Řeči proti Catilinovi

  1. Dokdy budeš, Cati­lino, zne­u­ží­vat naší trpě­li­vosti? Jak dlouho se nám ještě bude tato tvá zuři­vost vysmí­vat? Kam až se bude roz­ta­ho­vat tvá bez­uzdná opo­váž­li­vost? Ani noční hlídky na Pala­tinu, ani stráže ve městě, ani strach lidu, ani shluk všech dob­rých občanů, ani toto pře­ve­lice stře­žené místo zase­dání senátu, ani výrazy tváří těchto mužů zde, nic z toho tebou nijak nepo­hnulo? To necí­tíš, že tvé úmysly jsou odha­leny, nevi­díš, že tvé spik­nutí už je drženo v pou­tech pově­do­mím všech těchto mužů? Co jsi dělal minulé, co před­mi­nulé noci, kde jsi byl, koho jsi svo­lal, jaké úmysly jsi pojal – o kom z nás si mys­líš, že to neví?
  2. Ó časy, ó mravy! Senát to ví, kon­zul vidí; přece tu žije. Žije? Ba dokonce si i do senátu při­jde, účastní se zase­dání, ozna­čuje a určuje očima kaž­dého jed­noho z nás k vraždě. My však, mužové sta­teční, dost se, jak se nám zdá, sta­ráme o stát, jestliže zbě­silé útoky toho­hle­toho odrá­žíme. Na smrt, Cati­lino, abys byl veden z roz­kazu kon­zu­lova, toho bylo třeba už dávno, na tebe aby byla sva­lena všechna zhouba, kte­rou ty už dlouho při­pra­vu­ješ nám všem!
  3. Což nej­u­ro­ze­nější muž, Pub­lius Sci­pio, pon­ti­fex maxi­mus, neza­bil – jako sou­krom­ník – Tibe­ria Grac­cha, který jen málo otřá­sal stá­tem? A my máme – jako kon­zu­lové – str­pět tu Cati­linu, který touží celý svět vyple­nit krvepro­lé­vá­ním a pále­ním? To ještě opo­mí­jím ty udá­losti nad­míru dávné, jak Gaius Ser­vi­lius Ahala vlastní rukou zabil Spu­ria Man­lia, usi­lu­jí­cího o pře­vrat. Byla, byla kdysi v tomto státě ona ctnost, že sta­teční muži stí­hali přís­něj­šími tresty nebez­peč­ného spo­lu­ob­čana než nej­hor­šího nepří­tele. Roz­hod­neme o tobě, Cati­lino, rázně a pádně, tomuto státu neschází rada ani váž­nost sená­tor­ského stavu. My, říkám to ote­vřeně, my kon­zu­lové stát zanedbáváme.
  4. Roz­hodl kdysi senát, aby kon­zul Lucius Opi­mius dbal, aby stát neu­tr­pěl nějaké škody: neu­ply­nula ani jediná noc a byl kvůli něja­kým pode­zře­ním ze vzpoury zabit Gaius Grac­chus, muž, který měl přeslav­ného otce, děda, předky, byl i s dětmi zavraž­děn kon­zu­lár Mar­cus Ful­vius. Podob­ným roz­hod­nu­tím senátu byl stát svě­řen kon­zu­lům Gaiu Mari­ovi a Luci­ovi Vale­ri­ovi: nestihla snad jedi­ného dne nato smrt a odplata státu Lucia Satur­nina, tri­buna lidu, a pra­e­tora Gaia Ser­vi­lia? Zato my dopouš­tíme, aby už dva­cátý den slábla síla váž­nosti těchto činů! Máme už totiž tako­véto usne­sení senátu, ale jen napsané a ulo­žené a podle něho náleží, Cati­lino, abys byl oka­mžitě zabit. Žiješ – a žiješ ne proto, abys svou odvahu odho­dil, ale proto, abys ji musel ještě posí­lit. Přeji si, otcové a pří­se­dící, abych byl klid­ným, abych se nezdál nedba­lým, když státu hrozí tako­véto nebez­pečí, ale už se sám obvi­ňuji z nečin­nosti a lehkomyslnosti.
  5. V Itá­lii, v úvo­zech Etru­rie, je roz­lo­žen tábor nepřá­tel­ský řím­skému lidu, kaž­dým dnem vzrůstá počet nepřá­tel; avšak veli­tele tohoto tábora a vůdce nepřá­tel vidíte uvnitř hra­deb, a dokonce ještě v senátu, jak den co den při­pra­vuje vel­kou zhoubu uvnitř státu! Ať už zatknout, ať zabít tě, Cati­lino, roz­káži, věřím, že se budu muset obá­vat, aby spíše říkali všichni dobří občané, že jsem tak uči­nil poz­ději, než jsem měl, než aby někdo tvr­dil, že jsem tak uči­nil pří­liš krutě. Avšak já, z jis­tého důvodu, nejsem dosud odhod­lán takto uči­nit, přes­tože tak mělo být uči­něno již dávno. Pak nako­nec nechám tě zabít, až již se nena­jde nikdo tak bez­e­ctný, tak ničemný, tak tobě podobný, aby pro­hla­šo­val, že se tak nestalo podle práva.
  6. Dokud bude kdo­ko­liv, kdo se tě odváží brá­nit, budeš žít, a budeš žít tak, jak žiješ nyní, obklo­pen mnoha mými sil­nými strá­žemi, aby ses nemohl bou­řit proti státu. Stejně tak na tebe budou obrá­ceny oči a uši mnoha lidí a budou tě stře­žit, aniž bys to ty pocí­til, tak, jak to dělali dosud. Vždyť co nyní ještě oče­ká­váš, jestliže ani temná noc nemůže skrýt vaše zlo­či­necké schůzky, ani sou­kromý dům nemůže svými zdmi zadr­žet hlasy spik­nutí, co čekáš, když je vše odha­leno a objas­něno? Změň již toto smýš­lení, věř mi, zapo­meň na vraždy a požáry. Jsi obklí­čen ze všech stran; nad světlo jsou nám jas­nější všechny tvé úmysly, které aby sis nyní se mnou opět při­po­mněl, je už teď povoleno.
  7. Vzpo­mí­náš, jak jsem dva­nác­tého dne před lis­to­pa­do­vými Kalen­dami (21. října) v senátu říkal, že jistý den – měl to být šestý den před lis­to­pa­do­vými Kalen­dami (27. října) – bude Gaius Man­lius, stou­pe­nec a poma­hač tvých opo­váž­li­vých záměrů, se svými lidmi ve zbrani? A zdali jsem se, Cati­lino, mýlil, nejen v této věci samotné, tak závažné, tak hrozné, tak neu­vě­ři­telné, ale i v datu, což je mno­hem více podi­vu­hodné? Rov­něž jsem v senátu řekl, že jsi na pátý den před lis­to­pa­do­vými Kalen­dami naplá­no­val povraž­dění opti­mátů; tehdy se pak mnozí přední mužové obce z Říma vzdá­lili, ani ne tak proto, aby se sami zachrá­nili, jako proto, aby pře­ka­zili tvé úmysly. Můžeš snad zapí­rat, že jsi se toho dne, obklo­pen mými strá­žemi, mou ostra­ži­tostí nemohl nijak vrh­nout proti státu, ač jsi říkal, že se spo­ko­jíš i s pobi­tím nás, kteří jsme zůstali, když ostatní odjeli?
  8. Když jsi dou­fal, že přímo o lis­to­pa­do­vých Kalen­dách (1. lis­to­padu) ovlád­neš noč­ním úto­kem Pra­e­neste, tušil jsi, že tato kolo­nie byla z mého roz­kazu chrá­něna mou posád­kou, mými strá­žemi a mými hlíd­kami? Není nic, co konáš, co při­pra­vu­ješ, na co pomýš­líš, o čem bych se já nejen nedo­sle­chl, ale já to i vidím a pozo­ruji. Při­po­meň si se mnou konečně tu před­vče­rejší noc; pocho­píš pak, že já se mno­hem bys­třeji sta­rám o záchranu státu, než ty o jeho záhubu. Říkám, že jsi té noci při­šel do Ulice kosířů – a nebudu to zata­jo­vat – do domu Marka Laeky; říkám, že se tam­též sešlo mnoho spo­jenců toho šíle­ného pod­niku a zlo­činu. Zda se to odvá­žíš popřít? Co mlčíš? Dokáži to, popřeš-li; vidím totiž, že jsou tu v senátu někteří, kteří tam byli s tebou.
  9. Ó nesmr­telní bohové! V jaké zemi to jsme? Co to máme za stát? V jakém to žijeme městě? Zde, zde jsou mezi námi, otcové a pří­se­dící, zde na tomto nej­sva­těj­ším a nej­váž­něj­ším zase­dání na celém okrsku zem­ském, ti, kteří zamýš­lejí smrt nás všech, zkázu tohoto města a dokonce i celého světa! Já, kon­zul, na ně hle­dím, ptám se jich na jejich mínění ohledně státu a dosud jsem se jich, kteří žele­zem měli být utra­ceni, netkl nijak ani slo­vem! Byl jsi tedy Cati­lino, té noci u Laeky, roz­dě­lil jsi svým lidem části Itá­lie, určil jsi, kdo má kam vyra­zit, vybral jsi muže, které bys zane­chal v Římě, a které by sis odvedl s sebou, určil jsi měst­ské části, které mají být spá­leny, pro­hlá­sil jsi, že ty sám již brzo vyra­zíš, řekl jsi, že tě teď tro­chu zdr­želo to, že já jsem ještě naživu. Našli se dva římští jezdci, kteří tě měli této sta­rosti zba­vit a kteří se nabídli, že mě ještě téže noci před sví­tá­ním zabijí na mém loži.
  10. Toto všechno jsem věděl, sotva byla vaše schůzka roz­puš­těna; svůj dům jsem opev­nil a posí­lil více strá­žemi, ty, které jsi za mnou poslal, aby mě pozdra­vili, jsem nevpus­til – a při­šli právě ti, o kte­rých jsem mnoha skvě­lým mužům byl řekl, že ke mně v onom čase při­jdou. Pro­tože se věci mají takto, pokra­čuj, Cati­lino, v tom, co jsi zapo­čal, ode­jdi konečně z města. Pří­liš dlouho už ten tvůj Man­liův tábor touží po tobě, po veli­teli. Odveď s sebou také všechny svoje lidi. A když už ne všechny, tak co nej­více. Očisti město. Zba­víš mne vel­kého stra­chu už jen tím, bude-li mezi mnou a tebou měst­ská hradba. S námi tu už dál žít nemů­žeš, to nesnesu, nestr­pím, nepřipustím.
  11. Velká musí být pří­zeň nesmr­tel­ných bohů, a zvláště tohoto Iova Zasta­vi­tele, nej­star­šího strážce tohoto města, že jsme již toli­krát unikli této tak hrozné, tak děsné, tak nebez­pečné zkáze hro­zící státu. Blaho státu nemá být tak často uvá­děno v nebez­pečí kvůli jedi­nému člo­věku. Po celou dobu od mého zvo­lení kon­zu­lem, Cati­lino, co mi chys­táš úklady, jsem se brá­nil ne stát­ním strá­žemi, ale svou vlastní bdě­lostí. Když jsi chtěl o posled­ních kon­zul­ských vol­bách zabít na Mar­tově poli mne, kon­zula, i své sou­peře v uchá­zení se o kon­zul­ský úřad, pře­ka­zil jsem tvé zlo­činné pod­niky jen s pomocí a silami přá­tel, neroz­pou­tá­val jsem žádný roz­ruch mezi lidmi. A konečně, kdy­ko­liv jsi mne napadl, vždy jsem se ti sám posta­vil do cesty, ačko­liv jsem věděl, že má smrt by byla spo­jena s vel­kou pohro­mou pro republiku.
  12. Nyní již ale ote­vřeně úto­číš na celý stát, na chrámy nesmr­tel­ných bohů, na domy Říma, na život všech občanů, uvá­díš celou Itá­lii v záhubu a zpus­to­šení. A proto, pro­tože se dosud neod­va­žuji uči­nit to, co je nej­lepší a co je vlastní této říši a zása­dám našich předků, uči­ním to, co je méně přísné, ale pro­spěš­nější obec­nému blahu. Neboť roz­káži-li tě zabít, zůstane v zemi voj­sko zbý­va­jí­cích spik­lenců; jestliže však – a k tomu tě vyzý­vám již dlouho – ode­jdeš, zmizí z města početná a státu nebez­pečná sebranka tvých společníků.
  13. Co je, Cati­lino? Váháš snad udě­lat z mého roz­kazu to, co jsi již před­tím dělal sám o své vůli? Kon­zul při­ka­zuje nepří­teli, aby ode­šel z města. Ptáš se mě, zda máš jít do vyhnan­ství? To nena­ka­zuji, ale pokud se mne ptáš na radu, radím ti tak. Z čeho se ještě můžeš v tomto městě těšit? Vždyť v něm není mimo to tvé zlo­či­necké spik­nutí nikdo, kdo by se tě nebál, nikdo, kdo by k tobě necho­val nená­vist! Jaký znak lid­ské mrzkosti není vypá­len na tvém čele? Jaká haneb­nost z tvého sou­kromí se neo­mílá mezi lidmi? Jaká choutka byla kdy cizí tvým očím, jaký zlo­čin tvým rukám a jaké smil­stvo celému tvému tělu? Jakému chlapci, kte­rého jsi byl svedl ke špat­nos­tem, jsi nepo­dal meč, aby pro­vedl nějaký bláz­nivý čin, nebo jsi mu nedal pod­nět k nějaké zvůli?
  14. Co dál? Nedávno, když jsi vraž­dou své pře­de­šlé man­želky uvol­nil dům pro novou svatbu, zda jsi tento tvůj zlo­čin nena­vý­šil dal­ším neu­vě­ři­tel­ným zlo­či­nem? Já toto pominu a snadno str­pím, aby se o tom mlčelo, aby nevy­šlo najevo, že byl v tomto městě spáchán tak neu­vě­ři­telný sku­tek a že proti němu nebylo zakro­čeno. Opo­menu tvůj finanční pád, který ti hrozí o nej­bliž­ších Idách, což brzo ucí­tíš. Nyní pře­jdu zase k tomu, co se netýká tvé osobní ostudy a tvých sou­kro­mých potíží a hanby, ale co se týká samot­ného státu, života a štěstí nás všech.
  15. Může pro tebe být toto světlo nebo vzduch pod tímto nebem pří­jemný, když víš, že není nikdo z těchto mužů zde, kdo by nevě­děl, že jsi den před led­no­vými Kalen­dami (31. pro­since) za kon­zulů Lepida a Tulla stál na sněmu se zbraní, že jsi sesta­vo­val oddíl, aby povraž­dil kon­zuly a přední muže státu, že se do cesty tomuhle tvému zlo­činu nepo­sta­vil ani tvůj rozum ani strach, ale pouze štěstí řím­ského národa? A to již opo­mí­jím to – není to totiž nijak tajné a ani jsi se toho pak v budouc­nosti nedo­pus­til málo­krát –, koli­krát jsi se mne sna­žil zabít jako kon­zula zvo­le­ného na příští rok, ale i jako kon­zula už v úřadě. Kolika tvým úto­kům, které byly vymyš­lené tak, že se zdálo nemož­ným jim uhnout, jsem unikl jen díky něja­kému malému uhnutí, jak se říká, o vlá­sek. Nijak se ti to nedaří, nemů­žeš toho nijak dosáh­nout, ale stejně jsi nepře­stal o to stát a chtít to.
  16. Koli­krát už ti ta dýka byla vykrou­cena z ruky, koli­krát už ti díky nějaké náhodě vypadla a vyklouzla! Nevím, komu byla tebou ta dýka zasvě­cena a zaslí­bena, když si mys­líš, že není jiná cesta, než aby byla vra­žena do těla kon­zu­lova. Nyní však, jaký je tvůj život? Mlu­vím už s tebou tak, že se zdá, že nejsem pohnut nená­vistí, jak bych měl být, ale milo­sr­den­stvím, které si ty nijak neza­slou­žíš. Při­šel jsi před chvílí do senátu: kdo z toho tak hoj­ného zástupu, z tolika tvých přá­tel a zná­mých, tě pozdra­vil? Jako že se toto nikomu v celé lid­ské his­to­rii nestalo, oče­ká­váš pohanu hla­sem, ale jsi pře­kva­pen nej­těž­ším odsud­kem mlčení? Nic to nezna­mená, že po tvém pří­chodu uvol­nili všichni tato seda­dla, kde sedíš, že všichni kon­zu­lá­rové, které jsi až pří­liš často odsu­zo­val k smrti, sotva jsi usedl, opus­tili a vyprázd­nili tuto část seda­del? Víš už, co si o tom máš myslet?
  17. Kdyby se mě moji otroci báli stejně, jako se tví spo­lu­ob­čané bojí tebe, usou­dil bych, že je nej­vyšší čas, abych svůj dům opus­til; ty si nemys­líš, že by jsi měl takto uči­nit a opus­tit město? A kdy­bych viděl, že mě moji spo­lu­ob­čané tak těžce pode­zí­rají a nená­vidí, spíš bych se hle­děl kli­dit jejich zra­kům, než abych se vysta­vo­val nepřá­tel­ským pohle­dům všech kolem; ty, i když znáš své zlo­činy a víš, že zášť a nená­vist lidí je opráv­něná a už dlouho ti patří, stejně váháš se vyhý­bat pohle­dům a zra­kům těch, jejichž city zra­ňu­ješ? Kdyby se tě tvoji rodiče báli a nená­vi­děli tě a ty by sis je nemohl nijak usmí­řit, mys­lím, že by ses někam kli­dil z jejich očí; nyní vlast, která je spo­leč­ným rodi­čem nás všech, tě nená­vidí a bojí se tě a již dlouho si o tobě myslí, že nepře­mýš­líš o ničem jiném, než jak ji zabít; ty se ani nebu­deš ohlí­žet na její auto­ritu, ani se nebu­deš řídit jejími roz­hod­nu­tími, ani se neza­lek­neš její síly?
  18. Ona s tebou takto, Cati­lino, jedná a mlčky takto mluví: „Již něko­lik let nebyl spáchán žádný zlo­čin nikým, jen tebou, žádná ničem­nost se neo­be­šla bez tebe; jedině ty jsi měl vraž­dění mnoha občanů, sužo­vání a ple­nění spo­jenců za bez­trestné a dovo­lené; ty jsi smě­řo­val nejen k pohr­dání zákony a soudy, ale i k jejich vyvrá­cení a zni­čení. Dří­vější udá­losti, ačko­liv byly těžko sne­si­telné, jsem, pokud jsem mohla, snesla; avšak že nyní jsem celá plna stra­chu kvůli tobě jedi­nému, že se při sebe­men­ším hluku bojím Cati­liny, že je zřejmé, že proti mně nemůže být pojat žádný úmysl, který by nevze­šel z tvého zlo­činu, to se snést nedá. A proto ode­jdi a zbav mne tohoto stra­chu; je-li opráv­něný, tak abych nebyla zni­čena, je-li lichý, abych se konečně pře­stala bát.“
  19. Jestliže by s tebou tvá vlast takto mlu­vila, jak jsem nyní popsal, zda by neměla být vysly­šena, i když by nemohla pou­žít síly? Co mám říkat na to, že jsi se sám dal pod stráž, že jsi, řekl, aby ses vyhnul pode­zření, že chceš byd­let u Mania Lepida. A když tě tento nepři­jal, opo­vá­žil jsi se dokonce při­jít ke mně a žádal jsi, abych tě hlí­dal, ve svém vlast­ním domě. Když jsi ode mne opět dostal tutéž odpo­věď jako od Lepida, že s tebou nikdy nemohu být v bez­pečí mezi zdmi jed­noho domu, pro­tože jsem ve vel­kém nebez­pečí už tm, že jsem uza­vřen hra­deb­ními zdmi s tebou v témže městě, šel jsi za Quin­tem Metellem; a když tě i tento odmítl, odstě­ho­val jsi se ke svému spo­leč­ní­kovi, vskutku vyni­ka­jí­címu muži, Mar­kovi Metellovi; o tom jsi se patrně domní­val, že bude jak dost peč­li­vým, aby tě hlí­dal, i dost chyt­rým, aby tě pode­zí­ral, i dost sta­teč­ným, aby tě potrestal. Ale jak dlouho bude moci být mimo vězení někdo, kdo se už sám shle­dal hod­ným vězení?
  20. Když se tedy, Cati­lino, věci mají takto, váháš ode­jít někam do ciziny, svě­řit tenhle svůj život, který bys tak zba­vil mnoha utr­pení a opráv­ně­ných trestů, útěku a samotě, když už nemů­žeš ani zemřít s klid­nou myslí? Mys­líš si: „Před­nes to senátu.“; to totiž žádáš a jestliže by snad senát roz­hodl, abys šel do vyhnan­ství, říkáš, že upo­slech­neš. Já to ale senátu nepřed­nesu, pro­tože by se to roz­chá­zelo s mými zvyky, ale přesto zaří­dím, abys poznal, že právě tak o tobě smýš­lejí. Ode­jdi z města, Cati­lino, zbav stát stra­chu, vyraž do vyhnan­ství, čekáš-li na tato slova! Co? Říkají snad něco, všiml sis něčeho na těchto mlčí­cích mužích? Poslou­chají, mlčí. Proč čekáš, až vyřknou své roz­hod­nu­tím, když jejich vůli pozná­váš, i když mlčí?
  21. Kdy­bych však toto řekl tomuto výbor­nému mla­dému muži, Pub­li­ovi Sesti­ovi, nebo Marcu Mar­ce­lovi, pře­sta­teč­nému člo­věku, již by mne, kon­zul nekon­zul, tady v tom chrámu, zcela prá­vem napadli a bili. V tvém pří­padě ale, Cati­lino, nic nečiní, a tím to schva­lují a dovo­lují, a tím tě i odsu­zují, mlčí, a tím křičí! A nejen tito, jejichž váha je ti zřejmě drahá a vítaná, ale život bez­cenný, ale i římští jezdci, nej­čest­nější a nej­lepší muži, i ostatní sta­teční občané, kteří obe­stou­pili senát a jejichž shluk jsi sám mohl před chvílí vidět, přání pro­hléd­nout a hlasy jasně sly­šet. Jejich ruce a zbraně já již dlouho od tebe zadr­žuji, ale snadno je i při­vedu, aby tě, až budeš opouš­tět toto, co se již sna­žíš vyple­nit, pro­ná­sle­do­vali až k bra­nám města.
  22. Ale proč to vlastně říkám? Tebe, že by něco zlo­milo, ty že by ses někdy napra­vil, ty že bys pomýš­lel na útěk, ty že bys uva­žo­val o vyhnan­ství?! Kéž ti bohové vnuk­nou tako­vou myš­lenku! A já vidím, že kdy­bys se snad, zastra­šen mými slovy, roz­hodl ode­jít do vyhnan­ství, jaká bouře nevole mi hrozí; a ne-li nyní, za dobré paměti tvých zlo­činů, tak někdy do budouc­nosti. Ale má to ceny, pokud to způ­sobí jen tuhle mou osobní kata­strofu a neo­hrozí to bez­peč­nost státu. Ale abys ty byl pohnut svými chy­bami, aby ses obá­val záko­ni­tého trestu, abys v pravý čas ustou­pil státu, to nemá smysl žádat. A ty, Cati­lino, ani nejsi takový, aby tě někdy stud zadr­žel od něčeho haneb­ného, strach od něčeho nebez­peč­ného nebo rozum od něčeho šíleného.
  23. A proto, ode­jdi, jak jsem tě už více­krát vyzval, a chceš-li proti mně, svému nepří­teli, jak všude roz­hla­šu­ješ, zved­nout vlnu nená­visti, ode­jdi rov­nou do vyhnan­ství; stěží unesu ty řeči, udě­láš-li tak, sotva vydr­žím takové břímě nená­visti, ode­jdeš-li z roz­kazu kon­zu­lova do vyhnan­ství. Pokud ale spíše chceš poslou­žit mé chvále a slávě, ode­jdi se zlot­ři­lou ban­dou zlo­činců, při­poj se k Man­li­ovi, sežeň si všechny ničemné občany, vzdal se od těch dob­rých, vyhlas válku vlasti, raduj se z bezbož­ného lou­pe­žení, aby se nezdálo, že jsem tě vyhnal k cizím lidem, ale aby bylo vidět, že jsi ode­šel na pozvání ke svým vlastním.
  24. Ale proč bych tě vyzý­val, když vím, že jsi už poslal napřed muže, aby na tebe ozbro­jeni čekali u Aure­li­ova fora, když vím, že máš s Man­liem smlu­vený a usta­no­vený určitý den, když vím i to, že jsi už poslal napřed tu stří­br­nou orlici, o níž já věřím, že tobě a tvým přá­te­lům při­nese zhoubu a zkázu, a které byla v tvém domě zbu­do­vána zlo­činná sva­tyně? Jak bys ji mohl déle postrá­dat, když máš ve zvyku se k ní mod­lit vyrá­žeje k vraždě, když jsi koli­krát přímo od jejího oltáře obrá­til svou ničem­nou pra­vici k vraž­dění spoluobčanů?
  25. Půjdeš konečně tam, kam tě již dříve táhla ta tvá bez­uzdná a zuřivá touha. A ani ti to nezpů­sobí bolest, nao­pak, jakousi neu­vě­ři­tel­nou radost. Pří­roda tě k této šíle­nosti zro­dila, vůle vycvi­čila a osud ucho­val. Co na tom, že sis nikdy nepřál mír; ty sis ale nikdy nepřál ani válku jinou než zlo­čin­nou. A mezi dareb­nou a veš­ke­rým štěs­tím opuš­tě­nou chás­kou jsi k ní nalezl a sehnal bandu ničemů.
  26. S jakým vese­lím se teď budeš rado­vat, s jakou radostí se budeš vese­lit, s jakou slastí budeš ple­sat, když v tako­vém množ­ství svých lidí neu­sly­šíš ani neu­vi­díš jedi­ného čest­ného muže! Všechny útrapy, které jsi pod­stou­pil smě­řo­valy k tako­vé­muto životu: když jsi leží­val na zemi, nejen při číhání na pří­le­ži­tost ke smil­stvu, ale i abys mohl pod­nik­nout zlo­čin, když jsi peč­livě při­pra­vo­val úklady nejen spánku man­želů, ale i majet­kům občanů žijí­cích v ústraní, to vše byly tvé pří­pravy na toto. Máš, kde můžeš uká­zat onu svou pověst­nou vytr­va­lost v sná­šení hladu, zimy a nouze všech statků; ostatně již brzy pocí­tíš, že jsi tímto sužován.
  27. Tím, že jsem ti zabrá­nil ve zvo­lení kon­zu­lem, jsem tehdy zís­kal to, že jsi mohl na stát spíše jen jako vyhna­nec zvenku úto­čit, než ho jako kon­zul pus­to­šit, a také to, aby to, co jsi byl zlo­činně zapo­čal, bylo nazý­váno pou­hým lou­pe­že­ním, aby to nepře­rostlo ve válku. Nyní, otcové a pří­se­dící, abych se omlu­vil a ospra­ve­dl­nil ze stíž­nosti vlasti na mě, do jisté míry spra­ved­livé, poslou­chejte pro­sím peč­livě, co budu říkat, a důkladně to roz­važte. Vždyť co kdyby mi vlast, jež je mi mno­hem dražší mého života, kdyby mi celá Itá­lie, kdyby celý stát mi říkal: „Marku Tul­lie, co děláš? Ty nechá­váš ode­jít toho, o němž víš, že je to nepří­tel, jehož vidíš, že bude veli­te­lem ve válce, u nějž cítíš, že je jako vůdce oče­ká­ván v nepřá­tel­ských tábo­rech, původce zlo­činů, strůjce spik­nutí, buřiče otroků a ničemů, toho ty nechá­váš ode­jít tak, že se ani nezdá, že byl tebou z města vyhnán, ale spíše to vypadá, že ho nechá­váš proti městu jít? Což ty ho neroz­ká­žeš vrh­nout do vězení, odvléci na smrt, potrestat nej­vyš­ším trestem?
  28. Vždyť co ti v tom brání? Zvyky předků? Vždyť čas­to­krát i sou­krom­níci trestali ničemné občany v tomto státě smrtí. Nebo zákony, které určují tresty pro řím­ské občany? Vždyť v tomto městě nikdy neměli ti, kteří odpadli od státu, práva občanů. Či se obá­váš nená­visti poz­děj­ších gene­rací? To by ses přeslavně odvdě­čil řím­skému národu, který tě, člo­věka pozna­ného jen díky tobě samému, bez jakých­ko­liv dopo­ru­čení tvých předků, tak rychle vynesl přes všechny stupně úřadů k nej­vyšší moci, jestliže bys kvůli stra­chu z nená­visti nebo z něja­kého nebez­pečí zane­dbal bez­pečí svých spoluobčanů.
  29. Ale máš-li nějaký strach z nená­visti, neměl by ses nená­visti vzniklé pro přís­nost a ráz­nost roz­hodně bát více, než nená­visti, která by vznikla pro tvou zahálku a nečin­nost. Nebo si mys­líš, že až bude Itá­lie pus­to­šena vál­kou, města ple­něna, až budou hořet domy, že tehdy ty neu­ho­říš v pla­me­nech nená­visti?“ Já těmto opráv­ně­ným hla­sům státu a mys­lím těch občanů, kteří cítí to samé, odpo­vím krátce. Kdy­bych si mys­lel, otcové a pří­se­dící, že Cati­linu potrestat smrtí je to nej­lepší, co lze uči­nit, byl bych tomuto lou­pež­níku nedo­přál ani jedi­nou hodinu života. Totiž, jestliže se přední mužové a nej­skvě­lejší občané nejen nepo­sk­vr­nili krví Satur­nina, Gracchů, Flacca a mnoha ještě dří­věj­ších, ale ještě jim to dodalo cti, zajisté jsem se nemu­sel obá­vat, aby se po zavraž­dění tohoto vraha svých spo­lu­ob­čanů nevy­lila nená­vist proti mně do budouc­nosti. Ale i kdyby mi toto vážně hro­zilo, přece jsem byl vždy tako­vého smýš­lení, že jsem nená­vist vzniklou pro sta­teč­nost poklá­dal ne za nená­vist, ale za slávu.
  30. Než jsou i lidé tohoto sená­tor­ského stavu, kteří to, co je zřejmé, nevidí, nebo to, co vidí, igno­rují. Ti živili Cati­li­novu naději svými pochy­bo­vač­nými míně­ními a rodící se spik­nutí posí­lili tím, že tomu nevě­řili. A z jejich popudu by mnozí, a nejen nepo­ctiví, ale i neznalí, říkali, kdy­bych Cati­linu potrestal, že jsem tak uči­nil krutě a po krá­lov­sku. Nyní vím, že jestliže tento dorazí tam, kam míří, do Man­li­ova tábora, nebude nikdo tak hloupý, aby nevi­děl, že bylo zapo­čato spik­nutí, nikdo tak zabed­něný, aby to neu­znal. Vím ale také, že zabi­tím toho­hle jed­noho může být zhouba státu jen nakrátko zadr­žena, ale ne navždy odvrá­cena. Jestliže ale odtáhne a s sebou odvede své spo­leč­níky a na totéž místo při­táhne všechny ostatní ztros­ko­tance, ode­všad sehnané, bude vyvrá­cena a zni­čena tato již tak pokro­čilá zhouba státu, ale s ní i kmen a sémě všech zel.
  31. Již dlouho se, otcové a pří­se­dící, zmí­táme v těchto nebez­pe­čích spik­nutí a úkladů, ale nevím jak to, že pro­puk­nutí všech zlo­činů, dáv­ného vzteku a opo­váž­li­vosti nastalo v době mého kon­zu­látu. Jestliže bude z tak početné sebranky odstra­něn tenhle jeden, bude se nám možná zdát, že jsme se na nějaký čas zba­vili sta­rostí a stra­chu, jenže to nebez­pečí zůstane a bude uza­vřeno hlu­boko v nitru a útro­bách státu. Stejně, jako když se často lidé sužo­vaní nemocí a zmí­ta­jící se v těžké horečce napijí stu­dené vody, zdá se zpo­čátku, že se jim ule­vilo, nako­nec ale jsou sti­ženi mno­hem sil­něji a váž­něji, tak i tato nemoc, jež se nachází ve státě, zmír­něna potres­tá­ním tohoto jed­noho, se ještě za života ostat­ních mno­hem zhorší.
  32. Ať tedy ode­jdou ti zlot­řilci, ať se vzdálí od dob­rých občanů, ať se shro­máždí na jedno místo, ať jsou konečně již od nás oddě­leni hradbami, jak už jsem řekl něko­li­krát, že si přeji. Ať pře­sta­nou uklá­dat kon­zu­lovi v jeho domě o život, ať pře­sta­nou obe­stu­po­vat tri­bunál měst­ského pra­e­tora, obsa­zo­vat ozbro­jeni rad­nici, při­pra­vo­vat zápalné šípy a pochodně k pod­pá­lení města, ať má konečně každý na čele jasně napsáno, jak smýšlí o státu. To vám, otcové a pří­se­dící, sli­buji, že my kon­zu­lové budeme tak obe­zřelí, vy budete mít mezi všemi pocti­vými občany tako­vou váž­nost, mezi řím­skými jezdci bude taková sta­teč­nost, mezi všemi dob­rými občany taková jed­no­my­sl­nost, že uvi­díte, že díky Cati­li­nově odchodu bylo vše odha­leno, osvět­leno, potla­čeno a spoutáno.
  33. Za těchto vyhlí­dek nej­vyš­šího blaha pro stát, tvé záhuby a zkázy a smrti těch, kteří se s tebou spo­jili ve všech zlo­či­nech a vlas­ti­zradě, vyraž, Cati­lino, k bezbožné válce a zlo­činu! Ty, chráme Iovův, který jsi byl zbu­do­ván Romu­lem za stej­ných věš­teb jako toto město, Iove, kte­rého zveme prá­vem Ochrán­cem tohoto města i této říše, odvrať tohoto a jeho spo­leč­níky od chrámů tvých i ostat­ních, od střech a hra­deb města, od života a majetku všech občanů, stí­hej tyto pro­tiv­níky dob­rých lidí, nepřá­tele vlasti, pus­to­ši­tele Itá­lie, spo­jené mezi sebou zlo­čin­ným svaz­kem a bezbož­ným spo­le­čen­stvím věč­nými tresty, živé i po smrti!
Zdroj: In Cati­li­nam Orati­o­nes Quat­tuor, část První řeč, pro­ne­sená v Senátu. Z latin­ského ori­gi­nálu podle vydání Wilhelma Fie­bera, Wien 1982, pře­lo­žil Jan Cti­bor, 2006. Dostupné online na https://adoc.pub/marcvs-tvllivs-cicero-ei-proti-catilinovi.html
© 1997 - 2024, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht