Tábory pro Němce a řádný odsun 1945–6

Sběrný inter­nační tábor v Kun­či­cích na Ostravsku

Ten­dence shro­maž­ďo­vat Němce do táborů, tzn. míst, kde by je bylo možné snáze kon­t­ro­lo­vat, se obje­vují již od konce války. Řek­neme-li tábor, jde o poměrně neur­čitý pojem, jeli­kož jich exis­to­valo více druhů. Z původ­ních kon­cen­t­rač­ních táborů, urče­ných čistě jen pro sou­stře­dění vět­šího počtu Němců na jed­nom místě, ve velmi krát­kém období (do konce roku 1945) vykrys­ta­li­zo­valy tábory sběrné (odsu­nové), dále byly zři­zo­vány i tábory pra­covní a inter­nační, které slou­žily namísto již mnohdy plných věz­nic a jejich oby­va­tele v tom pří­padě tvo­řili lidé různě pro­vi­nilí, např. čle­nové NSDAP, němečtí vojáci, čle­nové SS atd. Shro­maž­ďo­vání lidí do táborů pro­bí­halo obvykle masově, ve vlnách, ať jde již o hro­madné zatý­kání pro­vi­nilců, umís­ťo­va­ných do inter­nač­ních táborů, nebo o kon­cen­t­raci oby­va­tel­stva do sběr­ných stře­di­sek. V posled­ním jme­no­va­ném pří­padě exis­to­valy výjimky v podobě dob­ro­vol­ného odsunu, kdy lidé do sběr­ného tábora při­šli z vlastní vůle, napří­klad pokud šlo o sce­lo­vání dříve odsu­nem roz­tr­že­ných rodin (př. man­žel odsu­nut dříve, žena s dětmi pak ode­šla dob­ro­volně za ním), také ově­ření anti­fa­šisté měli mož­nost opus­tit dob­ro­volně repub­liku a vybrat si navíc i místo, kam chtějí ode­jít. Hlav­ním důvo­dem maso­vého nahá­nění lidí do táborů byla snaha kon­cen­t­ro­vat co nej­větší množ­ství „nespo­leh­livé“ popu­lace na jed­nom místě a mít tak nad ní maxi­mální mož­nou kon­t­rolu – zame­zit vol­nému pohybu, komu­ni­kaci s oko­lím, šíření jakých­koli pro­tistát­ních nálad, zabrá­nit páchání sabo­táží atd., to mnohdy ale fun­go­valo jen v teo­re­tické rovině.

Podle dekretu pre­zi­denta Beneše byla sta­no­vena ke konci roku 1945 vše­o­becná pra­covní povin­nost pro ty Němce, kteří nebyli zatčeni a uvěz­něni jako zlo­činci, nebyli nezbytně třeba pro zajiš­tění chodu ves­nic­kých hos­po­dář­ství nebo neče­kali ve sběr­ných tábo­rech na odsun. Smys­lem toho činu bylo, aby si Němci odpra­co­vali škodu, kte­rou měli svým počí­ná­ním v minu­lých letech způ­so­bit. Na práci měli být ofi­ci­álně nasa­zo­váni lidé ve věko­vém rozpětí zhruba 15–60 let, věková hra­nice u žen byla 50 let. Pro­blé­mem bylo, že se to nedo­dr­žo­valo a místní komise v bez­počtu pří­padů nutily do práce i staré, nemocné a malé děti. Druh práce byl (měl být) vybí­rán podle fyzic­kých a dal­ších mož­ností jed­not­li­vých lidí. Lidé byli nasa­zo­váni nejen na země­děl­ské práce v okol­ních oblas­tech, ale rov­něž ode­sí­láni do prů­mys­lo­vých pod­niků dle aktu­ální potřeby pra­cov­ních sil, klidně i na druhý konec státu. Oby­va­telé pra­cov­ních táborů byli odsu­no­váni postupně s tím, jak při­bý­valo čes­kých pra­cov­ních sil, které je nahrazovaly.

Život v tako­vémto táboře byl vězeň­ský. Oby­va­telé měli pevně daný denní režim – budí­ček a večerku, jídlo 3x za den, pra­covní dobu v závis­losti na roční době zhruba 8–10 hodin (samo­zřejmě je dopro­vá­zeli dozorci), styk s vněj­ším svě­tem byl silně ome­zen, návštěvy musel povo­lit veli­tel tábora, kore­spon­dence a veš­keré balíčky pro vězně byly přísně kon­t­ro­lo­vány. Dbalo se na osobní hygi­enu, pří­to­men měl být dle ofi­ci­ál­ních naří­zení také lékař. Vysky­to­valy se pro­blémy s duchovní péčí, Němci nebý­vali pří­liš ochotně pouš­těni do kos­telů na mše z obavy, aby se nestý­kali s oby­va­teli. Stráže měly pře­de­psáno cho­vat se přísně, ale na dru­hou stranu i korektně, pano­val přísný zákaz jaké­ho­koli násilí (mučení), krá­deží, k věz­ňům se podle ofi­ci­ál­ních regulí bylo nutno cho­vat lidsky.

Odsuny ze sběr­ných táborů pro­bí­haly na etapy. Ve vlnách zde byli shro­máž­děni lidé, určení k odchodu z Čes­ko­slo­ven­ska, a po nahro­ma­dění dosta­teč­ného počtu osob byl vypra­ven po želez­nici vla­kový trans­port. Do té doby byli první pří­chozí uby­to­váni v pro­sto­rách tábora, který mohl mít růz­nou podobu, např. byly vyu­žity již exis­tu­jící tábory pro děl­níky v továr­nách, staré budovy, nebo byly vybu­do­vány tábory zcela nové.

Uveďme si kon­krétní pří­klad podoby odsunu – každý trans­port z tábora v obci Opa­tov na lito­myšl­sku před­sta­vo­val vla­ko­vou soupravu o 40 vago­nech pro zhruba 1200 osob (kromě trans­portů anti­fa­šistů, ty byly menší a navíc se vypra­vo­valy zvlášť). Vla­ková souprava smě­řo­vala do nad­ří­ze­ného (vět­šího) sběr­ného stře­diska v Ústí nad Orlicí, kde bylo více trans­portů slou­čeno v jeden finální, a ten pak smě­řo­val přes hra­nice. Maxi­mální naří­zená váha zava­za­del byla 50 kg, zava­za­dla pod­lé­hala kon­t­role, aby Němci nevy­vá­želi nepo­vo­lené věci jako moc hoto­vosti, vkladní knížky, šperky atd. Zaba­vená hoto­vost byla pře­roz­dě­lena tak, že každý odjíž­děl s 500 mar­kami. Trans­porty musely být vyba­veny kromě podrob­ných seznamů osob, jejich věku (popř. i povo­lání) i zdra­vot­ním osvěd­če­ním, aby bylo jasné, že jsou lidé pře­sunu vůbec schopni. Vše­o­becná ten­dence byla nejdříve odsu­no­vat práce neschopné osoby a až zcela nako­nec odborné pra­cov­níky. O dob­ro­vol­ném odsunu jsem se již zmi­ňo­val výše.

Vzhle­dem k čas­tým stíž­nos­tem minis­ter­stva vni­tra se uka­zuje, jak málo se na mnoha mís­tech ofi­ci­ální regule dodr­žo­valy. Němci z táborů uni­kali buď útě­kem, nebo pod­pla­ce­ním stráží, na místo dozorců se dostá­vali lidé s pochyb­nou pověstí, kteří se pak cho­vali k Něm­cům nepří­stoj­ným způ­so­bem. Časté byly pří­pady per­ze­kuce anti­fa­šistů, zatímco sku­teční zlo­činci uni­kali (byl jim povo­len odsun, zatímco anti­fa­šisté byli zadr­ženi). Do odsu­no­vých i pra­cov­ních táborů pak byli zařa­zo­váni lidé, kteří tam vůbec neměli být (nemocní, těhotné ženy, české děti atd., viz výše). V prů­běhu let 1945 a 1946 je však patrné cel­kové zlep­šení v kva­litě orga­ni­zace odsunů i zachá­zení s lidmi. Důvod je jed­no­du­chý – Němci byli (hlavně v ame­rické zóně) po pří­chodu dota­zo­váni na cho­vání české strany při odsu­nech, čes­ko­slo­ven­ská vláda si ale (zatím) nemohla dovo­lit vypa­dat v očích spo­jenců špatně, takže se zlep­šení pro­blémů věno­valo více pozornosti.