Proměny české krajiny: Od zrušení nevolnictví ke vzniku hospodářských lesů

Autor: Václav Němec

Období osvícenského absolutismu představuje v našich dějinách fascinující etapu, během níž se tehdejší panovníci snažili modernizovat a zefektivnit celou říši. Výrazně se do těchto snah zapsal císař Josef II., který roku 1781 vydal řadu převratných nařízení (pro širší kontext jeho reforem lze nahlédnout do textů Josef II. či Osvícenský absolutismus). Mezi ty vůbec nejznámější patří bezesporu Patent o zrušení nevolnictví. Ačkoliv se často traduje, že tento osvobozující krok bezprostředně zapříčinil kritický nedostatek pracovních sil a následné zalesňování zemědělské půdy, skutečný historický vývoj krajiny a vztahů na venkově byl o něco složitější a probíhal v několika fázích.

Napodobenina dobové malby z první poloviny 19. století znázorňující poddané pracující na poli v rámci roboty (zdroj: AI)

Při pohledu na samotný Patent o zrušení nevolnictví zjistíme, že jeho primárním cílem bylo udělit venkovskému obyvatelstvu základní osobní svobody (podrobnosti a kontext viz také Patent o zrušení nevolnictví na Wikipedii). Poddaní získali právo svobodně se stěhovat, ženit se a vdávat bez povolení vrchnosti, odcházet na studie nebo se vyučit řemeslu. Možnost volného pohybu získaná zrušením nevolnictví ovšem kritický úbytek pracovníků pro obdělávání panské půdy nevyvolala. Patent Josefa II. totiž nezrušil robotu. Ačkoliv byli poddaní osobně svobodní, stále jim zůstávala povinnost bezplatně pracovat (robotovat) na panském, pokud drželi rustikální (poddanskou) půdu. Velkostatky a šlechta tedy svou základní pracovní sílu v roce 1781 de facto neztratily.

Ačkoliv byl patent z roku 1781 přelomovým osvobozujícím krokem, robotu bezprostředně nezrušil. Šlechta svou základní pracovní sílu na polích prozatím neztratila.

Ke kritickému nedostatku lidských zdrojů v zemědělství došlo až o necelých 70 let později, konkrétně po revolučním roce 1848. Teprve tehdy byla robota definitivně zrušena. Zákon přijatý říšským sněmem 7. září 1848 formálně ukončil středověký feudální systém: rušil robotu a všechny ostatní poddanské povinnosti, odstranil rozdíl mezi panskou a poddanskou půdou a zrušil naturální i peněžité dávky. Venkované se museli z robotních povinností vyplatit, avšak tato svoboda přišla za nezanedbatelnou cenu. Bývalí poddaní byli nuceni za výkup z roboty zaplatit dvacetinásobek roční renty – částku natolik vysokou, že ji většina rolníku najednou uhradit nemohla a musela si vypůjčit či po celá léta splácet. Objem této práce byl přitom do té doby obrovský – například podle patentu z roku 1775, který upravoval rozsah roboty podle výše placených daní, musel chalupník pracovat na panském typicky 26 dní v roce. Bohatší sedláci, kteří vlastnili potah, však robotovali až tři dny v týdnu – a v létě přidávali dny pěší roboty navíc. Velkostatky a šlechta, které dříve čerpaly z této masivní (byť v 18. století mírně regulované) a bezplatné zásoby pracovních sil, o ni zrušením roboty rázem přišly. Paradoxem celé situace bylo, že velkostatkářské vlastnictví půdy zůstalo zachováno a výkup z roboty přinesl majitelům velkostatků značné příjmy, zatímco rolníci byli zatíženi novým břemenem. Majitelé velkostatků však najednou přišli o svůj tradiční systém zajišťování obdělávání polí. Když k tomu přičteme rozmach průmyslové revoluce, která začala v 19. století lákat tisíce bývalých rolníků do nově vznikajících městských továren za lepší mzdou, šlechta a velkostatkáři skutečně čelili personální a ekonomické krizi.

Bez bezplatné roboty začalo být intenzivní obdělávání málo úrodné, svažité či vzdálené orné půdy hluboce ztrátové. Z toho důvodu začali velkostatkáři přehodnocovat své hospodářské strategie. Historické prameny k 19. století potvrzují, že právě tehdy se hůře přístupná orná půda a chudé pastviny na mnoha místech cíleně opouštěly a zalesňovaly. K největšímu odlesnění naší krajiny došlo v 18. století, s příchodem průmyslové revoluce a masivním nárůstem poptávky po dřevu pro rostoucí průmysl (a s úbytkem levné pracovní síly) se však karta začala obracet. Lesnictví se etablovalo jako velmi výnosný obor, který nebyl tolik náročný na neustálou přítomnost velké masy dělníků. Z čistě ekonomických důvodů se tehdy na opuštěných polích a loukách začaly plošně vysazovat jehličnaté monokultury (zejména rychle rostoucí smrky), které měly nasytit poptávku průmyslu po dřevě jakožto stavebním materiálu i jakožto palivu. Právě do 19. století lze datovat výrazný vzestup obliby smrkových monokultur, jejichž důsledky v podobě nestabilních lesních porostů a kůrovcových kalamit řešíme ještě v současnosti.

Bez bezplatné roboty se obdělávání méně úrodné půdy stalo hluboce ztrátovým. Velkostatkáři proto našli řešení v lesnictví, které nevyžadovalo stovky lidských rukou.

Modrá čára ukazuje směr toku kanálu ze Šumavy do Rakouska a překonává přitom hlavní evropské rozvodí (vyznačeno červenou přerušovanou čarou).

Ilustrativním příkladem této strategie jsou Schwarzenbergové, jeden z nejmocnějších šlechtických rodů v Čechách. Koncem 18. a začátkem 19. století začaly ve střední Evropě stoupat ceny dřeva, čehož se Schwarzenbergové chytili a začali na Šumavě ve velkém těžit dřevo. K efektivnějšímu odvozu dřeva vybudovali na počátku 19. století rozsáhlou soustavu plavebních kanálů, jejichž vybudování ve svém důsledku znamenalo silnou devastaci šumavských lesů. Schwarzenbergové přitom nebyli výjimkou — podobně postupovala celá řada dalších velkých rodů. Na Šumavě zaváděli v 19. století tehdy moderní způsoby hospodaření a zemědělského podnikání. Tím pomocí husté sítě kanálu odvodňovali mokřady, urychlovali růst dřeva a zvyšovali jeho výnosy. Když se pak lesy ocitly ve špatném stavu, vedeni ekonomickými zájmy přistoupili k jejich obnově nikoli původními dřevinami, ale výsadbou smrkových monokultur. Rod Schwarzenberků vlastnil v Čechách celkem na 176 000 ha půdy a lesů — v takovém měřítku měla každá volba hospodářské strategie dopad na podobu krajiny celých regionů.

Jenže smrkové monokultury v sobě skrývaly nebezpečí, které se naplno projevilo ještě za 19. století. Nejznámější a také na dlouho nejrozsáhlejší kůrovcová kalamita v našich zemích nastala po větrných smrštích ze zimy 1868 a 1870 a trvala až do roku 1878. Všechno to začalo 7. prosince 1868 vichřicí tak silnou, že poškození unikla jen málokterá šumavská střecha; na schwarzenberském vimperském panství padlo k zemi zhruba 2,5 % stromů, v naprosté většině smrků. Další, ještě ničivější orkán přišel v noci z 26. na 27. října 1870. Větrné polomy z obou bouří dosahovaly dohromady přibližně 650 tisíc krychlových metrů dřeva. Polomové dříví, které nebylo možno rychle zpracovat, se stalo živnou půdou pro lýkožrouta smrkového. V 70. letech 19. století bylo na Šumavě kůrovcovou kalamitou postiženo kolem 10 milionů krychlových metrů dřeva. Jestliže z výměry lesů na vimperském panství tvořily holiny roku 1856 pouhých 3,5 %, pak v roce 1874 jich bylo již 27 %. Tuto katastrofu zachytil ve svém románu Ze světa lesních samot spisovatel Karel Klostermann, jehož líčení rudnoucích a opadávajících smrkových jehlic se stalo jedním z nejsilnějších obrazů ekologické zkázy v české literatuře. Paradox byl zjevný: smrkové monokultury, vysázené jako hospodářské řešení po zrušení roboty, vytvořily nestabilní ekosystém, který se při první velké bouři proměnil v obrovské lýkožroutí inkubátory. Obnova lesa po kalamitě byla provedena opět především pomocí sazenic smrku — takže celý cyklus se uzavřel a zopakoval.

Každá smrková monokultura či zalesněný svah, který dnes v přírodě vidíme, v sobě skrývá otisk dávných politických a ekonomických rozhodnutí 19. století.

Tuto historickou transformaci krajiny vnímám jako jeden z největších a nejkomplexnějších dlouhodobých „projektů“. Proměna polí v lesy, vyvolaná legislativními a hospodářskými změnami 18. a 19. století, mi jasně ukazuje, jak pragmatická řešení nedostatku zdrojů (zde konkrétně pracovních sil) formují svět kolem nás napříč staletími. Každá smrková monokultura či zalesněný svah, který dnes při procházce přírodou vidíme, v sobě skrývá otisk dávných politických rozhodnutí. Je to fascinující důkaz toho, že zákony, společnost a krajina tvoří jeden propojený systém, jehož historické výstupy utvářejí prostředí, v němž žijeme dodnes.

Proměny české krajiny: Od zrušení nevolnictví ke vzniku hospodářských lesů

Zdroje