Protoindové a příchod Árjů

Dávné civi­li­zace, které vznikly v povodí řeky Indu, jsou plné záhad. Nee­xis­tují písemná svě­dec­tví o jejich ději­nách. První seri­ózní záznamy pochá­zejí až z doby po smrti Buddhy (kolem roku 486 před Kris­tem), který bývá pova­žo­ván za první his­to­ric­kou osob­nost Indie. Zna­losti dějin se proto zaklá­dají na pra­me­nech, které se obvykle při­jí­mají jen jako pomocná his­to­rická svě­dec­tví; na arche­o­lo­gii, numisma­tice, nápi­sech a na legen­dách. Není znám přesně  původ těchto civi­li­zací, písmo a ani zánik. Exis­to­valy na území kolem mili­onu kilo­me­trů  čtve­reč­ních, tedy tolika, kolik má dnešní Fran­cie, Velká Bri­tá­nie a Německo dohro­mady. Měly stovky měst, z nichž některá hos­tila i desítky tisíc oby­va­tel. Vznikly a pak se pro­padly do země  na tisí­ci­letí. Víme jen, že po nich při­šli Árjové, ale už není jisté, zda jejich nájezd byl pří­čin­nou zániku, anebo pouze zabrali území zanik­lých říší. Dlou­hou dobu se o dáv­ných říších vůbec nevě­dělo a éra Árjů, zahá­jená jejich vpá­dem v 2. tisí­ci­letí před Kris­tem se pova­žo­vala za počá­tek civi­li­zace v povodí Indu, za pří­chod sku­tečné kul­tury na bar­bar­ské území. Na tomto omylu vysta­věli ide­o­lo­gové fašismu svoji nechvalně zná­mou ideu o hod­ném Árijci, který civi­li­zo­val bar­bar­ský svět. Při­tom igno­ro­vali sku­teč­nost, že již v jejich době  se vědělo o mno­hem star­ších kul­tu­rách v povodí Indu. V 19. sto­letí se v Pan­džábu (Pákistán), poblíž dneš­ních loka­lit Harappa a Mohen­džo-daro, našla města z doby od roku 2500 do roku 1500 před Kristem.

Tato města pat­řila k pro­to­in­dické civi­li­zaci doby bron­zové, která se podle prv­ního místa nálezu nazývá také kul­tu­rou harapp­skou. Někdy se také ozna­čuje jako drá­vid­ská kul­tura, podle míst­ního jazyka, který pat­řil do drá­vid­ské sku­piny. K sys­te­ma­tic­kému prů­zkumu nale­zišť došlo až mno­hem poz­ději. V roce 1921, brit­ský arche­o­lo­gický tým pod vede­ním Sira Johna Mar­shalla odkryl 400 km severně od Karáčí jednu z nej­star­ších met­ro­polí světa, Mohen­džo-daro. „Místní oby­va­telé nazvali paho­rek ve svém sind­hském jazyce Móhan džó daró, tj. Návrší mrtvých – snad proto, že už př i stavbě  stúpy našli pod jejími základy pozůstatky pra­sta­rých kos­ter“. Původní jméno města není známo. Mohen­džo-daro se vyzna­čuje raci­o­nální orga­ni­zací, s pik­to­gramy a kle­noty, lát­kami a dal­šími arche­o­lo­gic­kými svě­dec­tvími, která doka­zo­vala jedi­neč­nost zaniklé civi­li­zace. Město mělo na sta­ro­věká měřítka jedi­nečný vodo­vodní a kana­li­zační sys­tém a také množ­ství více­po­scho­ďo­vých domů. Hlavní a ved­lejší ulice se kři­žo­valy v pra­vých úhlech a zacho­vá­valy si svou polohu téměř po tisíc let. Obje­vi­tel města Sir John Mar­shall napsal: „Je velice výji­mečné, obje­víli arche­o­log dávno zmi­ze­lou civi­li­zaci, jako to uči­nil Schli­e­mann v Egej­ském moři a Stein v Tur­kes­tán­ské poušti. Ale mys­lím si, že před tako­vým obje­vem stojíme“.

Stří­brné a zlaté destičky s teri­o­morfní a tote­mic­kou sym­bo­li­kou z Mohendžo-dara

Dosud se nepo­da­řilo jed­no­značně  roz­luš­tit pro­to­in­dické obráz­kové písmo a určit jazyk oby­va­tel, ale soudí se, že oby­va­telé Harappy a Mohen­džo-dara hovo­řili jazy­kem nále­ží­cím do drá­vid­ské rodiny. Drá­vid­ská jazy­ková rodina má mezi jazyky světa rela­tivně  samo­statné posta­vení (v nedávné době  byly obje­veny sou­vis­losti s altaj­skými jazyky), v dnešní době  je – až na malé výjimky – ome­zena na jižní část polo­ostrovní Indie. Z nale­ze­ných kos­ter­ních pozůstatků lze usu­zo­vat, že oby­va­telé Harappy nále­želi – podobně jako dnešní oby­va­telé této oblasti – pře­vážně  k dlou­ho­le­bému kav­kaz­skému typu, byli spíše slabší tělesné kon­strukce a v prů­měru se nedo­ží­vali vyš­šího věku než tři­ceti až čty­ři­ceti let. Harappští oby­va­telé měli prav­dě­po­dobně pro­dlou­že­nou lebku, oválný obli­čej, malou postavu, štíhlé kon­če­tiny, sně­dou kůži a černé oči. Živili se pře­vážně  země­děl­stvím a lze před­po­klá­dat mat­ri­li­ne­ární soci­ální struk­turu, v níž se žena těšila vyso­kému soci­ál­nímu posta­vení, ale nezot­ro­čo­vala muže. Usu­zuje se, že jejich spo­leč­nost neměla pyra­mi­do­vou struk­turu. Jejich nábo­žen­ství zřejmě vychá­zelo z kultu matky a žen­ských hod­not – lásky, umění a ochrany přírody.

Pří­činy zániku harapp­ské kul­tury se pouze odha­dují. Exis­tuje něko­lik hypo­téz. Jed­nou z nich jsou kata­stro­fické záplavy; ty podle vyko­pá­vek postihly zejména Lóthal. Jinou mož­nost před­kládá bio­ar­che­o­lo­gie, jejíž výsledky pro­ká­zaly, že v době  před 8000 lety, když se obje­vily první civi­li­zace, povodí Indu pokrý­valy husté lesy plné zvěře. Dnes je zde skoro poušť . Odles­nění mohly zavi­nit země­děl­ství, ale i výroba cihel, hojně pou­ží­va­ného sta­veb­ního mate­ri­álu té doby, a nebo pro­dukce kera­miky. Tuto hypo­tézu pod­po­ruje sku­teč­nost, že nej­starší cihly jsou vypá­lené silně, zatímco cihly z doby úpadku pouze čás­tečně, což svědčí o nedo­statku dřeva. Lyse­beth a také Fišer vzná­šejí ve svých kni­hách ještě další hypo­tézu. Nezdá se, že by pro­to­in­dická civi­li­zace byla ori­en­to­vána výrazně  vojen­sky či snad pro­dchnuta váleč­nic­kým duchem. Když pak kolem r. 1500 př.n.l. zahá­jili ze seve­ro­zá­padu své útoky bojovní Árijci, uží­va­jící váleč­ných vozů taže­ných koňmi, kul­turně  vyspě­lejší Harap­pané pod­lé­hali v nerov­ném boji.

Původ etnika, které samo sebe ozna­čo­valo jako uro­zené = san­krt­sky „árja“ (आर्य, ārja), není dosud přesně objas­něn. Árjové mlu­vili archaic­kou for­mou san­skrtu, který patří mezi indo­ev­rop­ské jazyky; proto se před­po­kládá, že při­šlí z indo­ev­rop­ského pro­storu, jenž se ve 3.tisíciletí př.n.l. roz­klá­dal ve stepní oblasti severně od Čer­ného a Kas­pic­kého moře. Na konci poslední doby ledové sle­do­vali napřed ustu­pu­jící ledovce k severu, poz­ději po vyčer­pání pas­t­vin se obrá­tili k jihu. Árjové se výrazně lišili od lidí harapp­ské kul­tury. Vyzna­čo­vali se kula­tou leb­kou, čtver­co­vou tváří, sil­nou čelistí, vyso­kou sval­na­tou posta­vou, svět­lými nebo zrza­vými vlasy, svět­lýma očima. Kočovný život vyža­duje jen dočasné pobý­vání v osa­dách, a proto nesta­věli města. Jejich maje­tek před­sta­vo­vala pouze stáda. Slo­ves­nou kul­turu tvo­řilo pře­de­vším vypra­vo­vání hrdin­ských činů, epo­pejí a mýtů.

Árjové měli patri­ar­chální pyra­mi­dové uspo­řá­dání spo­leč­nosti, v němž je žena pod­ří­zena muži, má nízké posta­vení, ale není otro­kyní. Jejich bohové byli muž­ského pohlaví a uctí­val se kult hrdiny. Nájezdy Árjů mohly urych­lit zánik harapp­ské kul­tury. Árjové při svém tažení, které se opí­ralo pře­vážně o bojové vozy, mohli nara­zit na mno­hem tužší odpor. Pak by jim nezbylo, než svého nepří­tele osla­bit běž­nou tak­ti­kou lou­pe­ži­vých hord – ude­řit, nadě­lat škody a zmi­zet. V harapp­ské země­děl­ské kul­tuře lze před­po­klá­dat, že Árjové ničili hráze a zapa­lo­vali pole a lesy, aby obránce vyhla­do­věli. Usedlé civi­li­zace jsou mno­hem zra­ni­telně jší než kočov­níci. Doby­tek je stá­lým bohat­stvím, snadno se uloupí anebo smění. Pas­týř­ské kmeny se mohou rychle obo­ha­tit nájezdy, zatímco město roste celá léta, zni­čené hráze a zápla­vou zane­sené zavod­ňo­vací kanály se namá­havě obno­vují. Řemesla vyža­dují zku­še­nost, a tudíž každý zabitý odbor­ník před­sta­vuje nena­hra­di­tel­nou ztrátu, ještě zesí­le­nou tím, že ženy se odvá­dějí jako otro­kyně. Jedi­nou nevý­ho­dou lovců je potřeba vel­kého pro­storu a tím i nových výbojů.

Tuto hypo­tézu pod­po­ruje Rgvéd, jeden z nej­star­ších indic­kých eposů sepsaný vítěz­nými Árji. „Základní texty véd­ské slo­ves­nosti, sbírky neboli samhity, byly čtyři:

  1. Rgvéda, sou­bor 1028 hymnů, mod­li­teb, oslav růz­ných bohů a jejich vzývání,
  2. Sáma­véda, jakýsi zpěv­ník pro účely správ­ného zpěv­ného přednesu,
  3. Jadžur­véda, sbírka obět­ních prů­po­vědí a for­mulí, a
  4. Atharva­véda, ve které mají pře­vahu různá zaří­ká­vání a texty s kou­zel­nic­kým posláním“.

Stu­art Pig­got v knize Prehis­to­ric India píše: „V Rgvédu je Indra osla­vou kme­no­vého náčel­níka, po zuby ozbro­je­ného, obrov­ského, vou­sa­tého a opi­lecky baňa­tého. V nej­božštěj­ších oka­mži­cích vládne blesku. Ze svého bojo­vého vozu vypouští smr­telné šípy. Nena­sytně zhltne neu­vě­ři­telné porce hově­zího, obilné kaše a koláčů, které zapíjí čas­tými doušky opojné sómy“. Rgvéd vychva­luje Indru v sútře I.53, že pora­zil dva­krát deset lid­ských králů a zni­čil pev­nost Neárijců, ozna­čo­va­ných za anása, a pobil bez­nosé, s tma­vou bar­vou obli­čeje a drmo­lící nesro­zu­mi­tel­ným jazy­kem. Jeho nepřá­telé jsou Dásové, ze san­skrt­ského slova zra­ňu­jící, děla­jící zlo, což ozna­čuje nepří­tele, ale i démona, divo­cha, bar­bara, otroka, sluhu, hříš­níka. Dásové se v myto­lo­gii stá­vají démony vzdu­chu. O ničení hrází píše Rgvéd v sútře II.15.80, když popi­suje bájný boj mezi démo­nem Vrtrou, tím, který zadr­žuje vody, a árij­ským bohem Ind­rou, tím, který uvol­ňuje vody. Snadno si můžeme zto­tož­nit Vrtru se jmé­nem něja­kého harapp­ského vůdce, jehož úko­lem bylo ochra­ňo­vat se spo­lu­bo­jov­níky hráze, a byl zabit Ind­rou, náčel­ní­kem Árjů. Kromě vod povo­lává Indra na pomoc často i oheň, jehož před­sta­vi­te­lem je bůh Agni, osla­vo­vaný ve více než dvou stech ver­ších Rgvédu: „Ó Agni, spal všechny lidi černé kůže, buď stráž­cem oběti“.

Můžeme proto vznést hypo­tézu, že Árjové nepři­nesli do povodí Indu civi­li­zaci, ale pouze svoji divo­kou men­ta­litu a zkázu. Jed­nali doby­vačně a vítězně. Zmoc­nili se bohat­ství a uvrhli oby­va­tel­stvo do otroc­tví. Setkali se při­tom s velmi vyso­kou kul­tu­rou, kte­rou zprvu nechá­pali, nicméně  přesto změ­nila jejich myš­lení. S mate­ri­ál­ním bohat­stvím při­jí­mali i duchovní statky. Árjové se udr­želi u moci a svoje vítěz­ství vylí­čili v eposu Rgvéd a dal­ších bájích. V nich se samo­zřejmě nechlu­bili svou inspi­rací u pora­že­ných nepřá­tel. Nao­pak peč­livě zahla­dili veš­keré zmínky o nich. To sou­časně vysvět­luje naprosté zmi­zení celé harapp­ské kul­tury. Lyse­beth ve své knize Tan­tra obje­vuje řadu prvků drá­vid­ské kul­tury i pře­vzetí celých bož­stev do árij­ské myto­lo­gie. Napří­klad drá­vid­ským pří­no­sem je jóga a tím i její část tan­tra-jóga. V nábo­žen­ství harapp­ské kul­tury jsou některé rysy, jež nápadně při­po­mí­nají poz­dější hin­du­is­mus. Byly např. nale­zeny hli­něné figurky zví­řat a bohyň-matek značně podob­ných těm, které ještě  dnes stá­vají na domá­cích oltá­řích na indic­kém ven­kově. Na něko­lika peče­ti­dlech je zob­ra­zeno muž­ské bož­stvo s rohy a třemi obli­čeji; zde se nabízí srov­nání s poz­děj­ším hin­du­is­tic­kým bohem Šivou. Častá a podi­vu­hodně rea­lis­tická zob­ra­zení zví­řat na peče­ti­dlech snad oprav­ňují k domněnce, že již v této době bylo uctí­vání někte­rých zví­řat sou­částí nábo­žen­ských před­stav a rituálů.

Zpra­co­váno na základě úryvku z diplo­mové práce Dag­mar Volen­cové na téma „KULTURNÍ ASPEKTY BUDDHISMU“. Pub­li­ko­váno Uni­ver­zi­tou Kar­lo­vou v Praze, Filo­so­fic­kou fakul­tou v letech 1998–1999.

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht
Exit mobile version