Agrese fašistického Japonska

Spe­ci­fika japon­ského fašismu spo­čí­vala v tom, že režim usi­lo­val o para­ly­zo­vání veš­keré poli­tické akti­vity, a to tře­baže to zní para­doxně, i akti­vity fašis­tic­kého hnutí samot­ného(!). Zatímco německý národ byl mobi­li­zo­ván a sti­mu­lo­ván k uvě­do­mělé službě a pod­poře režimu, v Japon­sku dik­ta­tura pře­vzala monar­chii a na jejím základě donu­tila japon­ský národ k tupé posluš­nosti. Mezi evrop­ským a japon­ským fašis­mem došlo sice k sblí­žení v oblasti zahra­niční poli­tiky, jež bylo vyjá­d­řeno pak­tem proti Komin­terně a spo­je­nec­tvím Osy, avšak na úseku vnitřní poli­tiky vzá­jemné ovliv­ňo­vání, pře­jí­mání zku­še­ností, či koor­di­naci opat­ření nelze téměř pozorovat.

Japon­sko bývá často házeno do jed­noho pytle a ozna­čo­váno za fašis­tický režim díky jeho spo­jen­cům z OSY. Vět­šina (západ­ních) bada­telů ho však za fašis­tické nepo­va­žuje. Japon­ští bada­telé a to nejen mar­xisté inter­pre­tují tento fašis­mus jako  fašis­mus seshora. Poli­to­log a his­to­rik Robert O. Pax­ton jej dokonce nazývá „sys­té­mový císař­ský fašismus“.

V polo­vině 20. let 20. stol zazna­me­nala tato nezralá demo­kra­cie náznak lep­ších časů, když bylo všem dospě­lým mužům udě­leno volební právo, a však tato světlá chvíle byla zatla­čena do země dopady velké hos­po­dář­ské krize, které již v září 1931 vyu­žili japon­ští voje­vůdci. Vyu­žili zbí­da­čený japon­ský ven­kov jako záminku pro invazi do Man­žuska, kde se nachá­zely zásoby uhlí a dřeva; byla zde roz­vi­nutá země­děl­ská výroba. Japonci zde vytvo­řili lout­kový režim v čele s býva­lým čín­ským císa­řem. V roce 1933 si Japonci ote­vřeli cestu k nekon­t­ro­lo­va­tel­nému zbro­jení vystou­pe­ním ze Spo­leč­nosti Národů (SN).

Ambice vzpur­ných důstoj­níků vyvr­cho­lily 26. února 1936 obsa­ze­ním cen­tra Tokia a vraž­dou minis­tra financí a dal­ších stát­ních úřed­níků. V roce 1936 se dokon­čuje sbli­žo­vání Japon­ska s Němec­kem – v lis­to­padu 1936 byl v Ber­líně pode­psán Pakt proti komin­terně (za Třetí říši pode­psal ministr zahra­ničí Joa­chim von Ribben­t­rop, za Japon­sko vel­vy­sla­nec Muša­no­koji Kintomo).

Ruský útok u Chalchyn Golu (vpravo tank BT-7)

Ruský útok u Chal­chyn Golu (vpravo tank BT‑7)

V čer­venci roku 1937 japon­ská armáda vyvo­lala inci­dent v Číně, který vedl k osmi letům pev­nin­ské války a kde se Kuo–min–tang spo­jil s Komu­nis­tic­kou stra­nou (KS) Číny. Roku 1939 se Japonci střetli se SSSR u Mon­gol­ských hra­nic (u Chal­chyn – golu). Japonci zde byli zasta­veni a pone­chali si jen dobytá pobřežní města (např. Šanghaj).

Kapi­tu­lace Japon­ska byla ozná­mena 15. 8. 1945 v roz­hla­so­vém pro­jevu, ve kte­rém císař Hiro­hito řekl: „Je potřebné vydláž­dit cestu vše­o­bec­nému míru pro všechny gene­race, které při­jdou“. Na to násle­do­valo 2. 9. 1945 pode­psání bez­pod­mí­nečné kapi­tu­lace na palubě ame­ric­kého křiž­níku Misuri, a tím skon­čila ozbro­jená fáze druhé svě­tové války.

Spe­ci­fika japon­ského fašismu spo­čí­vala v tom, že režim usi­lo­val o para­ly­zo­vání veš­keré poli­tické akti­vity, a to tře­baže to zní para­doxně, i akti­vity fašis­tic­kého hnutí samot­nho(!). Zatímco německý národ byl mobi­li­zo­ván a sti­mu­lo­ván k uvě­do­mělé službě a pod­poře režimu, v Japon­sku dik­ta­tura pře­vzala monar­chii a na jejím základě donu­tila japon­ský národ k tupé posluš­nosti. Mezi evrop­ským a japon­ským fašis­mem došlo sice k sblí­žení v oblasti zahra­niční poli­tiky, jež bylo vyjá­d­řeno pak­tem proti Komin­terně a spo­je­nec­tvím Osy, avšak na úseku vnitřní poli­tiky vzá­jemné ovliv­ňo­vání, pře­jí­mání zku­še­ností, či koor­di­naci opat­ření nelze téměř pozorovat.

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht