Zákon Sudnyj Ljudem

Zákon sud­nyj byl sesta­ven na žádost morav­ských kní­žat. Ros­ti­sla­vovi zále­želo na tom, aby na Velké Moravě byl zave­den byzant­ský „dobrý zákon“, který by regu­lo­val pře­de­vším rodinné vztahy. Zákon sud­nyj je z velké části doslov­ným pře­kla­dem byzant­ské právní pří­ručky, tzv. Eklogy (asi z roku 740). Samo­statně byly kon­ci­po­vány a při­dány stati 1, 2, 7a a ke konci 30a závěr k celému dílu. Další změny oproti Ekloze jsou pro­ve­deny na mís­tech, kde jsou hrdelní a mrza­čící tresty zmír­něny nebo nahra­zeny cír­kev­ním poká­ním. Veš­keré změny oproti Ekloze jsou zvý­raz­něny kurzívou.

Novo­český pře­klad této nej­starší slo­van­ské právní památky poří­dil Josef Vašica. Text je pře­vzat z jeho knihy Lite­rární památky epo­chy vel­ko­mo­rav­ské. Praha: Lidová demo­kra­cie 1966, s. 149–156.

1

Před vše­o­bec­ným záko­ní­kem třeba se zmí­nit o víře boží. Proto svatý Kon­stan­tin napřed v prv­ním zákoně napsal a řekl takto: Každý sta­tek, v němž se konají oběti nebo pří­sahy pohan­ské, ať jest ode­vzdán božímu chrámu se vším jmě­ním, které mají ti pánové v tomto statku. Ti, kdo konají oběti a pří­sahy, ať jsou pro­dáni s veš­ke­rým svým jmě­ním, cena pak za ně str­žená ať se dá chudým.

2

V každé při a žalobě a udání je povin­ností kní­žete a soudce nepři­jí­mat udání bez mno­hých svědků, ale třeba říci stra­nám a žalob­cům a uda­va­čům: nedo­ká­žete-li to pří­sež­níky, jak velí i zákon boží, oče­ká­vejte, že při­jmete týž trest, který jste vyslo­vili proti dru­hému. Tak velí boží zákon, a kdo ho neza­cho­vává, budiž pro­klet. (Deut 19.18–19)

3

O KOŘISTI

Kdo vychází proti nepří­teli do boje, má se chrá­nit všech zlých slov a skutků, má mít na mysli Boha a konat mod­litbu a s roz­va­hou vést boj, neboť pomoc dává se od Boha těm, kdo mají srdce roz­vážné. Neb vítěz­ství v boji není v přemnohé síle, nýbrž moc je od Boha. Dá-li tedy Bůh vítěz­ství, šestý díl ať si vezme kníže a celou ostatní částku ať si vezme vše­chen lid a roz­dělí rov­ným dílem, velcí i malí. Neboť župa­nům stačí díl kní­žecí a pří­růs­tek žoldu jejich muž­stva. Najdou-li se mezi nimi někteří, buď kmeti nebo prostí vojíni, kteří se odváží a vyko­nají chrabré a rekovné činy, kníže nebo voje­vůdce právě tam pří­tomný ať z řeče­ného kní­že­cího podílu jim přidá, jak se sluší, aby je vyzna­me­nal. Podle částky, jež při­padá na ty, kteří se účastní boje, ať je i částka těch, kteří zůsta­nou v táboře. Neboť tak je to řečeno a napsáno a usta­no­veno od pro­roka Davida. (1 Král 30.24)

 

4

Má-li kdo svou ženu a při­mě­šuje se k otro­kyni, když je tento pře­čin pro­ká­zán, má tato být pro­dána od kní­žete té země do jiné země, cena pak za ni str­žená má se dát chudým. Rov­něž smil­ník má být jím podle zákona božího při­ká­zán kně­žím na sed­mi­leté pokání: dvě léta ať stojí venku před božím chrá­mem po čas mše, dvě léta ať vchází do chrámu do sva­tého evan­ge­lia a ostatní (část mše) ať stojí venku a poslou­chá mši, další pak dva roky do věřím v jedi­ného Boha, a sedmý rok ať stojí, ale ať nepři­jímá. Po skon­čení sedmi let, v osmý rok, ať při­jímá. jsou však povinni nejísti leda toliko svůj chléb a vodu po sedm let.

5

Kdo se dopouští smil­ství s cizí otro­kyní, ať zaplatí 30 stljazů pánu otro­kyně a sám se podrobí sed­mi­le­tému pokání, jak jsme řekli, aby nebyl poku­to­ván. Je-li chudý, ať podle svého majetku zaplatí pánu otro­kyně a sám se podrobí řeče­nému pokání.

6

Kdo se dopouští smil­ství s jep­tiš­kou, tomu (podle svět­ského zákona uře­zá­vají nos), ale podle cír­kev­ního ať se mu uloží pokání 15 let.

7

Kdo si vezme za ženu matku svého kmo­t­řence, podle zákona svět­ského oběma  jim uře­zá­vají nos a roz­lu­čují je od sebe, ale podle cír­kev­ního zákona ať jsou roz­lou­čeni a ať jsou podro­beni pokání 15 let. řád pak tohoto pokání je takový: pět let stát venku s plá­čem a poslou­chá­ním mše, potom čtyři v chrámě do sva­tého evan­ge­lia a tři do Věřím v jedi­ného Boha a tři až do konce (mše)… o chlebě a vodě. A když ukončí svou lhůtu, v šest­nác­tém roce ať při­jí­mají. Týž trest ať stihne toho, kdo se ožení se svou křestní dce­rou nebo se pro­viní s vdanou.

7a

O SVĚDCÍCH

Nad všemi těmito má kníže a soudce v každé při konat vyšet­řo­vání s veš­ke­rou pozor­ností a trpě­li­vostí a neod­su­zo­vat bez svědků, nýbrž vyhle­dá­vat svědky pravé, kteří se bojí Boha a jsou vážení a nemají žád­ného nepřá­tel­ství ani zlosti ani odporu ani žaloby s tím, o němž vypo­ví­dají, ale pro strach Boží a jeho spra­ve­dl­nost. Počet pak svědků ať bývá jede­náct nebo více než tento počet, při malých spo­rech od sedmi do tří, ne však méně než tento počet. Soudce pak má moc vzít zástavu od toho, proti němuž vypo­ví­dají, a určit svěd­kům buď pří­sahu nebo peně­ži­tou pokutu nebo týž trest, budou-li v některé době při­sti­ženi, že lžou. Nemají se pak při­jí­mat ani v jedné při za svědky ti, kdo budou někdy usvěd­čeni ze lži nebo z pře­stu­po­vání zákona božího, nebo že vedou život zví­řecí, nebo ti, kteří nejsou pří­četní, a proto se ku pří­saze nepři­pouš­tějí.

8

Kdo svedl dívku pannu, ale ne se svo­le­ním rodičů, když tito se o tom poz­ději dovědí, bude-li si ji přát pojmout za ženu a rodiče její to rov­něž budou chtít, ať je svatba. Pakliže se bude jeden z nich zdrá­hat, a je-li to člo­věk vážený pro své bohat­ství, ať dá dívce za zne­u­ctění litru zlata, to jest 72 stljaze. Je-li chudší, ať dá polo­vici svého jmění. Je-li však nema­jetný, ať jej soudce země potrestá bitím a vyhostí ze své oblasti. Je pak povi­nen podro­bit se pokání sedmi let, jak jsme napsali.

9

Kdo zná­sil­nil dívku pannu na pus­tém místě, kde nebylo nikoho, kdo by jí mohl pomoci, ať jest poku­to­ván a jeho maje­tek ať je dán dívce.

10

Kdo svedl dospí­va­jící dívku před dobou tři­nácti let, ať je poku­to­ván vším svým majet­kem a výnos ať se dá dívce. Podle cír­kev­ního zákona on i ten, kdo se dopus­til násilí na dívce zasnou­bené muži, všichni pod­lé­hají sed­mi­le­tému pokání, jak jsme již dříve řekli stran ženy vdané.

11

Kdo svedl dívku zasnou­be­nou muži, tře­baže k ní vešel s jejím svo­le­ním, tomu má být uříz­nut nos.

12

Krvesmil­níci, uza­ví­ra­jící sňa­tek s pokrev­nými, ať jsou rozloučeni.

13

Kdo má dvě ženy, ať vyžene poz­dější i s dětmi a ať jest bit, pokání pak sedmi let.

14

Kdo pod­pa­luje cizí les nebo kácí z něho stromy, jest povi­nen dvojnásobkem.

15

Kdo z něja­kého nepřá­tel­ství nebo pro lou­pež majetku zapa­luje ohněm obytná sta­vení, je-li to v městě, ať ho upálí ohněm, pakliže to je ve vsi nebo ve statku, ať ho mečem popraví, ale podle cír­kev­ního zákona se pře­dává na pokání dva­nácti let, poně­vadž je to nepří­tel. Chce-li kdo spá­lit str­niště nebo křoví na svém poli a zažehne oheň a ten oheň pře­skočí a zapálí cizí pole nebo cizí vinici, třeba věc posou­dit a vyšet­řit, a stalo-li se to tím, že z nevě­do­mosti nebo z leh­ko­my­sl­nosti zapá­lil oheň, ať vyho­ře­lého odškodní; nebo by zapá­lil oheň za větr­ného dne nebo neu­či­nil potřebná opat­ření řka: oheň se neroz­šíří, nebo kdyby mu bylo líno, nebo nebylo by mu to nemožné, a oheň spálí, ať zaplatí a ať jest bit. Pakliže by všechno zacho­val, a náhle pře­kvapí bouře, a proto se oheň daleko roz­šíří, ať není odsou­zen. Jestliže se bleskem zapálí něčí dům a shoří to nebo ono z jeho vlast­ního obydlí, a oheň se roz­šíří a sežehne nako­nec domy okol­ních jeho sou­sedů, jeli­kož požár ten vznikl zne­na­dání, nebývá odsouzen.

16

Nikdo ať toho, kdo se utíká do chrámu, nási­lím nevy­vede, ale ten, kdo se sem utekl, ať vyloží knězi svou věc a vinu jím spácha­nou, a ten ať jej pře­vezme jako ute­čence, aby jeho zlo­čin byl podle zákona vyšet­řen a pro­zkou­mán. Pokusí-li se kdo, ať je to kdo­koli, nási­lím vyvést z chrámu toho, kdo se sem utekl, ať dostane 140 ran, a potom ať se, jak náleží, pro­zkoumá zlo­čin toho, kdo se sem utekl.

17

Má-li kdo s někým spor a neo­známí to vla­dy­kům, ale jedná o své újmě a buď mocí nebo nási­lím chce pro­sa­dit svou, i když tak učiní opravdu, aby dostal své, ať ztratí svou věc a ať ji vrátí. Pakliže vezme něco cizího, ať je bit od vla­dyky té země, poně­vadž se nepodro­buje moci a sám se stává svým msti­te­lem. A když takto si počíná, ať resti­tu­uje to, co vzal.

18

Mluví-li rodiče a děti proti sobě, ať se jim nevěří. A ani pro pána ani proti pánovi buď otrok či pro­puš­tě­nec ať nebývá svědkem.

19

Kdo koupí od cizích vojínů váleč­ného zajatce a resti­tu­uje ho k sobě do domu, má-li zaja­tec obnos, který zaň dal, a dá jej za sebe, ať ode­jde svo­bo­den. Pakliže ho nemá, ať ten, kdo jej kou­pil, podrží si jej jako námezd­níka, dokud si neod­pra­cuje obnos, na němž se dohodli. Při tom mzda, na každý rok tři stljazy, se mu určuje před svědky. A ten, kdo ji takto dovrší, bývá pro­puš­těn na svobodu.

20

Svěd­kové z posle­chu ať nesvědčí a neří­kají: sly­šeli jsme od někoho, že tento je dluž­ník, nebo něco jiného svědčí z posle­chu, i když jsou to župani, kteří svědčí.

21

Vojíni, kteří byli zajati a zapřeli sva­tou naši křes­ťan­skou víru, kdy se vra­cejí do své země a k svému občan­skému právu, ať jsou pře­dáni církvi.

22

Vypůjčí-li si kdo koně do urči­tého místa a odvede-li jej nebo pošle za místo určené, a při­hodí-li se, že se poškodí nebo zemře, musí vypůj­čo­va­tel dát odškodné pánu koně.

23

Kdo zavřel cizí doby­tek a buď hla­dem umo­řil nebo nějak jinak zahu­bil, budiž odsou­zen k dvojnásobku.

24

Kdo krade na vojně, je-li to zbraň, ať je bit; je-li to kůň, ať je pokutován.

25

Pán otroka, který krade, chce-li si podr­žet tako­vé­hoto otroka, ať nahradí škodu; nechce-li mít tohoto otroka, ať jej ode­vzdá do otroc­tví okradenému.

26

Kdo cizí stádo jak­koli zahání, uči­nil-li tak poprvé, ať je bit; jestliže podruhé, ať je vyhnán ze země; jestliže potřetí, ať je poku­to­ván, ale teprve až navrátí vše, co byl odehnal.

27

Kdo mrtvé v hrobě svléká, ať je pokutován.

28

Kdo vstu­puje do kně­žiště ve dne nebo v noci a vezme něco z posvát­ných nádob nebo rouch nebo z jaké­koli jiné věci, ať je poku­to­ván; a kdo vezme něco z chrámu mimo kně­žiště, ať je bit, ostří­hán a poslán ze země jako bezbožník.

29

Kdo ukradne svo­bod­ného člo­věka a prodá nebo zot­ročí, ať je zot­ro­čen, jako i on svo­bod­ného člo­věka zot­ro­čil, ať vstoupí do téhož otroctví.

30

Kdo láká k sobě cizího otroka a skrývá ho a nezjeví, kde jest, je povi­nen resti­tu­o­vat tohoto svému pánu a jiného tako­vého otroka dát nebo jeho cenu.

30a

PŘE MANŽELŮ

Moud­rost Tvůrce a Spa­si­tele našeho Pána Boha nás učí, že man­žel­ské sou­žití je od Boha neroz­luč­ným. Ten totiž, který stvo­řil člo­věka nejsou­cího v bytí, nestvo­řil stejně ženu tím, že by vzal hlínu ze země, ačkoli mohl, ale vzal žebro z muže a stvo­řil ji, aby takto moudře slou­če­ním jed­noho těla ve dvou oso­bách uzá­ko­nil neroz­lučné man­žel­ství. Proto ani ženu, jež z ďábel­ské lsti začala hořké ochut­nání a dala z téhož ochut­nání muži oku­sit, od něho neroz­lou­čil, ani také muže, který se dopus­til s man­žel­kou přestou­pení pří­kazu božího, od ženy neroz­lou­čil, ale ulo­žil jim za ten hřích utr­pení, man­žel­ství však jejich nerozloučil.

Tímto tedy záko­nem – již zje­ve­ným a opět potvr­ze­ným od evan­ge­lia tehdy, když se fari­ze­ové otá­zali Krista Boha našeho, zda je dovo­leno pro­pouš­těti vlastní ženu pro každý hřích, a Ježíš odpo­vě­děl: Co Bůh spo­jil, člo­věk ať neroz­lu­čuje kromě pří­činy smil­stva (Mat 19.3) – i my se řídíme jakožto oprav­doví učed­níci Krista Boha a neod­va­žu­jeme se nic jiného uzá­ko­nit. Poně­vadž však od ďábla vpadá mezi man­žely nená­vist pro žaloby nebo pro těles­nou nebo jinou špat­nost, proto do počtu věcí, pro které se man­želé roz­lu­čují, sta­no­víme záko­nem tyto:

Roz­lu­čuje se muž od své ženy pro takový hřích, a bude-li žena usvěd­čena, že činí jaký­koli úklad jeho životu, nebo ačkoli se dově­děla o něja­kých zlých skut­cích jiných osob proti muži, neo­známí mu to, a upadne-li do nemoci malomocenství.

Opět pak žena se roz­lu­čuje od svého muže, bude-li jí činit nějaký úklad, nebo ač ví to o jiném, neo­známí jí to, a upadne-li do nemoci malo­mo­cen­ství, a při­hodí-li se, že jeden z nich před man­žel­ským sty­kem upadne do zlé nemoci.

Toto vše náleží kní­ža­tům a soud­cům se svědky vyšet­řit, jak jsme shora napsali, na soudu božím, kte­rým se mají všechny zlo­řády lid­ské od kní­žat sou­dit. A proto nesmíme se ohlí­žet na nikoho, ale všechny den co den vyu­čo­vat v božím zákonu a dou­fat v Krista Boha, že na vše­o­bec­ném soudu usly­šíme bla­žený hlas: pojďte požeh­naní slu­žeb­níci věrní, nad mno­hým vás usta­no­vím, vejděte v radost Pána Boha vašeho a veselte se s anděly na věky věků.(Mat 25.21) Amen.

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht