Marie Terezie
Není mnoho významných žen v české historii, o kterých by se toho dalo mnoho napsat. Tou nejslavnější byla bezesporu arcivévodkyně rakouská, královna česká a uherská Marie Terezie, jediná vládkyně na českém trůně. Je také označována za císařovnu, ale byla pouze manželkou Františka I. Štěpána Lotrinského, který byl zvolen za římského císaře 13. září 1745. Celým jménem se jmenovala Marie Terezie Walburga Amálie Kristýna.
Marie Terezie se narodila 13. května 1717 jako nejstarší dcera Karla VI. a Alžběty Kristýny Brunšvické. Jejich jediný syn však zemřel jako nemluvně a vzhledem k tomu, že se královskému páru nedařilo zplodit dalšího syna (měli tři dcery), prosadil Karel VI. pragmatickou sankci, která udělala z Marie Terezie dědičku habsburských zemí.
Již od mládí byla Marie Terezie vychovávána Jezuity, kteří ji učili hlavně náboženství, dějiny, francouzštinu, latinu a němčinu. V šesti letech poznala svého budoucího chotě Františka Štěpána, kterému bylo tehdy patnáct let. Karel VI. si jej velmi oblíbil, viděl v něm syna, kterého neměl. František Štěpán požádal Marii Terezii o ruku 31. ledna 1736, svatba se pak konala 12. února téhož roku.
Marie Terezie nastoupila na trůn po smrti svého otce 20. října 1740. Stala se tak panovnicí nad habsburskými zeměmi, arcivévodkyní rakouskou, vévodkyní lotrinskou a vévodkyní toskánskou. Počátek jejího vládnutí nebyl lehký. Problémy neměla jen s okolními zeměmi, na které si činila nárok, ale také uvnitř Rakouska, kde v některých oblastech nepovažovali za dobré, aby jim vládla žena. Po čase se situace uklidnila a Marie Terezie se mohla věnovat dalším záležitostem.
V letech 1740 až 1763 se odehrávali tzv. „války o rakouské dědictví“. Jednalo se o tři válečné konflikty o nástupnictví na habsburském trůnu mezi Marií Terezií a jejím sousedy Pruskem, Bavorskem a Francií. Hlavním důvodem války bylo odmítání pragmatické sankce a Marie Terezie jako následovnice trůnu a také nárokování pruského krále Fridricha II. na slezská území. Proto jsou první dva konflikty také nazývány jako „slezské války“ a třetí konflikt jako „sedmiletá válka“.
První slezská válka byla vedena v letech 1740 – 1742. Prusko si nárokovalo Slezsko, Bavorsko Čechy a Rakousko a Sasko Moravu. Měli podporu Francie, které nešlo o žádná území, pouze zaujímala protihabsburský postoj. V roce 1741 byla obsazena Praha a bavorský vládce se nechal korunovat na českého krále. V roce 1742 přišla Marie Terezie o Horní a Dolní Sasko.
Druhá slezská válka se vedla v letech 1744 – 1745, kdy byla Praha opět v obležení a docházelo k drancování. V roce 1745 byl uzavřen v Drážďanech mír, který potvrzoval ztrátu Slezska.
V letech 1756 – 1763 probíhala v Evropě sedmiletá válka, která skončila v neprospěch pruského krále Fridricha II. ale znamenala také opětovnou ztrátu Slezska.
Dlouhé války o dědictví a jejich následky přesvědčily Marii Terezii o tom, že je potřeba monarchii zreformovat. A tak začala radikální proměna feudální říše v centralizovaný stát. Vídeň se stala sídlem nových ústředních úřadů a státní úředníci postupně přebírali řadu funkcí, které dosud patřily stavovským obcím jednotlivých zemí. Šlo o vybírání daní, odvody do armády a o výkon některých soudních pravomocí. Asi nejznámější je školská reforma, která zavedla v zemích Marie Terezie povinnou školní docházku a vytvořila dokonalý školský systém. Vyrůstaly manufaktury, stavěly se kasárna, nemocnice a starobince. Trestní právo bylo sjednoceno v tereziánském zákoníku. Bylo zakázáno mučení při vyslýchání vězňů. Byla zavedena evidence obyvatel, budov a pozemků, čímž bylo umožněno efektivnější vybírání daní. Od té doby jsou také zavedena popisná čísla domů. Začalo se s očkováním proti neštovicím, budovala se rozsáhlá síť silnic a do oběhu byly dány první papírové bankovky. Reformy Marie Terezie však nebyly vždy přijímány s nadšením, stavy a církev nesouhlasily s omezováním svých pravomocí.
Marie Terezie a František Štěpán měli šestnáct dětí, jedenáct dívek a pět chlapců. Pouze devět z nich se však dožilo plnoletosti. Jedna dcera zemřela hned po porodu, dvě zemřeli v dětském věku důsledkem epidemií. Pouze jediná dcera se dožila vyššího věku než její matka. Ze všech pěti synů zemřel předčasně pouze druhorozený syn Karel Josef. Jeho smrt, stejně jako obě manželky syna Josefa zavinila epidemie neštovic. Dvě ze šesti dcer, které dospěly, zůstaly kvůli tělesným vadám způsobenými nemocemi neprovdány. Zdravé dcery byly ihned po dosažení fyzické dospělosti provdány za urozené manžely většinou z bourbonských rodů. Světskou vládu po Marii Terezii nastoupil prvorozený syn Josef a po něm mladší bratr Leopold. Nejmladší syn Maxmilián se stal knězem.
19. srpna 1765 nečekaně zemřel František Štěpán, jehož smrt Marii Terezii velice zasáhla a nikdy se s ní nevyrovnala. To také dokazuje to, že až do konce života nosila jen černé šaty, na hlavě vdovský čepec a kolem krku zavěšené perly, které byly symbolem smutku.
Od doby, kdy v roce 1767 prodělala Marie Terezie pravé černé neštovice, se její zdraví zhoršovalo. Na podzim roku 1780 se u ní projevily dýchací potíže doprovázené silným kašlem. 29. listopadu 1780 podlehla nemoci a 3. prosince téhož roku byla pohřbena v císařské hrobce kapucínů ve Vídni po boku svého manžela.
Po celém tehdejším Rakousku se konaly bohoslužby a i její celoživotní úhlavní nepřítel Fridrich II. jí vzdal čest. Zanechala po sobě, až na Slezsko a získanou část Bavorska, neporušené Rakousko z dob vlády jejího otce a dále sedm potomků na sedmi evropských trůnech.
Autorem tohoto textu je Lucie Hladíková, studentka letního semestru kurzu e‑semestr dějepis.com v roce 2010. Zveřejněno se svolením autora.
