Anglická revoluce

Vývoj předrevoluční

Za vlády Tudo­rovců, zejména však za Alž­běty I. dochází v Ang­lii k roz­voji hos­po­dář­skému i kul­tur­nímu. Roz­víjí se pod­ni­kání, pro­ni­kání do zámoří (pod­pora i pirát­ství – Fran­cis Drake), vzni­kají zárodky kapi­ta­lismu. Dochází k sou­ladu zájmů mezi panov­nic­kým rodem a pod­ni­ka­teli. Jeli­kož byla Alž­běta po celý svůj život svo­bodná („panen­ská krá­lovna“), a tudíž bez legi­tim­ních potomků, tak roku 1603 nastu­pují Stu­ar­tovci (ved­lejší krá­lov­ský rod) v osobě syna popra­vené Marie Stu­ar­tovny, Jakuba I. (1603 – 1625), již tehdy skot­ského krále (již od roku 1567; jako skot­ský král je ozna­čo­ván Jakub VI.) Už za jeho vlády dochází k nesho­dám mezi panov­nic­kou mocí a podnikateli.

Situ­ace se dále zhor­šuje i za vlády Karla I. (1625 – 1649), kte­rýžto usi­luje o abso­lu­tis­mus, čímž dochází ke zhor­šení vztahu mezi par­la­men­tem a panov­ní­kem. Karel I. se snaží zís­kat co nej­více finanč­ních pro­středků, což rea­li­zuje jed­nak vybí­rá­ním daní bez sou­hlasu par­la­mentu (tím poru­šuje pri­vi­le­gium) a jed­nak také nutí bohaté, aby mu poskytli půjčky („nucené půjčky“). Toto cho­vání par­la­ment pro­hlá­sil za nezá­konné. Panov­ník na to rea­go­val roz­puš­tě­ním par­la­mentu a vládne sám až do roku 1640 (období tzv. osobní vlády), kdy znovu svo­lává par­la­ment. I nadále se snaží zís­kat peníze, a tak pro­dává mono­poly (výsadní právo výroby a obchodu pro urči­tou oblast trhu). Rov­něž narůs­tají spory se Skot­skem a s ang­li­kán­skou církví. To vše vede k vše­o­becné nespo­ko­je­nosti (vysoké ceny, cla, zave­deny i dří­vější daně a také daně dávno zapo­me­nuté). Hos­po­dář­ská poli­tika krále však osla­bo­vala výrobu a obchod, byla ome­zena pod­ni­ka­tel­ská svo­boda. Kar­lova snaha zís­kat peníze vedla dokonce i k pro­deji úřadů a titulů. 

V 17. sto­letí vzniká sku­pina zv. Puri­táni (puri­tás = čis­tota, purus = čistý). Ti chtěli čis­tou cír­kev, chtěli očis­tit ang­li­kán­skou cír­kev od zbytku kato­lic­tví (vychá­zeli při­tom z kal­vi­nismu). Tato sku­pina je spjata také s odpo­rem proti abso­lu­tismu. Od puri­tánů se oddě­lili tzv. Inde­pen­denti (nezá­vislí), podle nichž by měla být cír­kev spra­vo­vána radou star­ších (odmí­tali cír­kevní hie­rar­chii). Značný vliv rov­něž měli tzv. presby­te­ri­áni (umír­nění puri­táni) a levelleři (rov­nos­táři – 1647 Dohoda lidu, ve které poža­dují demo­kra­tic­kou republiku).

Puri­táni chtěli také poli­tický podíl na moci, a proto byli pro­ná­sle­do­váni. Odchá­zejí tedy do ame­ric­kých kolo­nií, kde zaklá­dají osady (v Nové Ang­lii – dnešní SZ cíp USA.; plavba lodi May­flower 1620, která pře­pra­vila brit­ské puri­tány do Ame­riky). Říkalo se jim „Otci pout­níci“ („Pil­grim fathers“) – tímto začala kolo­ni­zace východ­ního pobřeží USA. Na pobřeží Atlan­tiku postupně vzniká 13 ame­ric­kých kolo­nií (Massa­chusetts, New Jer­sey, New York, Rhode Island, Con­necticut, New Hampshire, Penn­syl­va­nia, Dela­ware, Vir­gi­nia, Mary­land, North Caro­lina, South Caro­lina a Geor­gia), z nichž poz­ději vznik­nou Spo­jené Státy Americké.

Nastává rov­něž kon­flikt mezi panov­ní­kem a par­la­men­tem, který vede k povstání ve Skot­sku (1639). Sko­tové byli presby­te­ri­áni, nesou­hla­sili s ang­lic­kou zahra­niční poli­ti­kou v době tři­ce­ti­leté války (nepo­mohli čes­kým pro­tes­tan­tům). Král začal sbí­rat voj­sko, ale chy­běly peníze. Sko­tové vpadli do Ang­lie a díky bojov­ní­kům zku­še­ným z tři­ce­ti­leté války vedli úspěšné boje. Panov­ník svo­lal par­la­ment, aby mu povo­lil daně, ten však na oplátku poža­do­val potres­tání krá­lov­ských rádců Straf­forda a Lauda. To král odmítl a po čtr­nácti dnech par­la­ment opět roz­pus­til (= 1. zase­dání par­la­mentu; „krátký par­la­ment“). Na pod­zim 1640 opět svo­lal par­la­ment, který však zase­dal až do roku 1653 („dlouhý par­la­ment“), kdy panov­ník musel naslou­chat opo­zici a spl­ňo­vat její požadavky.

Vlastní revoluce (1640 – 1658/1660)

poža­davky opo­zice vůči králi:

  1. potres­tání krá­lov­ských rádců (pro­sa­zuje se názor, že i nej­vyšší úřed­níci jsou odpo­vědni par­la­mentu, neje­nom králi)
  2. ome­zení vojen­ské moci krále (roz­pus­tit krá­lov­skou armádu)
  3. vzdát se práva na zru­šení zase­dání parlamentu

Roky 1640 až 1642 můžeme nazvat jako boje krále s par­la­men­tem. Roku 1641 nastává nová situ­ace v sou­vis­losti s dal­ším povstá­ním v Irsku (jiná víra = kato­líci; proti abso­lu­tismu, proti násil­nému pro­ni­kání ang­li­kán­ské církve). Vzniká otázka, zdali má být králi svě­řeno voj­sko. Do roku 1642 pro­bíhá tzv. Pam­fle­tová válka, která řeší spor o cha­rak­ter poli­tické moci. Obje­vuje se poža­da­vek roz­dě­lit poli­tic­kou moc; Král se má dělit o moc s vlá­dou. Ta má být roz­dě­lena na tři pilíře: krále, vládu a par­la­ment. Král s vlá­dou má výkon­nou moc, par­la­ment moc záko­no­dár­nou. Karel chtěl zatknout pře­dáky opo­zice (razantní řešení). To se nepo­da­řilo, a navíc tím ztra­til mož­nost domlu­vit se s umírněnými.

Roku 1642 – 1648 vypuká v Ang­lii samotná občan­ská válka. Na jedné straně stál král, ang­li­kán­ská šlechta a cír­kev, kato­lická šlechta a část bur­žo­a­zie (= krá­lov­ská jízda „kava­líři“ – v čele Ruprecht Falcký); na straně druhé stál par­la­ment, stat­káři, obchod­níci, drobné vrstvy – řeme­sl­níci, svo­bodní sed­láci, drobná buržoazie.

Průběh války

Oli­ver Cro­mwell (1599 – 1658)

Zpo­čátku měla pře­vahu ang­lická armáda, která se opí­rala o jízdu (vedl ji Ruprecht Falcký – syn Frid­ri­cha). Voj­sko par­la­mentu vycvi­čilo jízdu z dob­ro­vol­níků – v čele stál Oli­ver Cro­mwell. Roku 1644 se par­la­mentní voj­sko spo­jilo se Skoty a spo­lečně pora­zili krá­lov­ské voj­sko u Mar­s­ton Mooru. To posí­lilo vliv Cro­mwella a Inde­pen­dentů v armádě a v par­la­mentu. Ang­lický par­la­ment zří­dil „armádu nového typu“ (pla­cená par­la­men­tem; přísná kázeň, veli­telé byli jme­no­váni podle schop­ností – netřeba uro­ze­nosti; tzv. agi­tá­toři udr­žo­vali náladu voj­ska a bojeschopnost).

Roku 1645 byl král pora­žen v bitvě u Naseby, byl dobyt Oxford (sídlo roya­listů), král prchl. Roku 1646 se král vzdal Sko­tům a ti jej pro­dali par­la­mentu (aby měli na žold). V par­la­mentu dochází k roz­po­rům mezi presby­te­ri­ány (umír­ně­nými) a inde­pen­denty. Pro presby­te­ri­ány byl boj u konce, maje­tek roya­listů byl zkon­fis­ko­ván a stát­ním nábo­žen­stvím se stal kal­vi­nis­mus. Byl též pro­sa­zen bez­celní obchod s kolo­ni­emi. V par­la­mentě vznikly také spory o ústavu (otázky, kdo má dostat poli­tická práva (otázka voleb­ního cenzu) – podle majetku?). Levelleři (rov­nos­táři) při­chá­zejí s nej­ra­di­kál­něj­šími návrhy a myš­len­kami v oblasti práv (lidé jsou si rovni) – jejich pro­gra­mem je Dohoda lidu (vytvo­ření repub­liky, zru­šit pri­vi­le­gia, volební právo i pro nižší šlechtu, nábo­žen­ská svo­boda, soci­ální reforma).

Dis­ku­to­valo se rov­něž o ústavě (tím o demokracii).

  • první dis­kuse tohoto typu; nebyla však dokončena
  • jakým způ­so­bem se mají lidé podí­let na řízení státu
  • byla pře­ru­šena, pro­tože král uprchl z Lon­dýna a spo­jil se se Skoty a chys­tal válku proti parlamentu
  • další jed­nání o ústavě měla pro­běh­nout až po skon­čení války

Armáda se znovu sjed­no­tila, presby­te­ri­áni byli vyhnáni z par­la­mentu („kusý par­la­ment“).

Druhá občanská válka (1648 – 1649)

Král a Sko­tové byli pora­ženi, král byl pro­hlá­šen za zrádce a za viníka války a 30. ledna 1649 popra­ven. Byla zru­šena sně­movna lordů, zru­šena monar­chie a v květnu 1649 vyhlá­šena repub­lika. Mezi silami revo­luce však spory trvaly. Inde­pen­denti ovlá­dali armádu a par­la­ment, vystu­po­vali proti levelle­rům. Pře­dáci levellerů byli uvěz­něni nebo ode­šli do vyhnan­ství; vojáci byli posláni do Irska, aby potla­čili povstání (1649 – 1652/1653). Irové byli pora­ženi, byla jim zabí­rána půda, kte­rou si roz­dě­lili ang­ličtí stat­káři. Irsko se stalo jed­nou z ang­lic­kých kolonií.

Dig­geři (levelleři) (= kopáči) říkali, že každý člo­věk má nárok na půdu, byli proti majet­kové nerov­nosti. Na jihu Ang­lie zabí­rali zkon­fis­ko­va­nou půdu a sna­žili se o rov­nos­tář­ství. To však bylo tvrdě potlačeno.

Kusý par­la­ment ztrácí popu­la­ritu (v sou­vis­losti s úplat­kář­stvím, sobec­tvím a odhla­so­vá­vá­ním růz­ných odměn). Roku 1653 Cro­mwell par­la­ment roze­hnal, což bylo při­jato s vše­o­bec­ným sou­hla­sem. (pokusy par­la­ment obno­vit, ale pro neschop­nost znovu roz­puš­těn). Roku 1653 je v Ang­lii nasto­lena vojen­ská dik­ta­tura. Hlavní oso­bou je zde Cro­mwell („lord pro­tek­tor“). Jeho opo­rou je armáda (vládl spolu s gene­rály), poli­cie, byro­kra­cie a výzvědná služba. Cro­mwell vládl v zájmu bur­žo­a­zie. Pro­sa­zo­val zákony – svo­bodu pod­ni­kání, roz­voj, … Roku 1651 vydal zákon zvaný navi­gační akta (zákon o plavbě), který říkal, že do Ang­lie smí dová­žet zboží jen ang­lické lodě nebo lodě ze země, kde bylo zboží vyro­beno (zákon namí­řen proti Nizozemí).

S tím sou­visí obchodní války s Nizo­ze­mím (1652 – 1654) o pře­vahu na moři a o posí­lení posta­vení Ang­lie ve svě­to­vém obchodě. Roku 1654 bylo Nizo­zemí nucenu uznat plat­nost Navi­gač­ních akt. Za Cro­mwella byla zlep­šena zahra­niční poli­tika, zlep­šeny vztahy se Špa­něl­skem a s Fran­cií. Roku 1658 po obno­vení par­la­mentu a ústavy Cro­mwell zemřel. Po jeho smrti vládl krátce jeho syn Richard, ten však musel r. 1659 odstou­pit. Po smrti Cro­mwella násle­duje období poli­tické nesta­bi­lity, které je ukon­čeno až nástu­pem Karla II. na trůn (1660).

Vzrůstá počet stou­penců pro obno­vení monar­chie. Tak uči­nil gene­rál George Monck (1608–1670), který pro­vedl restau­raci Stu­ar­tovců (1660), tím obno­vení monar­chie; na trůn usedá syn popra­ve­ného krále – Karel II.

 

Vláda Karla II. (1660 – 1685)

Karel II. neob­no­vil před­re­vo­luční poměry, musel při­jmout pod­mínky par­la­mentu (nedo­tknu­tel­nost vlast­nic­kých práv bur­žo­a­zie vzta­hu­jí­cích se k půdě), slí­bil bez­peč­nost těm, kteří se posta­vili proti Stu­ar­tov­cům (trestal pouze ty, kteří se zaslou­žili o popravu jed­not­livce). Jeho nástup na trůn se nesl ve zna­mení uvol­nění puri­tán­ských pra­vi­del, která pla­tila za revo­luce. Během jeho vlády zasáhla Ang­lii vlna moru (1665 – 1666), při které zemřelo odha­dem až sto tisíc lidí. Dru­hou kata­stro­fou byl velký požár Lon­dýna roku 1666.

Z obavy před při­je­tím zákona, který by z ang­lic­kého trůnu vylou­čil legi­tim­ního, ale kato­lic­kého nástup­níka– Kar­lova bra­tra Jakuba – Karel par­la­ment na jeho zase­dání v Oxfordu roku 1681 raději roz­pus­til a v letech 1681 – 1685 vládl bez par­la­mentu – absolutisticky.

Karel II. pod­po­řil také Krá­lov­skou spo­leč­nost (Royal soci­ety) pro pod­poru věd (zalo­žena 1660, krá­lem potvr­zena 1662), mezi jejímž zaklá­da­jí­cími členy byli sir Chris­to­pher Wren, sir Wil­liam Petty či Robert Boyle. Krá­lov­ská spo­leč­nost (u nás bychom mohli říci, že jejím pro­tějš­kem je Aka­de­mie věd) působí dodnes pod pat­ro­ná­tem krá­lovny Alž­běty II. a jejími členy byli či jsou mj. Ste­ven Haw­king, Win­ston Chur­chill, John Locke, Isaac New­ton, Michael Fara­day či James C. Maxwell.

Vláda Jakuba II. (1685 – 1688)

Jakub II., jehož nástupu se sna­žili mnozí zabrá­nit, nastou­pil a vládl abso­lu­tis­ticky, dosa­zo­val do úřadů své stou­pence, čímž naru­šil samo­stat­nost jed­not­li­vých insti­tucí. Jako kato­lík se také sna­žil zru­šit ome­zení, která byla při­jata za minu­lých vlád, a byla namí­řena pro­ti­ka­to­licky. Pro­tože však v té době bylo v Ang­lii kato­líků jen asi 4%, stála proti němu silná opo­zice, kte­rážto začíná jed­nat s Nizo­ze­mím (mís­to­dr­žící: Vilém Oranž­ský – zeť Jakuba II., ože­nil se s jeho dce­rou Marií). Roku 1688 se Vilém vylo­dil v Ang­lii, ang­lická armáda stejně jako vět­šina oby­va­tel se při­dala na jeho stranu a Vilém byl při­jat za panovníka.
(= tzv. slavná revo­luce)

Jakub II. po invazi uprchl do Fran­cie, kde našel úto­čiště u Lud­víka XIV. Ten mu poskytl zámek v Saint-Ger­main a tla­čil se svým osu­dem již smí­ře­ného Jakuba k pro­sa­zení svých práv silou. Pomoc ostat­ních kato­lic­kých vládců byla však odmít­nuta a pokus o zno­vu­zís­kání trůnu výpa­dem do Irska také zkrachoval.

Vláda Viléma III. Oranžského

Vilém III. vydal roku 1689 lis­tinu „dekla­race práv“ (či „Dec­la­ration of Rights“), která potvr­zo­vala práva par­la­mentu, Ang­lie se stává kon­sti­tuční monar­chií (moc je ome­zena doho­dou, ústa­vou – ome­zení panov­nické moci). V lis­tině bylo napří­klad potvr­zeno, že král může zvý­šit daně jen po sou­hlasu par­la­mentu, bylo ome­zeno voj­sko v době míru či zave­dena posla­necká imu­nita. Vzniká tak par­la­mentní monar­chie (posí­lení posta­vení bur­žo­a­zie v oblasti hos­po­dář­ské i politické).

Slavná revoluce

Slavná revo­luce pro­běhla klidně, bez krvepro­lití; Vilém se stal krá­lem (panov­ník, vláda, par­la­ment). V Ang­lii proti sobě stojí dvě strany: Tory­ové repre­zen­tují šlechtu, stat­káře a duchovní; naproti tomu Whi­gové repre­zen­tují pod­ni­ka­tele, obchod­níky, loďaře. V 19. sto­letí se tyto dvě strany pře­jme­no­valy na kon­zer­va­tivce a liberály.

Jakub II. uprchl do Fran­cie, pokou­šel se obno­vit svoji sílu a moc za pomoci Fran­cie. Vedl válku ze Skot­ska a z Irska (pora­žen), Irsko a Skot­sko pev­něji při­pou­táno k Ang­lii. Ang­lie a Fran­cie sou­pe­řily o ovlád­nutí námoř­ního obchodu a o ovlád­nutí kolo­nií v Severní Ame­rice. Sta­rosti o zahra­niční poli­tiku odvrá­tily Viléma od vnitř­ních zále­ži­tostí (byla posí­lena moc par­la­mentu a vlády).

Význam revoluce

  • vytvo­řila pod­mínky pro pře­chod ke kapitalismu
  • v ostat­ních zemích pro­bí­hala snaha vytvo­řit abso­lu­tis­tický stát (Fran­cie)
  • vznik Anglo-Nizo­zem­ské per­so­nální unie
© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht
Exit mobile version