Svatá Inkvizice

Inkvi­zice – asi každý si pod pojmem inkvi­zice před­staví vysoce posta­ve­ného kato­lic­kého kněze v černé kápi s kamen­ným až děsi­vým pohle­dem, který bojuje proti kací­řům s pomocí Boží a zba­vuje svět od všeho nečis­tého a bezbož­ného. To ale zatím nezní přece jen tak hro­zivě. Bojo­vat v této větě může zna­me­nat, že se snaží svést lidi na správ­nou cestu, tedy na cestu křes­ťan­ství, ne však silou násilí. Ovšem touto větou – Inkvi­zice slou­žila jako krutý nástroj vlád­nou­cího křes­ťan­ství ve stře­do­věku, proti kací­řům, která byla i třeba pod lži­vým udá­ním upa­lo­vána na hra­nici a mučena za těch nej­hor­ším pod­mí­nek a bez mož­nosti obha­joby, jsme k pravdě přece jenom mno­hem blíže. Byla ale snaha očis­tit zemi od kacířů tou hlavní myš­len­kou inkvizitorů?

Jak už bylo řečeno, inkvi­zice vznikla ve stře­do­věku mezi léty 1231 a 1478. Jako takové byly totiž inkvi­zice dvě. A věřte tomu nebo ne, jedna inkvi­zice nespa­dala pod moc papeže. „Kla­sická“ Řím­ská inkvi­zice vznikla jako první v roce 1231. Zalo­žil ji papež Řehoř IX., který chtěl zakro­čit v boji proti kací­řům a proti těm, kdo hlá­sili jinou víru. Po ní násle­do­vala inkvi­zice Špa­něl­ská. Ta vznikla díky nátlaku Fer­di­nanda V. Ara­gon­ského a jeho ženy Isa­belly Kas­til­ské na teh­dej­šího papeže Sixta IV., který dal sou­hlas ke vzniku samo­statné Špa­něl­ské inkvizice.

Dnes se na inkvi­zici díváme úplně jinak. Já třeba nemůžu uvě­řit, čemu všemu se lidi pod­vo­lili a jak hlu­boce věřili, že právě inkvi­zice je ta správná věc k úplné očistě od všeho zlého a nezná­mého, od všeho, čeho se báli a nedo­ká­zali to vysvět­lit, nebo nad tím ani nepře­mýš­leli a prostě to jen tak bez důkazů a ira­ci­o­nálně odsoudili.

Je ale třeba se poza­sta­vit nad tím, že inkvi­zice vznikla v době nej­vět­šího roz­květu křes­ťan­ské moci, kdy nábo­žen­ský fana­tis­mus dosa­ho­val závrat­ných výšin a kdy všichni, kdo se církvi posta­vili, za to museli pykat. Takže ať chtě nebo nechtě, inkvi­zice se stala vlád­noucí tří­dou, které se plně důvě­řo­valo, že při­náší pouze blaho a spásu. Tajem­ství úspě­chu inkvi­zice podle his­to­riků tkví ve třech základ­ních před­po­kla­dech. 1) ve víře v posmrtný život – kdy cír­kev ve své dob­rotě pře­vá­děla lidi na cestu spásy i proti jejich vůli. 2) v pře­svěd­čení – že ti, kdo nesdí­lejí názory církve, smr­telně hřeší a navíc ohro­žují spásu všech ostat­ních. 3) cír­kev byla důle­ži­tou opo­rou státní moci a vnitřní jed­noty – cír­kev nebyla stát­ním suve­ré­nem, a proto musela inkvi­zici pro­vá­dět se sou­hla­sem státní moci.

Postup inkvi­zice byl ve všech pří­pa­dech stejný. Aby mohl být vzne­sen roz­su­dek, bylo potřeba věro­hod­ného, ale i nevě­ro­hod­ného svědka. Osoba, která podala ozná­mení na kacíře, se ozna­čo­vala jako denun­ci­ant. Pokud se obža­lo­va­nému poda­řilo doká­zat, že denun­ci­ant je proti němu zau­jatý a křivě proti němu vypo­ví­dal, mohl být ke svému štěstí zba­ven trestu smrti. Ovšem k tako­vým pří­pa­dům dochá­zelo málo­kdy, inkvi­zice totiž před obža­lo­va­ným jméno denun­ci­anta zata­jo­vala. Možná právě proto.

K zatý­kání kacířů si inkvi­zice vybí­rala pouze klid­nou noc, kdy inkvi­zi­toři neo­hlá­šeni vpadli do domu obža­lo­va­ného a ještě v polo­spánku ho odtáhli do vězení. Jen někteří šťast­livci, kteří se o zprávě zaty­kače dozvě­děli, dříve sta­čili unik­nout, ale těch byla jen hrstka. Jiní šli dob­ro­volně v pře­svěd­čení o své nevině, která jim ale poz­ději nebyla moc platná. Ve vězení mohl být odsou­zený až něko­lik měsíců, dokud nebyl řádně pro­vě­řen a dokud nebyly proti němu vzne­seny další důkazy. Ale i tahle for­ma­lita se dala obe­jít. K vyslý­chání potom dochá­zelo za pomoci těchto metod:

1. Psy­chický nátlak
2. Vyvo­lání fyzické bolesti
3. Špa­něl­ská bota
4. Skři­pec

V prv­ním stupni byl obža­lo­vaný zave­den do mučírny, kde mu byl pře­čten roz­su­dek a do detailů mu byly před­sta­veny a popsány mučící nástroje. Např.: jakou mají čin­nost, jak dlouho na nich obža­lo­vaný vydrží v boles­tech atd. Následně měl obža­lo­vaný 52 hodin na popře­mýš­lení a na při­znání. Pokud se ale i za tuto dobu nepři­znal, pře­šlo se k dru­hému stupni. Dru­hým stupně bylo vyvo­lání fyzické bolesti, kdy se pou­ží­valo např.: paleč­nice, opa­lo­vání ohněm, nebo vypa­lo­vání kacíř­ských znaků do kůže. Pokud se ani po dru­hém stupni nepři­znal a pokud pře­žil, pře­šlo se na třetí stu­peň mučení – Špa­něl­ská bota. Byly to železné formy s nerov­ným vnitř­ním povr­chem, které sví­raly obža­lo­va­nému nohy jako třeba paleč­nice a způ­so­bo­valy mu nepřed­sta­vi­tel­nou bolest. V této fázi už obža­lo­vaný nebyl schopný ani cokoli vypo­vě­dět, násle­do­val nej­horší stu­peň, stu­peň čtyři – skři­pec. Na ten se obža­lo­vaný upev­nil za ruce a nohy a násled­ným natá­če­ním válce, došlo k vyklou­bení kon­če­tin. Pokud se obža­lo­vaný při­znal, jeho maje­tek pro­padl církvi, byl odsou­zen podle inkvi­zič­ních zákonů a jako hříš­ník skon­čil na hra­nici. Při­ro­zeně inkvi­zice měla zájem na tom, aby se obža­lo­vaný při­znal co nejdříve, pro­tože tím se zkra­co­val nutný pobyt ve vězení. Ten si sice obža­lo­vaný pla­til ze svého, ale jeho maje­tek po pří­pad­ném odsou­zení šel nejdříve na úhradu vězení. V pří­padě pro­puš­tění obža­lo­va­ného ale maje­tek církvi nepro­padl. Obža­lo­vaný musel pouze zapla­tit svůj pobyt ve vězení, a pokud nemohl, tak byl pro­dán do otroc­tví. Tady se nabízí odpo­věď na mojí před­chozí otázku – byla snaha očis­tit zemi od kacířů tou hlavní myš­len­kou inkvizitorů?

Inkvi­zice neje­nom, že v té době vládla moc­nou silou, ale také pat­řila k nej­bo­hat­ším, která si svůj maje­tek zvět­šo­vala zatý­ká­ním a odsu­zo­vá­ním nevin­ných. Není tedy vůbec pře­kva­pu­jící, že mezi jejich oběti pat­řili i vysoce posta­vení lidé a už vůbec není pře­kva­pu­jící, že pro­puš­tění obža­lo­va­ného bylo oje­di­ně­lým případem.

Auto­rem tohoto textu je Petra Buche­rová, stu­dentka let­ního semestru kurzu e‑semestr dějepis.com v roce 2006. Zve­řej­něno se svo­le­ním autora.