Arabská říše

Od 6. sto­letí Arab­skou říší pro­chá­zely obchodní cesty spo­ju­jící Ori­ent s Evro­pou a Arab­ským polo­ostro­vem. Na Arab­ském polo­ostrově žily kmeny Arabů semit­ského původu; říkalo se jim Bedu­íni; cho­vali vel­bloudy, koně a ovce. Pří­z­nivé pod­mínky pro země­děl­ství byly v oázách nebo při pobřeží moře. Některé kmeny se zabý­vali obcho­dem. Mezi kmeny pro­bí­haly boje o půdu, vodu a o pas­t­viny. V čele kmenů stáli tzn. šaj­chové (šej­kové).

Boje byly pře­ko­nány sjed­no­ce­ním Arab­ských kmenů, které usku­teč­nil za pomoci svého nábo­žen­ství Moha­m­med (†632). Moha­m­med pochá­zel z Mekky, ze zchudlé větve kupecké rodiny Kuraj­šovců. Mekka byla dopo­sud posvát­ným mís­tem, cen­t­rem obchodu a hlavní sva­tyní Arabů, byl zde umís­těn posvátný kámen Kaaba. Moha­m­med se zabý­val i pas­te­vec­tvím, uza­vřel sňa­tek s boha­tou vdo­vou Hadži­džou (byla o 15 let starší), postou­pil tak do vyšší vrstvy a začal se věno­vat duchov­nímu životu, vytvá­řel nové nábo­žen­ství, a to byl islám.

Islám

=  ode­vzda­nost do vůle boží

Islám je nejmlad­ším ze svě­to­vých nábo­žen­ství (mono­te­is­tické nábo­žen­ství), nava­zuje na židov­ství i křes­ťan­ství (Ježíš Kris­tus je chá­pán jakožto nej­větší boží pro­rok, niko­liv však jako spa­si­tel – v tom roz­díl s křesťanstvím).

Islám se vyzna­čuje pěti hlav­ními rysy (základy víry):

  • víra v boha (Alláha) a Moha­meda (Muha­m­mad), který byl jeho pro­ro­kem (Moha­med je chá­pán jako pokra­čo­va­tel Ježíše Krista) – tzv. šaháda
  • vyko­ná­vání mod­litby (pět­krát denně smě­rem k východu) – tzv. salát – k mod­litbě svo­lává věřící svo­lá­váni mue­zín (člo­věk vět­ši­nou sto­jící v mina­retu – vysoké štíhlé věži)
  • dodr­žo­vání půstu (měsíc „Rama­dán“, kdy se za světla všichni postí; v noci půst neplatí – výjimky mají pouze těhotné ženy a děti) – tzv. saum
  • povin­nost dávat almužnu chudým, zámožní lidé nesmí odmít­nout pro­seb­níka – tzv. zak­kát
  • ale­spoň jed­nou za život usku­teč­nit pouť do Mekky, na dobu pouti musí mus­lim nejdříve zajis­tit rodinu před strá­dá­ním – tzv. hadždž

V Islámu pozo­ru­jeme znaky fata­lismu (osu­do­vosti) – „život kaž­dého člo­věka je předurčen“.

Islám hlásá bra­tr­ství a svor­nost všech vyzna­vačů Islámu (mus­li­mové), vyhla­šuje povin­nost mus­limů šířit pro­ro­kovy myš­lenky mečem, bojem a sva­tou vál­kou (dži­hád) proti nevě­ří­cím; ten, kdo v tomto boji padne, tomu patří sláva a dostane se do ráje

=> fana­tis­mus

  • blíží se konec světa
  • věří v poslední soud (ráj × peklo)

Posvát­nou kni­hou je Korán (zahr­nuto učení Moha­m­me­dovo), Sunna (popi­suje skutky a řeči Moha­m­me­dovy od té doby, co se stal pro­ro­kem). Islám však uznává také Starý a čás­tečně Nový zákon.

Za počá­tek islám­ského kalen­dáře je pova­žo­ván Hidžra (622), kdy Moha­m­med utekl z Mekky do Medíny. Po smrti Moha­m­meda se mus­li­mové roz­dě­lili na Šiíty a Sun­nity. K roz­ště­pení došlo pří­či­nou pro­blé­mům s nástup­nic­tvím. Nástup­cem měl být podle Moha­meda Šiád Alí (Šiíté), avšak vyskytl se další ucha­teč – Abú Bakr (Sun­nité). Šiíté uzná­vají pouze Korán (vět­šina dneš­ního Íránu), zatímco Sun­nité při­jí­mají také Sunnu a povy­šují Moha­m­meda nad oby­čej­ného člo­věka (více než dvě tře­tiny Irá­čanů). Toto dělení se pro­je­vilo i v otázce nástup­nic­tví po pro­ro­kovi. Postupně se roz­díly mezi Sun­nity a Šiíty zvět­šo­vali, vzni­kaly odlišné tra­dice a zvyky způ­so­bené národ­nost­ními zájmy. Roz­dě­lení zájmů mělo poz­ději vliv i na roz­dě­lení říše.

Moha­me­dovi nástupci, kalí­fové, roz­ší­řili arab­ské pan­ství po celém Před­ním Východě, do severní Afriky a na ost­rovy ve Stře­do­zem­ním moři. V roce 711 se dostali na evrop­skou půdu – pora­zili Vizi­góty na Pyre­nej­ském polo­ostrově a vyvrá­tili jejich říši, pro­nikli přes Pyre­neje až do Galie. V roce 732 byl jejich postup zasta­ven Franky – kon­krétně Kar­lem Mar­te­lem v bitvě u Poitiers.

Kalí­fové zalo­žili v Hispá­nii svůj stát s hlav­ním měs­tem Cor­dó­bou (odtud Cor­dób­ský cha­lí­fát). Něko­li­krát ohro­žo­vali i Caři­hrad; ve všech zemích, které opa­no­vali roz­ši­řo­vali islám a pod­ma­nili si původní oby­va­tel­stvo, které se postupně poarabštilo.

Arab­ská říše zažila svůj nej­větší roz­mach kolem roku 800, kdy sahala od Arab­ského zálivu až k pobřeží Čer­ného moře a Kas­pic­kého jezera. Tehdy byl hlav­ním měs­tem Bagh­dád a celé Ará­bii vládl pohád­kově bohatý kalíf Háníma ar-Rašída (sou­čas­ník Karla Velikého).

Avšak růz­no­ro­dost a v nepo­slední řadě i nejed­nota nábo­žen­ství oby­va­tel­stva vedla nako­nec k roz­padu arab­ského pan­ství (9. sto­letí) na menší části, kde vládli nejed­notní vládci, kteří snadno pod­lehli útoku asij­ských kmenů. Ara­bové zůstali trva­lými oby­va­teli Arab­ského polo­ostrova, území Blíz­kého východu i celé severní Afriky.

Avi­cenna, stře­do­věký per­ský uče­nec, filo­zof, poli­tik, bás­ník, pří­ro­do­vě­dec a otec moderní medicíny

Ara­bové byli a jsou dopo­sud výbor­nými obchod­níky, jejich kara­vany ces­to­valy do Asie, Afriky, Evropy; znali kom­pas, střelný prach i papír (z Číny); zbytky sta­ro­věké (řecké) vzdě­la­nosti, která zůstá­vala v obsa­ze­ných úze­mích, si zčásti osvo­jili, ale také ji zacho­vali a dále roz­ví­jeli. Vyni­kali v mate­ma­tice, ast­ro­no­mii, země­pise, filo­zo­fii (pře­klá­dali Aris­to­tela) a v lékař­ství (usku­teč­ňo­vali i smělé ope­race). Nej­zná­měj­ším arab­ským učen­cem byl nej­spíše Abú Alí al-Husajn ibn Abdulláh ibn Síná, kte­rého Evro­pané znali spíše pod pseu­do­ny­mem Avicenna.

Do Evropy se výsledky arab­ské vědy dostaly přes Cor­dób­ský cha­lí­fát. Ara­bové obo­ha­tili stře­do­vě­kou západní kul­turu, jejich umění při­ná­šelo nové motivy a prvky ve sta­vi­tel­ství, své­rázné paláce a kos­tely (mešity s mina­re­tami), s lome­nými oblouky a ara­bes­kami na stě­nách. Arabští spi­so­va­telé, bás­níci a kro­ni­káři po sobě zane­chali vyni­ka­jící díla. Ara­bové uvedli též ve zná­most indické čís­lice (1,2,3,4,5,…) (pra­pů­vo­dem od Fénic­kých devíti znaků pro počty, navíc byla při­dána nula) a Pohádky tisíce a jedné noci. Ve vel­kých měs­tech zaklá­dali vysoké školy, a to daleko dříve nežli v Evropě.

Před kon­cem první polo­viny 11. sto­letí došlo k postup­nému roz­padu cor­dób­ského kalí­fátu na řadu emi­rátů, mezi nimiž byly četné roze­pře. Toho vyu­žili v roce 1031 křes­ťan­ské státy (Kas­ti­lie, Ara­gon­sko, aj.), které začaly zpětně dobý­vat Araby obsa­zená území v seve­ro­vý­chodní části Pyre­nej­ského polo­ostrova. Tento pro­ces zno­vu­do­bý­vání se nazývá reconquista (skon­čil až roku 1492 doby­tím Granady).

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht
Exit mobile version