Návrh zákoníku Karla IV tzv. Maiestas Carolina

Maiestas

Násle­du­jící ukázky z čes­kého pře­kladu Maiestas Caro­lina jsou vybrány z typic­kých částí. Majestas Caro­lina, která se zaha­juje před­mluvou. Vybra­ných je pět odstavců a po před­mluvě jsou otiš­těny vybrané články vlast­ního zákoníku.

(I) Vašeho světa stvo­ři­tel a správce, nej­vyšší spo­moc­ník jeden buoh, stvo­ře­nie všeho nej­ušlech­ti­lej­šieho člo­věka k obrazu a k obli­čeji svému uči­nil jest a maličko pod anjely umen­šil, před­klá­daje jeho jiným stvo­ře­ním. Toho když sprost­ného vyvedl a pra­vého on svo­bodné vuole nepo­ží­vaje, kte­ráž mu jest z zvláš­čie milosti pro duosto­jen­st­vie moc bož­ská pój­čila, v pohádky nesčí­slné vydal se i upletl.

(II) Z toho bud­úcie šče­die, otcov­ského zprz­ně­nie hři­e­chem zma­záno jsa, jakožto prútek od svého kmene v róz­nici nejsi, i vzbu­dilo mezi sebú nechuti a nená­visti. Nad sbo­žím pano­vá­nie, ješto vedlé práva při­ro­ze­nie měla všem vůbec býti, a roz­tr­žiti jsúc na svých myslech, sbo­žie roz­dě­lo­vali. Z toho každý svéo vlast­nieho hledě a lokom­stvem jsa pohanben, onen zlo­děj­stva, onen zjev­ných lúpe­žov vésti nepřestává.

(III) Pro kte­réžto věci i také bož­ské opa­tr­nosti pon­úce­ním jsú knie­žata lid­ská stvo­řena, jimž svo­boda k hře­šení má súžena býti a tichým a pokoj­ným jistá bez­peč­nost aby byla dána. Kte­rážto knie­žata zákony a práva aby sklá­dali a vedlé zprávy všecky věci jed­nali, aby osoby i pře zna­me­na­jíce, mezi lidem zlo­děj­stva a sváry súdili.

(IV) A tak z milosti božie krá­lov­ství našemu čes­kému, kte­réž nápa­dem při­ro­ze­ným na ny spadlo, jas­nosi našie mysl bed­livá péči mnohú na se bráti počala, roz­má­ha­jí­cie se již při­e­liš v krá­lov­ství našem, ústavě, opa­trně i potřeby vše­liké a spo­moci obmys­lili, abychme nebyli viděni, že bychme moci krá­lov­ské nm od boha dané zle uží­vali, a také obecné dobré a pokoj i utě­še­nie pod­da­ných, ješto nám to náleží, že bychme pro lenost odvrhli.

(IX)  Pro­tož tato usta­ve­nie naše spa­si­te­dlná a sobš uži­tečná, věrní a nej­mi­lejší, vesele při­jměte a dieky bohu vzdá­vajte, kte­rýžto skrze ny, v této věci slu­žeb­níka, dal vám býti živu psa­ným prá­vem, ješto ste od dáv­ných časuov v jejis­tém súdu mno­hých násil­ní­kóv jhu ukrut­nému hrdla pod­sa­zo­vati a roz­súze­nie o svády čas­to­krát ne vedlé cesty rozumu, ale vedlé vuole súdí­cieho při­jí­mati museli. A poně­vadž s boží pomocí doko­nali sme dielq svého počá­tek, všecky věccí jeho milosti čis­tým nábo­žen­stvím vzdá­va­jíce, kde cti a k chvále jed­no­ro­ze­ného pána našeho Jesu Krista, slvné tro­jice i všie říše nebeské od obecné viery křes­ťan­ské počn­úti postivě kázali sme.

(1) Naj­vě­tější tro­jici, pod­statu jednu a trojí osobu, kterúž ve jmě otce i syna i sva­tého ducha sprostně věříme a pěnvě držíme, a téhož syna pána našeho Jesukrista, vyku­pi­tele našeho, boha pra­vého z boha pra­vého, roze­ného z otce a člo­věka uči­ně­néo, z Marie panny poro­ze­ného, celú myslí a celým srd­cem nábožně vyzná­váme, chceme, aby veš­ke­ren lid krá­lov­st­vie našeho čes­kého, kte­rýžto známe, že jest křes­ťan­ský a věrný, tak jekož sva­tosvatá obecná a apoš­tolská cier­kev věří, pokorně v pocti­vosti měl a vyzná­val, věrné naše pod­dané v křes­ťan­ském ducho­ven­stvím nám za bratří počí­ta­jíce, a jekožto synuv milostí otcov­skú spa­si­te­dlně pro­síme, aby snad cizích kra­jin  posk­vrnú od dřé­ve­ře­če­ného krá­lov­st­vie nezí nave­dá­le­ných, jejich viery čis­tota a upřímá odda­nost pod časem nebyla zma­zaná. A jiní také blázni a nem­údří, obecné viery sva­tému učení odpó­rce, kromě bož­ské pomsty věč­ných muk ve zlé pověsti jsúce, že veleb­nosti našie v nechut smr­telnú sú upadli.

(6) Kterak mnohá nebez­pe­čen­st­vie a veliké škody a biedy odlu­čo­vá­ním drávno uči­ně­ným hra­duov a práv, k krá­lov­ské spra­ve­dl­nosti pří­slu­še­jí­cích a k jeho stolu, staly sú se v krá­lov­ství našem čes­kém, tak dobře při krá­lov­ském duosto­jen­ství, jakožto při pod­da­ných našich věr­ných utě­šení a pokoji, dosti sme hojně svrchu pově­děli i oká­zali sta­teč­nými duo­vody. Kte­réžto všecky věci s boží pomocí v stavu sluš­ném již šťastně sme polo­žili. Ale že velmi často odvrá­ce­nie bývá těž­šie než neduh první, pro­tož, aby to, což sme velikú prací pro uži­tek obec­ného dob­rého sko­nali s našich pod­da­ných obtě­žo­vá­ním i náklady lehce neza­hy­nulo a neduhu hor­šieho nepři­neslo, ale ovšem trvalo na věky, což věčně jest uži­tečné. Pro­tož tiemto věč­ným a nikdy pře­ru­še­ným usta­ve­ním s dob­rým roz­mys­lem našim i radú umi­e­nili sme za právo mieti, aby všickni krá­lové pře­jasní, dědici a bud­úcí naši, na něžto v časy bud­úcie krá­lovsť­vie naše české posl­úpně neb z při­e­bu­zen­svie nápadu spra­ved­li­vého spad­n­úti by mělo, aneb i bez toho, jehož milos­tivy pán buoh rač stráž býti že by prá­vem vole­nie na koho spadlo, ihned v jed­nom měsieci pořád při­šlém ode dne nápadu neb vole­nie tako­vého čtúce, mají sva­tého čte­nie knihy polo­žiec před ním, zjevně ohlá­siec, pro­vo­lá­ním, to věz, neb biři­co­vým ohlá­še­ním v tom toliko miestě, kte­réž sobě voliti bude oběma rukama sva­tosva­tých čtení se dotkna, aby uči­nil slavnú pří­sahu, že nikdy věčně, sám ani skrze jiného, tajně neb zjevně, nad­hlas neb pok­útně, zemí ani měst neb práv krá­lov­ských a k jeho popravě spra­ved­livé pří­slu­še­jí­cích neb k stolu, kte­réžto věci roz­dielně a po kusu v toto spa­si­te­dlné usta­no­ve­nie vlo­žiti a vepsati při­ka­zu­jem, aby nižádné nevě­do­mie nemohlo býti zamýš­leno, ani kterú pochyb­nost v tom zplo­diti, a také ani jiných věcí k nim pří­slu­še­jí­cích neb při­s­po­je­ných buďto v cele neb v kte­rém dielu, spo­lečně neb roz­dielně, neroz­da­die ni pro­da­die, ani zástavú zavieží, aniž těch věcí komu buďto snad k úřadu neb cho­vání poru­čie neb dadie, věčně neb za chvili určenú, neroz­dělí toho, ani popra­vie, ani poměnie …

Hra­dové a práva, ješto nikoli odlu­čo­vána ani pro­mě­něna mají býti, jsú tato:

V Pol­ště čtyři města, to věz Vra­ti­slav, Nové Město, Hlo­hov, Fran­kš­tejn a dva hrady, Sobotka a Borov.

V Budy­šíně v kra­jině jsú dolepsaná města, totiž Budy­šÍn, Ger­lice, Libava Lubáň Kamenec.

V Čechách jsú dolepsaná města: Praha, Králóv Hra­dec s lesem, ješto Albrech­tec slóve, Chru­dim, Plzeň, Havel­sverd Nym­burk, Žitava, Lito­mě­řice, Žatava, Perno, Most, Kadaň, Tachov, Domažlice, Pie­sek, Budě­jo­vice, Čáslav, Hora Kutna,  Kúřim. A tito hra­dové vdole psaní: Klad­sko, Frus­tem­berg, Lich­tenburk, Bezdě­zie, Kúni­kš­tejn, Loket, Při­mda, Pre­ten­štein, Hrá­dek, Karl­štejn, Zviekov.

A vdole psaná města, kte­rážto v zástavě jsú, to věz, Cheb, Flos a Par­kš­tejn, nemají od koruny odtr­žena býti, leč by říší vyk­úpena byla.

(10) Poctivá a výborná města krá­lov­st­vie našeho čes­kého jsú Praha‘ Vra­ti­slav, Budy­šín a Kutná Hora, naší krá­lov­ské veleb­nosti nai­mi­lej­šie. A jakož tato města nad jiná krá­lovsvie řeče­ného ctnostmi a zra­lostí měš­ťan jsú pový­šena a množ­stvím lidu, tak také chcme,  aby před krá­lov­skú výsostí počest­ností, duosto­jen­stvím i chválú zvláštní byla ozdo­bena a naj­viec tiem, což krá­lov­ského duosto­jen­svie ke cti a všech věr­ných k stavu pokoj­nému a tichému hledí. Pro­tož tohoto usta­no­ve­nie mocí opat­řili sme, aby zři­e­zeno bylo, že všichni králi naši čeští bud­úcí jasní, kteří v tu dobu budú, udá-li se jim kdy do měst svrchupsa­ných neb do někte­rého z nich při­blí­žiti se, prvé než pří­pravy krá­lov­ského koru­no­vrí­nie na se vezmú nebo potom, měš­těné z těch měst poctívě a slušně vyiíti mají a krá­lově milosti před ním sto­jiec, na zna­me­nie čis­tého nrá­bo­žen­svie a čis­toty viery, klíče měst­ské potivě mají nésti. A prvé než klíči dáni budú a král do toho města vende, učiní naj­prv pří­sahu slavnú, dotkna se sva­tosva­tých čtení poctívě, ne na koni jeda, ale s koně sseda, ke cti boží před nimi přede všemi, že po vše časy života svého dobrú věrú bez umen­še­nie a okol­kuov vše­li­kých zachová a zacho­vati káže uplně usta­ve­nie neb práva uči­něná panem Kar­lem, čes­kým krá­lem pře­jas­ným a pocti­vým před­kem svým, aby neod­lu­čo­val měst, hra­duov a práv krá­lov­ství a poruce čes­kému, ku popravě a k stolu jeho příslušejících.

(19) … za právo usta­no­vu­jem, aby žádný úřed­ník, kte­réž koli pocti­vosti duosto­jen­stvím neb poslu­ho­vá­nie úřadu se stkvěl, nebyl k súdu jecl­nán neb sazo­ván od žád­ného v krá­lov­ství našem již řeče­ném ani v mies­tech zvlášt­ních, ješto by neu­měl rozu­měti a mlu­viti hla­holu neb jazyka čes­kého obec­ného, kte­ryžto slo­ve­oský naz1ýváme, leč však z milosti zvláš­tie krá­lov­ské byli-li by kteří, jež by snad nra­vóv a cti chvá­lené shro­máž­dě­nie neb umě­lost lis­tóv hodny uči­nily, aby jim ty úřady mohly pój­čeny býti.

(20) Aby pravý v krá­lov­ství našem čes­kém šel súd a žádná aby pří­čina osta­vena nebyla ku poblu­zení od pravé cesty, za právo vypo­vie­dáme, aby v každé kra­jině, jakož jest oby­čej, páni třie v počet zjed­náni byli v uřad vět­ších poprávcí a tresk­ta­te­luov a jiní uro­zení třie týmž oby­če­jem i počtem po všech mies­tech, jakož jest oby­čej, za men­šie poprávce, aby usta­no­veni a zři­e­zení byli. Nebuďte jed­náni ani usa­zo­váni, by dva z těch tří měla bra­try sobě býti.

(27) Dsky, kte­réž písa­řem zem­ským zjed­nány býti mají, také i s tiem písa­řem držány a cho­vány mají býti na našem hradu praž­ském, to při­ka­zu­jem, leč by dskn ješto by byly o dědic­tva a o pře doko­nalé již slo­ženy, kte­réžto, jakož oby­čej byl jest dávný, chcme zape­če­těné nai­prv od naj­vyššieho komor­níka a od naj­vyššieho súdce a pur­kra­bie našeho praž­ského aneb od řeče­ného písaře zem­ského v sakristě hlav­nieho kos­tela praž­ského, aby byly ostři­e­hány a nikoli nebyly odvie­rány, leč pod naj­vyš­ším komor­ní­kem a před pány zem­skými, jakož jest obyčej.

(31) Slušně dop­úšti­eme v kostky hráti chtě­jí­cím všem o hotové penieze, toliko svo­bodně. Ale pójčky žád­nému nedo­p­úšti­eme činiti v té hře, krom do jediné kopy na peně­zích, to věz hoto­vých, nic jinak. Pak ktož proti tomu uči­nie, což pójčí, ztrať to a toli­kéž do našie komory jmé­nem pokuty dlu­žen buď spl­niti, aniž při­nu­cen bývaj ten, komuž iest pój­čeno, by z vět­šie odpo­vě­děti měl tomu, ktož mu jest pójěil mimo svrchupsanú summu peněz, to věz, mimo kopu.

(32) … túto vypo­vědí věčnú za právo usta­no­vu­jeme, žád­nému aby neslu­šelo, buď kte­rého koli stavu, pový­še­nie neb duosto­jen­st­vie, pánu neb člo­věku obec­nému, sbo­žie svého vše­li­kého v kra­ji­nách řeče­ného krá­lov­st­vie zasa­ze­ného zcela neb roz­dielně nižád­ným rozu­mem ani pří dáti, pro­dati, pře­vésti nebo jiným kte­rýmž buď odlu­čo­vá­nie zápi­sem pro­mě­niti k oso­bám, městóm neb sboróm nebo v ruce mrtvé neb v jiná miesta vše­li­kého poko­le­nie osob, kte­réžto osoby samy svými životy z toho sbo­žie nemohly by z práva slúžiti a hotovy býti krá­lov­skému zpó­so­bení a přikázaní…

(37) Lid­ského sná­b­dě­nie roz­šafná opa­tr­nost z skut­kuov minu­lých bud­úcieho jed­ná­nie béře sobě pří­klad a tak potom móž bud­úcím pří­ho­dám hod­ným lékař­stvím vstřiec jíti, když chce na ty pří­hody pat­řiti pílně, kte­réž sú přede šly. Dávno zajisté pře­jasná někdy kněžna, český král man­žel jejie když jest umřel a pocho­ván, poosta­viv dietky v tom krá­lov­st­vie, kte­říž děditi měli, vzdala se druhé za něka­kého pána krá­lov­st­vie téhož. Pro kter­úžto věc, kterak mnohé v tom krá­lov­ství při­šly sú róz­nice a škody, krá­lov­st­vie toho trhá­nie a mrzká búře. Zdá se nám pro hodnú pří­činu svě­tějí to zaml­četi, než nyněj­šieho písma dlúhú řečí na jevo vynésti. Ale aby v tak nebez­pečné vlno­bi­tie moř­ské uro­ze­ného krá­lov­st­vie našeho lodička nevešla, sva­tým usta­no­ve­ním tiemto umys­lili sme zjed­nati: ]estliže by kdy potom událo se jasné krá­lové české koru­no­vané, to věz, iakož siu­šie a oby­čej jest, posvát­ným ole­jem mazané, vdově zuostalé, druhé vdí­vati se někte­rému knie­žeti, pánu neb jinému někte­rému země­nínu krá­lov­st­vie řeče­ného, krá­lová svrchu řečení od práva svého věna ihned buď odl­účena a od krá­lov­st­vie již pově­dě­ného pokutú pomstu vypo­vě­dě­nie věč­ného má nésti …

(38) … túto výpo­vědí věčnú umi­e­nili sme zři­e­diti, aby všickni bud­úcie čeští králi, kte­říž toho času v krá­lovswí budú, králi pře­jasní, v šesti měsí­cích pořád ode dne uvá­za­nie čtúc, byli povinni, povo­la­jíce knie­žat, pánuov, vlá­dyk i všie obce krá­lov­st­vie čes­kého, všicku hodnú slav­nost zacho­vá­va­jíc, jakož oby­čej do sie chvíle byl, korunú krá­lov­skú skrze ruce posvátné praž­ského arci­bis­kupa neb pre­láta jiného, když by kos­tel praž­ský snad arci­bis­kupa neměl aneb že by arci­bis­kup toho uči­niti nechtěl aneb k tomu dosta­te­čen nebyl, šťa­ast­ným štěs­tím přeslavně za král koru­no­ván býti. A v témž času pře­jasná kněžna, man­želka jeho krá­lová, kdy koli a koli­krát událo by se králi ženu pojí­mati, též korunú aby byla koru­no­vána. Neb hodné jest, aby ti, jež opa­tr­nost bož­ská spo­jila jest v jedno, ti aby při­jali roz­množ­nost takéž chvály.

(39) Blud pře­těžký, naj­svě­těj­šímu nábo­žen­ství pro­tivný i škod­livý stavu a pokoji nábož­ných našich věr­ných milých, zpro­střed stáda lidu našeho křes­ťan­ského krá­lov­st­vie našeho čes­kého uplně vypleti mie­niece, za právo činíme, aby nižád­nému v mezech krá­lov­st­vie neslušalo žele­zem roz­pá­le­ným neb vodú stu­denú čaro­vati, ani jiným kte­rým dru­hem čáruov k tomu podob­ným uvo­diti, ani jich poží­vati pro kterú pří­činu, buďto snad poru­še­nie panny neb cizo­lož­stva chtě dojíti, jakožto se někdy dálo, shle­dali sme aneb jiným kte­rým koli vymyš­le­ným oby­če­jem, pod pokutú, ktož by to činil, tako­v­úto, neb že by radu neb pomoc kte­rým dával, aby cti zba­ven byla sbo­žie jeho do našie komory obrá­ceno bylo. A kdež by sám mohl popa­den byti, nerci toho dop­úšti­eme, ale při­ka­zu­jem, aby ohněm neb vodú, kterúž by věcí z tú dvú zhře­šil, konec mrzký svému životu vzal …

(50) Lesuov našich divné cizím i také krásné shro­máž­dě­nie neto­liko bychom je chtěli roz­ptý­liti, ale také snažnú stráží ode všeho rubá­nie, leč bychom co komu zvláště dopus­tili, zacho­vati mie­níme a nepo­škvr­něné věčně je jmi­eti chtiec, při­ka­zu­jem, aby žádný hajný náš, ani lovčí, ani která jiná osoba žádnu věcí nesměl jich rubati, ani kte­rého dřeva z těch lesuov vyvésti, ani utra­titi, neb pro­dati, leč toliko súš anebo což by větrem padlo …

(64) Vše­li­kého měš­tě­nína dědic­t­vie svo­bodné, neplatné ani k městu při­mě­řené, kteýž bez dětí od svého života pošlých řádně umřel by jakožto i vlá­dy­čie sbo­žie, do komory krá­lovy slu­šie z práva a z oby­čeje našeho královstvie.

(75) Kněžští děti aneb jiných lidí posvát­ných jakožto z práva obec­ného, též i z krá­lov­st­vie oby­čeje dob­rého na svých otcuov dědic­tva a sbo­žie by měli vstu­po­vati, toho uplně brá­níme. Neb ta sbo­žie, jakož z práva slu­šie k krá­lov­ství, do našíe krá­lov­ské komory chcem, aby spadla, i při­ka­zu­jem, aby byla připsána.

(77) … když koli který člo­věk z měš­ťan pánuov našich krá­lov­st­vie čes­kého chtěl by zbýti pána svého a na krá­lov­st­vie se stě­ho­vati, vezma odpuš­tě­nie od svého pána, učiní-li to při sv. Mar­tině, tehdy svo­bodně muož odst­úpiti. Pakli jiný čas v roce, tehdy naj­prv rukoj­mie posta­viti má hodné pánu svému neb jiným člo­vě­kem hod­ným miesto sebe osadě, ješto by na sv. Mar­tin úro­kem, robotú neb těže­ním dědin ten pán uplně mohl jíst býti, vezma odpuš­tě­nie, bude mu přáno. Leč by snad pro některú pří­hodu ten pán měš­tě­nína toho pro službu neb vla­dař­st­vie věcí neb peněz svých neb pro dluh nechtěl jeho pro­pus­titi, v také pří­hodě dop­úšti­eme, aby jemu odpuš­tě­nie nebylo dáno. Když však inhed na tom miestě ten pán před lidmi svými a před posly krá­lov­ského dvoru, kte­říž o toho měš­tě­nína výhosty žádali by, práva svého, kte­réž praví, že proti němu má, oká­zati neob­mešká. A ten měš­tě­nín, když potře­bie bude, před těmi posly i před lidmi má se řádně vyvésti, jakož oby­čej jest … A tyto věci chcem aby rozu­měny i držány byly o sed­lá­cích neb měš­ťa­nech vše­li­ke­rých pánuov našich krá­lov­st­vie řeče­ného, kte­říž by na dědiny pan­ské čiež koli tak se měniti neb pře­stě­ho­vati chtěli.

(I27) Již jest konec Práv země české, jichž sú Čechové uží­vali za cie­saře Karla řím­ského a krále čes­kého, kte­rýchž páni, rytieři, zemané i všichni dobří lidé uží­vají i podnes v zemi české.

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht