Solidarita

Kon­cem 70. let. 20. sto­letí byl život Poláků snad ještě tvrdší než život oby­va­tel jiných stře­do­ev­rop­ských zemí. Kromě toho, co do značné míry sdí­leli všichni lidé žijící v sovět­ském bloku, tedy napří­klad cen­zury, zákazu poli­ticky se sdru­žo­vat nebo výrazně ome­ze­ných mož­ností ces­to­vat, Pol­sko zaží­valo i hlu­bo­kou hos­po­dář­skou krizi. V roce 1980 pol­ská vláda ozná­mila další výrazné zdra­žo­vání základ­ních potra­vin. Pro ty, o které se ale­spoň nave­nek měl komu­nis­tický režim opí­rat, tedy pro děl­níky, to byla pověstná poslední kapka, kte­rou pře­tekl pohár jejich trpělivosti.

Lech Wałęsa (*1943), polský politik, zakladatel nezávislých odborů Solidarita a aktivista za lidská práva, polský prezident v letech 1990 - 1995

Lech Wałęsa (*1943), pol­ský poli­tik, zakla­da­tel nezá­vis­lých odborů Soli­da­rita a akti­vista za lid­ská práva, pol­ský pre­zi­dent v letech 1990 – 1995

V létě osm­de­sá­tého roku vypukly v prů­mys­lo­vých měs­tech na severu Pol­ska nepo­koje a stávky. Cen­t­rem odporu se stalo pří­stavní město Gdaňsk. V tam­ních lodě­ni­cích, tehdy nesou­cích jméno Vla­di­míra Iljiče Lenina, došlo 31. srpna 1980 ke zlo­mové udá­losti. V čele nepo­kojů stál elek­tri­kář Lech Wałęsa. Komu­nis­tická vláda při­stou­pila na slav­ných 21 poža­davků stáv­ku­jí­cích, pře­de­vším na vytvo­ření jejich vlast­ních odborů, nezá­vis­lých na komu­nis­tic­kém režimu. Nic podob­ného v celém teh­dej­ším komu­nis­tic­kém světě nebylo. Nové odbo­rové hnutí dostalo jméno Soli­da­rita. Zane­dlouho se k Soli­da­ritě hlá­silo téměř deset mili­onů lidí. Uká­zalo se, že Lech Walesa je mimo­řádně cha­risma­tic­kým vůd­cem. Jeho drsné a přímé způ­soby, hovo­rová pol­ština, pří­klon ke kato­lické víře a neo­ká­za­lost z něj činily osob­nost, se kte­rou se mohli lidé snadno iden­ti­fi­ko­vat. Walesa byl jed­ním z mili­onů ves­nic­kých kluků, které režim v rámci cen­t­rál­ního plá­no­vání nahnal do prů­myslu. A nikdo před ním neho­vo­řil s komu­nis­tic­kými před­sta­vi­teli jako on: „Pane ministře, nechme toho zby­teč­ného mlu­vení. Proč nemů­žete udě­lat chlap­ské roz­hod­nutí? Buď vůbec nic nechá­pete, nebo budeme mlu­vit vážně. Chcete pokra­čo­vat? Nebo chcete, aby toho byla plná země? Dobře, může být. A můžeme to udě­lat rychle.“ Soli­da­rita brzy pře­stala být jen odbo­rář­ským sdru­že­ním, stala se hnu­tím odporu proti komu­nis­tické moci. Wale­so­vými poradci se stali přední pol­ští intelektuálové.

Akti­visté Soli­da­rity zaklá­dali knihovny a nezá­vislá vyda­va­tel­ství. Při­nejmen­ším dvě insti­tuce v Pol­sku však zůstaly vůči duchu změn netečné: armáda a tajná poli­cie. V pro­sinci roku 1981 gene­rální tajem­ník Ústřed­ního výboru Pol­ské sjed­no­cené děl­nické strany Voj­ciech Jaru­zel­ski a jeho lidé vyhlá­sili v Pol­sku stanné právo a Soli­da­rita se stáhla do disentu. Při­šlo zatý­kání a inter­nace, ve vězení se ocitl i Lech Walesa. Pro­puš­těn byl v roce 1983; ve stej­ném roce, ve kte­rém dostal Nobe­lovu cenu míru. Na ofi­ci­ální poli­tic­kou scénu v Pol­sku se Soli­da­rita vrá­tila až v roce 1989, kdy ji vláda při­pus­tila k roz­ho­vo­rům u kula­tého stolu. Jejich výsled­kem byly i první čás­tečně svo­bodné volby. V létě roku 1989 se pak Tade­usz Mazowiecki stal prv­ním neko­mu­nis­tic­kým pre­mi­é­rem od roku 1940.
Pol­sko se stejně jako další země býva­lého sovět­ského bloku stalo par­la­mentní demokracií.

Logo polského společenského hnutí Solidarita (původně nezávislé samosprávné odbory)

Logo pol­ského spo­le­čen­ského hnutí Soli­da­rita (původně nezá­vislé samo­správné odbory)

Úspěch Soli­da­rity byl dán sou­bě­hem řady vlivů, domá­cích i zahra­nič­ních. Veliký vliv na vznik Soli­ta­rity mělo zajisté také to, že v roce 1978 se kar­di­nál Karol Woj­tyla stal pape­žem Janem Pavlem II. O rok poz­ději navští­vil rodné Pol­sko a jeho cestu sle­do­valy mili­ony lidí. Lech Walesa hovoří s odstu­pem o oba­vách, které tehdy pano­valy mezi jeho spo­lu­pra­cov­níky, jež pra­me­nily z pří­tom­nosti sovět­ských vojáků v zemi i u jejích hra­nic. Právě pon­ti­fi­kát Jana Pavla II. ozna­čuje Walesa za vůbec nej­vý­znam­nější vzpruhu. „I nevě­řící se z růz­ných důvodů nau­čili dělat zna­mení kříže a účast­nili se setkání. Svatý otec nás nena­bá­dal k žádné revo­luci, neří­kal nám, ať boju­jeme, ale byl tak suges­tivní, že se každý z nás musel zasta­vit a pře­mýš­let.“ Vliv Jana Pavla II. jak na lidové hnutí, tak na roz­ho­do­vání někdej­ších komu­nis­tic­kých vůdců zřejmě nikdy nebude možné exaktně změ­řit. Napří­klad Lech Walesa byl v roce 1983 údajně pro­puš­těn z vězení na osobní pape­žovu přímluvu. A pro vět­šinu Poláků byl a ve svém odkazu i bude Jan Pavel II. nezpo­chyb­ni­tel­nou morální autoritou.

Lech Walesa je pře­svěd­čen, že Soli­da­rita při­šla v době, kdy už ani samotní komu­nisté nechtěli myš­lenku komu­nismu pří­liš obha­jo­vat. A to dokonce ani v Sovět­ském svazu. Vypukla vnitřní panika. Poté při­šel Michail Gor­ba­čov s perestroj­kou jako mož­ností, jak refor­mo­vat komu­nis­mus. Nic z toho, co chtěl Gor­ba­čov, se nepo­vedlo. Ani pře­měna komu­nismu, ani Sovět­ského svazu, ani nic jiného. Ale neú­spěch jeho záměrů byl mimo­jiné úspě­chem pol­ské Soli­da­rity. Kromě vlivů, jakými bylo sláb­nutí Sovět­ského svazu, k úspě­chu Soli­da­rity při­spělo pře­de­vším odhod­lání samot­ných Poláků. Jed­ním z dal­ších klí­čo­vých důvodů, proč Soli­da­rita uspěla, bylo, že se obje­vila ve spo­leč­nosti, která byla poli­ticky vyspělá a poli­ticky gra­motná. Totéž je jed­ním z důvodů, proč nedávno uspěla revo­luce na Ukra­jině. Lidé se poli­ticky pro­bu­dili a cítí poli­tic­kou odpovědnost.

Po celá osm­de­sátá léta se v žádné jiné zemi neob­je­vilo hnutí srov­na­telné s pol­skou Soli­da­ri­tou. V ostat­ních evrop­ských komu­nis­tic­kých stá­tech říkala ofi­ci­ální pro­pa­ganda spo­leč­nosti, že důvod, proč Poláci pro­tes­tují, je, že jsou chudí a nezvla­da­telní. Při­nejmen­ším pro disi­denty však přesto bylo hnutí Soli­da­rity záro­veň povzbu­ze­ním a záro­veň mode­lem pro rea­li­zaci změn v závěru osm­de­sá­tých let.

I když Soli­da­rita nepře­žila nástup par­la­mentní demo­kra­cie a počá­tek tra­dič­ního poli­tic­kého sou­pe­ření stran, byla vítěz­stvím svo­body. Pomohla vytvo­řit nový svět. Nabídla novou per­spek­tivu a při­spěla k vytvo­ření nových vztahů mezi lidmi a obno­vila lid­skou důstoj­nost v pol­ském národě. Pol­ští inte­lek­tu­á­lové hovoří o tom, že Soli­da­rita spl­nila svou his­to­ric­kou roli a skon­čila. Je také nutné vyzdvih­nout, že šlo o první revo­luci, která jako hlavní zbraň pou­ží­vala vyjed­ná­vání. Soli­da­rita vylou­čila jakou­koli pří­mou kon­fron­taci s dru­hou stra­nou. Byla hnu­tím poža­du­jí­cím změnu bez násilí! Soli­da­rita však nezů­stala jen his­to­ric­kou kapi­to­lou. Pol­ský pro­jev svo­body, který se zhmot­nil v Soli­da­ritě, dodnes žije a pro­je­vuje se v mnoha evrop­ských zemích, o čemž svědčí napří­klad nedávné nená­silné revo­luce na Ukra­jině (2004/2005) nebo v Gru­zii (2003).

Tento člá­nek vznikl v rámci zim­ního semestru 2005–2006 e‑learningového kurzu e‑semestr dějepis.com. Jeho auto­rem je Vik­tor Fajta.

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht