60. léta v Československu, Pražské jaro 1968

60. léta v Československu

Znak ČSSR z roku 1960

Znak ČSSR z roku 1960

Počá­tek šede­sá­tých let se nesl v duchu nové ústavy. Ta jen potvr­dila pří­tom­nost tota­litní moci v rámci repub­liky. Této ústavě se pře­zdívá soci­a­lis­tická, která byla s čás­teč­nými úpra­vami v plat­nosti až do roku 1992. Došlo ke změně v názvu repub­liky na Čes­ko­slo­ven­skou soci­a­lis­tic­kou repub­liku (ČSSR), byl při­jat nový státní znak a země byla nově roz­dě­lena na 8 krajů včetně hlav­ního města Prahy a 76 okresů (na Slo­ven­sku 3 kraje a 35 okresů). Ústava byla schvá­lena ÚV KSČ v lednu, v Národ­ním shro­máž­dění pak 11. čer­vence 1960.

Z vybra­ných pasáží nové ústavy uveďme pro pří­klad ale­spoň tři:

  • hlava první, člá­nek 1.1
    Čes­ko­slo­ven­ská soci­a­lis­tická repub­lika je soci­a­lis­tický stát, zalo­žený na pev­ném svazku děl­níků, rol­níků a inte­li­gence, v jehož čele je děl­nická třída.
  • hlava první, člá­nek 2.1
    Veš­kerá moc v Čes­ko­slo­ven­ské soci­a­lis­tické repub­lice patří pra­cu­jí­címu lidu.
  • hlava první, člá­nek 4
    Vedoucí silou ve spo­leč­nosti i ve státe je před­voj děl­nické třídy, Komu­nis­tická strana Čes­ko­slo­ven­ska, dob­ro­volný bojový sva­zek nej­ak­tiv­něj­ších a nej­u­vě­do­mě­lej­ších občanů z řad děl­níků, rol­níků a inteligence.

Šede­sátá léta se nesla v duchu uvol­ňo­vání poli­tic­kého i kul­tur­ního života, dochá­zelo ke kri­tice neměn­nosti stá­va­jí­cího režimu a ke sna­hám o návrat k původ­ním myš­len­kám Karla Marxe. V kul­tuře se uvol­nění pro­je­vo­valo odpou­tá­ním od stra­nic­kosti k tvůrčí svo­bodě. Ze zná­mých osob­ností jme­nujme ale­spoň některé – Miloš For­man, Jiří Men­zel, Věra Chy­ti­lová, Milan Kun­dera, Ivan Klíma, Bohu­mil Hra­bal, Lud­vík Vacu­lík, Milan Uhde, Vác­lav Havel, či dvo­jice z nové scény Sema­for Suchý & Šlitr.

Potřeba reformy postihla pře­de­vším hos­po­dář­ství – sou­hra růz­ných fak­torů od neú­rody, přes karib­skou krizi až po pří­rodní kala­mity v první polo­vině šede­sá­tých let ještě více umoc­nila málo výkonný sys­tém řízení eko­no­miky. Hlavní oso­bou zasa­zu­jící se o změnu byl ředi­tel Eko­no­mic­kého ústavu Ota Šik, kte­rému se poda­řilo zís­kat na svou stranu i pre­zi­denta Novotného.

Návrh na zdo­ko­na­lení řízení hos­po­dář­ství byl na teh­dejší dobu sku­tečný trhák – mluví se v této sou­vis­losti o plá­no­va­ném trž­ním hos­po­dář­ství, kde se plá­nuje pouze základní směr vývoje, při­čemž o zby­tek se postará „nevi­di­telná ruka trhu“. Pod­niky by měly být zod­po­vědné za své hos­po­da­ření a měly by být více samo­statné. Plnění plánu by nemělo být dále měřít­kem výkon­nosti, tím by se měl stát hrubý národní důchod.

V 60. letech se mimo jiné začíná zlep­šo­vat infor­mo­va­nost občanů ČSSR o situ­aci na Západě → zahra­niční sig­nál byl sice i nadále rušen, vzrůs­tal však počet lidí, kteří mohli do kapi­ta­lis­tic­kých států vyces­to­vat. V roce 1965 vyjelo na Západ asi 168 000 našich občanů, v roce 1967 již více než 300 000.

Pražské jaro 1968

Cílem refor­mistů bylo pro­vést plá­no­va­nou hos­po­dář­skou reformu, odstra­nit starý sys­tém, který ztě­les­ňo­val pre­zi­dent Novotný a další uvol­nění spo­le­čen­ských poměrů – vzhle­dem k tomu, že se jed­nalo o reformu zevnitř, tak vše samo­zřejmě pod kon­t­ro­lou KSČ. Cílový stav se také někdy nazývá jako „soci­a­lis­mus s lid­skou tváří“ (často dis­ku­to­vány byly jus­tiční vraždy a jiná zvěr­stva komu­nis­tic­kého režimu počátku pade­sá­tých let).

Alexander Dubček (1921 – 1992) reformní komunista, nastoupil do čela KSČ v lednu 1968.

Ale­xan­der Dub­ček (1921 – 1992) reformní komu­nista, nastou­pil do čela KSČ v lednu 1968.

V lednu 1968 vystří­dal ve funkci tajem­níka ÚV KSČ Anto­nína Novot­ného Ale­xan­der Dub­ček. Mezi další před­sta­vi­tele reform­ního nebo také obrod­ného proudu řadíme J. Smr­kov­ského, O. Čer­níka, Z. Mly­náře či C. Císaře.

O slovo se začaly hlá­sit také dříve zaká­zané či zaniklé orga­ni­zace – v březnu byl usta­ven pří­pravný výbor pro obnovu Junáka; obje­vily se rov­něž snahy o obnovu Sokola. Zaujmout své místo ve spo­leč­nosti se poku­sily také církve.

Postupně se také obje­vo­valy poža­davky na zalo­žení dal­ších poli­tic­kých sub­jektů a stran (i když stále jen na bázi soci­a­lismu). V březnu 1968 došlo k zalo­žení anti­ko­mu­nis­tic­kého Klubu anga­žo­va­ných nestra­níků (KAN). Další podob­nou orga­ni­zací byl Klub obětí odsou­ze­ných na základě zákona 231/48 Sb. na ochranu repub­liky (zkrá­ceně K 231). Zazněl rov­něž poža­da­vek na zru­šení odstavce o vedoucí roli KSČ ve společnosti.

22. března 1968 odstou­pil pre­zi­dent Novotný a na jeho místo 30. března 1968 nastou­pil gene­rál Lud­vík Svo­boda. Per­so­nální změny nastaly rov­něž na dal­ších mís­tech – před­se­dou vlády se stal Oldřich Čer­ník; před­se­dou Národ­ního shro­máž­dění pak Josef Smrkovský.

Upřes­nění podoby, sta­no­vení cílu i způ­sobu pro­vá­dění reformy bylo defi­no­váno v rámci Akč­ního pro­gramu KSČ, který byl při­jat 5. dubna 1968. Obsa­ho­val změny, které chtěli komu­nisté pro­vést jak v poli­tické oblasti, tak v oblasti eko­no­mické i kul­turní. V eko­no­mické oblasti plán obsa­ho­val zave­dení někte­rých prin­cipů trž­ního pod­ni­kání – hlav­ním cílem měl být zisk pod­niků a tyto měly být více samo­statné. Neře­šil ovšem poža­da­vek na exis­tenci více poli­tic­kých stran a neza­ru­čo­val vytvo­ření sku­tečné demokracie.

Cesta, kte­rou se reforma v akč­ním pro­gramu ubí­rala, zís­ká­vala spíše odpůrce – a to na obou stra­nách: kon­zer­va­tivci nechtěli při­pus­tit pře­měny ve vedení KSČ, na dru­hou stranu libe­rá­lové chtěli dosáh­nout sku­tečné demo­kra­cie, kam akční pro­gram nesmě­ro­val. Navíc zde byla nesou­hlasná vyjá­d­ření ostat­ních soci­a­lis­tic­kých států, pře­de­vším pak Sovět­ského svazu, který obvi­ňo­val KSČ z ote­ví­rání dveří kontrarevolucionářům.

Pod oba­vou z uti­šení nastou­pené cestě k reformě stá­va­jí­cího režimu, „na pod­poru dal­šího roz­voje reform­ního pro­cesu v Čes­ko­slo­ven­sku, ozna­čo­va­ného jako Praž­ské jaro[1], bylo 27. června 1968 vydáno pro­hlá­šení, které otiskly Lite­rární listy, Práce, Země­děl­ské noviny i Mladá fronta – výzva Dva tisíce slov, která patří děl­ní­kům, země­děl­cům, úřed­ní­kům, věd­cům, uměl­cům a všem. Text byl vypra­co­ván spi­so­va­te­lem Lud­ví­kem Vaculíkem.

Jeli­kož stále nedo­chá­zelo k pře­vaze ani jed­noho ze dvou hlav­ních proudů uvnitř KSČ, bylo roz­hod­nuto o svo­lání mimo­řád­ného sjezdu Komu­nis­tické strany, který byl svo­lán na 9. září 1968. Mezi­tím se 15. čer­vence na schůzce ve Var­šavě dohodli před­sta­vi­telé Bul­har­ska, Maďar­ska, NDR, Pol­ska a SSSR na schvá­lení ote­vře­ného dopisu Komu­nis­tické straně Čes­ko­slo­ven­ska, ve kte­rém ozna­čili situ­aci za kata­stro­fic­kou, vážně varo­vali a hro­zili čes­kým refor­mis­tům. Záro­veň začali s pří­pra­vou na vojen­ské řešení nastalé situ­ace. Po zve­řej­nění ote­vře­ného dopisu se však Čes­ko­slo­ven­ská spo­leč­nost při­klo­nila na stranu refor­mistů, kteří zís­kali obdiv a popularitu.

Od 27. čer­vence až do 1. srpna se konalo jed­nání vedení KSSS a KSČ v želez­nič­ním vagóně v Čierne nad Tisou (želez­niční hra­niční pře­chod mezi ČSSR a SSSR). Na něm před­sta­vi­telé KSČ uklid­ňo­vali Sověty, že mají situ­aci pevně v rukou a zavá­zali se bojo­vat proti anti­so­ci­a­lis­tic­kým silám.

Ačko­liv by se mohlo zdát, že po tomto jed­nání došlo k uklid­nění situ­ace, ani zda­leka tomu tak nebylo. Hned 3. srpna se v Bra­ti­slavě sešli před­sta­vi­telé „var­šav­ské pětky“ (Bul­har­ska, Maďar­ska, NDR, Pol­ska a SSSR) a KSČ. Kon­zer­va­tivci tam ze stra­chu před ztrá­tou vlivu a moci ve státě ofi­ci­álně pře­dali „zvací dopis“ sovět­skému vedení, ve kte­rém jej žádali o pomoc proti kon­tra­re­vo­luci. 18. srpna na zase­dání „var­šav­ské pětky“ v Moskvě bylo na základě tohoto zva­cího dopisu roz­hod­nuto o usku­teč­nění vojen­ské inter­vence do Čes­ko­slo­ven­ska. Sou­časně s vojen­ským zása­hem bylo domlu­veno pře­vzetí moci kon­zer­va­tiv­ním kří­d­lem KSČ.

Všemu lidu Čes­ko­slo­ven­ské soci­a­lis­tické republiky!

Včera, dne 20. srpna 1968 kolem 23. hod. večer, pře­kro­čila voj­ska Sovět­ského svazu, Pol­ské lidové repub­liky, Německé demo­kra­tické repub­liky, Maďar­ské lidové repub­liky a Bul­har­ské lidové repub­liky státní hra­nice Čes­ko­slo­ven­ské soci­a­lis­tické repub­liky. Stalo se tak bez vědomí pre­si­denta repub­liky, před­sedy Národ­ního shro­máž­dění, před­sedy vlády i prv­ního tajem­níka ÚV KSČ a těchto orgánů.

V těchto hodi­nách zase­dalo před­sed­nic­tvo ÚV KSČ a zabý­valo se pří­pra­vou XIV. sjezdu strany. Před­sed­nic­tvo ÚV KSČ vyzývá všechny občany naší repub­liky, aby zacho­vali klid a nekladli postu­pu­jí­cím vojskům odpor. Proto ani naše armáda, Bez­peč­nost a Lidové milice nedo­staly roz­kaz k obraně země.

Před­sed­nic­tvo ÚV KSČ pova­žuje tento akt za odpo­ru­jící neje­nom všem zása­dám vztahu mezi soci­a­lis­tic­kými státy, ale za popření základ­ních norem mezi­ná­rod­ního práva. Všichni vedoucí funk­ci­o­náři státu, KSČ i Národní fronty zůstá­vají ve svých funk­cích, do nichž byli jako před­sta­vi­telé lidu a členů svých orga­ni­zací zvo­leni podle zákonů a jiných norem, plat­ných v Čes­ko­slo­ven­ské soci­a­lis­tické republice.

Ústav­ními čini­teli je oka­mžitě svo­lá­váno zase­dání Národ­ního shro­máž­dění, vlády repub­liky, před­sed­nic­tvo ústřed­ního výboru KSČ svo­lává plé­num ÚV KSČ k pro­jed­nání vzniklé situace.

Žádné vítání ani při­hlá­šení se k pozvání se však neko­nalo. V noci z 20. na 21. srpna začalo obsa­zo­vání repub­liky voj­sky „var­šav­ské pětky“. Před­sed­nic­tvo ÚV KSČ na to rea­go­valo při­je­tím pro­vo­lání, ve kte­rém uvedlo fakt, že voj­ska obsa­zují Čes­ko­slo­ven­ské území proti vůli ústav­ních orgánů a bez jejich vědomí.

Dub­ček, Čer­ník, Smr­kov­ský, a další byli zatčeni a odve­zeni do Sovět­ského svazu. Odpor celého oby­va­tel­stva k vojen­ské inter­venci byl tak obrov­ský, že k žád­nému vyhlá­šení děl­nicko-rol­nické vlády kon­zer­va­tivci jako byl Bilak, Kol­der, Indra, Švestka nebo Kapek, kteří „var­šav­skou pětku“ pozvali, vůbec nedo­šlo. Oku­panti tedy museli jed­nat s původní, „kon­tra­re­vo­luční“ vládou.

Již 21. srpna byla obsa­zena vět­šina důle­ži­tých měst. Cel­kově se na území Čes­ko­slo­ven­ska pohy­bo­valo na 750 000 vojáků, více než šest tisíc tanků, necelá tisí­covka leta­del a spousta další tech­niky. Invaze si vyžá­dala také své oběti – více než 70 mrtvých a 700 zra­ně­ných občanů ČSSR.

Dal­šího dne, 22. srpna, byla vojen­ská inter­vence odmít­nuta rov­něž Národ­ním shro­máž­dě­ním. Sjezd KSČ se sešel téhož dne ve vyso­čan­ské továrně ČKD. Pří­tomno bylo téměř 80% z 1543 zvo­le­ných dele­gátů. Výsled­kem bylo zvo­lení nového ÚV v čele s Ale­xan­drem Dub­če­kem, který byl věz­něn v SSSR.

23. srpna 1968 byla v Moskvě na žádost pre­zi­denta Lud­víka Svo­body zahá­jena jed­nání mezi Sovět­ským sva­zem a Čes­ko­slo­ven­skem, které před­sta­vo­vali kromě pre­zi­denta Svo­body i zatčení stra­níci. Výsled­kem čtyř­den­ního jed­nání byl tzv. mos­kev­ský pro­to­kol, který až na Fran­tiška Krie­gela pode­psalo všech 25 čes­kých a slo­ven­ských poli­tiků. Zaká­zána byla čin­nost všech orga­ni­zací, které vznikly během Praž­ského jara, byla opět zave­dena stra­nická kon­t­rola médií, byly zaká­zány ostatní poli­tické sub­jekty, bylo zru­šeno usne­sení sjezdu KSČ ve Vyso­ča­nech a vliv nevy­ho­vu­jí­cích reformně ladě­ných komu­nistů byl postupně snižován.

Demo­kra­tický svět invazi „spřá­te­le­ných vojsk“ Var­šav­ské smlouvy do Čes­ko­slo­ven­ska jed­no­značně odsou­dil, byl jí však více méně velmi zasko­čen, a proto se i ze stra­chu ome­zil jen na neú­činné, tře­baže upřímně míněné pro­jevy soli­da­rity. Pře­de­vším Rakousko mělo značné obavy o možné intre­venci vojsk na jejich území.

 


[1] Cito­váno z ori­gi­nál­ního znění doku­mentu Dva tisíce slov

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht