s vědo­mím jen něko­lika dvo­řanů, aby vsedl na kní­že­cího koně a místo něho jel před bojov­níky na bojiště, jež bylo nevelmi, jen asi na dva hony vzdá­leno od hradu. Při­šli na pole od obo­jího voj­ska smlu­vené, ale Čechové dříve obsa­dili paho­rek čně­jící upro­střed pole, s něhož mohli dříve viděti, jak nepřá­telé při­chá­zejí, a odkud ten, jehož poklá­dali za kní­žete, Tyr, stoje na vyvý­še­ném místě, mohl pro­mlu­viti k bojov­ní­kům: „Kdyby bylo v moci vůdce dodati sta­teč­nosti vojá­kům slovy, zdr­žel bych vás mno­ho­ná­sob­nými okli­kami v řeči; ale pro­tože nepří­tel stojí před očima a jen málo času zbývá na povzbu­zo­vání, dopře­jte, abych vás směl, byť skrom­nými, pod­ní­tit slovy.

Všichni mají ve válce stej­nou odhod­la­nost k boji, ale nestejný záměr vítěz­ství. Oni bojují za slávu nemno­hých, my zápa­síme za vlast, za svo­bodu lidu i svou a za poslední spásu; oni, aby pobrali cizí maje­tek, my abychom ochrá­nili své drahé dítky a milé man­želky. Posil­něni buď­tež a mějte se zmu­žile! Neboť své bohy, kteří dosud byli proti vám popu­zeni, usmí­řili jste obětmi, jakých si na usmí­ření přáli. Proto stra­chem z nich se nestra­chujte, pro­tože ti, jejichž duchu strach pře­káží v boji, oci­tají se v nej­vět­ším nebez­pe­čen­ství; odvaha však je tolik co zeď, odváž­ným i bohové sami pomá­hají. Věřte mi, za oním tábo­rem leží vaše spása a sláva. Ale i kdy­byste chtěli nepří­teli uká­zat záda, smrti přece nemů­žete ujíti. A kdyby to byla jenom smrt! Půjde o horší věci než smrt: oni zná­silní vaše man­želky před vašima očima, v klí­nech jim nemluvňata mečem pobijí a ke kojení jim dají štěňata, poně­vadž pro pře­mo­žené jest jedi­nou ctností nic neod­pí­rati vítězům“.

Mezi­tím lucký kníže, velký ukrut­ník v srdci, při­šel s druhé strany s lidem velmi pyš­ným, jemuž i podnes od zlého ducha je vro­zena pýcha. Když spat­řil, že se nepřá­telé nehý­bou s místa, kázal svým, aby chvi­lenku tam postáli, a jako by měl lítost nad osu­dem nepřá­tel, těmito slovy pod­ně­co­val mysli svých vojáků: „Ubohé duše báz­livců, nadarmo se chy­tají kopců ti, jimž schá­zejí síly a válečné umění; nepro­spěje kopec, je-li muž­nost mdlá. Vidíte: neod­va­žují se utkati s vámi na rovině, ba nemý­lím-li se, již se strojí na útěk. A vy, dříve než prch­nou, vrh­něte se na ně náh­lým úto­kem a dokažte svým obvyk­lým způ­so­bem, aby byli pod vašima nohama roz­dr­ceni jako bídná sláma. Šetřte svých stat­ných kopí, abyste jich nepo­sk­vr­nili krví zba­bělců, a raději pusťte ptactvo, jež s sebou nesete, abyste těmi sokoly postra­šili šiky bojácné jako holuby“. Jakmile se to stalo, obje­vila se taková houšť roz­lič­ných ptáků, že se pod jejich kří­dly zatmí­valo nebe jako pod deš­ťo­vým mra­kem nebo v čas černé bouřky.

Když to viděl neo­hro­žený Tyr, pře­ru­šil zača­tou řeč a pra­vil k svým: „Stane-li se snad, že zemru v boji, pocho­vejte mne na tomto vršku a vysta­vějte mohylu, která bude na věky po mně pojme­no­vána“. (Ta slove odtud až podnes rovem udat­ného bojov­níka Tyra). A jako se řítí obrov­ský bal­van skalní, bleskem byv sra­žen, s vrcholu vysoké hory po srázu, str­huje s sebou všechny pře­kážky, právě tak sta­tečný hrdina Tyr, ihned vysko­čiv, vrhl se do nej­hus­těj­ších klínů nepřá­tel. A jako by někdo v zahradě podtí­nal srpem slabé mako­vice, tak on sekal mečem hlavy v cestě sto­jí­cích nepřá­tel, až, pln jsa šípů jako ježek, padl upro­střed seče na veli­kou hro­madu mrtvých.

Neví se, od koho který neb jakou zhy­nul ranou, jen to víme jistě, že Čechové dobyli vítěz­ství a Lučané všichni byli pobiti do jed­noho, totiž kromě toho, jemuž mace­cha dala výstrahu, dříve nežli šel do bitvy. Ten, spl­niv pří­kaz mace­šin, zachrá­nil se kvap­ným útě­kem, a když při­šel domů, hle, opla­ká­vali tam jeho man­želku, jakoby zemře­lou. Když její muž odkryl jí obli­čej, aby se na ni podí­val – zní to jako pohádka – bylo viděti, že mrt­vola měla ránu v prsou a uši uťaty. Tu si vzpo­mněl, co se stalo v bitvě, vyňal uši se zakr­vá­ce­nými náuš­ni­cemi z tobolky a poznal, že v bitvě v podobě svého pro­tiv­níka zabil svou ženu.

LUCKÁ VÁLKA – O DURYNKOVI

Potom Čechové, vpad­nuvše do oné země, beze všeho odporu ji pus­to­šili, hrady roz­bo­řili, ves­nice spá­lili a mnoho kořisti pobrali. Zatím najdou syna Vlas­ti­sla­vova, skry­tého u jedné sta­řenky. Kníže, ač pohan, přece jako by byl dobrý křes­ťan, spat­řiv ho, byl jat milo­sr­den­stvím nad ním a ušet­řil ho pro jeho mládí a krásu. Vysta­věv na rovině nový hrad Dra­húš na břehu řeky Ohře u vsi Posto­lo­prt, kde je nyní viděti kláš­ter Panny Marie, ode­vzdal jej i hocha vycho­va­teli, jemuž ho již vlastní otec svě­řil, jmé­nem Duryn­kovi; byl to rodák ze Srb­ska, člo­věk až nelid­sky zlo­činný, nad nej­hor­šího horší a nad kaž­dou šelmu ukrut­nější. To se ovšem stalo na radu všech kmetů, aby se lid roz­prchlý shro­maž­ďo­val k synu svého dří­věj­šího pána jako k svému kní­žeti tak, jako se včely slé­tají k své matce, dále aby mohli býti na rovině snáze zajati, kdyby se někdy chtěli vzbou­řiti, a konečně, že by se s mužem cizo­ro­dým hned tak nespikl lid domo­rodý. Zaří­di­vše to, vrá­tili se domů s veli­kou radostí a vítězné pra­porce donesli zpět na jejich stanoviště.

Zatím ten nešle­chetný Srbín, horší než pohan, spáše ukrutný zlo­čin. Neboť jed­noho dne ozná­mili rybáři, že se mnoho ryb drží pod novým ledem v tiché vodě; led byl totiž prů­svitný, povět­řím ještě nepo­ru­šený a nepo­špi­něný pra­chem. Tu ten druhý Jidáš Durynk, maje za to, že je vhodný čas, aby pro­vedl svou ničem­nost, kte­rou již dávno ve zlé mysli a ve zlém srdci vymys­lil proti životu svého pána, pra­vil k hochovi, stroje se úkladně ho zabíti: „Pojďme lovit ryby!“ Když tam při­šli, pra­vil: „Kně­žici můj, podí­vej se, hle, jak plave na sta ryb pod ledem.“ On pak, jako dítě, dět­sky poklekl, a zatím co se bez­sta­rostně díval na ryby pod ledem, dostal ránu seke­rou do útlého krku – a toho, jehož ušet­řil nepří­tel, vlastní vycho­va­tel zavraždil.

Všichni se roz­prchli od tak hroz­ného diva­dla. Onen však člo­věk, horší než otco­vrah, co se mu nepo­vedlo jed­nou ranou sekery, dokoná nožem a uřízne svému kně­žici jako pra­sátku hlavu; scho­vav ji pod plášť, ovi­nul ji, jako k poctě svého pána, v čisté plátno, maje v úmyslu donésti ji ke kní­žeti, jenž mu toho hocha svě­řil, – nešťast­ník k vlastní své škodě! Nese bez pro­dlení smutný dar dou­faje, že dojde za ten sku­tek nesmírné odměny, a najde kní­žete, an v praž­ském zámku sedí v radě se všemi kmety. Maje za nej­lepší, jestliže ohlásí před tváří všech veřejně svůj čin, pozdraví kní­žete a dostav pozdra­vení, stoje čeká, a jakmile mu bylo dáno slovo, pra­vil: „Ejhle, já, já jediný jsem to doká­zal svou seke­rou kladní, že vy všichni můžete býti klidní a spáti na tom či onom uchu. Neboť často jedna malinká jis­křička, kte­rou strážce domu neo­pa­trně zane­chá v drob­ném popelu, vznítí veliký požár, a zasáhne nejen dům, nýbrž i pány domu a sežehne. Tuto jis­křičku jsem já, pře­dem vás varuje a před­ví­daje, že by vám někdy mohla uško­diti, uhasil, a jako bož­skou věšt­bou byv upo­zor­něn, zachrá­nil vás i vaše potomky od příští zkázy. Vy pak, kteří jste hla­vami této země, najděte pravé jméno pro tento sku­tek. Je-li záslužný, učiňte, aby všichni věděli, jak mnoho jsem si zaslou­žil; pakliže však řek­nete, že je to zlo­čin, ještě více jste mi povinni za to, že nemu­síte vy sami páchati zlo­čin. Či proto byste byli měli toho dítěte šet­řiti, že jeho otec chtěl vaše děti pobíti a štěňata dát kojiti mlé­kem vašich man­že­lek? Zajisté není pochout­kou maso ni omáčka ze vztek­lých vlků.

Hle, msti­tel krve otcovy, který vám jed­nou měl ško­diti, leží pora­žen bez vaší krve. Nuže, pojďte již chutě a při­jměte spěšně to pan­ství, jež beze stra­chu budete na věky šťastně držeti.“ A ihned uká­zal na talíři něž­nou hlavu, které už nic neschá­zelo do živého člo­věka, leda aby promluvila.

Zhro­zil se kníže, srdce kmetů se zachvěla, zma­tené reptání zabou­řilo. I odvrá­til kníže hlavu od ohav­ného daru a ote­vřel ústa, aby pro­mlu­vil takto:
„Kliď se mi s tím svým darem, ty bídný padou­chu, s očí!
Tvé zlo­činy pře­sa­hují míru i odpuš­tění a nena­lé­zají hodné pomsty. Na tento zlo­čin nelze si vymys­liti hodné odsou­zení ani úměrný trest. Či míníš, že bych nebyl mohl uči­niti, cos uči­nil, kdy­bych byl chtěl? Já jsem směl zabíti svého nepří­tele, ale ty nikoli svého pána. Hřích, jímž jsi zhře­šil, je větší než to, co lze nazvati hří­chem. Zajisté kdo by tebe usmr­til nebo k smrti odsou­dil, upadne ne v jeden, ale ve dvojí hřích, pro­tože za obojí ten hřích, žes byl usmr­cen i žes usmr­til pána, ponese hřích troj­ná­sobný. Avšak jestliže ses za ten svůj pře­u­krutný zlo­čin od nás nadál nějaké odplaty, věz, že se ti za veli­kou odměnu udě­luje to, aby sis ze tří smrtí jednu zvo­lil, kte­rou budeš chtíti: buď po hlavě sko­číš s vysoké skály, nebo se na někte­rém stromě vlastní rukou obě­síš nebo zlo­činný život skon­číš vlast­ním mečem.“ K tomu on s povzde­chem odvě­til: „Běda, jak je člo­věku zle, když se věc při­hodí jinak, než se naděje.“ A ihned ode­šed, obě­sil se pro­va­zem na vysoké olši; a odtud ta olše, dokud nebyla pora­žena – stála totiž vedle cesty – slula olší Durynkovou.

A poně­vadž se tyto věci prý zběhly za sta­ro­dávna, pone­chá­váme čte­náři posou­diti, zda se vskutku staly, či jsou smyš­lené; nyní chceme své pero, byť tupé, však zbožné, nabrou­siti, abychom vypsali ty věci paměti­hodné, jež zaru­čuje hod­no­věrné podání.

POVĚST O ZMIZENÍ SVATOPLUKA, KRÁLE MORAVSKÉHO

Roku od naro­zení Páně 894.

Pokřtěn byl Boři­voj, první křes­ťan­ský kníže svaté víry. Téhož roku Sva­to­pluk, král morav­ský – jak se vše­o­becně vypra­vuje – zmi­zel upro­střed svého voj­ska a nikde se již neob­je­vil. Pravda je však, že při­šed sám k sobě uznal, že nespra­ved­livě a jaksi zapo­mněv dob­ro­diní pozdvihl zbraně proti svému pánu, císaři Arnul­fovi, jehož synu byl kmo­trem a jenž mu podro­bil nejen Čechy, ale i jiné země odtud až k Odře a odtam­tud do Uher až k řece Hronu. Želeje toho, za temna půl­noč­ního vsedl, nikým nepo­zo­ro­ván, na koně, pro­jel svým tábo­rem a uchý­lil se na jedno místo na stráni hory Zobru, kde kdysi s jeho pod­po­rou a pomocí vysta­věli tři pous­tev­níci ve veli­kém a nepří­stup­ném lese kos­tel. Když tam dojel, na skry­tém místě v tomto lese zabil koně a svůj meč zahra­bal do země. Na úsvitě při­šel k pous­tev­ní­kům, aniž poznali, kdo jest; i byl po mniš­sku oho­len a oble­čen v rou­cho pous­tev­nické. A pokud žil, zůstal od nikoho nepo­znán, teprve když již poznal, že se blíží smrt, zje­vil mni­chům, kdo jest, a hned potom umřel.

Krá­lov­ství po něm drželi krátký čas jeho synové, ale méně šťastně; neboť jed­nak bylo od Uhrů roz­chvá­ceno, jed­nak od Rakušanů a Poláků až do základů nepřá­tel­sky zpustošeno.

(…)

Část díla Chro­nica Boemo­rum = Kro­niky Čechů (Kro­niky české) od Kosmy, děkana praž­ské sva­to­vít­ské kapituly.

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht