Protoindové a příchod Árjů
Dávné civilizace, které vznikly v povodí řeky Indu, jsou plné záhad. Neexistují písemná svědectví o jejich dějinách. První seriózní záznamy pocházejí až z doby po smrti Buddhy (kolem roku 486 před Kristem), který bývá považován za první historickou osobnost Indie. Znalosti dějin se proto zakládají na pramenech, které se obvykle přijímají jen jako pomocná historická svědectví; na archeologii, numismatice, nápisech a na legendách. Není znám přesně původ těchto civilizací, písmo a ani zánik. Existovaly na území kolem milionu kilometrů čtverečních, tedy tolika, kolik má dnešní Francie, Velká Británie a Německo dohromady. Měly stovky měst, z nichž některá hostila i desítky tisíc obyvatel. Vznikly a pak se propadly do země na tisíciletí. Víme jen, že po nich přišli Árjové, ale už není jisté, zda jejich nájezd byl příčinnou zániku, anebo pouze zabrali území zaniklých říší. Dlouhou dobu se o dávných říších vůbec nevědělo a éra Árjů, zahájená jejich vpádem v 2. tisíciletí před Kristem se považovala za počátek civilizace v povodí Indu, za příchod skutečné kultury na barbarské území. Na tomto omylu vystavěli ideologové fašismu svoji nechvalně známou ideu o hodném Árijci, který civilizoval barbarský svět. Přitom ignorovali skutečnost, že již v jejich době se vědělo o mnohem starších kulturách v povodí Indu. V 19. století se v Pandžábu (Pákistán), poblíž dnešních lokalit Harappa a Mohendžo-daro, našla města z doby od roku 2500 do roku 1500 před Kristem.
Tato města patřila k protoindické civilizaci doby bronzové, která se podle prvního místa nálezu nazývá také kulturou harappskou. Někdy se také označuje jako drávidská kultura, podle místního jazyka, který patřil do drávidské skupiny. K systematickému průzkumu nalezišť došlo až mnohem později. V roce 1921, britský archeologický tým pod vedením Sira Johna Marshalla odkryl 400 km severně od Karáčí jednu z nejstarších metropolí světa, Mohendžo-daro. „Místní obyvatelé nazvali pahorek ve svém sindhském jazyce Móhan džó daró, tj. Návrší mrtvých – snad proto, že už př i stavbě stúpy našli pod jejími základy pozůstatky prastarých koster“. Původní jméno města není známo. Mohendžo-daro se vyznačuje racionální organizací, s piktogramy a klenoty, látkami a dalšími archeologickými svědectvími, která dokazovala jedinečnost zaniklé civilizace. Město mělo na starověká měřítka jedinečný vodovodní a kanalizační systém a také množství víceposchoďových domů. Hlavní a vedlejší ulice se křižovaly v pravých úhlech a zachovávaly si svou polohu téměř po tisíc let. Objevitel města Sir John Marshall napsal: „Je velice výjimečné, objevíli archeolog dávno zmizelou civilizaci, jako to učinil Schliemann v Egejském moři a Stein v Turkestánské poušti. Ale myslím si, že před takovým objevem stojíme“.
Stříbrné a zlaté destičky s teriomorfní a totemickou symbolikou z Mohendžo-dara
Dosud se nepodařilo jednoznačně rozluštit protoindické obrázkové písmo a určit jazyk obyvatel, ale soudí se, že obyvatelé Harappy a Mohendžo-dara hovořili jazykem náležícím do drávidské rodiny. Drávidská jazyková rodina má mezi jazyky světa relativně samostatné postavení (v nedávné době byly objeveny souvislosti s altajskými jazyky), v dnešní době je – až na malé výjimky – omezena na jižní část poloostrovní Indie. Z nalezených kosterních pozůstatků lze usuzovat, že obyvatelé Harappy náleželi – podobně jako dnešní obyvatelé této oblasti – převážně k dlouholebému kavkazskému typu, byli spíše slabší tělesné konstrukce a v průměru se nedožívali vyššího věku než třiceti až čtyřiceti let. Harappští obyvatelé měli pravděpodobně prodlouženou lebku, oválný obličej, malou postavu, štíhlé končetiny, snědou kůži a černé oči. Živili se převážně zemědělstvím a lze předpokládat matrilineární sociální strukturu, v níž se žena těšila vysokému sociálnímu postavení, ale nezotročovala muže. Usuzuje se, že jejich společnost neměla pyramidovou strukturu. Jejich náboženství zřejmě vycházelo z kultu matky a ženských hodnot – lásky, umění a ochrany přírody.
Příčiny zániku harappské kultury se pouze odhadují. Existuje několik hypotéz. Jednou z nich jsou katastrofické záplavy; ty podle vykopávek postihly zejména Lóthal. Jinou možnost předkládá bioarcheologie, jejíž výsledky prokázaly, že v době před 8000 lety, když se objevily první civilizace, povodí Indu pokrývaly husté lesy plné zvěře. Dnes je zde skoro poušť . Odlesnění mohly zavinit zemědělství, ale i výroba cihel, hojně používaného stavebního materiálu té doby, a nebo produkce keramiky. Tuto hypotézu podporuje skutečnost, že nejstarší cihly jsou vypálené silně, zatímco cihly z doby úpadku pouze částečně, což svědčí o nedostatku dřeva. Lysebeth a také Fišer vznášejí ve svých knihách ještě další hypotézu. Nezdá se, že by protoindická civilizace byla orientována výrazně vojensky či snad prodchnuta válečnickým duchem. Když pak kolem r. 1500 př.n.l. zahájili ze severozápadu své útoky bojovní Árijci, užívající válečných vozů tažených koňmi, kulturně vyspělejší Harappané podléhali v nerovném boji.
Původ etnika, které samo sebe označovalo jako urozené = sankrtsky „árja“ (आर्य, ārja), není dosud přesně objasněn. Árjové mluvili archaickou formou sanskrtu, který patří mezi indoevropské jazyky; proto se předpokládá, že přišlí z indoevropského prostoru, jenž se ve 3.tisíciletí př.n.l. rozkládal ve stepní oblasti severně od Černého a Kaspického moře. Na konci poslední doby ledové sledovali napřed ustupující ledovce k severu, později po vyčerpání pastvin se obrátili k jihu. Árjové se výrazně lišili od lidí harappské kultury. Vyznačovali se kulatou lebkou, čtvercovou tváří, silnou čelistí, vysokou svalnatou postavou, světlými nebo zrzavými vlasy, světlýma očima. Kočovný život vyžaduje jen dočasné pobývání v osadách, a proto nestavěli města. Jejich majetek představovala pouze stáda. Slovesnou kulturu tvořilo především vypravování hrdinských činů, epopejí a mýtů.
Árjové měli patriarchální pyramidové uspořádání společnosti, v němž je žena podřízena muži, má nízké postavení, ale není otrokyní. Jejich bohové byli mužského pohlaví a uctíval se kult hrdiny. Nájezdy Árjů mohly urychlit zánik harappské kultury. Árjové při svém tažení, které se opíralo převážně o bojové vozy, mohli narazit na mnohem tužší odpor. Pak by jim nezbylo, než svého nepřítele oslabit běžnou taktikou loupeživých hord – udeřit, nadělat škody a zmizet. V harappské zemědělské kultuře lze předpokládat, že Árjové ničili hráze a zapalovali pole a lesy, aby obránce vyhladověli. Usedlé civilizace jsou mnohem zranitelně jší než kočovníci. Dobytek je stálým bohatstvím, snadno se uloupí anebo smění. Pastýřské kmeny se mohou rychle obohatit nájezdy, zatímco město roste celá léta, zničené hráze a záplavou zanesené zavodňovací kanály se namáhavě obnovují. Řemesla vyžadují zkušenost, a tudíž každý zabitý odborník představuje nenahraditelnou ztrátu, ještě zesílenou tím, že ženy se odvádějí jako otrokyně. Jedinou nevýhodou lovců je potřeba velkého prostoru a tím i nových výbojů.
Tuto hypotézu podporuje Rgvéd, jeden z nejstarších indických eposů sepsaný vítěznými Árji. „Základní texty védské slovesnosti, sbírky neboli samhity, byly čtyři:
- Rgvéda, soubor 1028 hymnů, modliteb, oslav různých bohů a jejich vzývání,
- Sámavéda, jakýsi zpěvník pro účely správného zpěvného přednesu,
- Jadžurvéda, sbírka obětních průpovědí a formulí, a
- Atharvavéda, ve které mají převahu různá zaříkávání a texty s kouzelnickým posláním“.
Stuart Piggot v knize Prehistoric India píše: „V Rgvédu je Indra oslavou kmenového náčelníka, po zuby ozbrojeného, obrovského, vousatého a opilecky baňatého. V nejbožštějších okamžicích vládne blesku. Ze svého bojového vozu vypouští smrtelné šípy. Nenasytně zhltne neuvěřitelné porce hovězího, obilné kaše a koláčů, které zapíjí častými doušky opojné sómy“. Rgvéd vychvaluje Indru v sútře I.53, že porazil dvakrát deset lidských králů a zničil pevnost Neárijců, označovaných za anása, a pobil beznosé, s tmavou barvou obličeje a drmolící nesrozumitelným jazykem. Jeho nepřátelé jsou Dásové, ze sanskrtského slova zraňující, dělající zlo, což označuje nepřítele, ale i démona, divocha, barbara, otroka, sluhu, hříšníka. Dásové se v mytologii stávají démony vzduchu. O ničení hrází píše Rgvéd v sútře II.15.80, když popisuje bájný boj mezi démonem Vrtrou, tím, který zadržuje vody, a árijským bohem Indrou, tím, který uvolňuje vody. Snadno si můžeme ztotožnit Vrtru se jménem nějakého harappského vůdce, jehož úkolem bylo ochraňovat se spolubojovníky hráze, a byl zabit Indrou, náčelníkem Árjů. Kromě vod povolává Indra na pomoc často i oheň, jehož představitelem je bůh Agni, oslavovaný ve více než dvou stech verších Rgvédu: „Ó Agni, spal všechny lidi černé kůže, buď strážcem oběti“.
Můžeme proto vznést hypotézu, že Árjové nepřinesli do povodí Indu civilizaci, ale pouze svoji divokou mentalitu a zkázu. Jednali dobyvačně a vítězně. Zmocnili se bohatství a uvrhli obyvatelstvo do otroctví. Setkali se přitom s velmi vysokou kulturou, kterou zprvu nechápali, nicméně přesto změnila jejich myšlení. S materiálním bohatstvím přijímali i duchovní statky. Árjové se udrželi u moci a svoje vítězství vylíčili v eposu Rgvéd a dalších bájích. V nich se samozřejmě nechlubili svou inspirací u poražených nepřátel. Naopak pečlivě zahladili veškeré zmínky o nich. To současně vysvětluje naprosté zmizení celé harappské kultury. Lysebeth ve své knize Tantra objevuje řadu prvků drávidské kultury i převzetí celých božstev do árijské mytologie. Například drávidským přínosem je jóga a tím i její část tantra-jóga. V náboženství harappské kultury jsou některé rysy, jež nápadně připomínají pozdější hinduismus. Byly např. nalezeny hliněné figurky zvířat a bohyň-matek značně podobných těm, které ještě dnes stávají na domácích oltářích na indickém venkově. Na několika pečetidlech je zobrazeno mužské božstvo s rohy a třemi obličeji; zde se nabízí srovnání s pozdějším hinduistickým bohem Šivou. Častá a podivuhodně realistická zobrazení zvířat na pečetidlech snad opravňují k domněnce, že již v této době bylo uctívání některých zvířat součástí náboženských představ a rituálů.
Zpracováno na základě úryvku z diplomové práce Dagmar Volencové na téma „KULTURNÍ ASPEKTY BUDDHISMU“. Publikováno Univerzitou Karlovou v Praze, Filosofickou fakultou v letech 1998–1999.
