Evropa a svět islámu

Po vel­kou část uply­nu­lých 1300 let pohlí­želi Evro­pané na islám jako na hrozbu. Zbožné křes­ťany tato víra pobu­řo­vala. Islám uznává jedi­ného Boha jako stvo­ři­tele světa, ale popírá učení o Tro­jici. Při­jímá Ježíše jako pro­roka naro­ze­ného z panny, ale popírá jeho bož­ství a ukři­žo­vání. Učí o soud­ném dni, nebi a pekle, ale za hlavní nebeskou odměnu jako by pova­žo­val sexu­ální rado­vánky. Dále islám pohlíží na křes­ťan­skou Bibli jako na slovo Boží, ale nej­vyšší auto­ritu při­pi­suje knize, která jak se zdá, z velké části bib­lické učení popírá. Křes­ťan­ské státy se cítily ohro­ženy úspě­chem mus­lim­ské moci, která v 8. sto­letí pro­nikla až do Fran­cie, v 16. a 17. sto­letí pro­nikla hlu­boko do střední Evropy a téměř tisíc let hlíd­ko­vala v plné zbroji u již­ních a východ­ních hra­nic křes­ťan­stva. I v 18. a 19. sto­letí, kdy se směr tlaku obrá­til a svě­tem se šířila evrop­ská moc, mus­li­mové stále pla­tili za nebez­pečí – ten­to­krát pro bez­peč­nost evrop­ských impé­rií. Tyto sku­teč­nosti utvá­řely evrop­ské postoje k islám­skému světu. V očích Evro­panů tato své­rázná civi­li­zace nebyla jimi doce­něna pro své vlastní hod­noty, ale spíše jim poslou­žila jako kon­trastní pozadí, na němž bylo možno lépe roz­po­znat evrop­skou identitu a měřit výsledky, kte­rých Evropa dosáhla. Evropa od počátku zau­jí­mala k islámu zásadně nepřá­tel­ské postoje. Ranně stře­do­věcí Evro­pané si mys­leli, že islám není nic jiného, než kacíř­ství odvo­zené z křes­ťan­ského učení. Až počát­kem 12. sto­letí, od doby první kří­žové výpravy, se vyvi­nulo i poně­kud seri­oz­nější hod­no­cení, ovliv­něné také pře­kla­dem Koránu do latiny, který v roce 1143 pře­lo­žil ang­lický uče­nec Robert Ket­ton. Ve 13. a 14. sto­letí si Evro­pané začali klást otázku, do jaké míry lze Korán sla­dit s Evan­ge­liem jako jeho potvr­zení. Další otázka byla úto­kem na posta­vení Muha­m­mada jako pro­roka. Jak mohl být Božím pro­ro­kem muž, který neko­nal žádné zázraky a který podle křes­ťan­ské legendy lhal a hol­do­val neřes­tem. Pro účely křes­ťan­ské pole­miky byly vyčle­něny dva okruhy. Jako první údajná islám­ská pod­pora uží­vání síly (křes­ťané také vedli svaté války) a sexu­ální nevá­za­nost, které se podle těchto před­stav mus­li­mové těšili už na tomto světě spolu se smys­lo­vým opo­je­ním, které jim bylo slí­beno na věč­nosti. Pří­kla­dem k těmto otáz­kám může být spis Danta v jeho spise Peklo. V tomto spise si pro Muha­m­mada, faleš­ného pro­roka vymys­lel hrozný osud, včetně dal­ších mus­limů. Až do 18. sto­letí se Evropa nedo­ká­zala shod­nout na úloze Muha­m­mada a islámu. Napří­klad Mar­tin Luther hod­no­til řím­sko­ka­to­lic­kou cír­kev a Muha­m­ma­dovo kacíř­ství jako ďáblovo dílo v křesťanstvu.

Od 18. sto­letí se začal utvá­řet základ pro širší pocho­pení islámu. Evro­pané si začali více vší­mat jiných způ­sobů chá­pání světa. Také se vyví­jel postoj evrop­ských moc­ností k jejich pro­tějškům v mus­lim­ském světě od někdej­šího stra­chu z osman­ské hrozby k naprosté sebe­jis­totě, pro­tože osman­ská i safí­jov­ská a mughal­ská říše upa­daly. Kon­cem 18. sto­letí si Evro­pané ve vzta­zích k mus­lim­ským moc­nos­tem již plně uvě­do­mo­vali svou pře­vahu. Toto bylo vyjá­d­řeno fran­couz­ským vpá­dem do Egypta v roce 1798 a o rok poz­ději nastalo brit­ské dobytí Mais­úru jako poslední bašty indic­kých mus­limů. V 19. a 20. sto­letí se k Bri­tům a Fran­couzům v úsilí o pod­ma­nění mus­lim­ských národů při­po­jili i Rusové a Holan­ďané a rostla dál až do roku 1920, kdy se podle smlouvy ze San Rema v evrop­ském područí octly více než tři čtvr­tiny mus­lim­ského světa. Evro­pané se hlou­běji sezna­mo­vali s mus­lim­skou civi­li­zací a před nimi se ote­ví­rala cesta k hlub­šímu pocho­pení islámu. Přesto křes­ťan­ští misi­o­náři vyu­ží­vali pří­le­ži­tostí, které jim ote­vřela nová impé­ria, a vypra­vo­vali se k mus­lim­ským náro­dům ve vět­ším počtu, než kdy­koli dříve. Někteří z nich, jako brit­ský ces­to­va­tel David Livings­tone, pro­je­vo­vali k mus­li­mům vřelý vztah, jiní až pří­liš ochotně sklouzli k tra­dič­nímu vzorci křes­ťan­ských předsudků.

Spolu s roz­ši­řu­jí­cím se okru­hem postojů se roz­ví­jelo také stu­dium islám­ské víry a spo­leč­nosti. Začalo přes­něj­šími pře­klady Koránu: Marra­ciho do latiny v roce 1698 a Sale­o­vým do ang­lič­tiny v roce 1734. Saleův Korán také uvá­děl před­běž­nou roz­pravu, v níž hovo­řil s obdi­vem o tom, čeho mus­li­mové dosáhli a vyu­žil mus­lim­ských pra­menů k vylí­čení jejich dějin. Během 19. sto­letí se okruh stu­dia dále roz­ši­řo­val, když bada­telé v obo­rech pro toto období tak pří­znač­ných jako reli­gi­o­nis­tika, bib­lická kri­tika a srov­ná­vací filo­lo­gie, zařa­dili do svého zor­ného pole také islám a jazyky, jimiž mluví mus­li­mové. Počát­kem 20. sto­letí se stu­dium islámu usta­no­vilo jako samo­statná disciplína.

Odsu­zo­vání islámu, které někdy pře­růstá v ote­vřené nepřá­tel­ství, se opravdu zdá hlu­boce zako­ře­něné ve svět­ské kul­tuře Západu. Na druhé straně křes­ťan­ští vedoucí čini­telé již nesmýš­lejí nepřá­tel­sky a nechtějí již zdů­raz­ňo­vat, co je dělí od velké mono­te­is­tické víry, s níž po celá sta­letí sou­pe­řili. V tomto duchu Druhý vati­kán­ský kon­cil, aniž se vyslo­vil k otázce, zda Korán je či není Božím slo­vem, žádá křes­ťany, aby pohlí­želi na islám s pocho­pe­ním v srdcích.

Auto­rem tohoto textu je Anna Novotná, stu­dentka let­ního semestru kurzu e‑semestr dějepis.com v roce 2006. Zve­řej­něno se svo­le­ním autora.

© 1997 - 2024, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht