Olomouc ve 14. století – život ve středověkém královském městě

Poz­dější veduta Olo­mouce z roku 1593

Před­stavte si pout­níka, una­ve­ného dlou­hou ces­tou, který se po praš­ných cestách konečně blíží k Olo­mouci. Je horké letní odpo­ledne kolem roku 1370, slunce se sklání k západu a obloha hraje odstíny oran­žové a fia­lové. Z dálky se před ním zje­vují mohutné hradby, obe­pí­na­jící město jako kamenný náhr­del­ník. Pout­ník, zvyklý na menší osady a ves­nice, je ohro­men. Takové opev­nění ještě nevi­děl. Vysoké zdi s cim­bu­řím a baštami, stře­žené stráž­nými s hala­part­nami, budí respekt a záro­veň zvědavost.

Jak se pout­ník při­bli­žuje k bráně, slyší hluk a ruch města. Zvuky kovář­ských kla­div, volání trhovců, hla­hol zvonů z kos­tel­ních věží a smích dětí se mísí do kako­fo­nie, která je pro něj, člo­věka z ven­kova, zcela nová. Vzduch je pro­sy­cen vůní peče­ného chleba, koření a koň­ského hnoje. U brány se tísní povozy nalo­žené zbo­žím, koně a pěší, kteří se snaží dostat dovnitř před zavře­ním bran na noc. Strážní u brány v tma­vých uni­for­mách pozorně kon­t­ro­lují kaž­dého pří­cho­zího. Po slo­ži­tém vyjed­ná­vání a zapla­cení mýt­ného pout­ník konečně vstu­puje do města. Ocitá se v úzkých, kři­vo­la­kých ulič­kách dláž­dě­ných kameny. Domy s hrázdě­nými patry se tyčí nad ním a téměř se dotý­kají stře­chami. Z oken visí prádlo a z ote­vře­ných dveří se line vůně vaře­ného jídla. Všude kolem proudí davy lidí – bohatě odění měš­ťané, chudě oble­čení řeme­sl­níci, mniši v hně­dých hábi­tech, stu­denti s kni­hami pod paží, potulní hudeb­níci s lout­nami a žeb­ra­jící chudáci.

Pout­ník se s úža­sem roz­hlíží kolem sebe. Na náměstí, které se před ním náhle ote­vírá, se koná trh. Stánky plné zboží – od látek a koření až po kera­miku a země­děl­ské pro­dukty – lákají kupce i zvě­davce. Upro­střed náměstí se tyčí mohutná rad­nice s orlo­jem, jehož slo­žité mecha­nismy pout­níka fas­ci­nují. Nad měs­tem se k nebi vypí­nají věže kos­telů, sym­boly moci církve a víry, která pro­stu­puje živo­tem kaž­dého oby­va­tele. Tento první dojem z Olo­mouce, živého a pul­zu­jí­cího cen­tra Moravy, zane­chává v pout­ní­kovi hlu­boký dojem. Je to svět plný kon­trastů – bohat­ství a chu­doby, krásy a špíny, zbož­nosti a svět­skosti. Je to svět, který ho vta­huje do svého víru a sli­buje mu nejedno překvapení.

Středověké královské město ve 14. století v Českém království

Čtr­nácté sto­letí před­sta­vuje pro české země období dyna­mic­kých změn a roz­voje, a to i přes útrapy spo­jené s moro­vými epi­de­mi­emi a poli­tic­kými kon­flikty. V tomto kon­textu hraje Olo­mouc, jedno z nej­vý­znam­něj­ších měst Moravy, klí­čo­vou roli. Tato esej se zaměří na život v tomto krá­lov­ském městě ve 14. sto­letí, při­čemž bude brán ohled jak na obecné cha­rak­te­ris­tiky stře­do­vě­kých měst v Čes­kém krá­lov­ství, tak na spe­ci­fika Olo­mouce. Zvláštní pozor­nost bude věno­vána období vlády Jana Lucem­bur­ského a Karla IV., kdy město zaží­valo hos­po­dář­ský a kul­turní rozkvět.

Jan, král český, usta­no­vuje, aby se v městě Olo­mouci, které má nej­vý­znač­nější posta­vení mezi všemi ostat­ními městy, o Let­ni­cích po celý týden konal výroční trh, při­čemž obchod­níci budou osvo­bo­zeni od pla­cení mýt­ného (zdroj: Archivy Olo­mouc)

Stře­do­věká města v Čes­kém krá­lov­ství 14. sto­letí byla cen­try obchodu, řeme­sel a kul­tury. Krá­lov­ská města, obda­řená zvlášt­ními pri­vi­le­gii od panov­níka, se těšila značné auto­no­mii a hos­po­dář­skému významu. Typické pro ně bylo opev­nění, tržní náměstí s rad­nicí, farní kos­tel a síť úzkých uli­ček s domy měš­ťanů. Spo­leč­nost byla dife­ren­co­vaná na vrstvy – od nej­bo­hat­ších patri­cijů, přes střední vrstvu řeme­sl­níků a obchod­níků, až po nej­chudší vrstvu náde­níků a služebnictva.

Měst­ské právo, často odvo­zené od mag­de­bur­ského práva, upra­vo­valo vztahy mezi oby­va­teli, obchodní prak­tiky a správu města. Důle­ži­tou roli hrály cechy, sdru­žu­jící řeme­sl­níky stej­ného oboru, které regu­lo­valy výrobu, ceny a učňov­ské vztahy. Kul­turní život se sou­stře­dil kolem kos­telů, kláš­terů a měst­ských škol. Roz­ví­jelo se písem­nic­tví, umění a archi­tek­tura, při­čemž gotický sloh domi­no­val sta­veb­nímu umění.

Olomouc ve 14. století – specifika královského města

Olo­mouc, s boha­tou his­to­rií saha­jící až do 11. sto­letí, si ve 14. sto­letí upev­nila svou pozici jed­noho z nej­dů­le­ži­těj­ších cen­ter Moravy. Již v roce 1314 byla krá­lem Janem Lucem­bur­ským ozna­čena za „první město na Moravě“, což potvr­dilo její výsadní posta­vení. Město se roz­klá­dalo na stra­te­gické poloze na obchod­ních cestách a těšilo se pří­zni panovníků.

V období vlády Jana Lucem­bur­ského a Karla IV. zaží­vala Olo­mouc hos­po­dář­ský roz­mach. Roz­ví­jela se řemesla, zejména sou­ke­nic­tví a obchod. Město se pyš­nilo opev­ně­ním, které bylo postupně moder­ni­zo­váno, a domi­nan­tou města se stala rad­nice s orlo­jem. Důle­ži­tou roli hrály olo­moucké kos­tely a kláš­tery, které byly cen­try duchov­ního a kul­tur­ního života.

  • Sou­ke­nic­tví a další řemesla: Význam­ným odvět­vím olo­mouc­kého hos­po­dář­ství bylo sou­ke­nic­tví. Místní sou­ke­níci pro­du­ko­vali kva­litní vlněné látky, které byly vyhle­dá­vané nejen na domá­cím trhu, ale i v zahra­ničí. Cech sou­ke­níků pat­řil k nej­moc­něj­ším a nej­bo­hat­ším cechům ve městě a jeho čle­nové měli značný vliv na měst­skou poli­tiku. Kromě sou­ke­nic­tví se v Olo­mouci roz­ví­jela i další řemesla, jako napří­klad kovář­ství, hrn­číř­ství, pekař­ství, řez­nic­tví a mnoho dal­ších. Řeme­sl­níci byli orga­ni­zo­váni v ceších, které regu­lo­valy výrobu, ceny a kva­litu výrobků a sta­raly se o své členy.
  • Opev­nění a bez­peč­nost města: Olo­mouc, jakožto významné krá­lov­ské město, musela být dobře chrá­něna. Proto se v tomto období pokra­čo­valo v moder­ni­zaci a posi­lo­vání měst­ského opev­nění. Hradby byly zpev­ňo­vány, budo­valy se nové bašty a brány. Opev­nění chrá­nilo město před vněj­šími nepřá­teli a zajiš­ťo­valo bez­peč­nost obchodu a oby­va­tel. Strážní hlí­dali na hradbách a u bran a dbali na pořá­dek ve městě.
  • Rad­nice s orlo­jem – sym­bol moci a pokroku: Domi­nan­tou Olo­mouce se stala rad­nice s orlo­jem (do 18. sto­letí byl na rad­nici zcela jiný orloj, než který známe ze sou­čas­nosti s děl­nic­kou tema­ti­kou). Stavba rad­nice, která pro­bí­hala postupně, sym­bo­li­zo­vala ros­toucí význam a bohat­ství města. Orloj, slo­žité ast­ro­no­mické zaří­zení, byl nejen ozdo­bou města, ale i důka­zem tech­nické vyspě­losti a vzdě­la­nosti teh­dejší doby. Orloj uka­zo­val čas, posta­vení Slunce a Měsíce a další ast­ro­no­mické údaje. Stal se tak sym­bo­lem měst­ské hrdosti a pokroku.
  • Olo­moučtí bis­ku­pové ve 14. století
    Jan VI. z Vald­štejna (1302–1311)
    Petr II. Pen­te­corvo (1311–1316)
    Konrád I. (1316–1326)
    Jin­dřich III. Berka z Dubé (1326–1333)
    Jak VII. (1334–1351)
    Jan VIII. Očko z Vla­šimi (1351–1364)
    Jan IX. ze Středy (1364–1380)

    Kos­tely a kláš­tery – cen­tra duchov­ního a kul­tur­ního života: V Olo­mouci se nachá­zelo něko­lik význam­ných kos­telů a kláš­terů, které hrály klí­čo­vou roli v duchov­ním a kul­tur­ním životě města. Olo­moucké bis­kup­ství, zalo­žené již v 11. sto­letí, bylo důle­ži­tým nábo­žen­ským cen­t­rem. V kos­te­lích se konaly boho­služby, svatby, křty a pohřby. Kláš­tery byly cen­try vzdě­la­nosti a kul­tury. Mniši se věno­vali stu­diu, psaní knih a vyu­čo­vání. Při kláš­te­rech fun­go­valy školy, kde se vzdě­lá­vali budoucí kněží a úřed­níci. Kos­tely a kláš­tery byly také význam­nými sta­veb­ními památ­kami a dotvá­řely pano­rama města.

Pohled do každodennosti

Život v Olo­mouci ve 14. sto­letí byl pes­trý a plný kon­trastů. Měš­ťané se věno­vali obchodu a řemes­lům, účast­nili se nábo­žen­ských obřadů a slav­ností. Ulice města byly plné života, ale i hluku a zápa­chu. Hygi­ena byla na nízké úrovni, což spolu s hus­tou zástav­bou vedlo k čas­tým epidemiím.

Spo­leč­nost byla silně nábo­žen­sky zalo­žena. Kos­tely a kláš­tery hrály klí­čo­vou roli v životě oby­va­tel. Konaly se zde boho­služby, svatby, pohřby a různé nábo­žen­ské slav­nosti. Vzdě­lání bylo sou­stře­děno do rukou církve, ačkoli se postupně začaly obje­vo­vat i měst­ské školy.

Poče­sá­vání sukna (obrá­zek z roku 1690)

Pro lepší před­stavu si zkusme popsat možný běžný den olo­mouc­kého měš­ťana někdy kolem roku 1370. Před­stavme si typic­kého olo­mouc­kého měš­ťana, napří­klad sou­ke­nic­kého mis­tra Jana. Jeho den začíná brzy ráno, ještě před roz­břeskem. S prv­ními paprsky slunce, které pro­ni­kají úzkými ulič­kami, se ozý­vají první zvuky – kokr­hání kohoutů, ště­kot psů a vzdá­lené zvo­nění kos­tel­ních zvonů, svo­lá­va­jí­cích k ran­ním mod­lit­bám. Jan vstává z prosté postele, obléká si lněné spodní prádlo a vlněné svrchní šaty. Jeho žena Anna už při­pra­vuje jed­no­du­chou sní­dani – kou­sek chleba s kous­kem sýra a hrnek sla­bého piva.

Po sní­dani Jan odchází do své dílny, která se obvykle nachází v pří­zemí jeho domu. Tam už na něj čekají učed­níci a tova­ryši. Spo­lečně se pouš­tějí do práce – stří­hají vlnu, tkají látky, barví je a suší. V dílně panuje čilý ruch, sly­šet je kle­pání tkal­cov­ských stavů, stří­hání nůžek a hovory řeme­sl­níků. Práce je fyzicky náročná a trvá až do pozd­ního odpoledne.

Během dne se Jan něko­li­krát zastaví, aby si odpo­či­nul a najedl se. Oběd bývá obvykle skromný – kaše, polévka nebo kou­sek chleba s uze­ni­nou. Ani dnešek není výjim­kou, a tak poobědvá kaši. V poledne se také roze­zní­vají zvony, svo­lá­va­jící k polední mod­litbě. Jan se na chvíli zastaví a v duchu se pomodlí.

Odpo­ledne pokra­čuje práce v dílně. Jan dohlíží na své učed­níky, radí jim a kon­t­ro­luje kva­litu jejich práce. Dnes vyjde také na trh, aby  pře­dal hotové výrobky k pro­deji. Tržiště na náměstí pul­zuje živo­tem – trhovci nabí­zejí své zboží, kupci smlou­vají o cenách a všude panuje hluk a shon.

Po skon­čení práce v dílně se Jan vrací domů, kde na něj čeká večeře, kte­rou při­pra­vila Anna. Večeře bývá vydat­nější než oběd – dnes je maso, zele­nina a chléb. Po večeři si Jan s rodi­nou a tova­ryši chvíli poví­dají a pak se všichni ode­be­rou ke spánku.

Večer se město uklid­ňuje, ulice potemní a jen občas je sly­šet hlídky stráž­ných, kteří obchá­zejí město a dohlí­žejí na pořá­dek. Před spa­ním se Jan ještě pomodlí a podě­kuje Bohu za uply­nulý den.

Před­stava stře­do­vě­kého sou­ke­níka pra­cu­jí­cího s vlně­nou lát­kou ve stře­do­vě­kém městě od umělé inte­li­gence (zdroj: Leonardo.ai)

Závěr

Olo­mouc ve 14. sto­letí byla typic­kým stře­do­vě­kým krá­lov­ským měs­tem s vlast­ními spe­ci­fic­kými rysy. Její stra­te­gická poloha, hos­po­dář­ský roz­voj a pří­zeň panov­níků ji před­ur­čo­valy k významné roli v ději­nách Moravy. Období vlády Jana Lucem­bur­ského a Karla IV. zna­me­nalo pro město období pro­spe­rity a upev­nění jeho posta­vení. Život v Olo­mouci byl pes­trý a plný kon­trastů, odrá­že­jící cha­rak­ter stře­do­věké spo­leč­nosti. Město bylo cen­t­rem obchodu, řeme­sel, kul­tury a nábo­žen­ského života, a i přes útrapy spo­jené s dobou si ucho­valo svůj význam a identitu.

© 1997 - 2025, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht