Sámo

Počátky čes­kého státu spa­dají do období raného stře­do­věku. Vzhle­dem k vývoji našich dějin před čes­kým stá­tem je ještě něko­lik kapi­tol. První civi­li­zační vlnou na našem území ještě před naším leto­poč­tem byli Kel­tové. Při­šli v posled­ních sto­le­tích starého leto­počtu, usa­dili se zde a vytvo­řili ranou civi­li­zaci české kot­liny. Odchod Keltů ze střední Evropy není přesně znám (s pří­cho­dem nového leto­počtu prostě mizí). Roz­hostí se zde další civi­li­zace, a to ger­mán­ské kmeny. Ger­máni při­chá­zeli s jiným cílem než Kel­tové. Čechy pro ně nejsou cílo­vou zemí, ale zemí tran­zitní. Spě­chali tudy k bojům na řím­ských lini­ích, chtěli se zmoc­nit řím­ských pro­vin­cií Noriky a Pano­nie. Z němec­kých kmenů zde pobý­vali Mar­ko­mani a Kvá­dové. Místo jejich pobytu se přesně nekrylo s dneš­ním vyme­ze­ním Čech.

V období od 3. až 4. stol.n.l. při­chází v rámci pro­cesu stě­ho­vání národů civi­li­zační vlna slo­van­ská z jejich původ­ních krajů na Dně­pru a Dněstru. Stě­ho­vání národů bylo způ­so­beno pří­cho­dem Hunů do Evropy. Na našem území se usa­zuje západní větev Slovanů.

Státně for­ma­tivní pro­ces nastává poz­ději. Nej­prve musí čelit vněj­šímu nebez­pečí a až s odstu­pem jed­noho nebo dvou sto­letí je for­ma­tivní pro­ces činěn s idejí křes­ťan­skou. Vnější nebez­pečí dalo vznik­nout Sámově říši. Vytvo­řil ji kolem r. 623 francký kupec Sámo. Brá­nil mla­dou pospo­li­tost proti úto­kům Avarů z východu. Para­doxní bylo, že ji musel brá­nit i ze strany franc­kých králů.

Povstání Slo­vanů v roce 623 proti Ava­rům vzniklo z toho, že Avaři, obý­va­jící Potisí a Pano­nii (tj. dnešní Maďar­sko) napa­dali okolní slo­van­ské oby­va­tel­stvo a eko­no­micky na něm para­zi­to­vali i jinak ho zneužívali.

Zmínku o Sámově říši nalez­neme v Kro­nice tak řeče­ného Fre­de­gara. Sámo byl francký kupec, snad půvo­dem Kelt, Galo­ří­man z města Sens (kraj Seno­nago). Za vlády Chlo­tara shro­máž­dil větší počet kupců a vypra­vil se obcho­do­vat ke Slo­va­nům (kmeny Vinidů). Ti se již počali bou­řit proti Ava­rům, zva­ným Hunové, a jejich králi – Kaga­novi. Hunové při­chá­zeli po jed­not­livé roky pře­zi­mo­vat ke Slo­va­nům a vše­li­jak je vydí­rali. Synové Hunů, kteří byli zplo­zeni s ženami a dce­rami Slo­vanů, nechtěli nako­nec sná­šet křivdy a útisk a začali se proti vládě Hunů bouřit.

Když Slo­vané s voj­skem zaú­to­čili proti Hunům, obcho­do­val zde právě Sámo. A tak s nimi vytáhl ve voj­sku a pro­ká­zal proti Hunům vel­kou sta­teč­nost a uži­teč­nost. Když Slo­vané viděli Sámovu chrabrost, zvo­lili ho svým krá­lem a nako­nec u nich vládl celých tři­cet pět let. Za jeho pano­vání svedli Vinidé mnoho bojů proti Hunům a jeho radou a schop­ností nad Huny vždy zvítězili.

Sámova říše nabý­vala postu­pem času na důle­ži­tosti a její síla vzbu­zo­vala silné obavy, že se všichni s odda­ností poko­řo­vali a pod­dá­vali její moci. Asi roku 631 však zabili v Sámově krá­lov­ství Slo­vané kupce Franků s čet­ným dopro­vo­dem a jejich maje­tek ulou­pili. To byl počá­tek roze­pře mezi Dago­ber­tem, franc­kým krá­lem, a Sámem, krá­lem Slo­vanů. Dago­bert poslal vyslance Sicha­ria k Sámovi, žádaje, aby se posta­ral o spra­ved­li­vou náhradu za kupce, kte­rého zabili a jehož majetku se neprá­vem zmoc­nili. Poně­vadž Sámo nechtěl Sicha­ria spat­řit a odmí­tal ho při­jmout, Sicha­rius se oblékl do tako­vých šatů, aby se podo­bal Slo­va­nům. Před­stou­pil s dopro­vo­dem před Sáma a ozná­mil mu vše, co měl ulo­ženo. Ale jak bývá zvy­kem pohan­ství a zpup­nosti vládců, nebylo Sámem nahra­zeno nic z toho, čeho se jeho lidé dopus­tili. Sámo pouze chtěl, aby se navzá­jem uplat­nila spra­ve­dl­nost a aby se usta­no­vila soudní jed­nání pro tyto a jiné spory, které vznikly mezi oběma stranami.

Sicha­rius jako poše­tilý vysla­nec pro­nesl nevhodná slova, která neměl ulo­žena, dokonce i hrozby proti Sámovi, že Sámo a lidé z jeho krá­lov­ství jsou Dago­ber­tovi povinni služ­bou. Sámo ura­žen odpo­vě­děl: „Země, kte­rou máme, je i Dago­ber­tova a i my jsme jeho, avšak jen pokud bude mít v úmyslu zacho­vat nám přátelství“.
Sicha­rius řekl: „Není možné, aby křes­ťané a slu­žeb­níci Boží mohli uzavřít pří­sahy se psy“.
Sámo mu v odpo­věď pra­vil: „Jste-li vy Boží slu­hové a my psi Boží, tu, když vy usta­vičně konáte němu, nám je dovo­leno, trhat vás za zuby“.
A Sicha­rius byl odstra­něn ze Sámovy pří­tom­nosti. Když to Dago­ber­tovi ozná­mil, Dago­bert nevá­hal a vydal se na válečné tažení.

Proti Sámovi se vydalo celé aus­tro­asij­ské voj­sko, roz­dě­lené do tří proudů (Lan­go­bardi z jihu, Ala­mani po Dunaji a Fran­kové povo­dím Mohanu (Main)). Voj­sko bylo nebý­vale silné, což dokládá napří­klad to, že Dago­bert při­klá­dal tažení vel­kou váhu. Zatímco na druhé straně se Slo­vané na těch a jiných mís­tech při­pra­vo­vali, voj­sko Ala­manů s vévo­dou Chro­do­ber­tem dosáhlo vítěz­ství v území, kam vtáhlo. Tak­též Lan­go­bardi zís­kali vítěz­ství a Ala­mani i Lan­go­bardi odvedli s sebou větší počet zajatců. Ke spo­jení těchto tří proudů ale nedo­šlo. Vše se zasta­vilo před Wogas­tisbur­gem. Ten byl nej­prve po tři dny oblé­hán a až pak nastala bitva. Hradby Wogas­tisburgu prav­dě­po­dobně neskrý­valy jen obvyklou posádku, která nemohla být moc početná, ale více vojáků. Ti pak vyra­zili do pro­ti­ú­toku, kte­rému Fran­kové, prav­dě­po­dobně vyčer­paní před­cho­zím oblé­hání, neo­do­lali. Tam byli mnozí z Dago­ber­tova voj­ska pobiti. Nako­nec se ostatní dali na útěk a zane­chali tam všechny stany a věci, jež měli, a navrá­tili se do svých domovů.

Jisté je, že Sámo tuto bitvu, potažmo i válku vyhrál. Co ovšem jisté není, je to, kde se onen Wogas­tisburg nachá­zel. Teo­rií již tento svět sly­šel stovky, žádná ovšem nebyla uznána za sto­pro­centně pra­vou a tak se vášně díky poloze Wogas­tisburgu stup­ňují. S první teo­rií při­šel již August Sed­lá­ček, zakla­da­tel české kas­te­lo­lo­gie. Ten, vychá­zeje ze slova Wogasko, které odpo­vídá české Úhošť, pro­sa­zo­val názor, že pověstný Wogas­tisburg se nachází v Úhošti u Kadaně. Poz­dější arche­o­lo­gické výzkumy však žádné hra­diště neob­je­vily. Dal­šími mož­nými loka­li­tami jsou napří­klad Koru­tany nebo Husín u Taja­nova. S novou, velmi prav­dě­po­dob­nou teo­rií při­šel arche­o­log Josef Bube­ník. Ten pou­ká­zal na vrch Rubín u Pod­bo­řan. Zde bylo nale­zeno „cen­t­rum bojov­nic­kého cha­rak­teru, které lze rám­cově dato­vat do 7. sto­letí“. Odtud také pochází sbírka avar­ských před­mětů i před­mětů pat­řící pan­ské vrstvě. Zdá se tedy, že věc je jasná, defi­ni­tivní důkazy ale nemáme. A asi ani nikdy mít nebudeme..

Vinidé potom mno­ho­krát vpadli pus­to­šit do Duryn­ska a do jiných území krá­lov­ství Franků. Odra­že­ním fran­ského útoku Sámo také posí­lil svou moc nato­lik, že se mu pod­dali i srbští Slo­vané síd­lící na seve­ro­zá­pad od našich hra­nic při Labi.

Sámo byl náš první státní před­sta­vi­tel. Sámo byl hla­vou našeho prv­ního stát­ního útvaru. Sámova říše byla mimo jiné také prv­ním stát­ním útva­rem Slo­vanů, exis­to­vala v letech 623 – 658 a roz­pro­stí­rala se na území dnešní České repub­liky, východu Německa, západu Slo­ven­ska, západu Maďar­ska, jiho­zá­padu Pol­ska, východu Rakouska a severu Slo­vin­ska. Jejím prav­dě­po­dob­ným geo­po­li­tic­kým cen­t­rem byla oblast dneš­ního jiho­vý­chodu České repub­liky – Mikul­čice a okolí, tedy poz­dější geo­po­li­tické cen­t­rum našeho dru­hého stát­ního útvaru Velké Moravy. Sámova říše vznikla a upev­nila se z odporu proti útlaku ze strany neslo­van­ských etnik, a to Avarů a Francké říše.

Sámo pocho­pil, že Slo­vané potře­bují infor­mace, ale ne nad­vládu, proto pod­po­ro­val obchod (dnes bychom řekli dělal vstříc­nou poli­tiku vůči cizím práv­nic­kým oso­bám), ale zame­zil, vyhnal či se jinak zba­vil cizích fyzic­kých osob, které jeho říši nepro­spí­valy a ško­dily (zlik­vi­do­val kri­mi­na­litu), a nyní by ho určitě ozna­čili za xeno­fo­bistu a muže nezvyk­lého myšlení.

Díky vaz­bám na obchod byla Sámova říše schopna pohro­zit Francké říši, ale i kaž­dému jinému v tomto duchu: budete-li znovu dělat potíže, obchod­níci od Vás budou mít hos­po­dář­ské ztráty. A toto zapří­či­nilo, že obchod­níci Francké říše tla­čili na teh­dejší francké poli­tiky, aby nechali na pokoji Sáma a jeho říši, takže Sámovu říši nikdo dále nena­pa­dal, a to přesto, že byla územně a popu­lačně slabší než Francká říše.

Tato poli­tická Sámova kon­cepce je v mno­hém podobná poli­tické kon­cepci dneš­ního Švý­car­ska, Kaj­man­ských ost­rovů, Libye, Sin­ga­puru, Sjed­no­ce­ných arab­ských emi­rátů, Kuvajtu, atd. (Vždyť přece v roce 1990 – 1991 bojo­val za Kuvajt, za tento abso­lu­tis­tický emi­rát s tres­tem smrti a fyzic­kými tresty, celý západní demo­kra­tický svět včetně teh­dej­šího Čes­ko­slo­ven­ska, proti Iráku).

Že tato Sámova poli­tická práce byla úspěšná doka­zuje sku­teč­nost, že po roku 636 Sámova říše žila v míru se svými sou­sedy, jak s Avary, tak s Franc­kou říší, kteří ji uzná­vali. Sámova říše vytvo­řila pří­z­nivé pod­mínky pro roz­voj našich předků.

Sámova říše byla posta­vena úče­lově. Spl­nila své poslání, uchrá­nila slo­van­ské spo­le­čen­ství před Avary. Zanikla v letech 657 – 658, kdy Sámo umírá při­ro­ze­nou smrtí jako všemi opla­ká­vaný a milo­vaný stát­ník a jeho říše zanikla. Zbylo po něm 22 synů a 15 dcer, které měl s 12 ženami.

Pak podle his­to­ri­o­gra­fie exis­to­valo sto­pa­de­sá­ti­leté období neznáma, o kte­rém nejsou zprávy. Poslední prů­zkumy pro­ka­zují, že až do Vel­ko­mo­rav­ské říše vládla nehis­to­rická řada panov­níků, jejichž jména byla Pře­mysl, Neza­mysl, Mnata, Vojen, Vni­slav, Kře­so­mysl, Neklam a Hos­ti­vít (údajný otec Boři­vo­jův). V této době se ode­hrá­val Libu­šin soud či dívčí války, ve kte­rých vystu­puje Šárka a další.

Na odkazu Sáma, tj. jeho myš­le­nek a činů, navá­zala Velká Morava, na ni Český stát a v důsledku toho můžeme tvr­dit, že exis­tuje i dnešní Česká repub­lika, i když dnes některé myš­lenky a činy upadly v zapomnění.

Auto­rem tohoto textu je Vik­tor Fajta, stu­dent zim­ního semestru kurzu e‑semestr dějepis.com v roce 2005. Zve­řej­něno se svo­le­ním autora.

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht
Exit mobile version