Novoroční projev prezidenta Václava Havla

Milí spoluobčané,

čty­ři­cet let jste v tento den sly­šeli z úst mých před­chůdců v růz­ných obmě­nách totéž: jak naše země vzkvétá, kolik dal­ších mili­ónů tun oceli jsme vyro­bili, jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě a jaké krásné per­spek­tivy se před námi otevírají.

Před­po­klá­dám, že jste mne nena­vrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal.

Naše země nevzkvétá. Velký tvůrčí a duchovní poten­ciál našich národů není smys­lu­plně vyu­žit. Celá odvětví prů­myslu vyrá­bějí věci, o které není zájem, zatímco toho, co potře­bu­jeme, se nám nedo­stává. Stát, který se nazývá stá­tem děl­níků, děl­níky poni­žuje a vyko­řisťuje. Naše zasta­ralé hos­po­dář­ství plýtvá ener­gií, které máme málo. Země, která mohla být kdysi hrdá na vzdě­la­nost svého lidu, vydává na vzdě­lání tak málo, že je dnes na dva­a­se­dm­de­sá­tém místě na světě. Zka­zili jsme si půdu, řeky i lesy, jež nám naši před­kové odká­zali, a máme dnes nej­horší životní pro­středí v celé Evropě. Dospělí lidé u nás umí­rají dřív, než ve vět­šině evrop­ských zemí.

Dovolte mi malý osobní záži­tek: když jsem nedávno letěl do Bra­ti­slavy, nalezl jsem při růz­ných jed­ná­ních čas k tomu, abych pohlédl z okna. Viděl jsem kom­plex Slov­naftu a hned za ním vel­ko­město Petr­žalku. Ten pohled mi sta­čil k tomu, abych pocho­pil, že naši stát­níci a poli­tičtí čini­telé se po desí­ti­letí nedí­vali nebo nechtěli dívat ani z oken svých leta­del. Žádná četba sta­tis­tik, které mám k dis­po­zici, by mi neu­mož­nila rych­leji a snad­něji pocho­pit stav, do něhož jsme se dostali.

Ale to všechno není stále ještě to hlavní. Nej­horší je, že žijeme ve zka­že­ném mrav­ním pro­středí. Morálně jsme one­moc­něli, pro­tože jsme si zvykli něco jiného říkat a něco jiného si mys­let. Nau­čili jsme se v nic nevě­řit, nevší­mat si jeden dru­hého, sta­rat se jen o sebe. Pojmy jako láska, přá­tel­ství, sou­cit, pokora či odpuš­tění ztra­tily svou hloubku a roz­měr a pro mnohé z nás zna­me­nají jen jakési psy­cho­lo­gické zvlášt­nosti, anebo se jeví jako zatou­lané pozdravy z dáv­ných časů, poně­kud směšné v éře počí­tačů a kos­mic­kých raket. Jen málo­kteří z nás doká­zali nahlas zvo­lat, že mocní by neměli být vše­mocní a že zvláštní farmy, které pro ně pěs­tují eko­lo­gicky čisté a kva­litní potra­viny, by měly své pro­dukty posí­lat do škol, dět­ských inter­nátů a nemoc­nic, když už je naše země­děl­ství nemůže zatím nabí­zet všem. Dosa­vadní režim – vyzbro­jen svou pyš­nou a nesná­šen­li­vou ide­o­lo­gií – poní­žil člo­věka na výrobní sílu a pří­rodu na výrobní nástroj. Zaú­to­čil tím na samu jejich pod­statu i na jejich vzá­jemný vztah. Z nada­ných a své­práv­ných lidí, důmy­slně hos­po­da­ří­cích ve své zemi, udě­lal šroubky jaké­hosi obludně vel­kého, racho­tí­cího a pách­nou­cího stroje, o němž nikdo neví, jaký má vlastně smysl. Nedo­káže nic víc, než zvolna, ale neza­dr­ži­telně opo­tře­bo­vá­vat sám sebe a všechny své šroubky.

Mlu­vím-li o zka­že­ném mrav­ním ovzduší, nemlu­vím tím pouze o pánech, kteří jedí eko­lo­gicky čis­tou zele­ninu a nedí­vají se z oken leta­del. Mlu­vím o nás všech. Všichni jsme si totiž na tota­litní sys­tém zvykli a při­jali ho za nezmě­ni­telný fakt a tím ho vlastně udr­žo­vali. Jinými slovy: všichni jsme – byť pocho­pi­telně každý v jiné míře – za chod tota­litní maši­né­rie odpo­vědni, nikdo nejsme jen její obětí, ale všichni jsme záro­veň jejími spolutvůrci.

Proč o tom mlu­vím: bylo by velmi nero­zumné chá­pat smutné dědic­tví posled­ních čty­ři­ceti let jako cosi cizího, co nám odká­zal vzdá­lený pří­buzný. Musíme toto dědic­tví nao­pak při­jmout jako něco, čeho jsme se my sami na sobě dopus­tili. Při­jmeme-li to tak, pocho­píme, že jen na nás všech je, abychom s tím něco udě­lali. Svá­dět všechno na před­chozí vládce nemů­žeme nejen proto, že by to neod­po­ví­dalo pravdě, ale i proto, že by to mohlo osla­bit povin­nost, která dnes stojí před kaž­dým z nás, totiž povin­nost samo­statně, svo­bodně, rozumně a rychle jed­nat. Nemylme se: sebe­lepší vláda, sebe­lepší par­la­ment i sebe­lepší pre­zi­dent toho sami mnoho nezmo­hou. A bylo by i hlu­boce nesprávné čekat obec­nou nápravu jen od nich. Svo­boda a demo­kra­cie zna­mená přece spo­lu­účast a tudíž spo­lu­od­po­věd­nost všech.

Uvě­do­míme-li si to, pak se nám oka­mžitě všechny hrůzy, které nová čes­ko­slo­ven­ská demo­kra­cie zdě­dila, pře­sta­nou jevit tak hrůzné. Uvě­do­míme-li si to, vrátí se do našich srdcí naděje.

V nápravě věcí obec­ných se máme oč opřít. Poslední doba – a zvláště posled­ních šest týdnů naší pokojné revo­luce – uká­zala, jak velký obecně lid­ský, mravní a duchovní náboj a jak velká občan­ská kul­tura dří­maly v naší spo­leč­nosti pod vnu­ce­nou mas­kou apa­tie. Kdy­koli mi někdo o nás kate­go­ricky tvr­dil, že jsme tací nebo onací, vždycky jsem namí­tal, že spo­leč­nost je velmi tajemné stvo­ření a že nikdy není dobré věřit pouze té její tváři, kte­rou právě uka­zuje. Jsem šťas­ten, že jsem se nemý­lil. Všude ve světě se lidé diví, kde se v těch pod­daj­ných, poní­že­ných, skep­tic­kých a zdán­livě už v nic nevě­ří­cích obča­nech Čes­ko­slo­ven­ska vzala náhle ta úžasná síla za něko­lik týdnů zcela sluš­ným a míru­mi­lov­ným způ­so­bem setřást ze svých beder tota­litní sys­tém. My sami se tomu divíme. A ptáme se: odkud vlastně mladí lidé, kteří nikdy jiný sys­tém nepo­znali, čer­pají svou touhu po pravdě, svou svo­bo­do­my­sl­nost, svou poli­tic­kou fan­ta­zii, svou občan­skou odvahu i občan­ský roz­mysl? Jak to, že i jejich rodiče – tedy přesně ta gene­race, která byla pova­žo­vána za ztra­ce­nou – se k nim při­dali? Jak je vůbec možné, že tolik lidí oka­mžitě pocho­pilo, co dělat, a nikdo z nich k tomu nepo­tře­buje žádné rady a instrukce?

Mys­lím, že tato nadě­jeplná tvář naší dnešní situ­ace má dvě hlavní pří­činy: člo­věk pře­de­vším nikdy není jen pro­duk­tem vněj­šího světa, ale vždycky je také scho­pen vzta­ho­vat se k něčemu vyš­šímu, byť by tuto schop­nost v něm vnější svět jak­koli sys­te­ma­ticky hubil; za druhé to je tím, že huma­nis­tické a demo­kra­tické tra­dice, o nichž se tak často planě hovo­řilo, přeci jen kdesi v nevě­domí našich národů a národ­ních men­šin dří­maly a nená­padně se pře­ná­šely z gene­race na gene­raci, aby je v pra­vou chvíli každý z nás v sobě obje­vil a pro­mě­nil je ve skutek.

Za svou dnešní svo­bodu jsme ovšem museli i my zapla­tit. Mnoho našich občanů zahy­nulo v pade­sá­tých letech ve věz­ni­cích, mnozí byli popra­veni, tisíce lid­ských životů bylo zni­čeno, sta­ti­síce talen­to­va­ných lidí bylo vypu­zeno do zahra­ničí. Pro­ná­sle­do­váni byli ti, kteří za války zachra­ňo­vali čest našich národů, ti, kteří se vze­přeli tota­litní vládě, i ti, kteří doká­zali prostě být sami sebou a mys­let svo­bodně. Na nikoho, kdo za naši dnešní svo­bodu tak či onak zapla­til, by nemělo být zapo­me­nuto. Nezá­vislé soudy by měly spra­ved­livě zvá­žit pří­pad­nou vinu těch, kdo jsou za to odpo­vědni, aby vyšla plná pravda o naší nedávné minu­losti najevo.

Zapo­me­nout ovšem nesmíme ani na to, že jiné národy zapla­tily za svou dnešní svo­bodu ještě tvr­ději a že tím pla­tily nepřímo i za nás. Potoky krve, které pro­tekly v Maďar­sku, Pol­sku, Německu a nedávno tak otřá­sa­jí­cím způ­so­bem v Rumun­sku, jakož i moře krve, které pro­lily národy Sovět­ského svazu, nesmí být zapo­me­nuty pře­de­vším proto, že každé lid­ské utr­pení se týká každé lid­ské bytosti.Ale nejen to: nesmí být zapo­me­nuty i proto, že právě tyto velké oběti jsou tra­gic­kým poza­dím dnešní svo­body či postup­ného osvo­bo­zo­vání národů sovět­ského bloku, tedy poza­dím i naší čer­s­tvě nabyté svo­body. Bez změn v Sovět­ském svazu, Pol­sku, Maďar­sku a Německé demo­kra­tické repub­lice by se asi u nás těžko stalo to, co se stalo, a pokud by se to stalo, roz­hodně by to nemělo tak krásně pokojný charakter.

Že jsme měli pří­z­nivé mezi­ná­rodní pod­mínky, nezna­mená ovšem, že nám v těchto týd­nech někdo bez­pro­středně pomá­hal. Po sta­le­tích se vlastně oba naše národy napří­mily samy, neo­přeny o žád­nou pomoc moc­něj­ších států či vel­mocí. Zdá se mi, že v tom je velký mravní vklad této chvíle: skrývá v sobě naději, že napříště už nebu­deme trpět kom­plexem těch, kteří musí trvale někomu za něco děko­vat. Teď záleží jen na nás, zda se tato naděje naplní a zda se his­to­ricky docela novým způ­so­bem pro­budí naše občan­ské, národní i poli­tické sebevědomí.

Sebe­vě­domí není pýcha.

Právě nao­pak: jedině člo­věk nebo národ v tom nej­lep­ším slova smyslu sebe­vě­domý je scho­pen naslou­chat hlasu dru­hých, při­jí­mat je jako sobě rovné, odpouš­tět svým nepřá­te­lům a lito­vat vlast­ních vin. Pokusme se takto chá­pané sebe­vě­domí vnést jako lidé do života naší pospo­li­tosti a jako národy do našeho cho­vání na mezi­ná­rod­ním jevišti. Jedině tak zís­káme opět úctu k sobě samým, k sobě navzá­jem i úctu jiných národů.

Náš stát by už nikdy neměl být pří­važ­kem či chudým pří­buz­ným koho­koli jiného. Musíme sice od jiných mnoho brát a mno­hému se učit, ale musíme to po dlouhé době dělat zase jako jejich rov­no­právní part­neři, kteří mají také co nabídnout.

Náš první pre­zi­dent napsal: Ježíš, nikoli Cae­sar. Nava­zo­val tím na Chel­čic­kého i Komen­ského. Dnes tato idea v nás opět ožila. Trou­fám si říct, že snad dokonce máme mož­nost šířit ji dál a vnést tak do evrop­ské i svě­tové poli­tiky nový prvek. Z naší země, budeme-li chtít, může už natr­valo vyza­řo­vat láska, touha po poro­zu­mění, síla ducha a myš­lenky. Toto záření může být přesně tím, co můžeme nabíd­nout jako náš oso­bitý pří­spě­vek svě­tové politice.

Masa­ryk zaklá­dal poli­tiku na mrav­nosti. Zkusme v nové době novým způ­so­bem obno­vit toto pojetí poli­tiky. Učme sami sebe i druhé, že poli­tika by měla být výra­zem touhy při­spět ke štěstí obce, a nikoli potřeby obec pod­vést nebo ji zná­sil­nit. Učme sami sebe i druhé, že poli­tika nemusí být jen umě­ním mož­ného, zvlášť pokud se tím myslí umění spe­ku­lací, kal­ku­lací, intrik, taj­ných dohod a prag­ma­tic­kého mané­v­ro­vání, ale že může být i umě­ním nemož­ného, totiž umě­ním udě­lat lep­šími sebe i svět.

Jsme malá země, ale přesto jsme byli kdysi duchovní kři­žo­vat­kou Evropy. Proč bychom se jí opět nemohli stát? Nebyl by to další vklad, jímž bychom mohli oplá­cet jiným pomoc, kte­rou budeme od nich potřebovat?

Domácí mafie těch, kteří se nedí­vají z oken svých leta­del a jedí spe­ci­álně vykr­mená pra­sata, sice ještě žije a občas kalí vody, ale není už naším hlav­ním nepří­te­lem. Tím méně je jím jaká­koli mafie mezi­ná­rodní. Naším nej­vět­ším nepří­te­lem jsou dnes naše vlastní špatné vlast­nosti. Lhos­tej­nost k věcem obec­ným, ješit­nost, cti­žá­dost, sobec­tví, osobní ambice a riva­lity. Na tomto poli nás čeká teprve hlavní zápas.

Máme před sebou svo­bodné volby a tudíž i před­vo­lební boj. Nedo­pusťme, aby tento boj zašpi­nil dosud čis­tou tvář naší vlídné revo­luce. Zabraňme tomu, abychom sym­pa­tie světa, které jsme tak rychle zís­kali, stejně rychle ztra­tili tím, že se zaple­teme do houš­tiny mocen­ských šar­vá­tek. Nedo­pusťme, aby pod vzne­še­ným hávem touhy slou­žit věcem obec­ným roz­kvetla opět jen touha poslou­žit každý sám sobě. Teď už opravdu nejde o to, která strana, klub či sku­pina zví­tězí ve vol­bách. Teď jde o to, aby v nich zví­tě­zili – bez ohledu na své legi­ti­mace – ti mravně, občan­sky, poli­ticky i odborně nej­lepší z nás. Budoucí poli­tika i pres­tiž našeho státu bude závi­set na tom, jaké osob­nosti si vybe­reme a posléze zvo­líme do svých zastu­pi­tel­ských sborů.

Milí spo­lu­ob­čané!

Před třemi dny jsem se stal z vaší vůle, tlu­mo­čené poslanci Fede­rál­ního shro­máž­dění, pre­zi­den­tem této repub­liky. Oče­ká­váte tedy prá­vem, že se zmí­ním o úko­lech, které před sebou jako váš pre­zi­dent vidím.

Prv­ním z nich je vyu­žít všech svých pra­vo­mocí i svého vlivu k tomu, abychom brzy a důstojně před­stou­pili všichni před volební urny ve svo­bod­ných vol­bách a aby naše cesta k tomuto his­to­ric­kému mez­níku byla slušná a pokojná.

Mým dru­hým úko­lem je bdít nad tím, abychom k těmto vol­bám při­stou­pili jako dva sku­tečně své­právné národy, které navzá­jem ctí své zájmy, národní své­byt­nost, nábo­žen­ské tra­dice i své sym­boly. Jako Čech v pre­zi­dent­ském úřadu, který slo­žil slib do rukou význam­ného a sobě blíz­kého Slo­váka, cítím po růz­ných trp­kých zku­še­nos­tech, které měli Slo­váci v minu­losti, zvláštní povin­nost bdít nad tím, aby byly respek­to­vány všechny zájmy slo­ven­ského národa a aby mu nebyl v budouc­nosti uza­vřen pří­stup k žádné státní funkci, včetně té nejvyšší.

Za svůj třetí úkol pova­žuji pod­poru všeho, co povede k lep­šímu posta­vení dětí, sta­rých lidí, žen, nemoc­ných, těžce pra­cu­jí­cích, pří­sluš­níků národ­ních men­šin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakých­koli důvodů hůře, než ostatní. Žádné lepší potra­viny či nemoc­nice už nesmí být výsa­dou moc­ných, ale musí být nabíd­nuty těm, kteří je nej­víc potřebují.

Jako vrchní veli­tel bran­ných sil chci být záru­kou, že obra­ny­schop­nost našeho státu nebude nikomu už zámin­kou k tomu, aby mařil odvážné mírové ini­ci­a­tivy, včetně zkra­co­vání vojen­ské služby, zři­zo­vání náhradní vojen­ské služby a cel­kové huma­ni­zace vojen­ského života.

V naší zemi je mnoho vězňů, kteří se sice vážně pro­vi­nili a jsou za to potres­táni, kteří však museli pro­jít – navzdory dobré vůli někte­rých vyšet­řo­va­telů, soudců a pře­de­vším advo­kátů – pokleslou jus­ticí, jež zkra­co­vala jejich práva, a musí žít ve věz­ni­cích, které se nesnaží pro­bou­zet to lepší, co je v kaž­dém člo­věku, ale nao­pak lidi poni­žují a fyzicky i duševně ničí. S ohle­dem na tuto sku­teč­nost jsem se roz­hodl vyhlá­sit poměrně širo­kou amne­stii. Vězně záro­veň vyzý­vám, aby pocho­pili, že čty­ři­cet let špat­ného vyšet­řo­vání, sou­zení a věz­nění nelze odstra­nit ze dne na den, a aby chá­pali, že všechny urych­leně chys­tané pro­měny si přeci jen vyžá­dají určitý čas. Vzpou­rami nepo­mo­hou ani této spo­leč­nosti, ani sobě. Veřej­nost pak žádám, aby se pro­puš­tě­ných vězňů nebála, neztrp­čo­vala jim život a pomá­hala jim v křes­ťan­ském duchu po jejich návratu mezi nás nalé­zat v sobě to, co v nich nedo­ká­zaly nalézt věz­nice: schop­nost pokání a touhu řádně žít.

Mým čest­ným úko­lem je posí­lit auto­ritu naší země ve světě. Rád bych, aby si nás jiné státy vážily za to, že pro­ká­žeme poro­zu­mění, tole­ranci a lásku k míru. Byl bych šťas­ten, kdyby ještě před vol­bami navští­vili naši zemi – byť na jeden jediný den – papež Jan Pavel II. a tibet­ský dalaj­lama. Byl bych šťas­ten, kdyby se posí­lily naše přá­tel­ské vztahy se všemi národy. Byl bych šťas­ten, kdyby se nám poda­řilo ještě před vol­bami navá­zat diplo­ma­tické styky s Vati­ká­nem a Izra­e­lem. K míru chci při­spět i svou zít­řejší krát­kou návště­vou našich dvou navzá­jem spří­z­ně­ných sou­sedů, totiž Německé demo­kra­tické repub­liky a Spol­kové repub­liky Německa. Neza­po­menu ani na naše další sou­sedy – bra­tr­ské Pol­sko a stále nám bližší Maďar­sko a Rakousko.

Na závěr bych rád řekl, že chci být pre­zi­den­tem, který bude méně mlu­vit, ale víc pra­co­vat. Pre­zi­den­tem, který se bude nejen dobře dívat z oken svého leta­dla, ale který – a to hlavně – bude trvale pří­to­men mezi svými spo­lu­ob­čany a dobře jim naslouchat.

Možná se ptáte, o jaké repub­lice sním. Odpo­vím vám: o repub­lice samo­statné, svo­bodné, demo­kra­tické, o repub­lice hos­po­dář­sky pro­spe­ru­jící a záro­veň soci­álně spra­ved­livé, zkrátka o repub­lice lid­ské, která slouží člo­věku a proto má naději, že i člo­věk poslouží jí. O repub­lice vše­stranně vzdě­la­ných lidí, pro­tože bez nich nelze řešit žádný z našich pro­blémů. Lid­ských, eko­no­mic­kých, eko­lo­gic­kých, soci­ál­ních i politických.

Můj nej­vý­znač­nější před­chůdce zahá­jil svůj první pro­jev citá­tem z Komen­ského. Dovolte mi, abych já svůj první pro­jev ukon­čil vlastní parafrází téhož výroku:

Tvá vláda, lide, se k tobě navrátila!

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht