Spartakovo povstání

Během jedné gene­race musel Řím pro­dě­lat války tro­jího druhu – s vněj­šími nepřá­teli na okra­jích říše, vnitřní válku se svými spo­jenci na ital­ské půdě a válku občan­skou. Z roz­porů uvnitř města se zro­dila ještě válka s otroky, známá jako Spar­ta­kovo povstání.

Otroky se stá­vali váleční zajatci a zajatci pirátů, které pak piráti pro­dá­vali na trhu s otroky. Otrocké pra­covní síly byly repro­du­ko­vány také „naro­ze­ním“, které byly velmi ceněné, pro­tože byly při­vyklé otroc­tví. Otroky se také stá­vali nale­zenci, bez­pri­zorní a ulou­pené děti. Původně otroci pra­co­vali jako pas­tevci, slu­žeb­níci v pánově domě, ženy tkaly látky, poz­ději, s roz­vo­jem měst, pra­co­vali na stav­bách, v řeme­sl­nic­kých díl­nách, ale také v dolech a lomech. Maji­tel otroka mohl trestat bytím nebo poslá­ním na těžké práce v dolech, ve vyspě­lej­ších spo­leč­nos­tech jej však nemohl zabít.

Ze základ­ního před­po­kladu řím­ského práva vyplý­val závěr o „neo­me­ze­ném právu“ pána na otroka, který byl při­rov­ná­ván k věci či dobytku. Pán měl právo nad živo­tem a smrtí otroka. Tím umož­ňo­valo řím­ské právo otro­káři libo­vol­nými pro­středky otroka vyu­ží­vat do kraj­ního vypětí. Byla jim také ode­přena nej­zá­klad­nější občan­ská práva. Otro­kovo dří­vější jméno zmi­zelo záro­veň s jeho svo­bo­dou a bylo nahra­zeno pře­zdív­kou. Řím­ské právo nepři­zná­valo otroku právo na man­žel­ství a rodinu, ani na majetek.

Z důvodů těž­kého způ­sobu života a nelid­skými pod­mín­kami k životu dochá­zelo k otroc­kým vzpou­rám. Aktiv­nější formy nabyly až po vál­kách ve stře­do­moří, kdy značně vzrostl počet otroků. K první známé a orga­ni­zo­vané vzpouře, k její­muž potla­čení musel Řím pou­žít voj­ska, došlo roku 199 př. n . l. v Setii u Říma. Roku 194 př. n. l. se vzbou­řili otroci v Etru­rii. Kolem roku 180 př. n. l. pro­puklo povstání v Alá­lii. První velké povstání otroků pro­puklo roku 136 př. n. l. na Sicí­lii. Vůd­cem byl Syřan Eun, který se pro­hlá­sil za krále a při­jal jméno Anti­o­chie. Poda­řilo se mu něko­li­krát pora­zit řím­ské voj­sko, ale nako­nec byl v roce 132 př. n. l. pora­žen. Sicil­ští otroci povstali opět v roce 104 př. n. l., ale znovu byli pora­ženi. Nej­vět­ším sta­ro­vě­kým povstá­ním otroků bylo Spar­ta­kovo povstání. Vzplálo mezi gla­di­á­tory v Capui.

Gla­di­á­toři byli původně zajatci, otroci nebo těžcí zlo­činci jako napří­klad žháři, vrazi, sva­to­krá­dež­níci, dezer­téři nebo vele­zrádci. V poz­děj­ších dobách, kdy bylo zapo­třebí více gla­di­á­torů, se posí­lali do arén i lehčí zlo­činci. Původně bylo gla­di­á­tor­ství vážné počí­nání, říkalo se mu boj u már, pro­tože se sku­tečně ode­hrá­valo před ověn­če­ným úmrt­ním ložem. Bojo­vali vždy váleční zajatci. Úče­lem zápasu bylo usmí­řit krví zajatců ducha zemře­lého a zís­kat tak pří­zeň boha smrti. Takto, kdy bojo­valo jen velmi málo dvo­jic, a boj se ode­hrá­val sice na veřej­ných pro­stran­stvích, ale v kruhu pří­buz­ných zemře­lého, známe zápasy od Etrusků. Gla­di­á­toři bojo­vali meči (gla­dius), podle kte­rých také dostali svůj název.

Římané tuto tra­dici pře­vzali – zpo­čátku ji dokonce téměř oko­pí­ro­vali. Poz­ději ji přímo poli­ticky zne­u­žili. Ráz her už byl navždy pozmě­něn. Poli­tici nyní zís­ká­vali pod­poru mimo jiné pořá­dá­ním gla­di­á­tor­ských her. Konec gla­di­á­tor­ství s sebou při­nesl až roz­mach křes­ťan­ství. Přes­tože se o gla­di­á­tory dobře pečo­valo a měli dosta­tek jídla, dochá­zelo kvůli tvr­dému režimu i tres­tům k zou­fa­lým činům, kdy se gla­di­á­toři nechá­vali pro­bod­nout nebo se sami zabíjeli.

Tvrdý výcvik trval léta. Někteří gla­di­á­toři byli spe­ci­álně cvi­čeni pro boj s dra­vými šel­mami, které byly svá­ženy z celého teh­dej­šího světa. Vyhla­do­vělé a roz­dráž­děné šelmy bojo­valy proti sobě, gla­di­á­to­rům či vysí­le­ným odsou­zen­cům, štvané pro poba­vení obe­cen­stva. Málo Římanů odsu­zo­valo tuto krva­vou podí­va­nou. Velmi oblí­be­nou zába­vou byly i sou­boje dvou různě vyzbro­je­ných sou­peřů. Život a smrt gla­di­á­torů nebyl lehký. Když vstu­po­vali do arény, kde byl pří­to­men císař, zdra­vili jej výstižně: „Ave, Impe­rá­tor, mori­turi te salu­tant!“ (Zdráv buď, císaři, jdoucí na smrt Tě zdraví!). Když muž padl k zemi, zvedlo pub­li­kum palec k nebi, nebo dolů. Vyja­d­řo­valo tak své přání aby gla­di­á­tor dostal milost nebo byl dobit. Poslední slovo pat­řilo ale panov­ní­kovi. Přísná dis­ci­plína při výcviku, vidina smrti při kaž­dém zápase, takový byl úděl gla­di­á­tora. Je tedy samo­zřejmé, že se mno­žily pokusy o útěk. Ve vět­šině pří­padů nebyly úspěšné a vojen­ské jed­notky si s nimi lehce pora­dily, ale jeden takový útěk se dostal do dějin.

Spar­ta­kovo povstání se ode­hrálo v letech 73 – 71 př. n. l. Spar­ta­kus byl půvo­dem Thrák z jihu dneš­ního Rumun­ska. Slou­žil v pomoc­ných jed­not­kách řím­ské armády, kde se neú­spěšně poku­sil o útěk. Jakožto dezer­tér a vzbou­ře­nec se dostal do otroc­tví a byl pro­dán do gla­di­á­tor­ské školy ve městě Capua. Zor­ga­ni­zo­val zde vše­o­becné povstání, ale jeho úmysl byl pro­zra­zen, takže utekl jen se 70 muži. Ti se uchý­lili k blíz­kému Vesuvu. Římané proti nim vyslali vojen­skou jed­notku, která zata­ra­sila jedi­nou cestu na horu. Gla­di­á­toři se však lstí dostali z obklí­čení a oddíl voj­ska pora­zili. K původ­ním 70 mužům se při­po­jilo množ­ství uprch­lých otroků i svo­bod­ných bez­zemků. Jejich počet stoupl na 70 000. Pora­zili voj­sko neda­leko Vesuvu a Spar­ta­kus se poté roz­hodl odvést otroky z Itá­lie do svých domovů, ale kvůli nesou­hlasu části z nich se dosud jed­notné voj­sko roz­padlo. Od Spar­taka se oddě­lil Cri­xus, který byl pak pora­žen v Alá­lii. Spar­ta­kus mezi­tím pře­kro­čil Ape­nin­ský polo­ostrov a pora­zil voj­sko pod vede­ním kon­sulů. Tím si ote­vřel cestu přes Alpy, ale jeho muži cestu kvůli vidině dran­co­vání ve střední Itá­lii vzdali a Spar­ta­kus se musel v dnešní Modeně oto­čit nazpět.

Spar­ta­kus se svými muži došel neče­kaně a neru­šeně na jih Itá­lie. Proti němu vyslali Římané armádu osmi legií pod vede­ním Marca Luci­nia Crassa – aby obno­vil bojov­ného ducha ve svých legi­ích, dal je zde­ci­mo­vat, tj. kaž­dého desá­tého muže jeho spo­lu­bo­jov­níci museli popra­vit. Docí­lil tak toho, že jeho vojáci se ho báli víc než nepří­tele. Cras­sus Spar­taka obklí­čil na jihu Itá­lie. Spar­ta­kus plá­no­val pře­mís­tění na Sicí­lii, kde chtěl ve spo­lu­práci s piráty vyvo­lat vzpouru, ale ti jej zra­dili. Vzbou­řenci bojo­vali dál. Na pře­lomu let 72 – 71 př. n. l. Spar­ta­kus našel způ­sob jak ode­jít z Cras­sova obklí­čení. Část vzbou­řenců ger­mán­ského a kelt­ského původu se opět oddě­lila a znovu byla pora­žena. To osla­bilo síly Spar­taka nato­lik, že v následné bitvě v roce 71 př. n. l. na řece Silaru s legi­emi pro­hrál. Konec povstání byl neod­vratný. V bitvě padlo šede­sát tisíc otroků spolu se Spar­ta­kem. Asi šest tisíc zajatců a raně­ných dal Cras­sus ukři­žo­vat podél Via Appia z Capui do Říma.

Auto­rem tohoto textu je Jana Polá­ková, stu­dentka let­ního semestru kurzu e‑semestr dějepis.com v roce 2006. Zve­řej­něno se svo­le­ním autora.

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht
Exit mobile version