České národní probuzení

V letech 1790 – 1792 byl na čes­kém trůně Leo­pold II. (bratr Josefa II.). Byl to osví­cený panov­ník, roku 1791 byl koru­no­ván čes­kým krá­lem v Praze (proto měl u Čechů úspěch), jeho koru­no­vace byla spjata s první prů­mys­lo­vou výsta­vou v Praze.

V letech 1792 – 1835 vládl Fran­ti­šek (jako císař řím­ský II., jako rakouský císař I.), který bojo­val v bitvě u Slav­kova. V roce 1809 dochází ke sblí­žení Rakouska s Fran­cií (sňa­tek rakouské prin­cezny Marie Luisy s fran­couz­ským císa­řem Napo­le­o­nem), roku 1812 Rakousko stálo na straně Fran­cie proti Rusku, roku 1813 se stalo spolu s Vel­kou Bri­tá­nií, Prus­kem a Rus­kem čle­nem pro­tifran­couz­ské koa­lice. V říjnu 1813 pak spo­lečně Napo­le­ona pora­zili v bitvě u Lip­ska a zaslou­žili se o sesa­zení Napo­le­ona z císař­ského trůnu v roce 1814 a o vyhlá­šení fran­couz­ských hra­nic podle stavu z roku 1792.

České národní pro­bu­zení je utvá­ření novo­do­bého národa na pře­lomu 18. a 19. sto­letí, je sou­částí pře­chodu evrop­ské spo­leč­nosti od feu­da­lismu ke kapi­ta­lismu. Je to eko­no­mický, poli­tický, soci­ální a kul­turní pro­ces.

Národ je vnitřně struk­tu­ro­vaná velká soci­ální sku­pina; základ­ním zna­kem je jazyk, území, tra­dice, dějiny, zvyky a eko­no­mický život (tyto znaky ale nemusí pla­tit vždy doslova).

Předpoklady národního probuzení

• ideje Velké Ffran­couz­ské revoluce
• osví­cen­ství, osví­cen­ské reformy
• ideje roman­tismu – J. G. Her­der: Myš­lenky k filo­zo­fii dějin lid­stva – Ideen zur Phi­lo­so­phie der Geschichte der Mens­cheit; před­ví­dal vel­kou úlohu Slo­vanů; jeho dílo, kde hovoří o Slo­va­nech dobře a při­su­zuje náro­dům vel­kou roli, obro­zence (naci­o­na­listy) silně ovlivnilo

Vznik národního probuzení

1.       patenty Josefa II. (zru­šení nevol­nic­tví, tole­ranční patent) 
   • pří­liv čes­kého oby­va­tel­stva do měst
   • český jazyk se postupně stal jazy­kem pouze ven­kova a slou­ží­cích (tímto se dostal zpět do měst)
2.       prů­mys­lová revo­luce (šíří se germanizace)
3.       vytvo­ření sku­piny vlas­tenců (národ­ních buditelů) 
   • drobná, ale i „vyšší“ inte­li­gence (vědci, umělci,faráři, uči­telé, lidoví písmáci) 
     • posi­lo­vali národní vědomí, vra­celi se k husit­ské éře
     • pansla­vis­mus (oporu hle­dat u slo­van­ských národů, hlavně Ruska)
   • české národní vědomí se eman­ci­puje, distan­cuje se jed­nak od cizí spo­leč­nosti a kul­tury (německé), jed­nak od pansla­vismu (aus­tro­fe­de­ra­lis­mus)

1. fáze (1775 – 1805) „defenzivní“

Josef Dob­rov­ský (17. 8. 1753 – 6. 1. 1829)

Cíle: zabrá­nit poněmčení, oži­vit čes­kou řeč a lite­ra­turu, půso­bit na co nej­širší vrstvy národa.

V roce 1792 byla zalo­žena sto­lice (katedra) české řeči a lite­ra­tury, prv­ním pro­fe­so­rem se stal Fran­ti­šek Mar­tin Pelcl (ten se mj. sna­žil vytvo­řit také obraz čes­kých dějin). Josef Dob­rov­ský se sna­žil se ustá­lit čes­kou novo­do­bou gra­ma­tiku. Roku 1790 byla zalo­žena Česká expe­dice (V. M. Kra­me­rius) – vydává knihy a noviny určené pro lidové vrstvy. V diva­delní sféře půso­bili bratři Thá­mové. Národní obro­zení má v této fázi jazy­kově kul­turní charakter.

2. fáze (1805 – 1830) „ofenzivní“

Zde se pro­je­vuje snaha co nej­více uplat­nit český jazyk, pro vzdě­la­nost lido­vých vrs­tev, ve vědě (musí vznik­nout ter­mi­no­lo­gie) – také v umění. V této fázi vzni­kala jazy­ková a his­to­rická díla.

Josef Jung­mann pře­klá­dal z cizích jazyků do češ­tiny, vydal česko-německý slov­ník. Jung­mann pova­žo­val češ­tinu za rov­no­cenný jazyk, doklá­dal exis­tenci ekvi­va­lentů (rov­no­cenný jazyk => rov­no­cenný národ). Obroda jazyka je podle něj poli­tic­kou zále­ži­tostí. „Čech je ten, kdo česky mluví.“ Řada nově vymýš­le­ných čes­kých náhra­žek za německá slova byla z dneš­ního pohledu spíše komická a neu­plat­nila se (z těch zná­měj­ších uveďme napří­klad čis­to­no­so­plenu = kapes­ník, klap­kobřin­kostroj = kla­vír či jezlín = talíř).

His­to­rik, poli­tik a orga­ni­zá­tor Fran­ti­šek Palacký roku 1832 napsal Dějiny národa čes­kého v Čechách i na Moravě, kde se věnuje našim ději­nám od počátku až po rok 1526. Chtěl v nich zdů­vod­nit čes­kou exis­tenci a pou­ká­zat na pří­nos Čech pro Evropu. Některé části z roz­sáh­lého šes­tisvaz­ko­vého díla kon­t­ro­lo­vala rakouská teo­lo­gická cen­zura (pře­de­vším pasáže o husitství).

Pavel Josef Šafa­řík zachy­til nej­starší dějiny Slo­vanů v knize Slo­van­ské sta­ro­žit­nosti, kde doká­zal boha­tost a původ­nost slo­van­ské kul­tury. Jan Kollár pro­pa­go­val slo­van­skou vzá­jem­nost v pub­li­kaci Slávy dcera.

Instituce

1784 krá­lov­ská česká spo­leč­nost nauk
1789 Aka­de­mie výtvar­ného umění v Praze
1806 polytechnika
1811 konzervatoř

1817 Morav­ské zem­ské muzeum (v Brně)
1818 vlas­te­necké muzeum v Čechách (v Praze)
1823 ofi­ci­ální his­to­rik Fran­ti­šek Palacký se podílí na vzniku Časo­pisu čes­kého muzea (ČČM)
1831 Matice česká (Fran­ti­šek Palacký) – vydává vědecká díla (česká, překlady)
1833 Jed­nota k povzbu­zení průmyslu
1845 Měš­ťan­ská beseda (poz­ději i mimo Prahu)

Divadlo

• nej­star­ším čes­kým diva­dlem byla Bouda (na Koň­ském trhu)
• na konci 18. sto­letí bylo na náklady hra­běte Nos­tice posta­veno Nos­ti­covo diva­dlo, které v letech 1781 – 1783 kou­pily české stavy (Sta­vov­ské diva­dlo)

• 1789 zde hrál Jan Nepo­muk Ště­pá­nek, Vác­lav Kli­ment Klicpera,
  Josef Kaje­tán Tyl, aj.
• 1834 Ochot­nické diva­dlo a Lout­kové diva­dlo (zakla­da­te­lem byl Matěj Kopecký)

3. fáze (1830 – 1848) „politická“

• poli­tické poža­davky, práva pro český národ, tím pádem záro­veň defi­ni­tivní roz­chod s Němci, kteří byli schopní sym­pa­ti­zo­vat s kul­tur­ním, ale ne s poli­tic­kým hnutím
• řešit posta­vení Slo­vanů v rámci Rakouska
• eko­no­mický roz­voj, roz­voj prů­mys­lové revo­luce – vytváří se silná vrstva měšťanstva
• 

  Fran­ti­šek Palacký (14. 6. 1798 – 26. 5. 1876)

  Fran­ti­šek Palacký, Karel Havlí­ček Borovský

  • proti rakous­kému abso­lu­tismu, proti národ­nost­nímu útisku
  • poža­duje „ne řeči, ale činy“
  • novi­nář, redak­tor c. k. Praž­ských vlas­te­nec­kých novin, Slo­vanu (noviny)
• Karel Sabina, Fran­ti­šek Matouš Klácel
• důle­ži­tou roli hrála i česká šlechta – ta je sice poněmčená, ale uvě­do­muje si svou pří­sluš­nost, odvo­lává se na his­to­rické právo zemí Koruny české; šlech­tici slouží jako mece­náši (spon­zoři) kul­tur­ních insti­tucí; otázka šlechty a její účasti při „národ­ním obro­zení“ je ovšem tro­chu slo­ži­tější – šlech­tici často vyzná­vali tzv. zem­ský patri­o­tis­mus, to zna­mená, že bojo­vali za práva ne čes­kého národa, ale čes­kých zemí obecně; tato vari­anta se hodně uplat­ňo­vala u němec­kých rodů v Čechách – auto­no­mie našeho území pro ně byla při­ja­telná, ale pod němec­kou nad­vlá­dou, ne pod českou
• vzniká poli­tický pro­gram čes­kého měš­ťan­stva – dva proudy: 
  • libe­rální (pozvol­nými pro­středky dosáh­nout cíle)
  • radi­kál­nější
• ve 40. letech dochází k radi­kál­ním pro­je­vům děl­nic­tva – roz­bí­jení strojů v tex­til­ních továr­nách (lud­dis­mus)
• národní poža­davky: český jazyk ve ško­lách, na úřa­dech, české zastou­pení v rakous­kém aparátě

Zlo­mový oka­mžik nastal v letech 1848–49, během revo­luč­ního hnutí. Národní hnutí se od této doby pře­su­nulo i s řadou svých před­sta­vi­telů na půdu poli­tiky (dostalo se do rukou vzni­ka­jí­cích poli­tic­kých stran).

Doporučená literatura

• Křen, J.: Dvě sto­letí střední Evropy. Argo, Praha 2005.
• Macura, V.: Zna­mení zrodu. České národní obro­zení jako kul­turní typ. H & H, Jino­čany 1995.
• Tay­lor, A. J. P.: Poslední sto­letí habsbur­ské monar­chie. Rakousko a Rakousko-Uher­sko v letech 1809–1918. Barris­ter & Prin­ci­pal, Brno 1998.
• Urban, O.: České a slo­ven­ské dějiny do roku 1918. Nakla­da­tel­ství Svo­boda, Praha 1991.