První staroslověnská legenda o svatém Václavu

Hle, nyní se napl­nilo pro­rocké slovo, které řekl sám náš Pán Ježíš Kris­tus: Při­hodí se zajisté v posled­ních dnech, a ty, jak se domní­váme, jsou právě nyní, povstane bratr proti bratru svému a syn proti otci svému, a člo­věku budou jeho domácí nepřá­teli. Neboť lidé budou k sobě nemi­lo­srdní, ale Bůh odplatí jim podle skutků jejich.

1. Byl jeden kníže v Čechách jmé­nem Vra­ti­slav a jeho žena se zvala Dra­ho­míra. I naro­dil se jim prvo­ro­zený syn a na křtu dali mu jméno Vác­lav. Když povy­rostl a bylo třeba mu udě­lit postři­žiny, otec jeho Vra­ti­slav pozval k nim jed­noho bis­kupa s jeho notá­řem i s jeho ducho­ven­stvem. V chrámě svaté Marie byla proň odzpí­vána mše, a potom bis­kup vzal hocha a posta­vil jej na rohu stupně před oltá­řem a požeh­nal jej slovy: „Pane Ježíši Kriste, požeh­nej tohoto hocha, jakos požeh­nal všechny své spra­ved­livé.“ A tak s požeh­ná­ním byl postři­žen. Proto se domní­váme, že hoch požeh­ná­ním tohoto bis­kupa a jeho zbož­nými mod­lit­bami počal růst chrá­něn milostí boží. Jeho bába Lud­mila dala jej vyu­čit v kni­hách slo­van­ských pod vede­ním kněze, a on si dobře osvo­jil jejich smysl. Vra­ti­slav pak jej poslal do Budče, tam se hoch počal učit kni­hám latin­ským a osvo­jil si je dobře.
2. Když otec jeho Vra­ti­slav zemřel, dosa­dili Češi na dědičný trůn jeho syna, kní­žete Vác­lava. Jeho bratr Boleslav vyrůs­tal pod ním, neboť oba byli ještě malí. Ale matka jejich Dra­ho­míra zajis­tila zemi a spra­vo­vala lid, dokud Vác­lav nedo­spěl, a když dospěl, sám se jal spra­vo­vat svůj lid. Měl čtyři sestry, ty pro­vdali a vyba­vili do růz­ných knížectví.
   Milostí boží vskutku kníže Vác­lav nejen se dobře nau­čil kni­hám, ale i ve víře byl doko­nalý. Všem nuz­ným pro­ka­zo­val dob­ro­diní, nahé odí­val, lačné krmil, pocestné při­jí­mal podle slov evan­ge­lia, vdo­vám nedá­val ukřiv­dit, všechny lidi chudé i bohaté milo­val, při­slu­ho­val slu­žeb­ní­kům božím, kos­tely zla­tem zdo­bil. Ježto věřil celým srd­cem v Boha, konal za svého života všechny dobré skutky, jaké jen mohl.
3. I zpychli mužové čeští, vždyť kníže jejich byl ještě mlád, a ďábel vnukl jim do srdce dřív, jako do srdce Jidášovi, zrádci Páně, aby povstali proti svému pánu Vác­la­vovi jako Židé proti Kristu. Neboť je psáno, že každý, kdo povstává proti svému pánu, podo­ben je Jidáši. Ti tedy namlu­vili Bolesla­vovi: Bratr Vác­lav tě chce zabít a dohodl se o tom se svou mat­kou a se svými muži.
   Ti zlí psi i Vác­lava před­tím navedli, aby vyhnal svou matku bez viny. Ale Vác­lav byl si vědom, co je to bázeň boží, a ulekl se slova, jež dí: Cti otce svého i matku svou a milo­vat budeš bliž­ního svého jako sebe samého. Aby spl­nil vše­li­kou spra­ve­dl­nost boží, při­vedl svou matku nazpět a velmi se kál a s plá­čem pra­vil: „Pane Bože, nepo­klá­dej mi to za hřích.“ A při­po­mí­nal si též slovo pro­roka Davida, jenž řekl: Hříchů mé mla­dosti a mých nevě­do­mostí nevzpo­mí­nej, Pane.
   Kál se tedy a ctil svou matku, ona pak se rado­vala z jeho víry a z dob­roty, kte­rou konal. Neboť nejenže chudým a ubo­hým a pocest­ným a mno­hým jiným pro­ka­zo­val dob­ro­diní, jakož jsme shora řekli, nýbrž vyku­po­val i ty, kteří byli pro­dáni do otroc­tví. Na všech hra­dech vysta­věl kos­tely velmi krásně a v nich se posta­ral vel­ko­lepě o slu­žeb­níky boží z mno­hých národů, kteří tam konali boho­služby dnem i nocí podle usta­no­vení božího a jeho slu­žeb­níka Vác­lava. A jak mu Bůh vlo­žil do srdce, vysta­věl kos­tel sva­tého Víta.
4. Bolesla­vovi však, bratru jeho, který byl proti němu nave­den, zasel ďábel zlobu do srdce, aby jej zabil, a tak nebyla spa­sena jeho duše na věky. Když se při­blí­žil den sva­tého Jimrama, jemuž byl svatý Vác­lav zbožně oddán a vese­lí­val se v ten den, ti zlí psi pozvali Boleslava a konali s ním ďábel­skou poradu o jeho bratru Vác­la­vovi, jako kdysi Židé o našem Pánu Ježíši Kristu.
   Kdy­koli se někde sla­vilo posvě­cení chrámu, jez­dí­val Vác­lav do všech chrámů. I vešel do hradu Bolesla­vova v neděli na svá­tek Kosmy a Dami­ana. Když vyslech mši, chys­tal se vrá­tit domů do Prahy. Ale Boleslav jej zadr­žel s pod­lým úmys­lem a řekl mu: „Proč odchá­zíš, bratře? Vždyť máme i zdravý nápoj.“ On tedy neod­řekl bratru, ale vsedl na kůň a zahá­jil hru se svou dru­ži­nou na hradě Boleslavově.
   A tu se domní­vám, že mu pově­děli: „Bratr Boleslav tě chce zabít.“ Ale on tomu neu­vě­řil a poru­čil to Bohu. Když nastala noc, shro­máž­dili se ti zlí psi na dvorci jed­noho z vrahů Hněvsy, zavo­lali Boleslava a s ním se usnesli na onom ďábel­ském záměru proti jeho bratru. Neboť jako se kdysi Židé shro­máž­dili a kuli pikle proti Kristu, tak se tito zlí psi sešli a radili, jak by svého pána kní­žete Vác­lava zavraž­dili. I řekli: „Až půjde na jitřní, tehdy si naň počíháme.“
5. Časně zrána zvo­nili na jitřní. Jakmile Vác­lav usly­šel zvon, řekl: „Díky tobě, Pane, že ses mi dal dočkat tohoto jitra.“ I vstal a šel na jitřní. Hned v bráně jej dostihl Boleslav. Vác­lav se naň ohlédl a řekl: „Bratře, vče­ras nám dobře poslou­žil.“ K uchu Boleslava se naklo­nil ďábel a zka­zil jeho srdce, že mu odpo­vě­děl: „Nyní ti chci lépe poslou­žit.“ Po těch slo­vech ude­řil jej mečem po hlavě. Vác­lav se obrá­til k němu a řekl: „Co ti to popadlo, bratře?“ A po těch slo­vech jej ucho­pil a sra­zil na zem. Tu při­spě­chal jakýsi Tuža a ťal Vác­lava do ruky. Ten pora­něn na ruce pus­til bra­tra a běžel do chrámu. Tu dva ďábli řečení Tira a Česta ubili jej v bráně chrá­mové. Hněvsa pak při­sko­čil a pro­bodl mu bok mečem. Vác­lav ihned vypus­til svou duši se slovy: „V ruce tvé, Pane, porou­čím ducha svého.“
   V tom hradě zabili i jaké­hosi Mstinu, uro­ze­ného muže Vác­la­vova, ostatní pak hnali do Prahy, některé povraž­dili a jiní se roz­prchli po zemi. I nemluv­ňátka kvůli němu povraž­dili. Mnohé ženy pro­vdali za jiné muže, slu­žeb­níky boží vyhnali a kdeja­kou ďábel­skost napáchali.
   Tira pak řekl Bolesla­vovi: „Pojďme a zabi­jeme též i vaši matku, tak najed­nou ože­líš bra­tra i matku.“ Boleslav však řekl: „Nemá, kam by se poděla, dokud nebu­deme hotovi s jinými.“ A ode­šli a nechali Vác­lava roz­se­ka­ného a neuklizeného.
6. Tu jeden kněz Kras­těj vzal a polo­žil jej před chrá­mem a při­kryl jej plach­tou. Jakmile usly­šela matka, že její syn byl zavraž­děn, při­šla a hle­dala jej. A když ho spat­řila, s plá­čem padla na jeho srdce a posbí­rala všechny údy jeho těla, neod­vá­žila se však je odnést k sobě domů, ale umyla je a oblékla v pří­bytku kně­zově, a pak je zanesla a polo­žila do chrámu. A poně­vadž se bála, že bude zavraž­děna, utekla do Charvat, takže Boleslav ji tu už neza­stihl. I povo­lal jed­noho kněze jmé­nem Pavla, aby vyko­nal mod­litbu nad tělem Václavovým.
   Pohřbili potom úcty­hodné tělo Vác­lava, dob­rého a spra­ved­li­vého cti­tele božího a milov­níka Kris­tova, duše pak jeho ode­šla k Bohu, jemuž slou­žil s nábož­ností a bázní. Krev jeho však po tři dny nechtěla vsák­nout do země. Až třetí den, jak všichni viděli, krev jeho se ztra­tila a vze­šla v chrámě nad ním, takže se všichni divili. Dou­fáme však v Boha, že se na přímluvy zbož­ného a dob­rého muže Vác­lava ukáže ještě větší zázrak. Neboť jeho utr­pění se vpravdě vyrov­nalo utr­pení Kris­tovu a sva­tých mučed­níků. Vždyť i o něm konali poradu jako Židé o Kristu, roz­se­kali ho stejně jako Petra a nemluv­ňátka kvůli němu povraž­dili jako i kvůli Kristu.
   Byl pak zabit kníže Vác­lav 28. dne měsíce září. Bůh udě­lil pokoj jeho duši na místě věč­ného odo­p­či­nutí se všemi spra­ved­li­vými, i s těmi, kteří kvůli němu byli pobiti, ač byli nevinni.
7. Bůh však neza­ne­chal své vyvo­lené na posměch nevě­ří­cích, ale shlédl na ně svým milo­sr­den­stvím a obrá­til jejich kamenná srdce na pokání a doznání hříchů. Tak i Boleslav se roz­po­me­nul, jak veliký hřích spáchal, mod­lil se k Bohu a všem jeho sva­tým a pře­nesl tělo svého bra­tra, spra­ved­li­vého mučed­níka Vác­lava, do Prahy a řekl: „Zhře­šil jsem a svého hří­chu jsem si pově­dom.“ Ulo­žili jej v kos­tele sva­tého Víta po pravé straně oltáře dva­nácti apoš­tolů, kde sám řekl při stavbě chrámu. Bylo pak pře­ne­seno tělo kní­žete Vác­lava, milov­níka Kris­tova, 4. den měsíce března. Ať Bůh umístí jeho duši v lůně Abra­ha­mově, Izá­kově a Jaku­bově, kde odpo­čí­vají všichni spra­ved­liví a čekají na vzkří­šení svých těl v Kristu Ježíši, Pánu našem, jemuž sláva na věky.

Amen

(Pře­klad Josefa Vašici)