Lidé z německých zemí byli na území Česka již od 13. století
Kolonizaci méně atraktivních částí území zemí koruny české (výše položená území, pohraniční oblasti) můžeme dělit na kolonizaci vnitřní, která probíhala za pomoci stávajících obyvatel nížin a na kolonizaci vnější, kdy bylo potřeba zapojit obyvatele sousedních zemí. Z časového pohledu můžeme říci, že vnitřní kolonizace začala dříve, ale pokračovala plynule i v době, kdy docházelo ke kolonizaci vnější.
Lokátor vysazuje ves
Počátek kolonizace českého území bychom mohli datovat již do století dvanáctého. Teprve za vlády Přemysla Otakara I. tak byli k osídlení neobydlených území pozváni i obyvatelé nejprve z Porýní a Pomohaní, později ze Saska, Bavorska, Horní Falce a Rakouska. Podle některých historiků během druhé poloviny 13. století osídlilo východní země až na 200 tisíc sedláků z německých zemí. I když Němci přicházeli většinou ve skupinkách, poměrně snadno se mísili s českým obyvatelstvem a k národnostním třenicím téměř nedocházelo.
Místo, na kterém vzniklo nové osídlení – ať již město či ves – bylo vyhledáno a označeno tzv. lokátorem. Území v takovýchto sídlech pak bylo plánovitě rozměřeno, rozděleno a nově zakládaná sídla mají většinou dodnes patrné pravidelné uspořádání. Lokátor byl za úspěch založení sídla zodpovědný a poté se většinou stávali rychtáři. I samotní lokátoři byli německé i české národnosti. Mezi úspěšná města založená tzv. na zeleném drnu patří například České Budějovice.
