Antické Řecko v letech 800 až 500 před Kristem

Archaické období (800 – 500 před Kristem)

V archaic­kém období byl dokon­čen roz­pad rodové spo­leč­nosti, v 8. sto­letí před Kris­tem zaniká krá­lov­ství a vládne aris­to­kra­cie. Počát­kem tohoto období vznikl typ státu zvaný polis. Byl to měst­ský stát, na jehož správě se podí­leli plno­právní občané. Ti pochá­zeli z řad svo­bod­ných občanů, mezi které pat­řili řeme­sl­níci, obchod­níci a země­dělci. Kromě svo­bod­ného oby­va­tel­stva žili v polis také nesvo­bodní otroci (buď pro dluhy = dlužní otroc­tví; nebo ze zajatců). V roce 776 před Kris­tem jsou poprvé pořá­dány olym­pij­ské hry, ten­krát ještě jako jed­no­denní fes­ti­val atle­tiky a zápas­nic­tví. (Roz­ší­řeny a pro­dlou­ženy byly při­bližně o 300 let poz­ději.) V tomto období také vzniká abe­cední písmo.

V 7. sto­letí před Kris­tem dochází k roz­voji hos­po­dář­ství v polis, natu­rální směna se mění v peněžní a začí­nají se uží­vat mince.

Velká řecká kolonizace

Velká řecká kolo­ni­zace zna­me­nala zaklá­dání nových osad Řeky v růz­ných čás­tech světa, na pobřeží i ve vni­t­ro­zemí. Důvody pro kolo­ni­zaci byly různé:

1. hos­po­dář­ské (nedo­sta­tek země­děl­ské půdy; přelidněnost)
2. hle­dání odby­tišť (trh)
3. eko­no­mické důvody (nedo­sta­tek nerost­ných zásob)
4. idea „jít za lepším“
5. nábo­žen­ské a poli­tické roz­pory v obcích

Řekové zaklá­dali kolo­nie v Malé Asii, v Čer­no­moří, Jižní Itá­lii a Sicí­lii, cel­kově známé jako „Magna Gra­e­cia“, neboli „Velké Řecko“, dále v jižní Fran­cii, Egyptě a na Kypru.

V prů­běhu 8. až 6. sto­letí před Kris­tem došlo k prv­ním pro­je­vům krize pře­lid­ně­ných řec­kých poleis (= velká kolo­ni­zace). Ta byla usnad­něna úpad­kem fénické moci. Během 2. sto­letí řecká města zalo­žila řadu nových osad (na jihu Itá­lie, Fran­cie, v deltě Nilu, ve východ­ním Stře­do­moří a v Černomoří).

Kolo­ni­zace měla význam pro kul­turu, zna­me­nala roz­voj dál­ko­vého obchodu, usnad­nění kon­taktu s Před­ním výcho­dem, avšak nevy­ře­šila soci­ální pro­blémy řec­kých měst. Rol­níci se dále zadlu­žo­vali a byli zot­ro­čo­váni. To způ­so­bilo silné soci­ální napětí. Svo­bodní rol­níci, řeme­sl­níci a obchod­níci, ti všichni stáli proti bohaté aris­to­kra­cii. Proti moci aris­to­kra­cie v soud­nic­tví proto sepsali zákony. Aris­to­kra­cie, jak­ko­liv byla bohatá a mocná, tak neza­brá­nila vrst­vám rol­níků, řeme­sl­níků a obchod­níků v poža­do­vání urči­tého podílu na poli­tické moci. Soci­ální roz­díly byly nej­hlubší hlavně ve měs­tech zúčast­ně­ných v kolo­ni­zaci. Boj o poli­tic­kou moc vyvr­cho­lil ve druhé polo­vině 7. sto­letí před Kris­tem. V soci­ál­ních stře­tech se do čela měst sta­věli tzv. „samo­vládci“ (tyra­nové), kteří se opí­rali o lid a o svou ozbro­je­nou moc.

Raná řecká tyranida

• je pova­žo­vána za jeden z důsledků kolonizace
• zba­vila aris­to­kra­cii moci
• umož­nila nasto­lit nové formy vlády, což před­zna­me­nalo nástup demokracie

Jak již bylo řečeno, zvláště v poleis, které se na kolo­ni­zaci podí­lely nej­více, se obje­vilo soci­ální napětí pra­me­nící z nee­xis­tence kodi­fi­ko­va­ného (zapsa­ného) práva. To se dopo­sud pře­dá­valo pouze ústně mezi jed­not­li­vými členy aris­to­kra­cie, kteří drželi též kon­t­rolu nad soudy. Rych­lým řeše­ním, které odstra­nilo toto domi­nantní posta­vení aris­to­kra­cie, bylo jme­no­vání samo­vládce (řecky tyran­nos). Ten poté zpra­vi­dla reor­ga­ni­zo­val struk­turu sněmu – nahra­dil staré orga­ni­zační jed­notky (fýly), které se určo­valy podle rodů, fýlami územ­ními. Poté, co spl­nil svůj účel, byl samo­vládce zpra­vi­dla zba­ven moci – někdy více, vět­ši­nou však méně dobrovolně.

Mezi řec­kými státy byly spory a kon­flikty. Pro­je­vo­vala se zde ale i soli­da­rita (např. pod­pora povstání malo­asij­ských řec­kých měst proti per­ské nad­vládě). Řecká města měla spo­lečný kult bohů, jejich oby­va­telé navště­vo­vali poutní místa, věštírny a místa spor­tov­ních her (věštírna v Del­fách, olym­pij­ské spor­tovní hry). Nej­vý­znam­něj­šími řec­kými měst­skými státy byly Athény a Sparta.

Z dal­ších řec­kých polis jme­nujme ale­spoň Mykény, Korint, Megara či Théby. Na malo­asij­ském pobřeží to pak byla Fókaia, Efe­sos či Milétos.

Sparta

Sparta ležela na jihu polo­ostrova Pelo­pon­ne­sos, v kraji zva­ném Lakó­nie. Původně byla osíd­lena Acháji, poz­ději (kolem 12. sto­letí před Kris­tem) sem však při­šli Dórové, kmeny stej­ného původu jako byli Achá­jové, a původní oby­va­tel­stvo vojen­skou silou pora­zili. Dórové žili v rodové spo­leč­nosti. Jak už bylo řečeno, Dórové si podro­bili původní země­děl­ské oby­va­tel­stvo a z něj utvo­řili hei­lóty (otroky). Dórové sice tvo­řili jen asi jednu dese­tinu cel­ko­vého oby­va­tel­stva, ale přesto vládli. Půda s hei­lóty pat­řila státu (kolek­tivní vlast­nic­tví); Spar­ťané dostá­vali pří­děly půdy i s hei­lóty (ti pra­co­vali, polo­vinu úrody odvá­děli pánovi). Proto měli hei­lóti nepřá­tel­ský postoj vůči vlád­noucí třídě Sparťanů.

Spar­ťané se neza­bý­vali prací (pra­co­vali hei­lóti), žili vojen­ským způ­so­bem života (i tak vycho­vá­vali své potomky), od 20 do 60ti let cvi­čili muže ve vojen­ských tábo­rech a čas od času usku­teč­ňo­vali trestné výpravy proti hei­ló­tům. Základ voj­ska tvo­řili těž­ko­o­děnci, hoplité. Chlapci byli v sedmi letech odve­deni od svých rodin a žili v komu­nál­ních kasár­nách podle přís­ného vojen­sko-vzdě­lá­va­cího sys­tému zva­ného agogé. Výcvik se zamě­řo­val na fyzic­kou zdat­nost, bojové doved­nosti, dis­ci­plínu a posluš­nost. Chlapci byli vedeni ke struč­nému a jas­nému vyja­d­řo­vání (lako­nické vyja­d­řo­vání). Peri­o­i­kové byli svo­bodní, ale nepl­no­právní oby­va­telé Sparty. Zabý­vali se řemes­lem a obchodem.

Lykur­gos, spart­ský záko­no­dárce, 9. sto­letí před Kristem

Spart­skou legisla­tivu tvo­řila Spart­ská ústava, která byla neměnná. V čele státu stáli dva krá­lové (významní v době válek) a pět eforů (úřed­níci a dohlí­ži­telé) vole­ných na jeden rok. Dal­šími výkon­nými orgány ve Spartě byla rada star­ších (ger­ú­sia) a lidové shro­máž­dění (apellá), které volilo radu i efory. Spart­ské zří­zení bylo tedy oli­gar­chické (vládli nej­bo­hatší = aristokracie).

Podle tra­dice dal Spartě zákony včetně ústavy kolem roku 800 před Kris­tem Lyk­úr­gos, jeden ze spart­ských princů a násle­dovně poruč­ník a regent krále Cha­ri­laa. Je to však prav­dě­po­dobně pouze legenda, stejně tak je Lykur­govi při­pi­so­váno zave­dení želez­ných mincí – ty se ale začaly pou­ží­vat až o něko­lik sto­letí později.

Athény

Athény ležely v kraji zva­ném Attika, na jiho­vý­chodě řec­kého cípu Bal­kán­ského polo­ostrova. V 7. sto­letí před Kris­tem tam došlo k roz­voji řemesla, země­děl­ství i obchodu; v důsledku roz­voje pak k roz­kladu rodo­vého zří­zení a pře­chodu k demokracii.

Poli­tické zří­zení v Athé­nách pro­šlo slo­ži­tým vývo­jem. Původně vládla aris­to­kra­cie (v čele stál král, vládli archonti (úřed­níci) a are­o­pag (rada star­ších)). Ti síd­lili na Akro­poli (viz foto). Již vydá­vání nej­růz­něj­ších zákonů vedlo k demo­kra­cii. V roce 621 před Kris­tem Archont Dra­kón jako první vydal zákony, které nahra­zo­valy zvy­kové právo, a byly velice přísné (odtud dra­ko­nické = kruté).

Akro­po­lis v Athénách

V prů­běhu 6. a 7. sto­letí před Kris­tem zde exis­to­valo také jisté napětí mezi vel­kostat­káři a bez­zemky. Roku 594 před Kris­tem se tyto pro­blémy pokou­šel vyře­šil Solón. Ten chtěl zru­šit dluhy a dlužní otroc­tví; vykou­pit otroky ze státní pokladny a roz­dě­lit svo­bodné oby­va­tel­stvo podle majetku do čtyř sku­pin. Výše majetku by pak roz­ho­do­vala o pří­stupu k úřa­dům i o zařa­zení ve voj­sku. To by ovšem naru­šilo moc aris­to­kra­cie, a navíc to neře­šilo pro­blém bez­zemků. V letech 546 – 527 před Kris­tem se pro­blém bez­zemků poku­sil řešit tyran Pei­sis­tra­tos. Ten při­dě­lil půdu zaba­ve­nou aris­to­kra­cii bez­zem­kům; půj­čo­val peníze od státu rol­ní­kům; pod­po­ro­val řemeslo a obchod (Athény udr­žo­valy kon­takty s Čer­no­mo­řím). Pei­sis­tra­tos chtěl ovlád­nout Hélle­spon­tos a pod­po­ro­val výstavbu Athén. Po jeho smrti vládli jeho dva synové, kteří však zne­u­ží­vali své moci. První z nich, Hip­par­chos, byl při pokusu svrh­nout tyra­nidu roku 514 před Kris­tem zavraž­děn. Druhý z Pei­sis­tra­to­vých synů, Hip­pias, pak při­tvr­dil svou vládu, ale roku 510 před Kris­tem byl z Athén vyhnán. Tím byla obno­vena demokracie.

V roce 509 před Kris­tem archont Kleisthe­nés vydal ústavu, která dokon­čila likvi­daci rodo­vých vztahů; oby­va­tele Attiky roz­dě­lil do deseti územ­ních fýl (původně kmeny). Stát­ním zří­ze­ním se stala demo­kra­cie (doslova vláda lidu). Hlavní roli hrálo lidové shro­máž­dění – rada búlé (500 členů) – ta byla stále v čin­nosti, měla 50 členů s pra­vo­mocí na 1/10 roku (9 archontů). Úřady byly chá­pány jako čest v zaměst­nání, vybí­ralo se vol­bou nebo loso­vá­ním, tzv. ost­ra­kis­mem (řecky ost­ra­kos = střep), čili stře­pin­ko­vým sou­dem. Ten byl pou­ží­ván proti nebez­pečí samo­vlády, jeden­kráte do roka na lido­vém shro­máž­dění psali občané na hli­něný střep jméno občana, který nej­více ohro­žuje stát. Ten, jehož jméno stálo na vět­šině střepů, byl vypo­vě­zen z Athén na deset let.

Důležitá data