Každodenní život starověkých Řeků

Zákla­dem každé řecké rodiny byl dům. Řecké domy se sta­věly z pále­ných nebo suše­ných cihel nebo z kamene, měly sed­lo­vou stře­chu s pále­nými taš­kami a v patře malá okénka, ale do ulice bývala jen hladká stěna, která stě­žo­vala práci lupi­čům. Dům se dělil na muž­skou a žen­skou část. Žen­ská část byla zasvě­cena bohyni domá­cího krbu Hes­tii a slou­žila matce a dětem. Ženy zde trá­vily vět­šinu svého života, při­čemž se věno­valy domá­cím pra­cem, tkaní a vaření. Muž­ská část slou­žila pánovi domu k hos­ti­nám s přá­teli, kte­rých se však man­želky a dcery nesměly účast­nit, proto byli pánové obslu­ho­váni otro­ky­němi. Lož­nice byla zaří­zena jed­no­du­chými poste­lemi s pes­t­rými při­krýv­kami a truhlami na šat­stvo. v kuchyni se vařilo na ote­vře­ném ohni v hli­ně­ných nádo­bách. Žádný dům se neo­be­šel bez velké spižírny, kde se skla­do­valy zásoby obilí, oleje a vína. Některé domy měly také kou­pelnu – bala­ne­ion , dále pak hernu, kde se hrály kostky nebo hra ”panna nebo orel“ s kousky malo­vané kera­miky. Řecké domy byly zaří­zeny velmi prostě, Řekové ještě neznali skříně a oble­čení uklá­dali do zdo­be­ných truh­lic. v domech měli ještě postele, stoly, lehátka, sto­ličky, sedačky a křesla s opě­ra­dly pro ruce nazý­vané thro­nos, z čehož plyne název pro trůn. Vše bylo vyro­beno z kamene či bronzu, vzác­něji pak ze dřeva.

Od byd­lení sta­ro­vě­kých Řeků nyní pře­jdeme k jejich stra­vo­vání. Je zřejmé, že jinak sto­lo­vali boháči a jinak chu­dina. Zatímco řecké aris­to­kra­cii při­pra­vo­vali vybrané pikantní lahůdky ško­lení kuchaři, chudí lidé jedli jen ječ­nou kaši. Pro­tože se obilí muselo do hor­na­tého Řecka dová­žet, tak chléb a pečivo kon­zu­mo­vali spíše ti bohatší. Také zvě­řiny či jehně­čího chudí mnoho nepo­zřeli, ale díky pří­moř­ské poloze se živili rybami. Ryby se podá­valy v mnoha podo­bách: opé­kané na pánvi, nalo­žené v oleji nebo jenom vařené. K řec­kým lahůd­kám pat­řili zajíci, drozdi, úhoři, želvy, raci a ústřice. Na stole nechy­běla ani zele­nina jako fazole, hrách, pórek, cibule a kapusta, a také ovoce, olivy nalo­žené v soli, vejce, sýr, někdy i houby. Při jídle leželi Řekové na lehátku z jedné strany vyvý­še­ném, což pře­vzali z Mezo­po­tá­mie a Egypta. Po ulo­žení na lehátko si umyli ruce, jeli­kož neznali pří­bory a jedli rukama, které si mezi sousty otí­rali do chle­bové střídky a tu pak házeli psům.

v oblé­kání nebyli Řekové nijak nároční, žen­ské a muž­ské oble­čení se od sebe pří­liš neli­šilo. Muži nosili koši­lo­vité rou­cho – chi­tón, vlněný plášť – chla­inu, svrchní šat – hima­tión nebo vojen­ský oděv – chla­mys. Žen­ský oděv se nazý­val peplos, ušitý z vlny nebo plátna, který mohl být na bocích sešitý či ote­vřený. Vlnu a len poz­ději obo­ha­tila bavlna z Indie a čín­ské hed­vábí. Jemné prů­svitné látky zvané kój­ská rou­cha slou­žily za oděv heté­rám, řec­kým prostitutkám.

Hetéry jako jediné ženy směly trá­vit čas na hos­ti­nách či sym­posi­ích spolu s muži, aby je bavily mimo jiné i tan­cem, zpě­vem a hrou na hudební nástroje. Aby se tohle vše nau­čily, musely se naroz­díl od počest­ných man­že­lek vzdě­lá­vat, takže poří­dit si je nebyla zrovna levná zále­ži­tost. Nej­slav­nější z nich Fryné či Gan­tha­ina v Até­nách stály za jednu noc tolik co výtě­žek jed­noho nákladu obchodní lodi. K posou­zení žen­ské krásy slou­žila tehdy jiná měřítka než nyní. Více než poprsí budilo zájem žen­ské pozadí, proto si Řekyně poprsí pře­pá­sá­ním sta­ho­valy, aby bylo menší a pozadí nao­pak zdů­raz­ňo­valy. Za ideál krásy však Řekové dlouho nepo­va­žo­vali žen­skou, ale chla­pec­kou postavu. Přesto se již v helé­nis­tické době pořá­daly sou­těže dívčí krásy.

Řecké ženy byly v pod­statě nesvé­právné, pod­lé­haly nej­prve otci, poté man­že­lovi. z domu vychá­zely pouze na slav­nost, při nábo­žen­ských povin­nos­tech nebo na nákup, kam bohatší ženy vždy dopro­vá­zela otro­kyně. Nerov­no­právné posta­vení žen sou­vi­selo s fak­tem, že se ženy vdá­valy již kolem pat­nác­tého roku, zatímco muži se ženili až okolo tři­cítky. Vzá­jemné vztahy či láska nehrály při sňatku vůbec žád­nou roli, pro­tože již v dět­ském věku byl nevěstě vybrán ženich jejím otcem nebo poruč­ní­kem. Také bylo velmi přísně tres­táno, při­šla-li dcera před svat­bou o panen­ství. To pak byla zavřena vlast­ním otcem do domu zva­ného hip­po­ko­re­ión bez jídla a pouze s koněm, kte­rým byla po smrti hla­dem roz­du­pána. Dívky se také vdá­valy velmi mladé proto, že díky čas­tým poro­dům a těžké práci umí­raly dříve než muži.

Pohřby byly ve sta­ro­vě­kém Řecku pro­vá­zeny slo­ži­tým nábo­žen­ským ritu­á­lem. Řekové věřili, že duše zemře­lého odchází do Hádova pod­světí. Proto dávali mrt­vým pod jazyk minci jako popla­tek Cha­ró­novi za pře­voz přes řeku Léthé, která oddě­lo­vala svět živých od světa mrtvých. Od 6. sto­letí před n. l. pohřbí­vali Řekové mrtvé v rakvích do země nebo je uklá­dali do sar­ko­fágů. Někde také těla spa­lo­vali a popel uklá­dali do uren, pro­tože věřili, že jejich duše tak nemo­hou ško­dit živým. Urny a rakve pak shro­maž­ďo­vali na mís­tech zva­ných nekro­pole za měs­tem. Bohatí a významní lidé byli uklá­dáni do bohatě zdo­be­ných skal­ních hro­bek nebo měli nad hro­bem skvostné kamenné náhrobky.

Auto­rem tohoto textu je Jitka Janouš­ková, stu­dentka zim­ního semestru kurzu e‑semestr dějepis.com v roce 2005. Zve­řej­něno se svo­le­ním autora.