Fénicie a Féničané

Sta­ro­věká Féni­cie se nachá­zela na úzkém pruhu pobřežní kra­jiny při západ­ních sva­zích Liba­non­ského pohoří severně od Pales­tiny. Zemi roz­dě­lo­valy hor­naté výběžky. Nej­dů­le­ži­těj­šími obchod­ními a pří­stav­ními městy byly Tyros, Sídon, Bery­tos, Gubel, Arvad. Féni­cie pat­řila od roku 63 př. n. l. k řím­ské kolo­nii Syria. Fénická města žila samo­stat­ným živo­tem poli­ticky i kul­turně a měla i svůj pan­teon a svého bož­ského ochránce (hlav­ním bohem byl Baal Ham­mon). V prv­ním tisí­ci­letí př. n. l. se dostali do západ­ního Stře­do­moří a jak dokládá Bible, v době Šalo­mou­nově navá­zali trvalé styky s Tar­ši­šem, měs­tem, které leželo neda­leko dneš­ního Cádizu.

Féni­čané byli semit­ským kme­nem z čeledi tan­zán­ské, jehož čle­nové se pro nedo­sta­tek mož­nosti jiného způ­sobu obživy věno­vali obchodu a stali se prv­ním pla­vec­kým náro­dem světa. Dobře také ovlá­dali různá řemesla a vyvá­želi své výrobky do světa. Byly to před­měty hrn­číř­ské, z kovu, ze skla, které prý vyna­lezli, bavl­něné oděvy a jemně barevné látky, zejména nachové. Tech­no­lo­gie výroby nachové barvy z červce nacho­vého se rov­něž při­pi­suje jim (foi­nix = řecky pur­pu­rová barva).
Vzhle­dem k silné baby­lon­ské kon­ku­renci na východě hle­dali odbyt na západě a pla­vili se až ke Gibral­tar­ské úžině, dokonce prý obe­pluli Afriku a dostali se také až do Bri­tá­nie. Doba jejich roz­ma­chu trvala asi od roku 1200 do roku 900 př. n. l., v té době byli poměrně samo­statní. Stále se však museli brá­nit proti Egyp­ťa­nům, Asy­řa­nům a Babyloňanům.

Féni­ča­nům patří jedi­nečná zásluha o kul­turu lid­stva tím, že vyna­lezli hlás­kové písmo. Vzniklo z pře­vza­tých hie­ro­gly­fic­kých znaků a mělo 22 pís­men. Od Féni­čanů se nau­čili psát Izra­e­lité, Řekové, od nich Etrus­kové a jejich pro­střed­nic­tvím Římané. Latin­sky zní název kmene Poeni (čti Péni), Punové.

Při vyjížď­kách ze svých měst, zejména Tyru, zalo­žili kolo­ni­ální pan­ství, sklá­da­jící se z kupec­kých pří­stav­ních osad. Nejednalo
se však o osíd­lení vět­ších území, jak se o to sna­žily tzv. moř­ské národy, ale o malá obchodní cen­tra, zalo­žená v příhodném
pří­rod­ním pří­stavu. Cesty Féni­čanů za teh­dej­ších pod­mí­nek plavby trvaly i něko­lik let. Proto bylo třeba na trase zaklá­dat pří­stavy a kupecké osady. Ve 12. – 11. stol. př. n. l. byly takto zalo­ženy osady Gades (dnešní Cádiz) ve Špa­něl­sku, Lix (dnešní Larache) v Maroku a Utika v dneš­ním Tunisku. Kon­cem 9. sto­leti př. n. l. ros­toucí asyr­ská hrozba při­nu­tila Féni­čany najít si bez­peč­nější sídlo pro hlavní město než byl Tyros. V roce 814 př. n. l. bylo proto na pobřeží severní Afriky zalo­ženo Nové město (Kart Hadašt), neboli Kar­tágo. Féni­čané, kteří sem při­šli podle pověsti s krá­lov­nou Dido, si při­vezli svou řeme­sl­nou doved­nost v práci s kovy, ve zpra­co­vání hrn­číř­ské hlíny a skla. Při­vezli si i své nábo­žen­ství i svou kul­turu z Tyru. Neo­by­čejně výhodná poloha Kar­tága umož­nila kul­turní i obchodní roz­květ města i pří­stavu. Brzy se vyma­nilo ze závis­losti na mateř­ském Tyru.

Punové vytvo­řili v 7. sto­letí př. n. l. nej­větší sta­ro­vě­kou obchodní říši, která usi­lo­vala o nad­vládu nad celým západním
Stře­do­mo­řím. Měst­ský stát Kar­tágo, jedno z nej­vý­znam­něj­ších obchod­ních a poli­tic­kých stře­di­sek sta­ro­vě­kého světa, si podro­bil původní ber­ber­ské oby­va­tel­stvo v celé oblasti severní Afriky, ovládl pobřeží již­ního Špa­něl­ska a stře­do­moř­ské ost­rovy. Kolo­ni­zace na Sicí­lii se střetla se zájmy sicil­ských Řeků. Řada váleč­ných kon­fliktů, pro­vá­ze­ných stří­da­vým štěs­tím, byla v 6. sto­letí př. n. l. ukon­čena mírem, který vyja­d­řo­val rov­no­váhu sil obou moc­ností. Poz­ději dobylo Kar­tágo zpět západní pobřeží Sicílie.

Ve tře­tím sto­letí př. n. l. vstou­pili do mezi­ná­rod­ního boje o Stře­do­zemí Římané. Napětí mezi Římem a Kar­tá­gem trvalo již delší dobu. Záminka ke změ­ření sil se našla na Sicí­lii, když Mamer­tini, žold­néři syrak­úského vládce požá­dali o pomoc jak Řím, tak i Kar­tágo. Oba sou­peři se utkali ve třech hroz­ných pun­ských vál­kách. Po zni­čení Kar­tága upadlo místní oby­va­tel­stvo do otroc­tví. Na území Tuniska vytvo­řili Římané novou pro­vin­cii Africa pro­con­su­la­ris, pod­ří­ze­nou pro­kon­zu­lům. Město ze začátku spíše živo­řilo, ale Cae­sar a Augustus jej obno­vili v plné veli­kosti tako­vým způ­so­bem, že se řím­ské Carthago stalo co do významu tře­tím měs­tem v říši a hlav­ním měs­tem pro­vin­cie. Brzy plnilo Kar­tágo opět funkci cen­tra Afriky, za křes­ťan­ských dob se stalo po Římu nej­vět­ším měs­tem západu a síd­lem biskupa.

Roku 439 Kar­tágo dobyli Gei­se­ri­chovi Van­da­lové, o sto let poz­ději je zís­kal byzant­ský voje­vůdce Beli­sar po bitvě u Desátého
mil­níku, při­čemž prv­nímu z nich slou­žilo Kar­tágo za sídlo. Když roku 626 Kon­stan­ti­no­po­lis sví­rali nepřá­telé, uva­žo­val basileus
Héra­kleios o pře­lo­žení svého sídla právě do Kar­tága. Ara­bové města dobyli roku 697 po tuhém boji a zří­dili na jeho místě město Tunis. Zde zemřel napří­klad fran­couz­ský král Lud­vík IX. Svatý na své kří­žové výpravě. Tunis je pak dodnes hlav­ním měs­tem Tuniska.


Auto­rem tohoto textu je Vik­tor Fajta, stu­dent zim­ního semestru kurzu e‑semestr dějepis.com v roce 2005. Zve­řej­něno se svo­le­ním autora.