Smlouva o nastolení míru v celém křesťanstvu Jiříka z Poděbrad

jiri_podebrad_mirova_smlouva

Ve jmé­nům Pána našeho Ježíše Krista. My ABC známo činíme všem i kaž­dému zvláště na věč­nou paměť: Když pro­čí­táme spisy sta­rých děje­pisců, zjiš­ťu­jeme, že křes­ťan­ství bylo kdysi ve vel­kém roz­květu a lidmi i majet­kem požeh­nané, tak do délky a šířky roz­lehlé, že v jeho lůně bylo zahr­nuto sto sedm­náct pře­bo­ha­tých krá­lov­ství, že ze sebe vydalo také tolik lidí, že na velmi dlouhý čas si pod­ma­nilo vel­kou část pohan­stva spolu s hro­bem Páně; a nebylo ten­krát na celém světě národa, který by se odvá­žil zne­po­ko­jo­vati vládu křes­ťanů. Avšak všichni víme, jak je dnes roze­rvané, zni­čené, ubohé a všeho býva­lého lesku a nád­hery zba­vené. Vždyť v samém křes­ťan­ství došlo před krát­kou dobou k takové změně, že kdyby kdo ze sta­rých králů, kní­žat či vel­možů vstal teď z mrtvých a navští­vil křes­ťan­ské země, nepo­znal by ani svou zemi vlastní. Pro­radný totiž Moha­med, když téměř celý svět byl mocný sva­tostí křes­ťan­ského nábo­žen­ství, svedl s cesty nej­prve nepa­trný národ Arabů; když se však opo­mnělo čeliti jeho prv­ním poku­sům, zís­kal si postupně takové množ­ství zblou­di­lých lidí, že podro­bil své moci velmi roz­sáhlé kraje Afriky, jakož i Asie a pod­ní­til je k nej­ha­neb­nější zradě.

A potom pře­ne­čistí Turci, kteří zcela nedávno podro­bili své moci nej­prve slavné císař­ství Řecké a potom pře­četné křes­ťan­ské země a krá­lov­ství, odvlékli téměř nespo­četné množ­ství duší z křes­ťan­ských kon­čin, všechno pobrali jako kořist, přemnohé kláš­tery a velké chrámy boží roz­bo­řili a vydali zkáze; a i nesčetné jiné kru­tosti pro­vedli a spáchali. Ó zlatá země! Ó křes­ťan­ství, ozdobo zemí, jak tak zmi­zela všechna tvá sláva, jak jsi tak pozbylo nej­skvě­lej­šího lesku! Kde je onen zápal tvých lidí! Kde úcta, kte­rou ti pro­ka­zo­valy všechny národy, kde krá­lov­ská vzne­še­nost, kde sláva? Co ti byla platná tak četná vítěz­ství, když jsi tak záhy mělo býti vedeno v tri­um­fál­ním prů­vodu? Co je platné, že jsi odo­lalo síle pohan­ských vůdců, když nyní nejsi schopno odrá­žeti útoky sou­sedů? Ó, běda osude! Běda nestá­losti! Jak rychle se mění říše, jak rychle se stří­dají krá­lov­ství, jak rychle upa­dají vlády! Není ovšem snadné nahléd­nouti, jaké je pří­čina takové změny a zkázy, poně­vadž skryty jsou záměry boží. Pole jsou stále tak úrodná, jako bývala kdysi, stejně plodná jsou stáda, vinice jsou výnosné, zisky ply­nou z rý-žovišť zlata i stří­br­ných dolů, lidé jsou rozumní, při­čin­liví, udatní, mno­hých věcí znalí, vzdě­la­nost je v roz­květu jako dosud nikdy.

Co je to tedy, co křes­ťan­stvo tak poní­žilo, že z výše řeče­ných sto sedm­nácti krá­lov­ství jich zůstalo v lůně křes­ťan­stva jenom šest­náct? Jsou to snad četné hří­chy, které chce Bůh ztrestati, tak jak čteme ve Starém zákoně, že se lec­kdy stalo? Zdá se nám proto, že je třeba peč­livě uvá­žiti, aby bylo napra­veno, je-li co pochy­bené, a aby byla zbož­nými skutky veleb­nost boží obměk­čena, ježto je zřejmě rozhně­vána něja­kou nepra­vostí. Pro­tože však víme, že Bůh spra­ved­livě a milo­srdně jedná s těmi, jichž nepra­vosti na tomto světě trestá, a že sám pokládá lid­stvo za syny, a je miluje, napra­vuje a kára a mno­hými pro­ti­ven­stvími k dílu ctnosti při­vádí, proto obra­ce­jíce svou naději k Pánu, o jehož věc nám jde, máme za to, že nemů­žeme vyko­nati nic zbož­něj­šího v naší bez­ú­hon­nosti, nic při­mě­ře­něj­šího naší pocti­vosti a nic slav­něj­šího k naší chvále, než při­či­niti se, aby mezi křes­ťany byl nasto­len oprav­dový, spra­ved­livý a trvalý mír, jed­nota a láska a aby víra Kris­tova byla brá­něna proti lítému Turku. K tomu totiž jsou nám svě­řena krá­lov­ství a kní­žec­tví, aby vší nám mož­nou sta­rost­li­vostí a péčí sla­ven byl mír, posta­vení křes­ťan­stva udr­žo­váno, války proti nevě­ří­cím šťastně vybo­jo­vány a hra­nice křes­ťan­stva chrá­něny a roz­ši­řo­vány, a o tyto věci mají a musí všichni lidé, všechny národy a všichni krá­lové a kní­žata s myslí radost­nou a ochot­nou usilovat.

Pro­tože říkáme-li si křes­ťané, musíme se sta­rati o to, aby křes­ťan­ské nábo­žen­ství bylo chrá­něno; a nechceme-li býti proti Kristu, jsme povinni za jeho víru bojo­vati a s ním státi. Vždyť Duch svatý zatra­cuje ty, kteří spolu s ním nebo­jují, kteří se nepří­teli nezpro­tiví, kteří se nepo­staví jako zeď před dům Izra­ele. A nikoho nesmějí odvést od služby Bohu ani slad­kosti vlasti ani pře­nád­herné paláce ani pře­míra bohat­ství. Je přece nutno slou­žiti tomu, který se pro nás neza­lekl pod­stou­piti smrt na kříži, který dá jako odměnu kaž­dému věří­címu nebeskou vlast, kdež je pravá vlast, nesmírné pří­bytky, bohat­ství nesrov­na­telné a život věčný. A proto tedy, ač žalostný je osud Řeků v této době a ač je třeba hla­sitě opla­ká­vati pohromu Kon­stan­ti­no­pole a ostat­ních zemí, nám, dych­tíme-li po slávě, bylo si přáti této pří­le­ži­tosti, jež nám umožní ucho­vati si tu čest, nazý­vati se ochránci a ucho­vati jména křesťanů.

A proto tou­žíce po tom, aby takové války, lou­peže, zmatky, požáry a vraždy, jež, jak – ó běda – s bolestí uvá­díme, zachvá­tily samo křes­ťan­ství již skoro ze všech stran, jež pus­toší pole, ničí města, drá­sají země a jež nesčet­nými strastmi hubí krá­lov­ství a kní­žec­tví, pře­staly a úplně byly vyko­ře­něny a chvály hod­nou jed­no­tou do potřeb­ného stavu vzá­jemné lásky a vzá­jem­ného bra­tr­ství byly uve­deny, roz­hodli jsme se – na základě naší spo­leh­livé zna­losti, po před­cho­zím zra­lém uvá­žení, vzý­va­vše k tomu milost Ducha sva­tého a po poradě a se sou­hla­sem našich pre­látů, kní­žat, vel­možů, šlech­ticů a dok­torů bož­ského i lid­ského práva – vytvo­řit takový svaz spo­je­nec­tví, míru, bra­tr­ství a svor­nosti, jenž by pro úctu k Bohu a pro zacho­vání víry neotře­si­telně trval a jenž by pro nás, dědice a budoucí naše nástupce po věčné časy trval ve formě, jak dále následuje.

Pře­de­vším tedy na čest víry kato­lické a slo­vem krá­lov­ským a kní­že­cím pro­hla­šu­jeme a sli­bu­jeme, že si od této hodiny a dne nadále budeme vzá­jemně pro­ka­zo­vati a zacho­vá­vati čisté, pravé a upřímné bra­tr­ství, že pro žádné neshody, pro žádné stíž­nosti anebo pře vzá­jemně nesáh­neme po zbra­ních, aniž komu naším jmé­nem po nich sáh­nouti dovo­líme, ale že spíše budeme pod­po­ro­vati podle obsahu a smyslu níže psa­ných usta­no­vení jeden dru­hého proti kaž­dému žijí­címu člo­věku, který by nás anebo někoho z nás se pokou­šel holým skut­kem a bez řád­ného roz­hod­nutí nepřá­tel­sky napadnouti.

Za druhé, že žádný z nás nepo­skytne pomoc nebo radu, ani se nespolčí proti osobě dru­hého a že nebu­deme sami, aniž přes jiného nebo jiné, nějak stro­jiti nebez­pečí či smrt jeho osobě, aniž se spol-čovati s těmi, kteří bez­právné úklady stro­jiti by chtěli, ale že budeme podle mož­nosti pečo­vati o zacho­vání jeho zdraví, života a cti.

Za třetí sli­bu­jeme způ­so­bem výše uve­de­ným, že jestliže někdo nebo někteří z pod­da­ných koho­ko­liv z nás spáchá nebo spáchají nějaká zpus­to­šení, ple­nění, lou­peže, požáry či jiné druhy zlo­činů v krá­lov­stvích, kní­žec­tvích nebo v zemích dru­hého z nás, sta­no­víme, že se tím řečený mír a jed­nota neruší ani neroz­bijí, ale že ti zlo­činci budou pohnáni k zados­tiu­či­nění, ne-li po dob­rém, tedy soudně od toho, v obvodu jehož pra­vo­moci mají byd­liště či na jehož území budou odha­leni jako přestup­nici: takže se z jejich majetku nahradí jimi způ­so­bené škody a oni sami budou podle povahy zlo­činu i jinak pat­řičně potres­táni; ony zlo­čince potom, kteří by se soudu pro­ti­vili, budou jejich páni jak podle byd­liště, tak i podle místa spácha­ného činu zavá­záni a povinni pro­ná­sle­do­vati a hubiti, aniž by jeden čekal na druhého.

Jestliže někdo z nás, v jehož obvodu má pacha­tel byd­liště nebo na jehož území bude zlo­čin spáchán a pacha­tel zadr­žen, zane­dbá a opo­mene výše uve­dené zásady, tehdy, ježto podle práva jej i pacha­tele má stih­nout stejný trest, ten, kdo utr­pěl bez­práví nebo škodu, může toho z nás před níže psa­ným par­la­men­tem nebo kon­sis­to­riem soudně stí­hati a žalo­vati. Za čtvrté sta­no­víme, aby v pří­padě, že by snad někdo nebo někteří, mimo tuto dohodu, lásku a bra­tr­ství naše sto­jící, aniž jim bylo námi ublí­ženo a aniž by byli vypro­vo­ko­váni, proti komu­ko­liv z nás začali válku anebo ji začíti zamýš­leli (čehož se netřeba báti, bude-li trvati toto přá­tel­ství a láska), vyslalo ihned naše níže uve­dené shro­máž­dění ve jménu všech účast­níků této smlouvy a na spo­lečné naše náklady, byť i o to napa­dený druh nežá­dal, své slav­nostní vyslance k urov­nání sporů a obno­vení míru na místo stra­nám vhodné a tam, za pří­tom­nosti spor­ných stran nebo jejich vyslanců, vyba­ve­ných plnou mocí, se pilně a usi­lovně sna­žilo pří­měti sporné strany ke svor­nosti a míru ces­tou přá­tel­ství, je-li to možné, nebo je pohnouti, aby si zvo­lily roz­hodčí či se domá­haly práva před pří­sluš­ným soud­cem nebo par­la­men­tem či kon­sis­to­riem, způ­so­bem, jak níže uvedeno.

A jestliže by pro toho a nebo z viny toho, kdo válku začal, nemohl být sjed­nán mír a jed­nota někte­rým z výše uve­de­ných způ­sobů, tehdy my všichni ostatní jed­no­my­sl­ným a svor­ným roz­hod­nu­tím pomů­žeme napa­de­nému nebo brá­ní­címu se druhu našemu v jeho obraně z desátků našich krá­lov­ství a z pří­jmů, zisku a výnosu našich pod­da­ných, jež prů­měrně ročně po jed­not­livá léta vydá­vají na tří­denní potřeby svého domu a domác­nosti, a to ve výši a tak dlouho, jak by roz­hodlo a sta­no­vilo toto naše shro­máž­dění anebo jeho vět­šina, že je při­mě­řené a vhodné k tomu, aby náš napa­dený druh dosáhl míru.

A aby byly lépe potla­čeny roz­broje války, když již pomyš­lení na ně působí těm, kdo je pod­stu­pují, bolesti a aby se upev­nil mír i mezi ostat­ními Kristu věr­nými, kteří nebe­rou účast na této smlouvě, sta­no­víme a naři­zu­jeme, aby v pří­padě, že by snad vznikly neshody nebo válka mezi dru­hými, do našeho bra­tr­ství neza­hr­nu­tými křes­ťan­skými kní­žaty a mag­náty, vyslalo tehdy naše níže psané shro­máž­dění našim jmé­nem a na naše spo­lečné náklady vyslance, aby podle mož­nosti přá­tel­sky anebo ces­tou práva, jak výše uve­deno, nasto­lili mezi spor­nými stra­nami svor­nost; kdyby obě strany anebo jedna z nich nechtěly anebo nechtěla tímto způ­so­bem se dohod­nouti a od bojů a válek upus­titi, tehdy ať ten, kdo válku začal anebo kdo od války upus­titi nechce, je při­ve­den k pořádku způ­soby a for­mami v před­cho­zím článku uvedenými.

Dále sta­no­víme, že ti, kteří se odváží jakým­ko­liv způ­so­bem rušiti nynější náš mír, nesmějí ani nemo­hou být při­jí­máni, nají­máni, ochra­ňo­váni, pod­po­ro­váni anebo něja­kou přízní pod jakou­ko­liv hle­da­nou zámin­kou obda­řeni v žád­ném z našich krá­lov­ství, kní­žec­tví, pan­ství, území a obvodů, hradů, měst, obcí nebo tvrzí; ale bez ohledu na nějaký ochranný list budou zatý­káni, chy­táni a tres­táni jako ruši­telé obec­ného míru podle povahy zlo­činu nebo pro­vi­nění, jak by toho jeden každý zaslu­ho­val. Kromě toho sta­no­víme a uklá­dáme tímto úřed­ní­kům a pod­da­ným našim, všem i kaž­dému zvláště, aby nikdy – spo­lečně anebo jed­not­livě — nepři­jí­mali žád­ného člo­věka do své ochrany a záštity a aby mu na žádný způ­sob nepo­sky­to­vali a nedá­vali vše­o­becný či zvláštní ochranný list, aniž by pře­dem zvláště a výslovně vyhra­dili, že ochranný list či ona záruka nebu­dou toho, komu jsou vysta­vo­vány, chrá­niti a brá­niti před sank­cemi našeho nyněj­šího míru, aby v pří­padě, že bude nař­čen, pode­zřelý anebo obža­lo­vaný z rušení míru, mohlo proti němu bez pře­ká­žek býti postu­po­váno, jak výše uve­deno, i ces­tou spra­ve­dl­nosti. Kdo se však vědomě spojí s ruši­te­lem nyněj­šího míru a jemu pod jakou­ko­liv hle­da­nou zámin­kou poskytne bud radu, pomoc či pří­zeň či jej při­jme nebo jeho samého ochra­ňo­vati či brá­niti či jemu ochranný list proti naší nynější jed­notě dáti se opo­váží, nechť je sám tres­tán stej­ným tres­tem jako pachatel.

Pro­tože však péče o mír není mys­li­telná bez spra­ve­dl­nosti a spra­ve­dl­nost bez ní, pro­tože ze spra­ve­dl­nosti se mír rodí a je zacho­vá­ván, a pro­tože my a pod­daní naši nemů­žeme bez spra­ve­dl­nosti v míru setr­vá­vati, proto spo­ju­jeme spra­ve­dl­nost s věcí míru; poně­vadž však řád, jenž byl sepsán o soud­ních věcech, doznal v násle­du­jí­cích dobách mno­hých změn a dospělo se až k tomu, že zne­náhla pozbyl vůbec významu a že praxe mu výkla­dem dala úplně jinou podobu, proto pova­žu­jeme řád soudů za úplně zma­tený a domní­váme se, že je třeba podle novo­do­bých oby­čejů, zvyk­lostí a poměrů růz­ných zemí, krá­lov­ství a kní­žec­tví našich zavésti nová práva, z lůna pří­rody čer­paná, a na nové zlo­řády nové léky obje­viti, jimiž by ctnostní lidé byli odmě­ňo­váni a přestup­nici kla­divy trestů neu­stále drceni.

A abychom jed­not­livé věci po pořádku vyři­zo­vali, roz­hodli jsme se pře­de­vším zří­dit jakési obecné kon­sis­to­rium, jež by ve jménu nás všech a celého našeho shro­máž­dění zase­dalo v místě, kde shro­máž­dění samo by právě síd­lilo, a z něhož by se jako ze zřídla roz­tě­kaly pra­ménky spra­ve­dl­nosti na všechny strany. A tento soud bude zří­zen podle toho, jak naše níže psané shro­máž­dění anebo jeho vět­šina usnese a roz­hodne o počtu a kva­litě osob a řádů. A aby na tomto soudě byly spory ke konci při­vá­děny a ne do neko­nečna pro­ta­ho­vány, sta­no­víme, aby podle povahy roze­pří soudce sám i jeho pří­se­dící pro sporné strany řízení vedli a spra­ve­dl­nost nalé­zali prostě a jasně bez for­ma­lit a soud­ního halasu, vůbec upuš­tě­ním od vytá­ček a zby­teč­ných odkladů.

Usná­šíme se dále, aby v pří­padě, že nově vznik­nou nějaké roze­pře a růz­nice mezi námi králi a kní­žaty a jinými účast­níky naší smlouvy, byl jeden dru­hému povi­nen a vázán před sou­dem naším podle práva odpo­ví­dati a s ním spor vésti a zacho­vá­vati při­tom usta­no­vení, roz­hod­nutí a naří­zení, jež naši mluvčí a zástupci anebo jejich vět­šina v shro­máž­dění samém, jak výše uve­deno, vydají a ustanoví.

Dále také sta­no­víme, že naše shro­máž­dění má míti úpl­nou a neo­me­ze­nou vol­nost nále­ži­tými lis­ti­nami, vzá­jemně danými a pře­vza­tými, kte­ré­koli křes­ťan­ské krále, kní­žata a mag­náty, již zatím nejsou začle­něni do této jed­noty, do nyněj­šího našeho míru, jed­noty, lásky a bra­tr­ství při­jí­mati a jmé­nem našim, jako bychom my sami to činili, se zava­zo­vati, jakož i závazky vzá­jem­ného přá­tel­ství při­jí­mati, s tím potom dodat­kem, že hned poté, co takové pře­vzetí bude pro­ve­deno, samo shro­máž­dění nám to všem oznámí, abychom s při­ja­tými k nám byli s to a mohli jed­nati s bra­tr­skou lás­kou, jak se sluší. Pro­tože potom tato jed­nota, poro­zu­mění a láska byly uza­vřeny a usta­vují se hlavně ke slávě a cti bož­ského majestátu, svaté církve řím­ské a víry kato­lické a také, aby bylo možno co nej­rych­leji pomoci těm Kristu věr­ným, kteří jsou utla­čo­váni od kní­žete Turků, nej­zar­pu­ti­lej­šího nepří­tele jména křes­ťanů – proto my, výše uve­dení krá­lové a kní­žata sli­bu­jeme a zapří­sa­háme se Pánu našemu Ježíši Kristu, jeho přeslavné matce Panně Marii a svaté církvi řím­ské, že budeme brá­niti a chrá­niti křes­ťan­ské nábo­žen­ství a všechny utis­ko­vané věřící před nej­špi­na­věj­ším kní­že­tem Turků vzá­jemně spo­je­nými silami a pro­středky, jež budou poměrně sta­no­veny a vyhlá­šeny, k jichž zajiš­tění a zís­kání odve­deme a dáme, pokud to bude třeba, všechny desátky, které jsou pla­ceny kos­te­lům, jakož i duchov­ním a cír­kev­ním oso­bám v našich krá­lov­stvích, kní­žec­tvích a pan­stvích, spolu s řeče­nými pří­jmy, zisky a výnosy našimi a našich pod­da­ných, jež, jak výše uve­deno, jsou po jed­not­livá léta na tři dny vyna­klá­dány a neu­sta­neme v pro­ná­sle­do­vání nepří­tele, bude-li to naším shro­máž­dě­ním uznáno za pro­spěšné, dokud nebude vypu­zen z území křes­ťanů nebo spo­leč­ným roz­hod­nu­tím nebude usne­seno sjed­nati mír, jenž smí býti sjed­nán jen za před­po­kladu, že bez­peč­nost sou­sed­ních křes­ťanů bude pova­žo­vána za zajištěnou.

Kromě toho, pro­tože je třeba obratně a peč­livě pře­dem se všeho vystří­hati, aby neo­pa­trné nestihlo nako­nec neštěstí, proto se usná­šíme, že spo­leč­ným roz­hod­nu­tím celého našeho shro­máž­dění anebo jeho vět­šiny má se sta­no­viti, kdy bude vhodné napad­nouti nepří­tele, jakými pozem­ními a námoř­ními sbory se má vésti válka, pod kte­rými voje­vůdci, jakých strojů nebo váleč­ných pro­středků se má užíti a na kte­rém místě se mají shro­máž­diti všechna pozemní voj­ska, jež potáh­nou dále proti Tur­kům. Dále jakým způ­so­bem by bylo možno zao­pat­řiti za odpo­ví­da­jící ceny potra­viny a uby­to­vání ve měs­tech, ves­ni­cích a jiných vhod­ných mís­tech. Dále jakým způ­so­bem by bylo posta­ráno o spo­leč­nou minci, aby vojáci za pochodu, v ležení a při návratu nebyli v nesnázích.

Dále ať je spo­leč­ným roz­hod­nu­tím usta­no­veno, podle toho, jak se uzná a usoudí, že v budoucnu více pro­spěje křes­ťan­skému nábo­žen­ství a větší bez­peč­nosti věří­cích, komu se co má ode­vzdati v pří­padě, že by se něja­kým způ­so­bem poda­řilo zís­kati něco z rukou nebo moci nepřá­tel, tak, aby nepří­tel nedba­lostí nebo neschop­ností drži­telů znovu povzbu­zený, nezpů­so­bil věří­cím nové újmy, horší před­cho­zích. Kromě toho sta­no­víme, aby každý z nás, jakmile to bude usne­seno, oka­mžitě při­stou­pil k výše uve­de­nému vybí­rání peněz ve svém krá­lov­ství, kní­žec­tví a pan­ství, a to způ­so­bem a for­mou, jež budou sta­no­veny samým shro­máž­dě­ním anebo jeho vět­ši­nou k tomu cíli, aby to zbožné dílo bylo ihned pro­vá­děno a věr­ným v Kristu se pomohlo.

Dále. Aby bylo nále­žitě spl­něno výše i níže sepsané, všechno i jed­not­livě, zava­zu­jeme se a sli­bu­jeme svrchu řeče­ným způ­so­bem, aby každý z nás měl k nej­blíže příští neděli Remi­nis­cere roku čtr­nác­ti­sté­ho­še­de­sá­té­ho­čtvr­tého od naro­zení Páně v městě Basi­leji v Německu své vyslance, muže významné a velmi vážené, vyba­vené nej­úpl­nější mocí a jeho pečetí, kteří by tam všichni nepře­tr­žitě zase­dali po dobu bez­pro­středně násle­du­jí­cího pěti­letí a jmé­nem naším, jmé­nem ostat­ních členů a jmé­nem těch, kdož budou do svazu při­jati, vytvo­řili, usta­vili a před­sta­vo­vali kor­po­raci, jed­notu či řádné kole­gium. A po uply­nutí onoho pěti­le­tého shro­máž­dění basi­lej­ského budiž totéž shro­máž­dění pro další bez­pro­středně násle­du­jící pěti­letí v městě N. ve Fran­cii a po třetí pěti­letí v městě N. v Itá­lii konáno a pořá­dáno za stej­ných poměrů a pod­mí­nek, jak bylo výše usne­seno a usta­no­veno o Basi­leji; aby potom vždy po pěti letech měnilo své sídlo až do doby, než by samo shro­máž­dění nebo vět­šina sta­no­vila a roz­hodla jinak. Shro­máž­dění nechť má jednu vlastní a zvláštní radu, jejímž před­se­dou (nechť je) N. jako otec a hlava a my, ostatní křes­ťan­ští krá­lové a kní­žata buď­mež údy.

Ať také má řečené kole­gium nad námi všemi a pod­da­nými našimi, jakož i těm, kdo se dob­ro­volně pod­volí, jurisdikci nespor­nou i spor­nou spolu s čis­tou a smí­še­nou pra­vo­mocí, podle toho, jak o tom roz­hodne a sta­noví toto shro-děni anebo jeho vět­šina. Posléze ať má vlastní znak, pečeť u ipo­leč­nou pokladnu a veřejný archiv, syn­dika, fiskála, úřed­níky a všechna ostatní práva dovo­lené a řádné kor­po­raci jak­ko­liv pří­slu­še­jící a pat­řící. A aby byla každé zemi zacho­vána nepo­ru­šena její práva, usná­šíme se, aby do čela vyš­ších úřadů shro­máž­dění byli v kaž­dém národě, kde samo shro­máž­dění by síd­lilo, sta­věni ti, kdo z národa toho jsou zro­zeni a kdo znají a chá­pou jeho mravy a zvyky.

Konečně, aby našemu shro­máž­dění nechy­běly pro­středky na vydání a náklady, jež jsou nutné a uži­tečné pro zacho­vání míru, vyko­ná­vání soud­nic­tví, vysí­lání vyslanců a poslů na různé strany a na opat­ření i jiných potřeb, sli­bu­jeme a zava­zu­jeme se, že každý z nás bez dal­šího pro­dlení pošle a předá do veřej­ného archivu výběr­čím a radě řeče­ného shro­máž­dění desátý díl všech peněz, jež mají být vybrány jím anebo jeho jmé­nem z desátků, tří­den­ních výnosů nebo zisků, jak výše uve­deno, a to v době, kte­rou samo shro­máž­dění anebo jeho vět­šina určí. A jestli tak neu­činí, může a musí jej syn­dik nebo fiskální pro­ku­rá­tor tohoto shro­máž­dění ihned před jeho par­la­men­tem anebo sou­dem zaža­lo­vati a soudně vymá­hati peníze spolu s náhra­dou škody a vzniklou ztrá­tou, jakož i nás ostatní, zavá­zané sli­bem víře námi daným, napo­me­nouti a vybíd­nouti, abychom řečené peníze, náhradu škody a vzniklou ztrátu od něho a jeho pod­da­ných mocí vojen­skou vymá­hali a vynu­co­vali, aby, jak výše uve­deno, byly vyna­lo­ženy na spo­lečné potřeby shro­máž­dění. Dále pro­hla­šu­jeme a sta­no­víme, abychom v tomto shro­máž­dění měli a tvo­řili jeden hlas my, král Fran­cie spolu s ostat­ními králi a kní­žaty Galie, druhý potom my, krá­lové a kní­žata Německé říše a třetí my, dóže benát­ský spolu s kní­žaty a měst­skými obcemi Itálie.

A kdyby se k této naší jed­notě, přá­tel­ství a bra­tr­ství při­po­jil král Kas­tí­lie anebo jiní krá­lové a kní­žata národa hispán­ského, budou oni sami docela podobně míti ve shro­máž­dění, kor­po­raci a kole­giu jeden hlas. Kdyby však mezi vyslanci králů a kní­žat jed­noho a téhož národa byly o nějaké zále­ži­tosti dány a vzne­seny pro­ti­chůdné názory, sta­noví se, aby dále pla­tilo – jakoby od samot­ného národa jed­no­my­sl­ným sou­hla­sem roz­hod­nuto a naří­zeno – to co od vět­šiny bylo uznáno a usne­seno. Byla-li by rov­nost hlasů, mají míti pře­vahu ti vyslanci, kteří ve srov­nání s dru­hými by vyni­kali vět­šími záslu­hami a důstoj­ností svých pánů, jež zastu­pují. A byli-li by si rovni v záslu­hách a důstoj­nosti, bude pone­cháno volbě ostat­ních národů, v této dohodě sdru­že­ných, ke které ze stran by se přiklonily.

A aby byla odstra­něna jaká­ko­liv pochyb­nost, je sta­no­veno, aby v pří­padě, že některý z našich králů nebo kní­žat vyšle do řeče­ného shro­máž­dění více vyslanců, měli tito všichni toliko jeden hlas, totiž hl.i‘, samého vysí­la­jí­cího \ jeho národní kurii řeče­ného shro­máž­děni, Dále ježto Pismo dosvěd­čuje, že tomu, kdo pomůže, roz­množí, min.mi \ini Kris­tovu, je určeno místo v nebi, kde bla­žení se ti .1 víi­nusii, niiiiu ticha dou­lati, ze k věci lak svaté, tak zbožné a tak nutné všichni ostatní křes­ťane dob­ro­volně ruce při­loží, pro­tože ten, kdo nyní odmítne poskyt­nout pomoc proti Tur­kům, se pro­hlásí za zřej­mého ochránce bezbož­nosti a nepřá­tel kříže Kristova.

A proto se usná­šíme, že jed­no­my­slně my všichni, pomocí našich slav­nost­ních vyslanců, vším nám mož­ným úsi­lím a péči a způ­soby a for­mami, jež určí řečené shro­máž­dění u nej­vyš­šího kněze zajis­tili, aby Jeho Sva­tost obrá­tila pozor­nost na to, že výše uve­dené vybí­rání desátků je žádáno na zabez­pe­čení míru křes­ťanů, k obraně Kristu věr­ných a k boji proti nepřá­te­lům kříže; a aby jako otec a pas­týř věří­cích z vel­ko­my­sl­nosti své dob­roty povo­lil a pod přís­nými tresty svými obec­nými a auten­tic­kými slav­nost­ními listy vyko­na­va­te­lům, kteří mu budou jme­no­váni a k tomu nej­úpl­nější for­mou usta­no­veni a vysláni, při­ká­zal, aby řečené desátky byly dávány, odvá­děny a vyplá­ceny způ­so­bem a za pod­mí­nek, jež mu budou naším jmé­nem nabíd­nuty; a aby rychle skon­co­val všechny války a nešváry mezi cír­kev­ními kní­žaty, kteří nejsou členy této smlouvy, a hlavně ony, které by něja­kým způ­so­bem mohly být na pře­kážku dokon­čení válek proti Tur­kům a zacho­vání řeče­ného míru, anebo aby do každé země vyslal někte­rého z legátů, muže naprosto spo­řá­da­ného života, pocti­vého a zku­še­ného, plnou mocí k tomu opat­ře­ného, muže, který by řád, řeč a zvyky této země znal a jim rozu­měl, aby se pat­řič­ným úsi­lím a péčí při­či­nil a sporné strany se přá­tel­sky vyrov­naly. Jestli by to však uči­niti nechtěly, ať z moci jemu svě­ře­ného pří­kazu mezi nimi trva­jící nešváry skončí a soudně rozhodne.

A ať Jeho Sva­tost svolá ostatní kní­žata a obce Itá­lie a je pod bož­skými sank­cemi a přís­nými tresty napo­mene a požádá, aby oni, jako nad ostatní národy bližší sou­sedé Tur­kům, při­stou­pili k vybu­do­vání námoř­ního loďstva spolu s ostat­ními křes­ťany a jim při­spí­vali a odvá­děli poměr­nou výpo­moc ke cti a slávě boží a obraně věří­cích, aby toto dílo obrany víry dospělo tím chvá­ly­hod­něji k vytou­že­nému cíli. Kromě toho, aby mír a toto ujed­nání byly nepo­ru­šeně zacho­vány, roz­hodli jsme se a sli­bu­jeme, že v pří­padě, že někdo z nás bude povo­lán do nebeské vlasti, nebude žád­nému jeho dědici nebo nástupci dovo­leno ujmouti se krá­lov­ství, kní­žec­tví nebo pan­ství a ani nesmí k tomu býti při­puš­těn, dokud by dříve nepři­slí­bil svým ote­vře­ným lis­tem, opat­ře­ným pečetí a jako obec­nou záru­kou našemu shro­máž­dění pro potřeby koho­ko­liv z nás daným, že on sám bude všechno i jed­not­livě, výše a níže sepsané, zacho­vá­vati s nez­vikla­tel­nou věrností.

A jestli naše řečené shro­máž­dění nebo jeho vět­šina nařídí, roz­hodne a usnese ještě něco jiného, než výše uve­deno, co bude jakým­ko­liv způ­so­bem pra­co­vati pro mír a pro­spí­vati míru a spra­ve­dl­nosti, jakož i obraně věr­ných křes­ťanů, toho v celku i jed­not­livě budeme dbáti a opravdu toho šet­řiti, jakož i konati to, co vyža­duje a k čemu zava­zuje pouto oprav­do­vého a upřím­ného bra­tr­ství a co je shr­nuto v našem pří­tom­ném listě po odstav­cích a jejich obsahu ve všech jeho bodech, klau­zu­lích, člán­cích a větách i kapi­to­lách. K dosvěd­čení a utvr­zení čehož při­po­jil každý král a kníže naše k pří­tom­nému listu pečeť svého majestátu. Dáno a pro­jed­náno atd.

(Z latin­ského ori­gi­nálu do čes­kého jazyka pře­lo­žil Jaro­mír Kincl)

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht