Koncentrační tábory

Kon­cen­t­rační tábory – nástroj tota­litní moci slou­žící k izo­laci a likvi­daci odpůrců režimu či nepo­ho­dl­ných sku­pin oby­va­tel­stva. V roce 1934 je J. Goebbels nazval „tábory urče­nými k pře­vý­chově pro­tispo­le­čen­ských živlů těmi nej­hu­mán­něj­šími pro­středky“, ve sku­teč­nosti byly místy nej­straš­něj­šího mučení a vražd. Postupně se staly nástro­jem holo­caustu. V roce 1939 exis­to­valo v nacis­tic­kém Německu šest kon­cen­t­rač­ních táborů, za války jejich počet výrazně stoupl. Nej­zná­mější jsou Buche­nwald, Dachau, v Pol­sku vyhla­zo­vací tábory Majda­nek, Tre­blinka a Osvě­tim. Počet obětí nelze přesně zjis­tit, odha­duje se na milióny.

Majda­nek

Koncentrační tábor Majdanek (foto z 24. 6. 1944) - Konzentrationslager der Waffen SS Lublin - předměstí Lublinu, Polsko

Kon­cen­t­rační tábor Majda­nek (foto z 24. 6. 1944) – Kon­zen­t­rati­on­slager der Waf­fen SS Lub­lin – před­městí Lub­linu, Polsko

O zří­zení táboru v Lub­linu roz­hodl H. Himmler při své návštěvě města kon­cem čer­vence 1941. Pro­ve­de­ním svého záměru pově­řil Udilo Glo­boč­nika, vedou­cího poli­cie a SS v distriktu Lub­lin. V jeho naří­zení mimo jiné zní : Pově­ře­nec RFSS zři­zuje tábor pro 25–30 tisíc vězňů k nasa­zení do dílen a na stavby SS a poli­cie. V táboru budou tvo­řeny ved­lejší tábory po stanovištích.

Nový tábor, obecně zvaný Majda­nek, byl vybu­do­ván na jiho­vý­chod­ním okraji města Lub­linu u stát­nice (dál­kové sil­nice) Zamosc a Lvov. Tato poloha úzce sou­vi­sela s hos­po­dář­sko-poli­tic­kými plány nacistů s lub­lin­ským regi­o­nem. Byl to nej­vzdá­le­nější, na východ ori­en­to­vaný tábor. Původní kon­cept, v němž byla před­po­klá­daná roz­loha o 270 ha, byl pozmě­něn a zvět­šen na 516 ha. Na této ploše měly být baráky s cel­ko­vou kapa­ci­tou asi 250 000 vězňů. Mimo to byly plá­no­vány správní budovy, hos­po­dář­ská zaří­zení a dílny. Válečné porážky Němců vedly ale ke zmír­nění těchto plánů. V letech 1941–1945 byla proto rea­li­zo­vána při­bližně jen jedna pětina původ­ního záměru.

Výstav­bou tábora byla pově­řena Cen­t­rální sta­vební správa, Waf­fen SS a poli­cie Lub­lin. Byla kom­pe­tentní k usku­teč­nění inves­tič­ních plánu. Sta­vební práce orga­ni­zo­vala a koor­di­no­vala „Sta­vební správa zaja­tec­kého tábora Lub­lin“, poz­ději „Sta­vební správa táboru Lub­lin“, která zod­po­ví­dala za pro­ve­dení pra­covní síly, roz­dě­lo­vaní sta­veb­ního mate­ri­álu a dozor. Jejími vedou­cími a hlav­ními sta­vi­teli tábora byli SS Untersturm­führer Fischer a Untersturm­führer Müller.

V poměrně krátké době bylo v tábore zří­zeno na 280 růz­ných objektů. Byly to : Budovy pro vězně, správní a hos­po­dář­ské a výrobní budovy, vyhla­zo­vací zaří­zení – ply­nové komory a kre­ma­to­ria, dále zaří­zení pro zajiš­tění tábora – oplo­cení, strážní věže a stráž­nice. Kromě toho bylo polo­ženo 25 418 m vod­ního a kana­li­zač­ního vedení a vybu­do­váno 4 050 m štěr­ko­vých cest.

Cen­t­rální část tábora tvo­řily vězeň­ské budovy posta­vené na tzv. polích. Jedno pole byl 6 ha velký obdél­ník obklo­pený dvo­ji­tým plo­tem z ost­na­tého drátu pod vyso­kým napě­tím. Kolem šesti vězeň­ských polí bylo zří­zeno 18 stráž­ních věží, kde měli SS-mani nepře­tr­ži­tou hlídku. Na kaž­dém poli stálo ve dvou řadách 24 budov, mezi nimi byl Appel­platz se šibe­nicí upro­střed. Vně vězeň­ských polí byla zbu­do­vána část pro masové vyvraž­ďo­vání, dále hos­po­dář­ské budovy vyu­ží­vané jako dílny a sklady, uby­to­vání pro SS, domy pro velení tábora a kasárny. Všechny budovy byly ze dřeva, s výjim­kou veli­tele tábora a v před­polí tábora sto­jící jed­no­pa­t­rové budovy – tzv. Bílého domu. Ve vězeň­ské části býva­lého tábora jsou docho­vány budovy na poli III, oplo­cení pěti polí a strážní věže. Naproti tomu stojí ve výši dvora dodnes docho­vané ply­nové komory, spo­jené se stří­hár­nou, za polem V je kre­ma­to­rium, jehož dře­věná nástavba byla poté, co ji nacisté při roz­pouš­tění tábora vypá­lili, znovu obno­vena. Docho­váno kromě toho zůstalo i mnoho hos­po­dář­ských budov, které byly posta­veny u sil­nice podél vězeň­ských polí a dnes jsou v nich umís­těny výstavy. Z budov SS jsou zacho­vány kasárna dozor­kyň, správní budova a již zmí­něný „Bílý dům“. Prů­běh všech sil­nic a pří­kopů na území Památ­níku odpo­vídá původ­ního stavu. Pozo­ru­hodná je pře­de­vším tzv. černá cesta, vedoucí od pomníku smě­rem k ply­no­vým komo­rám, po niž byly vedeny trans­porty vězňů do tábora. Na tuto cestu byly polo­ženy části zni­če­ných náhrobku ze židov­ských hřbi­tovů. Ze stejné doby pochází i záso­bo­váni vodou a kana­li­zační síť Památníků.

Území býva­lého tábora s dal­šími tábo­ro­vými relikty bylo pře­vzato Stát­ním muzeem v Majdanku, které bylo zří­zeno z roz­hod­nutí Pol­ského výboru národ­ního osvo­bo­zení na pod­zim r.1944. Podle zákona Sejmu Repub­liky Pol­sko z 2.července 1947 má zůstat památ­ní­kem utr­pení pro násle­du­jící generace.

Osvě­tim

Konzentrationslager Auschwitz (Osvětim) byl komplex nacistických koncentračních táborů v Němci okupovaném Polsku (Osvětim - Auschwitz, Březinka - Birkenau)

Kon­zen­t­rati­on­slager Auschwitz (Osvě­tim) byl kom­plex nacis­tic­kých kon­cen­t­rač­ních táborů v Němci oku­po­va­ném Pol­sku (Osvě­tim – Auschwitz, Bře­zinka – Birkenau)

Osvě­tim (německy Auschwitz), která byla nej­vět­ším nacis­tic­kým kon­cen­t­rač­ním a vyhla­zo­va­cím tábo­rem, byla zalo­žena na Himmle­rův roz­kaz z 27. dubna 1940 v blíz­kosti pol­ského měs­tečka Oswie­cim. První věz­ňové – pře­de­vším Poláci věz­nění z poli­tic­kých důvodů – sem byli zavle­čeni v červnu 1940 a byli vyu­ží­váni k otrocké práci. V březnu 1941 zde již bylo regis­tro­váno více než 10 tisíc vězňů. Osvě­tim­ský tábor byl známý pro svou tvr­dost. Neblaze pro­slulý byl pře­de­vším blok 11 (tzv. bunkr), kde byli věz­ňové tres­táni tím nej­kru­těj­ším způ­so­bem. Před ním stála tzv. černá zeď, u níž se konaly časté popravy. Nápis „Arbeit macht frei!“, který byl umís­těn nad hlavní brá­nou osvě­tim­ského kme­no­vého tábora, tak byl pou­hým cynic­kým výsměchem.

Sym­bo­lem bez­o­hled­ného vyu­ží­vání vězňů se staly lékař­ské pokusy pro­vá­děné na věz­ních nacis­tic­kými lékaři, např. neblaze pro­slu­lým Jose­fem Men­gele. Tito „lékaři“ expe­ri­men­to­vali mj. se ste­ri­li­zací židov­ských žen a pro­vá­děli pokusy na dětech, pře­de­vším na dvojčatech.

V březnu 1941 poru­čil Himmler vedle původ­ního kme­no­vého tábora posta­vit druhý roz­sáh­lejší kom­plex, který byl nazván Osvě­tim II – Bir­ke­nau. Tábor v Bir­ke­nau byl roz­dě­len do řady pod­sekcí ohra­ni­če­ných ost­na­tým drá­tem nabi­tým elektři­nou. V sekci BIIb byl v letech 1943 – 1944 umís­těn tzv. tere­zín­ský rodinný tábor. Při nej­vyš­ším stavu bylo v Bir­ke­nau více než 100 tisíc vězňů. V březnu 1942 byl v blíz­kých Mono­vi­cích zří­zen tábor Osvě­tim III, nazý­vaný též Buna Mono­vice, kde si německá firma I. G. Far­ben zří­dila továrnu na výrobu syn­te­tic­kého kau­čuku. Jako pra­covní sílu vyu­ží­vala otrocké práce vězňů. K Osvě­timi dále nále­želo 45 dal­ších poboč­ných táborů, kde byli věz­ňové nuceni k otrocké práci – vět­ši­nou pro německé firmy.

Osvě­tim se stala jed­ním z táborů, kde pro­bí­halo masové vyvraž­ďo­vání Židů. V létě 1941 pře­dal Hein­rich Himmler veli­teli osvě­tim­ského tábora Rudolfu H. pří­kaz vybu­do­vat v Osvě­timi cen­t­rum maso­vého vraž­dění Židů. První ply­nová komora byla zří­zena v Osvě­timi I. V ní byly v září 1941 poprvé vyzkou­šeny a ově­řeny vra­žedné účinky cyk­lonu B – látky, která se běžně pou­ží­vala pro dera­ti­zaci. Poz­ději byly v Bir­ke­nau posta­veny čtyři velké ply­nové komory, v nichž mohlo být denně zavraž­děno na šest tisíc lidí. Ply­nové komory byly mas­ko­vány jako sprchy, které měly oběti pře­svěd­čit, že jde o des­in­fekční opat­ření, kte­rým musejí pro­jít dříve, než budou posláni na práci v táboře.

Od konce března 1942 začaly do Osvě­timi prou­dit židov­ské trans­porty z nacisty ovlá­da­ných zemí. Nejdříve sem byli depor­to­váni Židé ze Slo­ven­ska z Fran­cie, od čer­vence 1942 z Nizo­zemí, od srpna z Bel­gie a Jugo­slá­vie. Od října 1942 do října 1944 bylo z Tere­zína do Osvě­timi depor­to­váno více než 46 tisíc vězňů. Část z nich byla na pře­chod­nou dobu umís­těna v tzv. tere­zín­ském rodin­ném táboře. Po celý rok 1943 do Osvě­timi při­jíž­děly trans­porty z Německa a dal­ších zemí v nacis­tické sféře moci. Obětí poslední velké vlny depor­tací do Osvě­timi se stali maďar­ští Židé, kteří sem byli depor­to­váni od května do čer­vence 1944.

Na základě Himmle­rova pří­kazu z 29. ledna 1943 bylo do Osvě­timi depor­to­váno také zhruba 20 tisíc Romů, kteří vět­ši­nou zahy­nuli v ply­no­vých komorách.

Fronta nic netušících lidí směřujících k plynové komoře a krematoriu

Fronta nic netu­ší­cích lidí smě­řu­jí­cích k ply­nové komoře a krematoriu

Po pří­jezdu trans­portu na rampu v Bir­ke­nau se konala tzv. selekce, při které důstoj­níci SS roz­ho­do­vali o tom, kdo bude vzat na práci a kdo bude poslán přímo do ply­no­vých komor. Často jen náhoda, nebo nálada ese­smana roz­ho­do­vala o smrti nebo o naději na pře­žití. Věz­ňové vybraní na otrockou práci byli posláni do někte­rého z mnoha dal­ších poboč­ných táborů Osvě­timi nebo jinam v sys­tému nacis­tic­kých kon­cen­t­rač­ních táborů, jejichž cílem bylo tzv. Ver­nich­tung durch Arbeit – vyhla­zení prací.

Věz­ňové tábo­rové tyra­nii vzdo­ro­vali růz­nými for­mami odboje. Odbo­jové orga­ni­zace pomá­haly věz­ně­ným shá­nět léky a potra­viny, doku­men­to­valy nacis­tické zlo­činy, pomá­haly při útěku a sabo­tá­žích, sna­žili se pro­sa­dit poli­tické vězně do zod­po­věd­ných pozic a při­pra­vo­valy se na povstání. Z Osvě­timi uprchlo cel­kem 667 vězňů, z nichž však 270 bylo dopa­deno již v okolí tábora a oka­mžitě popra­veno. Nej­zná­měj­ším pří­pa­dem byl útěk dvou slo­ven­ských Židů Alfreda Wetzlera a Wal­tera Rosenberga (Rudolf Vrba), kte­rým se poda­řilo pře­jít na Slo­ven­sko a infor­mo­vat tamější židov­ské vedení a jeho pro­střed­nic­tvím celý svět o hrůzné sku­teč­nosti Osvě­timi, o níž sepsali obsáh­lou zprávu. 7. října 1944 došlo v Bir­ke­nau k povstání Son­der­ko­m­manda pra­cu­jí­cího v ply­no­vých komo­rách. Věz­ňům se poda­řilo zni­čit jednu z ply­no­vých komor a naru­šit tak vyhla­zo­vací pro­ces. Všichni povstalci zahy­nuli. Popra­vena byla také sku­pina mla­dých vězeň­kyň, které povstal­cům pro­pa­šo­valy z továrny v Mono­vi­cích střelný prach.

Brzy poté byly ply­nové komory a kre­ma­to­ria na Himmle­rův roz­kaz zni­čeny. Před postu­pu­jící Rudou armá­dou bylo třeba skrýt stopy vra­žedné maši­né­rie. Když se v lednu 1945 začala k táboru sovět­ská voj­ska blí­žit, začalo chvatné vyklí­zení tábora. 58 tisíc vězňů bylo vyhnáno na pochody smrti – větší část z nich byla v jejich prů­běhu zavraž­děna. 27. ledna 1945 vstou­pila do tábora Rudá armáda. Nalezla zde 7650 vyčer­pa­ných a vyhla­do­vě­lých vězňů a řadu dokladů o zlo­či­nech, které nacisté nesta­čili včas zni­čit. Tak bylo v tábo­ro­vých skla­dech nale­zeno téměř 8 tun lid­ských vlasů a přes milion pán­ských obleků a dám­ských šatů.

Podle růz­ných odhadů bylo v Osvě­timi zma­řeno 1.2 až 1.6 mili­onu lid­ských životů. Osvě­tim se stala sym­bo­lem nacis­tic­kého „koneč­ného řešení židov­ské otázky“, sym­bo­lem nelid­skosti a genocidy.

Po válce se v Pol­sku a ve Spol­kové repub­lice Německo konala řada pro­cesů proti pacha­te­lům zlo­činů z Osvě­timi. V roce 1947 byl v Pol­sku odsou­zen k smrti a popra­ven veli­tel Osvě­timi Rudolf H.. V témže roce se v Kra­kově konal pro­ces proti 40 dal­ším pacha­te­lům. Ve Frank­furtu nad Moha­nem bylo v letech 1963 – 1966 odsou­zeno dal­ších 22 Němců za zlo­činy spáchané v Osvětimi.

Tento člá­nek vznik­nul v rámci zim­ního semestru 2005–2006 e‑learninového kurzu e‑semestr dějepis.com. Jeho autor­kou je Petra Hynková.

© 1997 - 2024, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht