Od klášterů k náboženskému fondu – proměna církevního hospodaření za Josefa II.

Před nástu­pem Josefa II. se kato­lická cír­kev v Habsbur­ské monar­chii těšila znač­nému bohat­ství a vlivu, které byly výsled­kem sta­letí hro­ma­dění majetku, práv a pri­vi­le­gií. Kláš­tery, bis­kup­ství, far­nosti a další cír­kevní insti­tuce vlast­nily roz­sáhlé pozemky, lesy, doly, pro­vo­zo­valy školy, nemoc­nice, chu­do­bince a cha­ri­ta­tivní orga­ni­zace. Záro­veň se však staly ter­čem sílící kri­tiky osví­cen­ských mys­li­telů, kteří pou­ka­zo­vali na „nepro­duk­tiv­nost“ někte­rých kon­tem­pla­tiv­ních řádů, na údajné zne­u­ží­vání cír­kev­ního bohat­ství a na jeho nerov­no­měrné rozložení.

Císař Josef II. (1741–1790)

V období vlády Josefa II. (1780–1790) pro­šla cír­kev, a zejména její hos­po­da­ření, zásadní pro­mě­nou. Jose­fín­ské reformy, inspi­ro­vané osví­cen­skými ide­ály raci­o­na­lity, efek­ti­vity a cen­t­ra­li­zace státní moci, vedly k radi­kál­nímu ome­zení cír­kev­ního majetku a k vytvo­ření nábo­žen­ského fondu, který měl zajis­tit finan­co­vání nábo­žen­ských, škol­ských a soci­ál­ních potřeb státu. Tento krok byl moti­vo­ván jak akut­ními finanč­ními potře­bami monar­chie, osla­bené před­cho­zími vál­kami, tak i sna­hou o posí­lení státní moci a pod­ří­zení církve státní kon­t­role v duchu jose­fín­ského centralismu.

Klí­čové pojmy – kláš­tery a nábo­žen­ský fond – před­sta­vují dva pro­ti­póly a záro­veň pilíře této hlu­boké pro­měny. Kláš­tery byly po sta­letí nejen duchov­ními cen­try a ohnisky vzdě­la­nosti, ale také význam­nými hos­po­dář­skými jed­not­kami, vlast­ní­cími značné majetky. Nábo­žen­ský fond, zalo­žený na kon­fis­ko­va­ném majetku zru­še­ných kláš­terů, před­sta­vo­val nový, stá­tem kon­t­ro­lo­vaný způ­sob finan­co­vání nábo­žen­ských a soci­ál­ních aktivit.

Josef II. svými refor­mami nejenže radi­kálně zasáhl do tra­dič­ního cír­kev­ního hos­po­da­ření, ale také významně, a trvale, změ­nil vztah mezi stá­tem a církví v Habsbur­ské monar­chii. Tato esej se zabývá tím, jak se hos­po­da­ření církve za Josefa II. pro­mě­nilo, ana­ly­zuje moti­vace a mecha­nismy těchto změn a hod­notí jejich krát­ko­dobé i dlou­ho­dobé důsledky pro cír­kev, stát i společnost.

Církevní hospodaření před Josefem II.

Cír­kevní maje­tek před jose­fín­skými refor­mami před­sta­vo­val jeden z nej­vět­ších hos­po­dář­ských a poli­tic­kých zdrojů moci v Rakouské monar­chii. Kláš­tery, bis­kup­ství, kapi­tuly a far­nosti vlast­nily roz­sáhlé pozemky, lesy, ryb­níky, vinice, doly a další nemo­vi­tosti, z nichž zís­ká­valy značné pří­jmy pro­střed­nic­tvím země­děl­ství, nájmů, poplatků, desátků (povinná daň od oby­va­tel­stva) a čet­ných darů od šlechty, panov­níků a měšťanstva.

Kláš­tery byly cen­try nejen duchov­ního a kul­tur­ního života, ale také významné eko­no­mické čin­nosti. Vedle země­děl­ství se mniši a řehol­níci věno­vali růz­ným řemes­lům, obcho­do­vání (např. s vínem, pivem, tex­ti­lem) a dokonce i půj­čo­vání peněz (lichva). Kláš­tery tak významně při­spí­valy k roz­voji místní i regi­o­nální eko­no­miky, ale záro­veň se staly ter­čem kri­tiky pro své nahro­ma­děné bohat­ství, údaj­nou nee­fek­ti­vitu a někdy i pře­py­chový život někte­rých pre­látů. Osví­ce­n­ští mys­li­telé, inspi­ro­vaní raci­o­na­li­tou a prag­ma­tis­mem, viděli některé kon­tem­pla­tivní kláš­tery jako „nepro­duk­tivní“ – zejména ty, které se nevě­no­valy aktivně vzdě­lá­vání, péči o nemocné, cha­ritě nebo vědecké činnosti.

Cír­kevní hos­po­da­ření mělo také obrov­ský vliv na teh­dejší spo­leč­nost. Cír­kev pro­vo­zo­vala roz­sáh­lou síť škol (od ele­men­tár­ních po uni­ver­zitní), nemoc­nic, chu­do­binců, sirot­činců a dal­ších soci­ál­ních zaří­zení, což jí zajiš­ťo­valo znač­nou pres­tiž, vliv a moc ve spo­leč­nosti. Nicméně v období osví­cen­ství se stále čas­těji obje­vo­valy názory, že tyto funkce by mohl efek­tiv­něji, cen­t­ra­li­zo­va­něji a raci­o­nál­něji vyko­ná­vat stát.

Josef II. a jeho reformy

Zem­ská kní­žecí komise před kláš­te­rem urče­ným k zru­šení. (J. G. Mansfeld, 1789, zdroj: Sta­dt­museum St. Pölten)

Josef II., známý jako „reformní panov­ník“ či „revo­lu­ci­o­nář na trůně“, byl silně ovliv­něn osví­cen­skými myš­len­kami, které kladly důraz na rozum, raci­o­na­litu, cen­t­ra­li­zaci státní moci a efek­ti­vitu státní správy. Jeho reformy měly dvojí hlavní moti­vaci: akutní finanční potřeby monar­chie, osla­bené před­cho­zími vál­kami (např. válka o bavor­ské dědic­tví), a snahu o posí­lení státní moci a ome­zení vlivu církve, která před­sta­vo­vala vedle šlechty význam­nou mocen­skou sílu v monarchii.

Jed­ním z nej­ra­di­kál­něj­ších opat­ření Josefa II. bylo vydá­vání patentů o rušení kláš­terů. Tato opat­ření postihla zejména kon­tem­pla­tivní řády, které nebyly pova­žo­vány za „uži­tečné“ z hle­diska státu – tedy ty, které se nevě­no­valy aktivně škol­ství, zdra­vot­nic­tví, soci­ální péči nebo vědecké čin­nosti. Zru­šeno bylo více než 700 kláš­terů v růz­ných čás­tech monar­chie a jejich roz­sáhlý maje­tek (pole, lesy, budovy, umě­lecké sbírky, knihovny atd.) byl kon­fis­ko­ván a pře­ve­den do nově zří­ze­ného nábo­žen­ského fondu.

Nábo­žen­ský fond (německy Reli­gi­ons­fonds) byl stá­tem spra­vo­vaný finanční mecha­nis­mus, jehož hlav­ním cílem bylo zajis­tit finan­co­vání nábo­žen­ských, škol­ských a soci­ál­ních potřeb státu bez závis­losti na tra­dič­ním cír­kev­ním hos­po­da­ření. Pro­středky z fondu byly vyu­ží­vány na platy duchov­ních (kteří se tak stali stát­ními úřed­níky), údržbu far, finan­co­vání kněž­ských semi­nářů (které byly rov­něž pod státní kon­t­ro­lou), pod­poru škol­ství (včetně zaklá­dání nových škol), finan­co­vání chu­do­binců, nemoc­nic a dal­ších soci­ál­ních ústavů. Tento model umož­nil státu zís­kat pev­nou kon­t­rolu nad cír­kev­ními finan­cemi a výrazně ome­zit eko­no­mic­kou a poli­tic­kou nezá­vis­lost církve.

Jose­fín­ský cen­t­ra­lis­mus se pro­je­vil i v cel­kové reor­ga­ni­zaci cír­kevní správy. Kněž­ské semi­náře byly sjed­no­ceny pod státní kon­t­ro­lou, což mělo zajis­tit „výchovu osví­ce­ných kněží“ loa­jál­ních státu. Cír­kevní auto­rita byla pod­ří­zena stát­nímu dozoru, což vedlo k trva­lému napětí mezi stá­tem a církví. Byly ome­zeny poutě, pro­cesí a nábo­žen­ské bratrstva.

Tabulka vybraných zrušených (kontemplativních) klášterů v českých zemích

Náboženský fond v praxi

Po zru­šení kláš­terů byla jejich půda, budovy, inven­tář, umě­lecké sbírky, knihovny a další maje­tek pře­ve­deny do nábo­žen­ského fondu, který byl spra­vo­ván stát­ními úřed­níky. Tento cen­t­ra­li­zo­vaný sys­tém zajis­til, že cír­kevní pro­středky byly vyu­ží­vány na účely, které stát pova­žo­val za pri­o­ritní a důle­žité – napří­klad na výstavbu nových far v odleh­lých oblas­tech, na pod­poru škol­ství a na soci­ální péči.

Z hle­diska státu měl fond dvojí, resp. trojí, zásadní pří­nos. Zaprvé umož­ňo­val efek­tivní a cen­t­ra­li­zo­vané finan­co­vání duchov­ních, uči­telů a soci­ál­ních slu­žeb bez nut­nosti spo­lé­hat na decen­t­ra­li­zo­va­nou a často nee­fek­tivní cír­kevní správu. Zadruhé při­nesl do státní pokladny značné a pra­vi­delné pří­jmy z hos­po­da­ření s kon­fis­ko­va­ným majet­kem, které byly vyu­žity na finan­co­vání jiných reform­ních opat­ření. Zatřetí, a to je neméně důle­žité, posí­lil státní kon­t­rolu nad cír­kev­ními zále­ži­tostmi a ome­zil vliv papeže a cír­kevní hie­rar­chie na území monarchie.

Pro cír­kev však měl tento cen­t­ra­li­zo­vaný sys­tém pře­vodu majetku do stát­ního fondu a pod­ří­zení se státní kon­t­role pře­vážně nega­tivní důsledky. Eko­no­mická nezá­vis­lost církve byla dras­ticky ome­zena, což vedlo k citel­nému sní­žení jejího poli­tic­kého i spo­le­čen­ského vlivu. Mnoho kláš­terů, které pře­žily jose­fín­ské reformy (např. ty, které se věno­valy škol­ství nebo cha­ritě), bylo nuceno při­způ­so­bit své hos­po­da­ření novým, značně ome­ze­ným pod­mín­kám, aby si zajis­tily ale­spoň čás­tečné přežití.

Je však nutné zmí­nit i stin­nou stránku této reformy. Zatímco některé zru­šené kláš­tery byly vyu­žity pro veřejné účely (např. jako kasárna, úřady, školy, nemoc­nice), mnohé z nich byly pone­chány svému osudu a postupně chát­raly. Tento trend pokra­čuje bohu­žel dodnes. Některé z těchto kdysi honos­ných sta­veb, před­sta­vu­jí­cích cenné kul­turní a his­to­rické dědic­tví, tak dodnes nemají smys­lu­plné vyu­žití a namísto toho, aby slou­žily církvi, veřej­nosti nebo kul­tuře, se nachá­zejí v dez­o­lát­ním stavu. Veřej­nost a stát tak musí vyna­klá­dat nemalé finanční pro­středky na jejich ale­spoň čás­teč­nou údržbu a záchranu před úpl­nou zká­zou. Tento fakt před­sta­vuje dodnes pal­čivý pro­blém a uka­zuje na kon­tro­verzní a nejed­no­značné dědic­tví jose­fín­ských reforem.

Reakce na reformy

Jose­fín­ské reformy vyvo­laly silné a smí­šené reakce ze strany církve i teh­dejší spo­leč­nosti. Řím­sko­ka­to­lická cír­kev, zvyklá na svou znač­nou auto­no­mii a eko­no­mic­kou nezá­vis­lost, vní­mala rušení kláš­terů a zave­dení nábo­žen­ského fondu jako bez­pre­ce­dentní útok na své posta­vení, práva a pri­vi­le­gia. Papež Pius VI. dokonce osobně navští­vil Vídeň v roce 1782, aby se u Josefa II. osobně zasa­dil o zmír­nění refo­rem a odvrá­cení rušení kláš­terů, avšak jeho diplo­ma­tická mise byla neú­spěšná. Josef II. zůstal neob­lomný a trval na svém reform­ním programu.

Ve spo­leč­nosti byly reformy při­jí­mány značně roz­po­ru­plně. Zatímco osví­ce­n­ští inte­lek­tu­á­lové, státní úřed­níci a reformně smýš­le­jící část šlechty je vesměs vítali jako pro­jevy moder­ni­zace a raci­o­na­li­zace státní správy, kon­zer­va­tivní vrstvy spo­leč­nosti, ven­kov­ské oby­va­tel­stvo a hlu­boce věřící lidé často nesou­hla­sili s ome­zo­vá­ním tra­dič­ních cír­kev­ních insti­tucí, které pro ně před­sta­vo­valy nejen duchovní, ale i soci­ální a kul­turní zázemí. Vzni­kaly i lidové pověsti o trestu za rušení klášterů.

Napětí mezi stá­tem a církví, které tyto reformy vyvo­laly, mělo dale­ko­sáhlé a dlou­ho­dobé důsledky. I po smrti Josefa II. v roce 1790 zůstaly některé z jeho refo­rem v plat­nosti, i když jeho nástupce Leo­pold II. některé z nich zmír­nil. Nicméně základní prin­cipy jose­fín­ského cen­t­ra­lismu a státní kon­t­roly nad církví zůstaly v Habsbur­ské monar­chii zacho­vány a ovliv­ňo­valy vztah státu a církve i v násle­du­jí­cích dese­ti­le­tích a staletích.

Dlouhodobé důsledky Josefínských reforem

Jose­fín­ské reformy měly hlu­boký a trvalý dopad na vývoj církve, státu i spo­leč­nosti v Habsbur­ské monar­chii a v zemích, které z ní poz­ději vznikly. Osla­bení cír­kev­ního vlivu a posí­lení státní kon­t­roly nad cír­kev­ním hos­po­da­ře­ním významně při­spěly k postupné seku­la­ri­zaci spo­leč­nosti, tedy k osla­bo­vání vlivu nábo­žen­ství na veřejný život, poli­tiku, kul­turu a vědu. Reformy také polo­žily základy moder­ního byro­kra­tic­kého státu, který kladl důraz na cen­t­ra­li­zaci, efek­ti­vitu, raci­o­nální správu a státní suverenitu.

Z hle­diska církve zna­me­naly jose­fín­ské reformy konec tra­dič­ního modelu cír­kev­ního hos­po­da­ření a výrazné ome­zení její moci a vlivu. Cír­kev byla nucena se adap­to­vat na nové pod­mínky a hle­dat nové způ­soby, jak napl­ňo­vat své duchovní a soci­ální poslání v seku­la­ri­zu­jící se společnosti.

Odkaz Jose­fín­ských refo­rem je patrný dodnes. Zalo­žení nábo­žen­ského fondu, i když s poz­děj­šími modi­fi­ka­cemi, před­sta­vo­valo ino­va­tivní a dodnes dis­ku­to­vaný způ­sob, jak spra­vo­vat cír­kevní maje­tek v sou­ladu s potře­bami státu. I když byly některé aspekty jose­fín­ských refo­rem kon­tro­verzní a vyvo­lá­valy odpor, jejich význam pro moder­ni­zaci státu, pro roz­voj škol­ství a soci­ální péče a pro pro­měnu vztahu mezi stá­tem a církví je nepo­pi­ra­telný. Pro­ble­ma­tika chát­ra­jí­cích kláš­terů, které dodnes nemají ade­kvátní vyu­žití, pak před­sta­vuje memento této slo­žité his­to­rické epochy.

Z dneš­ního pohledu je potřeba říci, že zatímco v čes­kých zemích je situ­ace se zru­še­nými kláš­tery růz­no­ro­dější a mnohé z nich dodnes nemají cír­kevní vyu­žití (ať už slouží jiným úče­lům, nebo chát­rají), v Rakousku se po období jose­fín­ských refo­rem a poz­děj­ších seku­la­ri­zací vět­šina význam­ných kláš­terů (např. Admont, Mari­a­zell, Sei­ten­stet­ten, Melk, Göt­tweig, Klos­ter­ne­u­burg aj.) vrá­tila do majetku církve a nadále plní svou funkci.

Závěr

Josef II. svými radi­kál­ními refor­mami zásadně pro­mě­nil cír­kevní hos­po­da­ření v Habsbur­ské monar­chii. Zave­dení nábo­žen­ského fondu a rušení „nepro­duk­tiv­ních“ kláš­terů byly moti­vo­vány osví­cen­skými ide­ály, prag­ma­tic­kými finanč­ními potře­bami státu a sna­hou o cen­t­ra­li­zaci státní moci. Tyto reformy měly dale­ko­sáhlé a trvalé důsledky pro cír­kev, stát i spo­leč­nost a ovliv­ňují vztah státu a církve dodnes.

Jose­fín­ské reformy nejenže při­spěly k moder­ni­zaci státní správy a urych­lily pro­ces seku­la­ri­zace, ale také trans­for­mo­valy vztah mezi stá­tem a církví a polo­žily základy moder­ního pojetí státní suve­re­nity. I když byly některé jejich aspekty kon­tro­verzní a vyvo­lá­valy silný odpor, jejich his­to­rický význam pro roz­voj moderní spo­leč­nosti a pro for­mo­vání iden­tity střední Evropy je nepo­pi­ra­telný a dodnes pod­ně­cuje odborné dis­kuze a pole­miky. Pro­ble­ma­tika chát­ra­jí­cích kláš­terů, které se dosud nepo­da­řilo smys­lu­plně vyu­žít, pak před­sta­vuje trva­lou při­po­mínku slo­ži­tého a nejed­no­znač­ného dědic­tví této reformní éry.