Smrt prezidenta Johna F. Kennedyho

Byl to nejmladší a záro­veň neja­trak­tiv­nější pre­zi­dent ame­rické his­to­rie. On a jeho man­želka Jackie Ken­ne­dy­ová spolu tvo­řili doko­nalý, snad až pohád­kový pár, který před­sta­vo­val úspěšný sen o ame­ric­kém štěstí. Snad žád­nému ame­ric­kému pre­zi­den­tovi nevě­no­vala média tolik pozor­nosti, jako právě Johnu F. Ken­ne­dymu. Jeho sou­kromý život byl ale mno­hem vět­ším láka­dlem pro novi­náře, než jeho poli­tika. JFK měl nejen úspěš­nou a půvab­nou man­želku, která zářila na fil­mo­vých plát­nech a nej­zná­měj­ších strán­kách ame­ric­kých časo­pisů, ale jeho sbírka mile­nek byla také velmi pes­trá a lákavá. Mezi ně pat­řila třeba slavná, či bláz­nivá Mari­lyn Monroe, která při květ­no­vých osla­vách pre­zi­den­to­vých naro­ze­nin v roce 1962 zazpí­vala „Happy Birth­day Mr. Pre­si­dent“, a nikdo už v té době zřejmě nepo­chy­bo­val o tom, jak to se svým váš­ni­vým zpě­vem a leh­kou róbou ve sku­teč­nosti myslela.

John F. Ken­nedy byl prostě milov­ník žen. A není se čemu divit. Už to nebyl ten nudný, pro­še­di­vělý a sta­ro­módní poli­tik, jaké dosud Ame­rika znala. Byl to idol teh­dejší doby a jeho popu­la­rita se rov­nala popu­la­ritě růz­ných zpě­váků a herců. Byl to muž, který milo­val umění a krásu, a který si místo poli­tiků do Bílé Domu zval umělce, bás­níky, vědce a spi­so­va­tele. Ame­rika jako by nabrala nový a svěží vzhled, který se neměl nikdy rozplynout.

Jak je tedy možné, že tento popu­lární a milo­vaný pre­zi­dent, který byl nadějí a záro­veň spá­sou pro Ame­riku, se stal obětí tak kru­tého a nesmy­sl­ného atentátu?

John F. Ken­nedy se naro­dil 29. května 1917. Stal se tak také prv­ním pre­zi­den­tem Ame­riky, který se naro­dil ve dva­cá­tém sto­letí. Matka Rose a otec Joseph, pat­řili ke klanu irských zbo­hat­líků, který měl kon­takty s pod­svě­tím. Ke svým dětem se cho­vali spíše hrubě a neci­telně s udě­lo­vá­ním těles­ných trestů, což vedlo všech deset dětí ke stá­lému sou­pe­ření o rodi­čov­skou pří­zeň. Mladý John vystu­do­val Harvard s vyzna­me­ná­ním a po škole v roce 1941 nastou­pil do armády v hod­nosti pod­po­ru­číka. Jeho zdra­votní stav byl už v mládí velmi křehký a po návratu z armády se při­daly navíc bolesti zad, které vedly k něko­lika ope­ra­cím. Avšak nemoc v cestě Johnovi kari­éry nestála. Ve svých tři­ceti letech se stal sená­to­rem a jeho životní cesta začala nabí­rat zají­ma­vých obrá­tek. Je známý pře­de­vším svojí tou­hou po krás­ných ženách, což by mohlo ohro­zit jeho post v poli­tice, to se ovšem mění v roce 1951, kdy poprvé potkal svojí budoucí man­želku Jacque­line Lee Bou­vie­ro­vou, která měla jeho chtíč navždy uko­jit. Jackie pochá­zela ze stej­ného pro­středí jako John a byla jeho vel­kou opo­rou pře­de­vším, když v roce 1954 pro­dě­lal těž­kou ope­raci páteře. I přes to všechno se ale John roz­hodne kan­di­do­vat na pre­zi­denta. Prav­dou možná je, že pod­stat­nou část hlasů v kam­pani obdr­žel John díky svému otci, který měl kon­takty s mafií, a která ovlá­dala nej­nižší spo­le­čen­skou vrstvu. Roku 1960 se mu tedy poda­řilo jen těsně zví­tě­zit nad Richar­dem Nixo­nem a 20. ledna 1961 už sklá­dal pre­zi­dent­skou přísahu.

Zdálo se, že tomuto mla­dému a naděj­nému pre­zi­den­tovi tento post opravdu sedí. Ve svém pro­gramu nazva­ném Nová hra­nice (NEW FRONTIER), kri­ti­zo­val Eise­nhowrovu éru, hlá­sal roo­sel­vel­tov­ské tra­dice a hle­dal oporu v mladé a pod­ni­ka­tel­ské Ame­rice. Chtěl řešit vnitřní nesnáze, bojo­val proti neza­měst­na­nosti a inflaci a jeho cíl smě­řo­val také k pomoci chudým a hla­do­vým čer­no­chům. V roce 1961 zahá­jil nákladný vesmírný pro­gram. Sna­žil se čelit mezi­ná­rod­ním kri­zím jako karib­ské krizi a ber­lín­ské blo­kádě. Neza­brá­nil však válce ve Viet­namu, jejímž byl vel­kým odpůrce.

Konec tak váže­ného poli­tika byl však pří­liš před­časný. Dne 22. lis­to­padu 1963 navští­vil John F. Ken­nedy se svojí ženou Jackie v rámci své pro­pa­gační cesty Dallas v ame­ric­kém státě Texas. Když pro­jíž­děl dallaskými uli­cemi v ote­vře­ném voze, bylo půl jedné odpo­ledne. Z davu jása­jí­cích lidí však náhle zazněly výstřely. Před očima mili­ónu lidí byl slavný a oblí­bený pre­zi­dent John postře­len spolu s guver­né­rem státu Texas Johnem Con­nallym. Jejich těla byla ihned pře­ve­zena do dallaské nemoc­nice Parkland Memo­rial Hospi­tal, kde však pre­zi­dent na následky těž­kého zra­nění pod­lehl. Texaského guver­néra se poda­řilo zachrá­nit. Vše bylo v pří­mém pře­nosu vysí­láno na obra­zov­kách a lidé po celé Ame­rice byli naprosto zdě­šeni. Sen se náhle rozplynul.

John F. Ken­nedy byl už čtvr­tým ame­ric­kých pre­zi­den­tem po Lin­col­novi, Gar­fiel­dovi a McKin­leyovi, který byl zavraž­děn během svého funkč­ního období. Něko­lik hodin po aten­tátu poli­cie zadr­žela pode­zře­lého muže s pis­tolí, který se při zatý­kání v budově dallaského kina zuřivě brá­nil. Byl to pří­sluš­ník námoř­ních vojen­ských sil USA Lee Har­vey Oswald. Situ­aci začal dra­ma­ti­zo­vat Oswal­dův životní pří­běh. „Pro psy­chic­kou labi­litu byl Oswald pro­puš­těn z armády v roce 1958, poté odjel na rok do SSSR. Po návratu se poku­sil i se svou rus­kou man­žel­kou odjet na Kubu, nedo­stal však povo­lení. Tyto dohady posí­lily dohady o mož­ném kubán­ském či sovět­ském aten­tátu. Víc se, ale o Oswal­dovi nikdy nedo­zvíme. Den po jeho zatčení na něj byl spáchán aten­tát. V pří­tom­nosti tele­viz­ních a fil­mo­vých kamer byl tento Ame­ri­kou nená­vi­děný muž v pří­mém pře­nosu zastře­len. Jeho vra­hem byl Jack Ruby, maji­tel striptý­zo­vého klubu. Do pro­to­kolu potom uvedl: „Chtěl jsem ušet­řit vdově po pre­zi­den­tovi útrapy, jež by musela pro­žít při pro­cesu vede­ném proti vra­hovi svého man­žela.“ Pře­svěd­čivě to ale moc neznělo. Pravda zřejmě byla taková, že byl Jack pouze figur­kou v doko­na­lém plánu o tom, aby pravda o aten­tátu nikdy nevy­šla najevo.

Verzí o smrti mla­dého pre­zi­denta bylo něko­lik, ale žádná se zcela nepro­ká­zala jako prav­divá. První teo­rie je, že pre­zi­dent byl zabit poli­tic­kými pro­tiv­níky, nebo mafií. Otáz­kou ale zůstává motiv. Proč by měl být zabit „svými“ lidmi? Navíc po výpo­vě­dích růz­ných mafi­án­ských bossů, byla pro ně smrt Ken­ne­dyho spíše pře­kva­pe­ním. Další teo­rií se nabízí např. armáda, která nemu­sela sou­hla­sit s pre­zi­den­to­vou taj­nou doho­dou s Chruš­če­vem. Jeho odpor ve válce ve Viet­namu mohl také slou­žit k jeho odstra­nění. Třetí teo­rie jsou různé sku­piny jako Ku-Klux-Klan, kte­rému se nemu­selo líbit, že Ken­nedy pro­sa­zo­val zru­šení rasové dis­kri­mi­nace. A další a další poli­tické hyeny, kte­rým se prostě jen nemu­sel líbit nějaký bod v jeho pro­gramu. Jedno je ale jisté. Smrt Johna Fit­z­ge­ralda Ken­ne­dyho bude navždy už jen dis­ku­ta­bilní a plná dohadů, kdo, co, proč a jak. Jak to tedy všechno ve sku­teč­nosti bylo, se už nikdy nedozvíme.

Auto­rem tohoto textu je Petra Buche­rová, stu­dentka let­ního semestru kurzu e‑semestr dějepis.com v roce 2006. Zve­řej­něno se svo­le­ním autora.

© 1997 - 2024, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht