Americká revoluce – válka za nezávislost

Základnou pro Americkou revoluci bylo třináct anglických kolonií v Americe. Tyto kolonie se však mezi sebou lišily (jak hospodářsky, tak národnostně). V severních osadách se rozvíjelo farmářství, těžba dřeva, rybolov, obchod; v jižní oblasti plantážnictví (obchodovali přímo s Anglií), pracovali tam otroci. Zvláštní skupinou obyvatelstva byli hraničáři, pionýři (spojeno s bojem s indiány).

Kolonie patřily anglickému králi, rozhoduje o nich anglický parlament a obyvatelé jsou poddaní anglického krále. Zástupcem krále v kolonii byl guvernér. Osm ze třinácti guvernérů bylo jmenováno králem. Další správní jednotkou bylo shromáždění volené lidem. Vztahy mezi Anglií a koloniemi byly zpočátku dobré, od poloviny 18. století však nastaly změny.

Příčiny revoluce můžeme vidět již v Sedmileté válce (1756 – 1763), kdy v severní Americe eskalovalo napětí mezi Francií a Velkou Británií (ukončeno mírovou smlouvou z roku 1763, kdy Francie uznává ztrátu naprosté většiny svého území v severní Americe). Válka se projevila i značnou ztrátou na životech kolonistů a zpustošením řady míst.

Zaniknutím francouzské hrozby se pro kolonisty otevřelo území na západě. Britská vláda však zřídila pouze tři nové správní celky a úrodné pláně přenechala Indiánům (zakázáno jejich osídlování a parcelace). Postupně byla rovněž britskou vládou zavedena řada daní a cel, které měly uhradit výdaje Británie na obranu Ameriky před Francií. Rovněž chtěla Británie rozšířit své zisky, které klesly kvůli ekonomické krizi v 60. letech 18. století. Jedním z prvních opatření byl tzv. cukerný zákon (1763), který uvaloval clo na dovoz různého zboží a rozšiřoval vývozní monopol Británie.

Anglie se začíná k osadám chovat podle základu merkantilismu, začíná se k nim chovat jako ke koloniím a snaží se vyvážet suroviny. Anglická vláda dokonce zakazovala podnikání. V šedesátých letech 18. století spory mezi Anglií a osadami vrcholí.

1. spory o půdu
   – o území za pohořím Alleghary – na řece Mississippi (zisk ze sedmileté války)
   – prohlášeno za území anglického krále a vydán zákaz jejího osidlování (snaha zabránit konfliktu s Indiány; Anglie chtěla mít toto území pod kontrolou)
2. vydání zákona o kolkovném (1765)
   – byly zdaněny veškeré tiskoviny a právní listiny (i noviny)
   = způsob, jak získat peníze do státních příjmů (peníze určeny na anglické úředníky v Americe a na vydržování anglické armády v Americe)
   – to samozřejmě vyvolávalo odpor, byly porušovány zákony a projevovala se agrese vůči anglickým úředníkům
   – to vedlo ke zrušení tohoto zákona
3. vzniká odpor proti tomu, že o osadách rozhoduje anglický parlament, ve kterém osady nemají své zástupce
   – osadníci se odvolávají na anglické historické právo (nelze zdanit svobodného občana sněmem, ve kterém nemá zastoupení)
   – vliv osvícenství (zdůraznění lidských práv)
   – v osadách vznikají organizace „synové svobody“ a „dcery svobody“ snažící se sjednotit lid a bránit svoje práva

Američané vyhazují čaj z lodí do moře („Bostonské pití čaje“) (W. D. Cooper, 1789)

Na nátlak kolonistů byla kolková daň stažena (1766), byla však zavedena dovozní cla (1767), čímž rostla nespokojenost. Vypukly tedy otevřené srážky demonstrantů proti vojsku (v Bostonu 1770 = „Bostonský masakr“). Též v Bostonu o tři roky později (1773) vypuklo tzv. „Bostonské pití čaje“. Občané převlečeni za indiány pronikli na loď Východoindické společnosti a celý náklad čaje vyházeli do moře. Pro Anglii to byla záminka k potlačení odporu, do Ameriky bylo posláno další vojsko a Bostonský přístav byl uzavřen.

Roku 1774 se v Philadelphii sešli zástupci dvanácti osad. Začal tzv. „první kontinentální kongres“. Byla přijata rezoluce, v níž byly odmítnuty donucovací zákony, a dále prohlášeno, že britský parlament nemá právo porušovat koloniální charty. Dalším požadavkem byl odchod britských vojsk ze severní Ameriky. Výsledkem jednání byla Deklarace práv a stížností adresovaná anglickému králi Jiřímu III. Britský parlament rozhodl, že situaci v Americe je možné považovat za rebelii a bylo vysláno další vojsko. Kolonisté se rovněž připravovali na boj – verbování tzv. minutemen.

Anglie to považuje za vzpouru a tak se snaží ji potlačit. Také osadníci se připravují na válku; nakupují zbraně a cvičí dobrovolníky. V dubnu roku 1775 válka vypukla bitvou u Lexingtonu a Concordu. Pár dní nato se v Philadelphii sešel druhý kontinentální kongres, který se stal revolučním parlamentem. Milice byly prohlášeny za americkou armádu a v jejich čele stanul původně plantážník z Virginie, George Washington. Problémy milicí tkvěly ve špatné organizaci (chyběl vojenský výcvik) a v nekázni (hlavní silou byli farmáři). Jejich předností však byla znalost terénu. Vedli spíše partyzánský způsob boje, proti čemuž byla asi třetina osadníků. Zpočátku byly problémy také s financováním bojů. Zatímco bohatí Britové si mohou dovolit najmout tisíce žoldnéřů, Americkým milicím se peněz nedostává. Až později získávají finanční pomoc ze zahraničí (hlavně od Francie, dále od Nizozemí a Španělska). V průběhu roku 1775 došlo k obléhání Bostonu. Vojska kolonistů vpadla rovněž do Kanady. Britská vojska porazila v bitvě u Bunker Hillu kolonisty, avšak za cenu značných ztrát.

V roce 1776 boje pokračují. Objevují se však i snahy kolonistů o usmíření s britskou korunou. První otevřenou výzvou k nezávislosti je „Zdravý rozum“ z ledna 1776 od Thomase Paina. 4. července 1776 druhý kontinentální kongres přijal prohlášení nezávislosti (Declaration of Independence), kongres se ze strachu před Brity přesunul do Baltimoru a vyhlásil unii. (autorem prohlášení nezávislosti byl Thomas Jefferson, John Adams, Benjamin Franklin, Robert Livingstone, Roger Sherman a další). Byly zde stanoveny vztahy mezi občanem a státem (demokracie). Roku 1777 byly schváleny články konfederace, podle nichž se USA staly volným svazkem suverénních států.

V září a říjnu roku 1777 se vítězně střetla americká milice s britským vojskem u Saratogy (dnes Schuylerville). Naštěstí pro Američany se totiž nespojily jednotky generála Burgoyna postupující z Kanady se zbytkem britských sil a Burgoynovy jednotky byly u Saratogy poraženy. Zásluhou amerického vyslance Benjamina Franklina ještě americká milice získala finanční prostředky od Francie. Tato bitva byla zlomem jak ve válce, tak i v diplomacii – americká delegace v Paříži (pod vedením B. Franklina) získala rovněž uznání nezávislosti bývalých britských kolonií v severní Americe. Francie také vyslala expediční sbor v čele s generálem Rochambeauem. Zde bojovali dobrovolníci z Evropy (např. z Polska Tadeáš Koščenko, francouzský generál La Fayette, aj.) V témže roce byly schváleny tzv. články konfederace (v platnost prakticky až od 1781) – všech 13 států zastoupeno stejným hlasem v jednokomorovém kongresu.

V letech 1778 a 1779 pokračují boje kolem New Yorku, kam se přesunula britská vojska. Lepší pozici mají Britové rovněž v jižních územích (Florida, Georgia). V roce 1780 získává Británie Jižní Karolínu. O rok později se pokoušení britská vojska o průlom ve Virginii (jsou však zastavena nepočetnými vojsky pod vedením La Fayetta a Von Staubena). Britové se stahují do Yorktownu, kde jsou obleženi americkým vojskem vedeným Georgem Washingtonem (později se stává prvním prezidentem Spojených států amerických).

V říjnu 1781 se Angličané vzdali u Yorktownu, Anglie kapitulovala a tím úspěšně (pro Ameriku) skončila Americká revoluce za nezávislost.

Byla vedena mírová jednání, mírová smlouva byla sepsána v Paříži (1783). Zde byla uznána nezávislost USA a západní hranicí se stala řeka Mississippi. Francie získala oblast v Karibském moři a Španělsku připadla Florida.

Význam Americké války za nezávislost

• vznik nového státu a nového národa
• určitý typ buržoazní národně osvobozenecké revoluce důležité pro vývoj kapitalismu (odstraněny zbytky feudálních výsad šlechty; konfiskace majetku krále a bývalých vlastníků kolonií)
• vytvořen jednotný trh, vznikly zde velké možnosti odbytu
• zaručeny náboženské svobody
• rozšířeno volební právo (muži, majetkový cenzus)
• začátek vývoje demokracie, republika

• články konfederace však nevyhovovaly, byla zde snaha vytvořit pevnější a silnější ústřední vládu
• roku 1787 byla přijata nová ústava, která posilovala stát (platí dodnes)
• prezident má pravomoci jako u nás prezident a premiér
• roku 1791 bylo přijato deset doplňujících článků ústavy (pro zajištění demokratické svobody)