Manifest Komunistické strany

Evro­pou obchází stra­ši­dlo – stra­ši­dlo komu­nismu. Ke svaté štva­nici na toto stra­ši­dlo se spo­jily všechny moc­nosti staré Evropy – papež i car, Met­ter­nich i Gui­zot, fran­couz­ští radi­ká­lové i němečtí poli­cajti. Kde je opo­ziční strana, která by nebyla svými vlád­nou­cími odpůrci vykři­čena jako komu­nis­tická, kde je opo­ziční strana, která by opět potup­nou výtku komu­nismu nevmetla ve tvář jak pokro­ko­věj­ším opo­zič­ní­kům, tak i svým reakč­ním odpůr­cům? Z této sku­teč­nosti vyplývá dvojí. Komu­nis­mus je již uzná­vám všemi evrop­skými moc­nostmi za moc. Je svr­cho­vaný čas, aby komu­nisté ote­vřeně před celým svě­tem vylo­žili své názory, své cíle a své snahy a proti báchor­kám o stra­ši­dle komu­nismu posta­vili mani­fest strany samé. Proto se v Lon­dýně shro­máž­dili komu­nisté nej­růz­něj­ších národ­ností a sepsali tento manifest.

BURŽOOVÉ A PROLETÁŘI

Dějiny všech dosa­vad­ních spo­leč­ností jsou ději­nami tříd­ních bojů.

Svo­bodný a otrok, patri­cij a ple­be­jec, baron a nevol­ník, cechovní mistr a tova­ryš, zkrátka utla­čo­va­tel a utla­čo­vaný stály proti sobě ve stá­lém pro­ti­kladu, vedli nepře­tr­žitý boj, tu skrytý, tu ote­vřený, boj, který pokaždé kon­čil revo­luč­ním pře­tvo­ře­ním celé spo­leč­nosti nebo spo­leč­ným záni­kem boju­jí­cích tříd.

V dří­věj­ších epo­chách se téměř všude setká­váme s úpl­ným roz­čle­ně­ním spo­leč­nosti na různé stavy, s pes­trou stup­nicí růz­ného spo­le­čen­ského postavení.

Moderní bur­žo­azní spo­leč­nost, vze­šlá ze zániku feu­dální spo­leč­nosti, třídní pro­ti­klady neod­stra­nila. Při­nesla jen nové třídy, nové pod­mínky útisku a nové formy boje místo starých.

Naše epo­cha, epo­cha bur­žo­a­zie, se však vyzna­čuje tím, že třídní pro­ti­klady zjed­no­du­šila. Celá spo­leč­nost se stále více štěpí na dva velké nepřá­tel­ské tábory, na dvě velké, přímo proti sobě sto­jící třídy: bur­žo­a­zii a proletariát.

Velký prů­mysl vytvo­řil svě­tový trh, při­pra­vený obje­ve­ním Ame­riky. Svě­tový trh vyvo­lal nesmírný roz­voj obchodu, moře­plavby a pozem­ních komu­ni­kací. To půso­bilo zpětně na roz­ší­ření prů­myslu a tou měrou, jak rostl prů­mysl, obchod, moře­plavba a želez­nice, roz­ví­jela se i bur­žo­a­zie, roz­mno­žo­vala své kapi­tály a zatla­čo­vala do pozadí všechny třídy docho­vané ze středověku.

Moderní státní moc je jen výbo­rem, který spra­vuje spo­lečné zále­ži­tosti bur­žo­azní třídy. Kde se bur­žo­a­zie zmoc­nila pan­ství, tam zni­čila všechny feu­dální, patri­ar­chální, idy­lické poměry. Bez­o­hledně zpře­tr­hala pes­tré feu­dální svazky, pou­ta­jící člo­věka k jeho při­ro­ze­nému před­sta­ve­nému, a nepo­ne­chala mezi lidmi žádný jiný sva­zek než holé sobec­tví, než bez­citné pla­cení hotovými.

Pro­mě­nila osobní důstoj­nost člo­věka ve směn­nou hod­notu a namísto nesčet­ných pro­půj­če­ných a řádně naby­tých svo­bod posta­vila jedi­nou bez­o­hledně chlad­nou svo­bodu obchodu. Bur­žo­a­zie zba­vila všechny dosud cti­hodné a s posvát­ným osty­chem uctí­vané obory čin­nosti jako sva­tozáře. Pro­mě­nila lékaře, práv­níka, pátera, bás­níka a muže vědy ve své pla­cené námezdní pracovníky.

Bur­žo­azní epo­cha se od všech ostat­ních epoch odli­šuje neu­stá­lými pře­vraty ve výrobě, usta­vič­nými otřesy všech spo­le­čen­ských vztahů, věč­nou nejis­to­tou a pohy­bem. Všechny pevné, zako­ře­něné vztahy se svým dopro­vo­dem sta­rých cti­hod­ných před­stav a názorů se roz­klá­dají, všechny nově utvo­řené zastarávají.

Potřeba stále více roz­ši­řo­vat odby­tiště pro své výrobky štve bur­žo­a­zii po celé země­kouli. Všude se musí usa­zo­vat, všude zahníz­dit a nava­zo­vat spojení.

Tím, že těží ze svě­to­vého trhu, uči­nila bur­žo­a­zie výrobu a spo­třebu všech zemí kos­mo­po­li­tic­kou. Pra­stará národní prů­mys­lová odvětví byla zni­čena a jsou denně dál ničena odvět­vími, která už nezpra­co­vá­vají domácí suro­viny, nýbrž suro­viny dová­žené z nej­od­leh­lej­ších kon­čin zeměkoule.

Zkrátka, tvoří si svět podle svého obrazu. Jako uči­nila ven­kov závis­lým na měs­tech, uči­nila i bar­bar­ské i polo­bar­bar­ské země závis­lými na zemích civi­li­zo­va­ných, rol­nické národy na náro­dech bur­žo­az­ních, Východ na Západu.

Bur­žo­a­zie nahro­ma­dila oby­va­tel­stvo na jed­nom místě, zcen­t­ra­li­zo­vala výrobní pro­středky a sou­stře­dila maje­tek v rukou něko­lika málo lidí.

Na jis­tém stupni vývoje výrob­ních a směn­ných pro­středků neod­po­ví­daly feu­dální vlast­nické vztahy výrob­ním silám. Brz­dily výrobu, místo aby ji pod­po­ro­valy. Staly se jejími okovy. Musely být rozbity.

Zbraně, jimiž bur­žo­a­zie pora­zila feu­da­lis­mus, se teď obra­cejí proti jí samé.

Zplo­dila také lidi, kteří se těchto zbraní chopí – moderní děl­níky, proletáře.

Tou měrou, jak se roz­víjí bur­žo­a­zie, tj. kapi­tál, roz­víjí se také pro­le­ta­riát, třída moder­ních děl­níků, kteří mohou exis­to­vat jen dotud, dokud nalé­zají práci, a kteří nalé­zají práci jen dotud, dokud jejich práce roz­no­žuje kapi­tál. Tito děl­níci, kteří se musí pro­dá­vat kus po kuse, jsou zbo­žím jako každý jiný před­mět obchodu, a proto jsou stejně vydáni napo­spas všem roz­ma­rům kon­ku­rence, všem výky­vům trhu.

Děl­ník se stává pou­hým pří­slu­šen­stvím stroje, vyža­duje se od něho pouze nej­jed­no­dušší, nej­jed­no­tvár­nější hmat, kte­rému se lze velmi snad­nou nau­čit. Proto čím odpor­nější se stává práce, tím nižší je mzda.

Moderní prů­mysl pro­mě­nil malou dílnu patri­ar­chál­ního mis­tra ve vel­kou továrnu prů­mys­lo­vého kapi­ta­listy. Masy děl­níků, směst­nané v továrně, jsou orga­ni­zo­vány po vojensku.

Děl­níci začí­nají tvo­řit spolky proti bur­žoům, vystu­pují spo­lečně na obranu svých mezd. Zaklá­dají dokonce trvalá sdru­žení, aby si zajis­tily pro­středky pro pří­pad vzpour. Boj pře­chází místy v povstání.

Orga­ni­zo­vání pro­le­tářů v třídu si napří­klad v Ang­lii vynu­tilo zákon o deseti­ho­di­no­vém pra­cov­ním dni.

Ze všech tříd, které dnes stojí proti bur­žo­a­zii, je sku­tečně revo­luční tří­dou jen proletariát.

Životní pod­mínky staré spo­leč­nosti jsou už zni­čeny v život­ních pod­mín­kách pro­le­ta­ri­átu. Pro­le­tář nemá vlast­nic­tví, jeho poměr k ženě a dětem nemá už nic spo­leč­ného s bur­žo­az­ními rodin­nými vztahy, moderní prů­mys­lová práce, moderní jařmo kapi­tálu, stejné v Ang­lii jako ve Fran­cii, v Ame­rice jako v Německu, setřely z něho vše­chen národní cha­rak­ter. Zákony, morálka, nábo­žen­ství jsou pro něho jen bur­žo­azní před­sudky, za nimiž se opět skrý­vají jenom bur­žo­azní zájmy.

I když ne svým obsa­hem, tedy svou for­mou je boj pro­le­ta­ri­átu proti bur­žo­a­zii nej­prve bojem národ­ním. Pro­le­ta­riát každé země se ovšem musí nej­prve vypo­řá­dat se svou vlastní buržoazií.

PROLETÁŘI A KOMUNISTÉ

V jakém poměru jsou komu­nisté k pro­le­tá­řům vůbec?

Komu­nisté nejsou zvláštní stra­nou oproti jiným děl­nic­kým stra­nám. Nemají zájmy odlišné od zájmů celého pro­le­ta­ri­átu. Nevy­ty­čují žádné zvláštní zásady, podle nichž by chtěli pře­tvá­řet pro­le­tář­ské hnutí. Komu­nisté se liší od ostat­ních pro­le­tář­ských stran jedině tím, že na jedné straně v boji pro­le­tářů růz­ných národů vyty­čují a obha­jují spo­lečné zájmy všeho pro­le­ta­ri­átu, nezá­visle na národ­nosti, na druhé straně tím, že na růz­ných stup­ních vývoje, jimiž pro­chází boj mezi pro­le­ta­ri­á­tem a bur­žo­a­zií, zastu­pují vždy zájmy celého hnutí.

Teo­re­tické teze komu­nistů nejsou naprosto zalo­ženy na ide­jích, na zása­dách vymyš­le­ných nebo obje­ve­ných tím nebo oním správ­cem světa.

Jsou jen obec­ným výra­zem sku­teč­ných poměrů exis­tu­jí­cího tříd­ního boje, výra­zem dějin­ného pohybu pro­bí­ha­jí­cího před našimi zraky.

Cha­rak­te­ris­tic­kým rysem komu­nismu není odstra­nění vlast­nic­tví vůbec, nýbrž bur­žo­az­ního vlast­nic­tví. Avšak moderní bur­žo­azní sou­kromé vlast­nic­tví je posled­ním a nej­úpl­něj­ším výra­zem vyrá­bění a při­vlast­ňo­vání výrobků, které spo­čívá na tříd­ních pro­ti­kla­dech, na vyko­řis­ťo­vání jed­noho druhými.

Nám komu­nis­tům se vytý­kalo, že prý chceme odstra­nit osobně nabyté, vlastní prací zís­kané vlast­nic­tví, vlast­nic­tví, které je zákla­dem veš­keré osobní svo­body, čin­nosti a samostatnosti.

Prací zís­kané, řádně nabyté, vlast­ními mozoly zaslou­žené vlast­nic­tví! Mlu­víte o malo­bur­žo­az­ním, malo­rol­nic­kém vlast­nic­tví, které tu bylo před bur­žo­az­ním vlast­nic­tvím? To nepo­tře­bu­jeme odstra­ňo­vat my, to odstra­nil a denně odstra­ňuje vývoj průmyslu.

Bude-li tedy kapi­tál pře­mě­něn v kolek­tivní vlast­nic­tví, pat­řící všem pří­sluš­ní­kům spo­leč­nosti, nezmění se osobní vlast­nic­tví ve spo­lečné. Změní se jen spo­le­čen­ský cha­rak­ter vlast­nic­tví. Vlast­nic­tví ztratí svůj třídní charakter.

V komu­nis­tické spo­leč­nosti je nahro­ma­děná práce je pro­střed­kem k roz­ši­řo­vání, obo­ha­co­vání a usnad­ňo­vání život­ního pro­cesu dělníků.

V bur­žo­azní spo­leč­nosti je kapi­tál samo­statný a osobní, kdežto pra­cu­jící indi­vi­duum nesa­mo­statné a neosobní.

Děsíte se, že chceme zru­šit sou­kromé vlast­nic­tví. Ale v nynější vaší spo­leč­nosti je sou­kromé vlast­nic­tví zru­šeno pro devět dese­tin jejích členů, exis­tuje právě proto, že pro devět dese­tin nee­xis­tuje. Vytý­káte nám tedy, že chceme zru­šit vlast­nic­tví, které před­po­kládá jako nezbyt­nou pod­mínku, že obrov­ská vět­šina spo­leč­nosti nemá vlast­nic­tví. Zkrátka vytý­káte nám, že chceme zru­šit vaše vlast­nic­tví. Ano, to opravdu chceme.

Komu­nis­mus nebere nikomu mož­nost při­vlast­ňo­vat si spo­le­čen­ské výrobky, bere jen mož­nost zot­ro­čo­vat si tímto při­vlast­ňo­vá­ním cizí práci. Namí­talo se, že zru­še­ním sou­kro­mého vlast­nic­tví pře­stane veš­kerá čin­nost a zavládne vše­o­becná zahálka. Podle toho by byla bur­žo­azní spo­leč­nost dávno musela zahy­nout na lenost, vždyť ti, kdo v ní pra­cují, nic nena­bý­vají, a ti, kdo nabý­vají, nepracují.

Bur­žo­azní řeči o rodině a výchově, o něž­ném poměru mezi rodiči a dětmi jsou tím odpor­nější, čím víc roz­voj vel­kého prů­myslu pře­tr­hává všechny rodinné svazky pro­le­tářů a čím víc jsou děti pro­mě­ňo­vány v pouhý před­mět obchodu a v pra­covní nástroje.

Ale vy komu­nisté chcete zavést spo­le­čen­ství žen, křičí na nás buržoazie.

Měš­ťák vidí ve své ženě pouhý výrobní nástroj. Nemá ani potu­chy, že jde právě o to, zru­šit posta­vení ženy jako pou­hého výrob­ního nástroje. Našim měš­ťá­kům dokonce nestačí, že jsou jim k dis­po­zici ženy a dcery jejich pro­le­tářů, o pro­sti­tuci ani nemluvě, a s náram­ným potě­še­ním si vzá­jemně svá­dějí manželky.

Komu­nis­tům se dále vytýká, že prý chtějí odstra­nit vlast a národ­nost. Děl­níci nemají vlast. Nelze jim vzít něco, co nemají. Naci­o­nální roz­díly a pro­ti­klady mezi národy mizejí stále více už s roz­vo­jem bur­žo­a­zie, svo­bo­dou obchodu, svě­to­vým trhem, stej­no­ro­dostí prů­mys­lové výroby a jí odpo­ví­da­jí­cími život­ními poměry. Tou měrou, jak bude odstra­ňo­váno vyko­řis­ťo­vání jed­noho indi­vi­dua dru­hým, bude odstra­ňo­váno i vyko­řis­ťo­vání jed­noho národa druhým.

Komu­nis­tická revo­luce je nej­ra­di­kál­něj­ším roz­cho­dem s tra­dič­ními vlast­nic­kými vztahy, není divu, že v prů­běhu jejího roz­voje se nej­ra­di­kál­něji účtuje s tra­dič­ními idejemi.

Viděli jsme výše, že prv­ním kro­kem v děl­nické revo­luci je pozved­nutí pro­le­ta­ri­átu na panu­jící třídu, vydo­bytí demokracie.

To se ovšem může stát nej­prve jen despo­tic­kými zásahy do vlast­nic­kého práva a do bur­žo­az­ních výrob­ních vztahů, tedy opat­ře­ními, která se zdají eko­no­micky nedo­sta­tečná a neu­dr­ži­telná, která však v prů­běhu hnutí pře­růs­tají sama sebe a jsou nevy­hnu­telná jako pro­stře­dek k pře­vratu v celém způ­sobu výroby.

Tato opat­ření budou však podle růz­ných zemí různá. V nej­po­kro­či­lej­ších zemích může však být téměř vše­o­becně pou­žito např. těchto opatření:

  • Vyvlast­nění pozem­ko­vého majetku.
  • Silně pro­gre­sivní daň.
  • Zru­šení dědic­kého práva.
  • Kon­fis­kace majetku všech emi­grantů a rebelů.
  • Sou­stře­dění dopravy v rukou státu.
  • Stejná pra­covní povin­nost pro všechny.
  • Úsilí o postupné odstra­nění roz­dílu mezi měs­tem a venkovem.
  • Veřejná a bez­platná výchova všech dětí.
  • Odstra­nění tovární práce dětí v její dnešní podobě.

Jakmile v prů­běhu vývoje zmizí třídní roz­díly, ztratí veřejná moc svůj poli­tický cha­rak­ter. Poli­tická moc ve vlast­ním smyslu slova je orga­ni­zo­vané násilí jedné třídy k potla­čo­vání druhé.

Místo staré bur­žo­azní spo­leč­nosti s jejími tří­dami a tříd­ními pro­ti­klady nastoupí sdru­žení, v němž svo­bodný roz­voj kaž­dého je pod­mín­kou svo­bod­ného roz­voje všech.

SOCIALISTICKÁ A KOMUNISTICKÁ LITERATURA

V zemích, jako je Fran­cie, kde rol­nic­tvo tvoří značně přes polo­vinu oby­va­tel­stva, bylo při­ro­zené, že se obje­vili spi­so­va­telé, kteří se zastá­vali pro­le­ta­ri­átu proti bur­žo­a­zii, pou­ží­vali při své kri­tice bur­žo­az­ního malo­bur­žo­az­ního a malo­rol­nic­kého měřítka a hájili děl­níky ze sta­no­viska malo­bur­žo­a­zie. Tak vznikl malo­bur­žo­azní socialismus.

Tento soci­a­lis­mus neo­by­čejně důvtipně roz­pitval roz­pory v moder­ních výrob­ních vzta­zích. Odha­lil, jak je eko­no­mové lico­měrně zkrášlují. Nezvratně doká­zal zhoubné účinky stro­jové výroby a dělby práce, kon­cen­t­raci kapi­tálu a pozem­ko­vého majetku, nadvý­robu, krize, nutný zánik drob­ných bur­žoů a rol­níků, bídu pro­le­ta­ri­átu, anar­chii výroby, křiklavý nepo­měr v roz­dě­lo­vání bohat­ství, vzá­jem­nou vyhla­zo­vací prů­mys­lo­vou válku mezi národy, roz­klad sta­rých mravů, sta­rých rodin­ných vztahů a sta­rých národností.

Ve svém dal­ším vývoji upadl tento směr do zba­bělé kocoviny.

Fran­couz­ská soci­a­lis­tická a komu­nis­tická lite­ra­tura, která vznikla pod jař­mem panu­jící bur­žo­a­zie a je lite­rár­ním výra­zem boje proti tomuto pan­ství, byla pře­ne­sena do Německa v době, kdy tam bur­žo­a­zie právě zahá­jila boj proti feu­dál­nímu absolutismu.

Němečtí filo­so­fové, polo­fi­lo­so­fové a estéti sáhli cit­livě po této lite­ra­tuře a zapo­mněli jen, že s těmito spisy se z Fran­cie do Německa nepře­stě­ho­valy také fran­couz­ské životní poměry. V němec­kých pomě­rech ztra­tila fran­couz­ská lite­ra­tura jaký­koli bez­pro­střední prak­tický význam a nabyla ryze lite­rární tvář­nosti. Uká­zala se nutně neplod­ným pře­mí­tá­ním o usku­teč­nění lid­ské podstaty.

Celá práce němec­kých lite­rátů zále­žela výhradně v tom, že se sna­žili uvést nové fran­couz­ské ideje v sou­lad se svým sta­rým filo­so­fic­kým svě­do­mím, anebo spíše osvo­jit si fran­couz­ské ideje ze svého filo­so­fic­kého stanoviska.

První pokusy pro­le­ta­ri­átu přímo pro­sa­dit v dobách vše­o­bec­ného roz­jitření, v období svr­žení feu­dální spo­leč­nosti své vlastní třídní zájmy nezbytně ztros­ko­taly jak pro nevy­spě­lost samot­ného pro­le­ta­ri­átu, tak pro nedo­sta­tek mate­ri­ál­ních pod­mí­nek jeho osvo­bo­zení, které jsou teprve výtvo­rem bur­žo­azní epo­chy. Revo­luční lite­ra­tura, která pro­vá­zela tato první hnutí pro­le­ta­ri­átu, je svým obsa­hem nutně reakční. Hlásá vše­o­becný aske­tis­mus a hrubé rovnostářství.

Sku­tečně soci­a­lis­tické a komu­nis­tické sys­témy, sys­tém Saint-Simo­nův, Fou­rie­rův či Owenův, se obje­vují v prv­ním, nevy­vi­nu­tém období boje mezi pro­le­ta­ri­á­tem a bur­žo­a­zií, které jsme vylí­čili výše.

Fan­tas­tické líčení budoucí spo­leč­nosti vzniká v době, kdy je pro­le­ta­riát ještě velmi nevy­spělý a sám si tedy ještě před­sta­vuje svoje posta­vení velmi fan­tas­ticky, vzniká z jeho první mocné touhy po vše­o­bec­ném pře­tvo­ření společnosti.

Ale soci­a­lis­tické a komu­nis­tické spisy obsa­hují i kri­tické prvky. Útočí na všechny základy exis­tu­jící spo­leč­nosti. Dodaly proto velice cenný mate­riál k uvě­do­mo­vání děl­níků. Jejich pozi­tivní teze o budoucí spo­leč­nosti, např. zru­šení pro­ti­kladu mezi měs­tem a ven­ko­vem, zru­šení rodiny, sou­kro­mého nabý­vání statků a námezdní práce, hlá­sání spo­le­čen­ské har­mo­nie, pře­měna státu v pou­hou správu výroby – všechny tyto teze vyja­dřují jen nut­nost odstra­nění tříd­ního pro­ti­kladu, který se teprve počíná vyví­jet a je jim znám jen ve své počá­teční bez­tvárné neu­r­či­tosti. Tyto pozi­tivní teze mají proto ještě čistě uto­pický charakter.

Význam kri­ticko-uto­pic­kého soci­a­lismu a komu­nismu je v obrá­ce­ném poměru k dějin­nému vývoji. Tou měrou, jak se roz­víjí a utváří třídní boj, pozbývá toto blouznivé povzná­šení se nad něj, toto blouznivé potí­rání tříd­ního boje jaké­koli prak­tické ceny a jaké­koli teo­re­tické opráv­ně­nosti. A proto jak byli původci těchto sys­témů v mnoha smě­rech revo­luční, tak tvoří jejich žáci vždy reakční sekty. Bez ohledu na další his­to­rický vývoj pro­le­ta­ri­átu tvr­do­šíjně lpí na sta­rých názo­rech mis­trů. Snaží se proto důsledně znovu otu­pit třídní boj a smí­řit pro­ti­klady. Stále ještě sní o usku­teč­nění svých spo­le­čen­ských uto­pií na zkoušku, o zři­zo­vání kolo­nií ve vlastní zemi, o zří­zení malé Ika­rie – kapes­ního vydání nového Jeruza­léma – a aby mohli vybu­do­vat všechny ty vzdušné zámky, jsou nuceni dovo­lá­vat se lidu­mil­nosti bur­žo­az­ních srdcí a měšců. Pone­náhlu sestu­pují do kate­go­rie svrchu vylí­če­ných reakč­ních a kon­zer­va­tiv­ních soci­a­listů a liší se od nich jen sys­te­ma­tič­těj­ším pedant­stvím, fana­tic­kou pověr­či­vou vírou v zázračné účinky své soci­ální vědy. Proto vystu­pují roz­hoř­čeně proti jaké­mu­koli poli­tic­kému hnutí děl­níků. Owenovci v Ang­lii vystu­pují proti char­tis­tům, fou­rie­rovci ve Fran­cii proti reformistům.

STANOVISKO KOMUNISTŮ K RŮZNÝM OPOZIČNÍM STRANÁM

Po tom, co bylo řečeno ve dru­hém oddílu, je jasný poměr komu­nistů k děl­nic­kým stra­nám, které se už usta­vily, tedy jejich poměr k char­tis­tům v Ang­lii a ke stou­pen­cům agrární reformy v Severní Americe.

Komu­nisté bojují za dosa­žení nej­bliž­ších cílů a zájmů děl­nické třídy, ale v hnutí pří­tom­nosti před­sta­vují záro­veň budouc­nost hnutí. Ve Fran­cii se komu­nisté v boji proti kon­zer­va­tivní a radi­kální bur­žo­a­zii spo­jují se stra­nou soci­a­lis­ticko-demo­kra­tic­kou, aniž se tím vzdá­vají práva cho­vat se kri­ticky k frá­zím a ilu­zím vyvě­ra­jí­cím z revo­luční tradice.

Ve Švý­car­sku pod­po­rují radi­kály, neza­po­mí­na­jíce, že tato strana se skládá z pro­ti­chůd­ných živlů, zčásti demo­kra­tic­kých soci­a­listů ve fran­couz­ském smyslu, zčásti z radi­kál­ních buržoů.

Mezi Poláky pod­po­rují komu­nisté stranu, která činí agrární revo­luci pod­mín­kou národ­ního osvo­bo­zení, touž stranu, která vyvo­lala kra­kov­ské povstání roku 1846. V Německu, pokud bur­žo­a­zie vystu­puje revo­lučně, bojuje komu­nis­tická strana spo­lečně s ní proti abso­lutní monar­chii, feu­dál­nímu pozem­ko­vému vlast­nic­tví a maloměšťáctví.

Komu­nis­tická strana však nepře­stává ani na oka­mžik pěs­to­vat mezi děl­níky co nej­jas­nější vědomí nepřá­tel­ského pro­ti­kladu mezi bur­žo­a­zií a pro­le­ta­ri­á­tem, aby němečtí děl­níci mohli oka­mžitě vyu­žít spo­le­čen­ských a poli­tic­kých pod­mí­nek, které musí s sebou při­nést pan­ství bur­žo­a­zie, jako zbraně proti ní samé, aby po svr­žení reakč­ních tříd byl v Německu ihned zahá­jen boj přímo proti buržoazii.

K Německu obra­cejí komu­nisté svou hlavní pozor­nost, pro­tože Německo stojí na prahu bur­žo­azní revo­luce a pro­vede tento pře­vrat za pokro­či­lej­ších pod­mí­nek evrop­ské civi­li­zace vůbec a s mno­hem vyspě­lej­ším pro­le­ta­ri­á­tem, než tomu bylo v Ang­lii v 17. sto­letí a ve Fran­cii 18. sto­letí. Německá bur­žo­azní revo­luce může být tedy jen bez­pro­střední pře­de­hrou pro­le­tář­ské revoluce.

Zkrátka, komu­nisté všude pod­po­rují každé revo­luční hnutí proti dosa­vad­ním spo­le­čen­ským a poli­tic­kým poměrům.

Ve všech těchto hnu­tích staví do popředí otázku vlast­nic­tví jako základní otázku hnutí, bez ohledu na to, zda už nabyla více nebo méně vyvi­nuté formy.

Komu­nisté konečně všude usi­lují o spo­jení a doro­zu­mění demo­kra­tic­kých stran všech zemí.

Komu­nisté poklá­dají za nedů­stojné, aby tajili své názory a úmysly. Pro­hla­šují ote­vřeně, že jejich cílů lze dosáh­nout jen násil­ným svr­že­ním celého dosa­vad­ního spo­le­čen­ského řádu. Nechť se panu­jící třídy tře­sou před komu­nis­tic­kou revo­lucí! Pro­le­táři v ní nemají co ztra­tit, leda své okovy. Dobýt mohou celý svět.

Pro­le­táři všech zemí, spojte se!

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht