Slavní vládci David a Šalomoun

Jistě každý sly­šel pří­běh vel­kého obra Goli­áše a Davida, který nad ním zví­tě­zil ne díky síle, ale svou chyt­rostí a důvti­pem. Možná jste jej sly­šeli i ve zhu­deb­něné podobě, která je sepjatá s Janem Weri­chem. A určitě jste už také o někom řekli, že se tváří „šala­moun­sky“. Vším tím jsou nám dodnes při­po­mí­nány his­to­rické osoby, které cho­dily po této zemi před více než třemi tisíci lety. Zkusme se o nich dozvě­dět něco víc.

Ve sta­ro­věké syro­pa­les­tin­ské oblasti se ve 13. sto­letí před Kris­tem usíd­lily hebrej­ské kmeny. Bojo­valy proti Filiští­nům a sjed­no­tily se v duchu své víry v jedi­ného Boha (Jahve). Starý zákon popi­suje tuto dobu v První a Druhé knize Samu­e­lově. Hebrej­skému (izra­el­skému) státu vládl Saul, avšak kvůli své nepo­sluš­nosti Bohu byl z trůnu sesa­zen. David, nejmladší syn Jišaje[1], byl nej­prve ve služ­bách krále jako nadaný hráč na lyru. Již legen­dární je jeho sou­boj s Peliš­tej­cem Goli­á­šem, nad nímž vyhrál s pou­ži­tím praku. Krá­lem byl usta­no­ven po Sau­lovi asi ve věku 30 let.  Je před­sta­vo­ván jako spra­ved­livý panov­ník, uzná­vaný váleč­ník, bás­ník a hudeb­ník. Právě autor­ství oslav­ných veršů Hos­po­dinu nazý­va­ných žalmy[2] je Davi­dovi dodnes při­su­zo­váno. K jeho nej­vý­znam­něj­ším poči­nům patří jistě dobytí Jeruza­léma a pod­ma­nění si dal­ších okol­ních krá­lov­ství jako Edom, Moab, Amon a Aram. Ani David však nebyl doko­nalý a o jeho pro­hřeš­cích se blíže zmi­ňuje Starý zákon:

„Jed­nou k večeru vstal David z lože a pro­chá­zel se po střeše krá­lov­ského domu. Tu spat­řil ze stře­chy ženu, která se právě omý­vala. Byla to žena velmi půvab­ného vzhledu. David si dal zjis­tit, kdo je ta žena. Ptal se: ´Není to Bat-šeba, dcera Elía­mova, man­želka Che­tejce Uri­jáše?´ David pak pro ni poslal posly. Ona k němu při­šla a on s ní spal; očis­tila se totiž od své nečis­toty. Potom se vrá­tila do svého domu.“[3]

Tato žena podle pověsti otě­hot­něla a David dal jejího man­žela zavraž­dit. Jako potres­tání od Boha za toto cizo­lož­ství její dítě po porodu zemřelo. Zplo­dila s ním však další dítě, kte­rým byl Šalo­moun, násled­ník trůnu a poz­dější vládce Izra­elců. David zapo­čal v Jeruza­lémě s budo­vá­ním obrov­ské monu­men­tální stavby, chrámu zasvě­ce­nému Hos­po­dinu. Za tyto jeho hří­chy mu ale nebylo dopřáno jej vidět v plné slávě a dříve, než stihl být dokon­čen, David umírá. Král David má dodnes u židů a křes­ťanů významné místo. Židé dokonce někdy uvá­dějí ve svých ději­nách vládu Davida jako zlatý věk. Ve spo­ji­tosti s křes­ťan­skou vírou se můžeme setkat s ozna­če­ním Ježíše Krista jako „syna Davi­dova“, což zna­mená, že Ježíš je poto­mek Davi­dova rodu[4].

A co se dělo s Hebrejci za vlády Davi­dova syna Šalo­mouna? Šalo­moun vládl asi v letech 970 – 931 př. Kr. a postu­po­val v otco­vých sto­pách. Upev­ňo­val poli­tické vztahy, roz­ví­jel obcho­do­vání a dosta­věl slavný Chrám. Cel­kově za jeho vlády došlo k vel­kému hos­po­dář­skému i územ­nímu roz­ma­chu. Uvádí se, že doba jeho čty­ři­ce­ti­leté vlády byla jed­nou z mála v ději­nách Hebrejců, kdy se nevál­čilo. Jeho život je popi­so­ván ve sta­ro­zá­konní 1. Knize krá­lov­ské. Šalo­moun byl pro­slulý svou moud­rostí a spra­ved­li­vostí, která se nesla daleko za hra­nice jeho říše. Podle legendy ji při­jela obdi­vo­vat i krá­lovna ze Sáby (viz níže). Úsloví „šala­moun­ské vyře­šení situ­ace“ pochází z násle­du­jí­cího příběhu:

K Šalo­mou­novi při­šly dvě ženy, které se hádaly o jedno dítě, obě je pova­žo­valy za sobě vlastní. Žádná nechtěla ustou­pit a tak Šalo­moun roz­ká­zal dítě roz­sek­nout mečem, aby si každá vzala jednu polo­vinu. Jedna z nich sou­hla­sila, druhá odmítla a při­řkla raději dítě své sokyni – tak Šalo­moun chytře roz­po­znal tu sku­teč­nou milu­jící matku. 

Oproti těmto bib­lic­kým pří­bě­hům, které uka­zují Šalo­mouna jako moud­rého a zbož­ného vládce, exis­tují i jiné his­to­rické pra­meny, které popi­sují jeho tvrdý boj o moc, výstavbu vel­ko­le­pého Chrámu za cenu nuce­ných prací pod­da­ných a pře­jí­mání cizích kul­tur. Doba jeho pano­vání byla sice dobou vze­stupu, ale spo­leč­nost se již začala vnitřně roz­klá­dat. Po jeho smrti je krá­lov­ství roz­dě­lilo na dvě části – Seve­ro­i­z­ra­el­ské a Jud­ské krá­lov­ství. Šalo­moun byl stejně jako David skvě­lým lite­rá­tem a jsou mu při­su­zo­vány tři bib­lické knihy – kniha Pří­sloví, kniha Kaza­tel a sou­bor lyric­kých básní ozna­čo­va­ných jako Píseň písní.

Za potomky Šalo­mouna[5] se pova­žuje tra­diční eti­op­ský krá­lov­ský rod. Svůj původ odvo­zují od neman­žel­ských potomků Šalo­mouna a krá­lovny ze Sáby. V dnešní Eti­o­pii se cho­pili moci ve 13. stol. po Kristu. Šalo­mou­novci zde vládli s něko­lika pře­stáv­kami až do roku 1974, kdy byl král Haile Selas­sie I. sesa­zen. Tento panov­ník pochá­zel údajně z 225. gene­race potomků Šalo­mouna a krá­lovny ze Sáby. Šalo­mou­nov­ská dynastie patří spolu s japon­ským císař­ským rodem k nej­star­ším na světě.

Význam těchto dvou stě­žej­ních postav v ději­nách židov­ského národa shle­dá­vám jako velmi hlu­boký. Svým lite­rár­ním dílem při­spěli ke Knize knih a jejich život je sou­časně i námě­tem jiných knih Starého zákona. V minu­losti až do dneš­ních dnů se stali náměty mnoha umě­lec­kých děl. Ať už jsou záznamy z jejich života fikcí či sku­teč­ností, na jejich jed­no­značný his­to­rický pří­nos to podle mne nemá vliv.

Auto­rem tohoto textu je Tereza Frga­lová, stu­dentka let­ního semestru kurzu e‑semestr dějepis.com v roce 2010. Zve­řej­něno se svo­le­ním autora.

Žil prav­dě­po­dobně v letech 1010 – 970 před Kristem

Knihy žalmů jsou sou­částí textů Starého zákona

Cito­váno z 2. Samu­e­lovy knihy Starého zákona (2 Sam 10, 2 – 4)

Dolo­ženo Matou­šo­vým evan­ge­liem v Novém zákoně (Mt 1, 1 – 17)

Šalo­mou­nov­ská dynastie

Příloha – Žalm 23

Jeden z nej­zná­měj­ších žalmů, jeho autor­ství je při­su­zo­váno Davi­dovi, jeho nej­pro­slu­lejší zhu­deb­nění Anto­ní­nem Dvo­řá­kem. Uve­dený text je pře­vzatý z eku­me­nic­kého pře­kladu bible (www.biblenet.cz).

Hos­po­din je můj pas­týř, nebudu mít nedostatek.
Dopřává mi odpo­čí­vat na trav­na­tých nivách,
vodí mě na klidná místa u vod,
naživu mě udr­žuje, stezkou spra­ve­dl­nosti mě vede pro své jméno.
I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého,
vždyť se mnou jsi ty.
Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují.
Pro­stí­ráš pro mě stůl před zraky protivníků,
hlavu mi ole­jem potí­ráš, kalich mi po okraj plníš.
Ano, dob­rota a milo­sr­den­ství pro­vá­zet mě budou všemi dny mého žití.
Do Hos­po­di­nova domu se budu vra­cet do nejdel­ších časů.

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht
Exit mobile version