Irsko v meziválečném období

James Connolly (Séamas Ó Conghaile) (1868 – 1916) byl klíčovou postavou Velikonočního povstání 1916, během něhož se Irové pokusili vyhlásit nezávislost na Británii
Počátkem dvacátého století se Irsko probudilo k životu. Vznikalo mnoho nacionalistických skupin snažících se o osamostatnění Irska. Jmenujme za ně alespoň Sinn Féin (My samostatní) založenou roku 1908 nebo Irish Citizen Army (Irská občanská armáda). Drobné akce těchto separatistických skupin vyústilo až k Velikonočnímu povstání roku 1916. Významnou postavou tohoto povstání, jež svými důsledky vedlo ke vzniku nezávislého Irska, byl James Connolly. Hlavním motem povstání bylo heslo hlásající, že „všechny děti národa budou chováni se stejnou láskou“, jež bylo vyryto do sochy Cúchulainna, bájeslovného hrdiny, v budově hlavní pošty na O´Connell street v Dublinu. Úspěch povstání nechtěně způsobila britská vláda, která svými tvrdými zásahy proti povstalcům učinila z Connollyho a jeho spojenců prakticky národní hrdiny. Zatýkání stovek mladých lidí a poprava šestnácti vůdců povstání (včetně Connollyho, který byl dokonce tak těžce raněn, že ho museli před popravčí četu posadit do židle) vzbudilo v irském obyvatelstvu nebývalý odpor. Ve volbách roku 1918 zvítězila Sinn Féin. Její členové ustavili v Dublinu nelegální shromáždění nazvané Dáil Eireann (parlament Irska). První zasedání se konalo v lednu 1919 za přítomnosti pouhých dvaceti pěti členů Sinn Féin (většina nepřítomných byla ve vězení). V téže době byl u Soloheadbegu v hrabství Tipperary přepaden transport výbušnin, přičemž byli zastřeleni dva policisté. Ačkoli Sinn Féin tuto akci nepodporoval, fakticky znamenala počátek války za nezávislost.
Válka o nezávislost probíhala ve dvou frontách – politické a vojenské. Jako důležitější se později ukázal boj politický. Čím drastičtěji se britská vláda pokoušela Iry potlačit, tím větší byla podpora Irska ve světě. Velkou roli hrály sdělovací prostředky. Bezdůvodné střílení irských civilistů a vypalování irských vesnic jako odveta za padlé britské vojáky šokovala i obyvatelstvo Británie. Posledním pokusem Britů bylo ustavení polovojenských jednotek na zastrašení IRA. Jednotky nesly jméno Black and Tans (Černohnědí) a velmi poškodily pověst britské vlády v Irsku. Činnost IRA se začala stupňovat, stoupala krutost s jakou postupovala proti „zrádcům irské věci“ a stupňovaly se její útoky proti příslušníkům britské armády. Příkladem moci sdělovacích prostředků je i případ Terence MacSwieyho, starosty Corku, který byl za podivných okolností zatčen a odsouzen Brity. Prohlásil, že „vítězství patří těm, kdo nejvíce vytrpí, a ne těm, kdo způsobí nejvíce utrpení“. Zahájil protestní hladovku trvající sedmdesát čtyři dny a stal se tak hrdinou Irska a inspiroval vůdce indického nacionalizmu Mahátmu Gándhího. Po těchto událostech byla britská strana nutna přiznat porážku a v roce 1922 byla podepsána Anglo-Irská smlouva, podle které mělo dvacet šest jihoirských hrabství stojících o nezávislost založit republiku pod záštitou Británie se stejnými právy jaké měla Austrálie nebo Kanada. Irsko se ihned rozdělilo na dva tábory – zastánce smlouvy a republikány. Brzy se začalo schylovat k občanské válce.
Irská občanská válka vypukla 28. června 1922, kdy nově utvořená armáda Svobodného státu (zastánci smlouvy) zaútočila na republikány. Trvala necelý rok a vyznačovala se krutostí na obou stranách. Skončila, aniž by se republikáni formálně vzdali. Jeden z hlavních představitelů republikánů Eamon de Valera byl zatčen a uvězněn.
Občanská válka měla katastrofální následky na ekonomiku Irska. Mnoho podniků bylo zničeno a bylo obtížné najít jakoukoli práci. Nastala velká vlna emigrací převážně do Spojených států amerických.
Vzniklo mnoho politických stran, které jsou dodnes zastoupeny v Dáil Eireann. Strana Sinn Féin se rozštěpila a zastánci smlouvy pak založili vlastní stranu Fine Gael (Rodina Irů). Tato strana pak tvořila vládu Svobodného státu až do roku 1932. Republikánská část Sinn Féin odmítla dále zasedat v Dáil Eireann a nechtěla složit přísahu věrnosti Britské koruně. Eamon de Valera byl propuštěn z vězení, vystoupil ze Sinn Féin a založil novou stranu Fianna Fáil (Vojáci Irska).
První vláda byla tvořena stranou Cumann na Gaedheal. Nevykonala toho mnoho, nebyla schopna řešit sociální problémy, které zemi sužovaly, ale byla velmi úzce spjata s katolickou církví. Představitelé strany měli velmi přísné morální kodexy a zavedli několik nepopulárních zákonů jako je zákaz rozvodů, potratů, antikoncepce a zavedli přísnou cenzuru umělecké tvorby. Cenzura byla uvolněna až v šedesátých letech, ale příslušné zákony, které ji umožňují, existují dodnes. Další vláda složená stranou Fianna Fáil roku 1932 už byla o něco úspěšnější. Její vůdce Eamon de Valera předložil Dáilu v roce 1937 návrh nové ústavy, který byl podpořen naprostou většinou Dáilu i občany v referendu.
Ústava prohlašuje, že Irsko je suverénní, nezávislý a demokratický stát. Sporným bodem však bylo označení Irska jako republika s třiceti dvěma hrabstvími (včetně dnešního Severního Irska). V roce 1939 po začátku druhé světové války vyhlásila vláda v čele s de Valerou politiku naprosté neutrality, kterou podpořila (kromě IRA) naprostá většina občanů a kterou si Irsko zachovalo až do konce války.
Po válce se však znovu přihlásily sociální problémy a vzrostl počet emigrujících do Spojených států a Británie, kde byla dostupná práce při budování měst zničených válkou. Zákon o Irské republice vstoupil v platnost na Velikonoční pondělí roku 1949 a byl vytvořen na přímý popud další významné irské osobnosti Seána MacBridea. V letech 1959–1973 byl prezidentem bojovník za nezávislost Eamon de Valera, kterému se podařilo vytvořit Irskou republiku se vším všudy, byl podporovatelem irštiny a schopným vyjednavačem. Od vstupu do ES (dnešní Evropská unie) v roce 1973 si Irové slibovali hodně, ale země se opět začala propadat do hospodářské krize spojené již tradičně s vlnou emigrace; navíc to byla doba ozbrojených potyček s Irskou republikánskou armádou. Po roce 1986 se situace přeci jen zlepšila a posledních několik let je Irská republika na vzestupu a považuje se za jednu z nejrychleji se rozvíjejících zemí EU (tzv. Keltský tygr).
Tento článek vzniknul v rámci zimního semestru 2005–2006 e‑learningového kurzu e‑semestr dějepis.com. Jeho autorem je Viktor Fajta.