Antické Řecko pod nadvládou Makedonie

Vláda Filipa II. Makedonského (359 – 336 před Kristem)

Ve 4. sto­letí před Kris­tem král Filip II., který své mládí pro­žil v Řecku, kde zís­kal zku­še­nosti, pro­vedl reor­ga­ni­zaci make­don­ské armády; zavedl make­don­skou falangu (pět řad vojáků s dlou­hými kopími namí­ře­nými proti nepří­teli, za nimi 11 řad vojáků se vzty­če­ným kopím => tito vojáci zapl­ňo­vali mezery v prů­běhu boje, cel­kem 16 řad vojáků). Díky tomu a dal­ším vojen­ským refor­mám vytvo­řil v té době nej­sil­nější armádu.

Filip II. si začal podro­bo­vat seve­ro­řecká města, dělal si nárok zasa­ho­vat do vnitř­ních kon­fliktů; díky kon­t­role Chal­ki­diki a Thrá­kie ovládl Egej­ské moře. V reakci na make­don­ský postup v Athé­nách vznikly dva směry:

1. pro­ma­ke­don­ský
   • bohatší Athéňané
   • mír s Fili­pem za kaž­dou cenu
2. pro­ti­ma­ke­don­ský
   • řeme­sl­níci, obchod­níci, thé­tové
   • v čele stál poli­tik a řeč­ník Démosthe­nés (řeči proti Fili­povi = „fili­piky“)

Roku 340 před Kris­tem Řekové vyhlá­sili Fili­povi II. válku, v roce 338 před Kris­tem svedli bitvu u Chairó­neie (Řekové pora­ženi, byly roz­puš­těny řecké spolky). Kvůli porážce byl svo­lán panhe­lén­ský (vše­řecký) kon­gres do Korintu, kde došlo ke sjed­no­cení řec­kých měst pod nad­vlá­dou Make­do­nie a byla zde při­jata idea spo­leč­ného boje proti Per­sii (znovu ovlád­nout Malou Asii), čímž Filip odvrá­til řecké státy od odvet­ných pro­ti­ma­ke­don­ských akcí. Vyhlá­sil tažení proti Per­sii, ale v roce 336 před Kris­tem byl zavraž­děn, po něm nastou­pil na trůn dva­ce­ti­letý Ale­xandr III. Make­don­ský (zvaný Veliký).

Vláda Alexandra Velikého (336 – 323 před Kristem)

Ale­xan­dro­vým uči­te­lem byl věhlasný filo­zof Aris­to­te­lés ze Stage­iry. Aris­to­te­lovo učení mělo na Ale­xan­drův inte­lek­tu­ální vývoj (pře­de­vším v oblasti filo­zo­fie, vědy a morálky) hlu­boký vliv. Aris­to­te­les jej vyu­čo­val také logice, etice, poli­tice a lite­ra­tuře, což posí­lilo Ale­xan­drův zájem o poznání a roz­ma­ni­tost v oblasti kul­tury jiných národů. Ale­xandr v mládí pro­šel také důklad­nou vojen­skou prů­pra­vou a již jako osm­nác­ti­letý velel make­don­ské jízdě v bitvě u Chairó­neie. Po smrti svého otce Filipa II. se v roce 336 před Kris­tem stal krá­lem Make­do­nie a zapo­čal expanzi do Per­sie, kte­rou jeho otec při­pra­vo­val. Ještě před­tím potla­čil řec­kou vzpouru tím, že pro výstrahu ostat­ním obcím vyple­nil město Théby.

V roce 334 před Kris­tem pod­nikl tažení proti per­ské říši, jež ovlá­dal král Dare­ios III. K prv­nímu těž­kému střet­nutí došlo v bitvě u řeky Grá­ni­kos poblíž Helléspontu (dnes Dar­da­nely). Toto střet­nutí, stejně jako všechna násle­du­jící, skon­čilo Ale­xan­dro­vým vítěz­stvím. Na straně Per­šanů tehdy bojo­vali i zajatí řečtí žold­néři, kteří byli posléze potres­táni otrockou prací v dolech.

Ale­xadr Make­don­ský (Veliký) (356 – 323 před Kristem)

Ale­xandr poté postu­po­val na jih a pak dále na východ až došel do města Gor­dion, kde roz­ťal Gor­dický uzel (jak praví legenda „ten, kdo roz­váže Gor­dický uzel, stane se pánem Asie“). Po pře­zi­mo­vání v Gor­diu (334 – 333 před Kris­tem) táhl na jih a dobyl Sýrii a Féni­cii. Roku 333 před Kris­tem pora­zil per­ského krále u Issu, ačko­liv per­ská voj­ska měla dva­ce­ti­ná­sob­nou pře­vahu (600 000 per­šanů proti 30 000 make­donců (tato dvě čísla nám mohou při­po­mí­nat počet Napo­le­o­no­vých vojáků před a po tažení do Ruska)). Ale­xandr zajal rodinu per­ského krále a při­jal jeho bohat­ství. V roce 332 před Kris­tem byl vítán v Egyptě jako osvo­bo­di­tel od per­ské nad­vlády a při­jat jako nástupce fara­ónů. O rok poz­ději zalo­žil v deltě Nilu pří­stavní město Ale­xan­drii. Ta se vzá­pětí stala cen­t­rem obchodu, helé­nis­tické kul­tury a vzdě­lání. Byla zde zalo­žena knihovna i músaion (stře­disko vědy).

Ale­xandr se však neza­sta­vil na dlouho a pokra­čo­val dále do nitra per­ské říše (severní Mezo­po­tá­mie). Roku 331 před Kris­tem pora­zil Per­šany v bitvě u Gau­ga­mél (Dare­ios III. utekl, byl však poz­ději zabit vlast­ními lidmi). Make­don­cům nic nebrá­nilo, aby slav­nostně vkro­čili do Baby­lónu, teh­dej­šího nej­vět­šího města světa, které jim ote­vřelo své brány bez boje. „Ale­xandr, král králů“, jak se mu poz­ději říkalo, uči­nil Baby­lón hlav­ním měs­tem své říše, dobyl další per­ská cen­tra (Súsy, Per­se­po­lis – vypá­lena), dále bojo­val na východě v oblasti Per­ského zálivu a došel až k řece Indus. V roce 326 před Kris­tem však Ale­xan­drovo voj­sko již odmítlo pokra­čo­vat dále na východ (neu­stálé útoky domo­ro­dých bojov­níků, nezvyklé kli­ma­tické pod­mínky). A tak se roz­hodli pro návrat. Část Ale­xan­drova voj­ska se vrá­tila po souši, část po moři.

V roce 323 před Kris­tem se Ale­xandr dostal zpět do Baby­lónu, kde se ože­nil s per­skou prin­cez­nou. Plá­no­val útok na Ará­bii a zby­tek Stře­do­moří, ale téhož roku v hlav­ním městě své říše one­moc­něl malárií a krátce nato zemřel.  Obrov­ské dobyté území se postupně rozpadlo.

Ale­xan­drovi nástupci, dia­do­chové (voje­vůdci, pří­buzní) si roz­dě­lili jeho říši. Roku 301 před Kris­tem se střetli v bitvě u Ipsu, kte­rážto zna­mená defi­ni­tivní roz­pad říše Ale­xan­dra Make­don­ského a vznik helé­nis­tic­kých říší, z nichž některé trvaly až do 1. sto­letí před Kris­tem (v Egyptě vládli Pto­le­mai­ovci, v Asii Seleu­kovci, v Řecku a v Malé Asii Antigonovci).

Ale­xandr za svého života šířil řec­kou kul­turu, záro­veň však neni­čil významné per­ské památky. Téměř 80 000 vojáků se ože­nilo s per­skými ženami; Ale­xandr se ože­nil s per­skou prin­cez­nou. Zařa­zo­val do své armády také per­ské šlech­tice, zavá­děl per­ský dvorní cere­mo­niál (kla­nění se králi, padání na kolena). Postupně začal poža­do­vat bož­ské pocty, což vyvo­lá­valo odpor Řeků a Make­donců. Ke konci života se mu vytý­kali popravy jeho blíz­kých spo­lu­bo­jov­níků či pří­liš­nou náklon­nost k alko­holu. Hod­no­cení Ale­xan­drovy osob­nosti dnes tedy není jed­no­značně kladné, ale to nic nemění na faktu, že již za svého života se stal legendou.

Důležitá data