80. léta, Sametová revoluce

Špatné výsledky hos­po­dář­ství si v osm­de­sá­tých letech vyžá­daly začá­tek pro­vá­dění „pře­stavby“ i v Čes­ko­slo­ven­sku. Pro­gram byl ofi­ci­álně před­sta­ven v Sovět­ském svazu po nástupu pre­zi­denta Michaila Ser­ge­je­viče Gor­ba­čova v roce 1985. S pře­stav­bou (perestroj­kou) byla spo­jená i glas­nosť – potřeba ote­vřeně mlu­vit o problémech.

Miloš Jakeš (*1922) je dnes známý pře­de­vším díky svému pro­jevu na Čer­ve­ném Hrádku, který pro­sákl na veřejnost

Naděje, že pře­stavba povede k úspěš­nému cíli, pro Čes­ko­slo­ven­sko defi­ni­tivně uhasly nástu­pem Miloše Jakeše do funkce tajem­níka ÚV KSČ. Jedi­nou šancí nyní byl pře­chod k tržní eko­no­mice, což však s sebou neslo nut­nost také změ­nit režim.

První vetší pro­jevy nespo­ko­je­nosti oby­va­tel začaly téměř po dva­ceti letech v sprnu roku 1988 při pří­le­ži­tosti 20. výročí sovět­ské inter­vence. Pro­testní akce a demon­strace pak pokra­čo­valy s růz­nou čet­ností až do konce tota­lit­ního režimu.

V lednu 1989 se konaly vzpo­mín­kové demon­strace při pří­le­ži­tosti upá­lení Jana Pala­cha. Reakce komu­nis­tic­kého režimu při­měla jenom více lidí k dal­ším demon­stra­cím. Do ulic byla vyslána vodní děla a spe­ci­ální zása­hové jed­notky s pso­vody. Hnutí Charta 77 na konci června zve­řej­nilo doku­ment nazvaný Něko­lik vět, v němž bylo zve­řej­něno sedm požadavků:

  • š Aby byli oka­mžitě pro­puš­těni všichni poli­tičtí vězňové.
  • š Aby pře­stala být ome­zo­vána svo­boda shromažďovací.
  • š Aby pře­staly být kri­mi­na­li­zo­vány a pro­ná­sle­do­vány různé nezá­vislé ini­ci­a­tivy a začaly být konečně chá­pány i vlá­dou jako to, čím v očích veřej­nosti už dávno jsou, totiž jako při­ro­zená sou­část veřej­ného života a legi­timní výraz jeho růz­no­tvár­nosti. Záro­veň by neměly být kla­deny pře­kážky vzni­kání nových občan­ských hnutí, včetně nezá­vis­lých odborů, svazů a spolků.
  • š Aby byly sdě­lo­vací pro­středky i veš­kerá kul­turní čin­nost zba­veny všech forem poli­tické mani­pu­lace a před­běžné i následné skryté cen­zury a ote­vřeny svo­bodné výměně názorů a aby byly lega­li­zo­vány sdě­lo­vací pro­středky, půso­bící dosud nezá­visle na ofi­ci­ál­ních strukturách.
  • š Aby byly respek­to­vány opráv­něné poža­davky všech věří­cích občanů.
  • š Aby byly všechny chys­tané a usku­teč­ňo­vané pro­jekty, které mají natr­valo změ­nit životní pro­středí v naší zemi a před­ur­čit tak život budou­cích gene­rací, neod­kladně před­lo­ženy k vše­stran­nému posou­zení odbor­ní­kům a veřejnosti.
  • š Aby byla zahá­jena svo­bodná dis­kuse nejen o pade­sá­tých letech, ale i o Praž­ském jaru, invazi pěti států Var­šav­ské smlouvy a následné nor­ma­li­zaci. Je smutné, že zatímco v někte­rých zemích, jejichž armády tehdy do Čes­ko­slo­ven­ského vývoje zasáhly, se dnes už o tomto tématu začíná věcně dis­ku­to­vat, u nás je to stále ještě velké tabu, a to jen proto, aby nemu­seli odstou­pit ti lidé z poli­tic­kého a stát­ního vedení, kteří jsou odpo­vědni za dva­ce­ti­leté upa­dání všech oblastí spo­le­čen­ského života u nás.

Další demon­strace pro­běhly 21. srpna a další 28. října. Vedení KSČ se sice sna­žilo zavést tvrdá pro­ti­o­pat­ření pře­de­vším akcemi StB, ale tím jen při­lé­valo olej do ohně. V lis­to­padu při­šla zpráva o pádu ber­lín­ské zdi, zprávy z Pol­ska rov­něž nebyly pro komu­nisty pří­z­nivé (v červ­no­vých vol­bách vyhrála Soli­da­rita) a v Maďar­sku se při­pra­vo­valy svo­bodné volby (svo­bodná Maďar­ská repub­lika byla vyhlá­šena na konci října 1989). Za této situ­ace dochází během krátké doby k roz­kladu celého východ­ního bloku.

Sametová revoluce

Další v řadě demon­strací se konala na památku 50. výročí uza­vření vyso­kých škol nacisty v roce 1939 17. lis­to­padu. Poté, co demon­stranti zamí­řili z Vyše­hradu, kde vzpo­mněli na stu­denta Jana Ople­tala zastře­le­ného nacisty při demon­straci v roce 1939, do cen­tra Prahy, na Národní třídě proti nim zasáhly ozbro­jené složky Veřejné bez­peč­nosti a pluk Sboru národní bez­peč­nosti. Způ­sob zásahu pobou­řil celou veřej­nost a měl za násle­dek odstar­to­vání celé vlny pro­test­ních akcí po celém státě a začá­tek revoluce.

Logo Občan­ského fóra

V noci z 18. na 19. lis­to­padu 1989 bylo vytvo­řeno Občan­ské fórum, do jehož čela byl posta­ven Vác­lav Havel. Občan­ské fórum (OF) vyhlá­silo na 27. lis­to­pad gene­rální stávku s poža­dav­kem na potres­tání viníků poli­cej­ního zásahu proti demon­stran­tům, odchod neschop­ných komu­nis­tic­kých poli­tiků a záruky občan­ských práv a svo­bod. Podobně jako Občan­ské fórum, také na Slo­ven­sku vzniklo poli­tické hnutí Verej­nosť proti nási­liu (VPN). Hlavní úlohu při zalo­žení VPN hráli Milan Kňažko, Ján Budaj, Fedor Gál, Jozef Kuce­rák a další.

Každý den se konaly demon­strace už nejen stu­dentů, ale mno­hých občanů. V Praze se kromě Vác­lav­ského náměstí pro­tes­to­valo také na Leten­ské pláni. Vše se událo velmi rychle. Již 21. lis­to­padu jed­nali zástupci Občan­ského fóra s pre­mi­é­rem Ladi­sla­vem Adam­cem. 29. lis­to­padu zru­šilo Fede­rální shro­máž­dění čtvrtý člá­nek ústavy o vedoucí úloze KSČ. Tím de iure skon­čila více než čty­ři­ce­ti­letá doba vlády jedné strany.

Vác­lav Havel (1936 – 2011) byl poprvé zvo­len pre­zi­den­tem Čes­ko­slo­ven­ska 29.12.1989

7. pro­since 1989 podala fede­rální vláda Ladi­slava Adamce demisi. O tři dny poz­ději se usta­vila tzv. vláda národ­ního poro­zu­mění v čele s Mari­á­nem Čal­fou. Poté, co pre­zi­dent Gustáv Husák jme­no­val vládu Mari­ána Čalfy, tak abdi­ko­val na funkci pre­zi­denta repub­liky. Do čela Fede­rál­ního shro­máž­dění byl zvo­len Ale­xandr Dub­ček. Téměř na konci roku, o Váno­cích 29. pro­since 1989 byl ve Vla­di­slav­ském sále Praž­ského hradu zvo­len pre­zi­den­tem repub­liky bývalý disi­dent, před­sta­vi­tel Charty 77 a čelní před­sta­vi­tel Občan­ského fóra Vác­lav Havel, jehož hes­lem se stalo „Láska a pravda zví­tězí nad lží a nená­vistí“.

Je třeba dodat, že zásluhy na same­to­vosti revo­luce měli před­sta­vi­telé komu­nis­tické strany včetně pre­zi­denta Husáka, neboť, prav­dě­po­dobně pod vli­vem udá­lostí v ostat­ních stá­tech soci­a­lis­tic­kého východ­ního bloku, neroz­hodli o násil­ném řešení celé situ­ace, ale svou měrou při­spěli k pře­chodu z tota­lity k demokracii.

Prv­ního ledna 1990 měl již Vác­lav Havel jakožto pre­zi­dent repub­liky svůj novo­roční projev:

Milí spo­lu­ob­čané. Čty­ři­cet let jste v tento den sly­šeli z úst mých před­chůdců v růz­ných obmě­nách totéž. Jak naše země vzkvétá, kolik dal­ších bili­onů tun oceli jsme vyro­bili, jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě a jaké krásné per­spek­tivy se před námi ote­ví­rají.

Před­po­klá­dám, že jste mne nena­vrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal. Naše země nevzkvétá. Velký tvůrčí a duchovní poten­ciál našich národů není smys­lu­plně vyu­žit. Celá odvětví prů­myslu vyrá­bějí věci, o které není zájem, zatímco toho, co potře­bu­jeme, se nám nedo­stává. Stát, který se nazývá stá­tem děl­níků, děl­níky poni­žuje a vykořisťuje.

Naše zasta­ralé hos­po­dář­ství plýtvá ener­gií, které máme málo. Země, která mohla být kdysi hrdá na vzdě­la­nost svého lidu, vydává na vzdě­lání tak málo, že je dnes na dva­a­se­dm­de­sá­tém místě na světě. Zka­zili jsme si půdu, řeky i lesy, jež nám naši před­kové odká­zali a máme dnes nej­horší životní pro­středí v celé Evropě. Dospělí lidé u nás umí­rají dřív, než ve vět­šině evrop­ských zemích.

 Ale to všechno není stále ještě to hlavní. Nej­horší je, že žijeme ve zka­že­ném mrav­ním pro­středí. Morálně jsme one­moc­něli, pro­tože jsme si zvykli něco jiného říkat a něco jiného si mys­let. Nau­čili jsme se v nic nevě­řit, nevší­mat si jeden dru­hého, sta­rat se jen o sebe.

(…)

 

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht
Exit mobile version